Višňový sad nebo višně ve vodce?

Višňový sad DHNP

Prožívám krizi. Přála bych si spatřit klasické nastudování Višňového sadu. Líbilo by se mi něco v klasickém ruském stylu tak, jak to umějí tamní soubory. Nějakou Mejercholdštinu, nebo něco à la Lébl, protože jak to dělal Mejerchold, si můžu jen představovat, zatímco Léblovy inscenace jsem viděla a vždycky mě nadchly, přestože ve své době na řadu lidí působily kontroverzně. Jedno zklamání z Višňového sadu mám za sebou z Vinohradského divadla. Další přišlo po návštěvě Divadla Husa na provázku v Arše minulý týden.

Tohle představení používá snad jen desetinu textu původní divadelní hry, zbytek je dekadentní parafráze za použití prostředků, kde větší váhu než slovo má herecká choreografie.   Vyhasla jsem, vyhořela a  uvadla… Radostný intelektuální pesimismus mládí je pryč. Dnes chci divadlo pozitivní myšlenky a vize, že možná bude líp.

Mikuláškovo nastudování Višňového sadu potvrzuje, že je zle a bude hůř. Během dvou hodin (bez přestávky)  se nehraje Čechov, od něj je vypůjčený pouze základní příběh dotažený do absurdity, hraje se o marnosti, beznaději, zbytečnosti. Jak moudře soubor aplikuje známou cimrmanovskou zkušenost, zamknout dveře do sálu a rozsvítit až na konci. Kolik diváků by asi setrvalo, kdyby o pauze dostalo šanci odejít?

V jakési „krabici“ odstínu nebes, která nahrazuje kukátkové jeviště, čeká služebnictvo na svou paní, majitelku sadu. Rozpačitý Jepichodov s vrzajícími botkami, nadřazený nudící se Lopachin, roztržitá Duňaša v rozpadajícím se křesle. K životu se všichni proberou, když zaslechnou hlasy přijíždějícího panstva. Raněvské zatvrzelost je těžko pochopitelná. Všichni jsou znudění, neukotvení, propadlí svým závislostem a zoufalství, Gajev, Aňa, Varja, Jaša, Charlotta, Trofimov i Piščik … ani jeden z nich si nedovede poradit sám se sebou, všichni žijí z Raněvské. Její sveřepá odmítavost přistoupit na Lopachinovy návrhy je těžko pochopitelná. Všichni vědí, že stojí na pokraji finančního krachu, přesto neprojevují žádný  sebezáchovný pud. Úcta k minulosti vyznívá povrchně, nepřesvědčivě, vidět je pouze lhostejnost, neodpovědnost, prázdnota všech proklamovaných vzpomínek na minulost. Hlavní aktéři už nedovedou normálně žít, dovedou jen systematicky ničit vše, včetně sebe. Neskutečný nepořádek, zvratky, rozpad a rozklad. Bezedná stoka pokleslých charakterů.

Intenzivní negativismu a sebedestrukce lidského pokolení, světýlko na konci tunelu není a nebude. Co má na mysli recenzentka, když píše o kultivaci diváckého vkusu? Cestu do věčné temnoty? Snad jen modř scény Marka Cpina s panoramatickým fotem sadu má v sobě jakousi symbolickou naději, blankyt přeci znamená cosi příjemného … . A tak nezbývá, než vzít divadelní program a připravit si dle něj višně ve vodce. A možná ani vodka bez višní nebude marná.

Vánoční křest Michala Prokopa

Sto roků na cestě - přebalZatímco já byla s vánočním koncertem Michala Prokopa na výsost spokojená, našli se i rouhači, kteří odmítli se vyjadřovat. Usoudili, že písničky z nového alba jsou chabé, Prokop moc ukecaný a v reálu zdá se umělec není zdaleka tak milý, jak na pódiu předstírá. Mě jeho koncert potěšil a se mnou nepochybně i řadu dalších posluchačů ve vyprodané Arše.

Otvírákem koncertu nemohlo být nic jiného než Kolej Yesterday ze stejnojmenného alba z roku 1984, po němž následovaly další starší kousky a hned po nich první host, kterým nebyl nikdo jiný než Radúza. Příjemný vstup přesně na tři písničky, které zpěvačka zapěla většinou ve francouzštině a na klavír se zdatně doprovodila i s ukazováčkem zasaženým při štípání dříví. Michal Prokop pak pokračoval skladbami z alba Poprvé a naposledy, ze kterého mám ráda většinu písniček, ale naprosto nejvíc mně včera padli do nálady Zloději času. 

Jako další host se představil dlouholetý Prokopův spolupracovník, autor hudby bezpočtu jeho písní – Petr Skoumal. Nejprve se všem svěřil se svou noční můrou, ve které ho pronásleduje představa, že zklame jako sólový klavírista, aby následně rozezpíval celou Archu písní narážející na boom sociologických průzkumů s light motivem slov: „Kdyby se mě ptali, tak neodpovím.“

Po dalším bloku známých písniček následoval křest nového alba Sto roků na cestě inspirovaného tak trochu GGM, kde se vedle tradičního textaře Pavla Šruta v týmu představuje i nové jméno Jana Laciny. Za kmotry si Michal Prokop přizval starou „hradní“ partu a vedle Ladislava Kantora a Jiřího Stránského popřál „novorozeněti“ šťastný osud i Karel Schwarzenberg. Protože od smrti Václava Havla uplynul den před křtem přesně rok, nedalo se na pódiu (a možná i někde pod ním) nevzpomenout pietním vyhrnutím nohavic u kalhot.

Pak už se hrálo z nového alba. Zvuk kapely Prokop tzv. drží, jen některé skladby malinko připomínají ty starší (ťuklo mě třeba u Kartáčku na zuby, který se v prvních taktech silně podobá právě Zlodějům času). Až si texty trochu naposlouchám, řadu z nich si nepochybně oblíbím.

Na závěr se nezapomnělo ani na oldies, když Framus Five interpretoval jedno ze skvělých blues, na které kapela v šedesátých letech ulovila nejednoho fanouška (v té době byla mým favoritem v podání Michala Prokopa skladba Ray Charlese I Belive To My Soul  .  Jako přídavek na rozloučenou zazněla písnička z Města Er. Skvělý zvuk kapely, kterou v minulosti prošla řada vynikajících hudebníků a ve které stále působí naprosto famózní houslista Jan Hrubý a perfektní kytarista Luboš Andršt,  měla spolu s Prokopovým zpěvem za následek další nezapomenutelný večer. Teď si mohu jít v klidu nalít domácí vaječný koňak, doufat, že rum, ze kterého jsem jej vyhotovila, neobsahoval metylalkohol, pustit si CD Framus Five a čekat na konec světa ……….

Zelená pošta

Zelená pošta je společné studiové album Mariána Vargy, Pavola Hammela a Radima Hladíka. Texty na něj přispěli Kamil Peteraj, Boris Filan a Miroslav Válek. Protože šlo o studiové album, jeho živá podoba  se nikdy nekonala, až nyní, prakticky po třiceti letech, kdy původní členy kapely již zdobí šediny, které ovšem nikterak neubírají na jejich muzikantském nadšení a výkonech. V září album zahrálo Vargovo Collegium Musicum v Bratislavě na festivalu Konvergencie, v listopadu mělo premiéru v pražské Arše a pro velký zájem bude mít další reprízu v únoru tamtéž. Původní skupinu ve složení Varga, Frešo, Hammel, Griglák a Hladík jako host nově doplnil mladý hráč na bicí, Martin Valihora.

Koncert v Arše se stal setkáním všech skalních fanoušků, nechyběli ovšem ani mladé tváře (některé z nich po očku sledovaly, jestli jsou opravdu nejmladší nebo jestli je mladší personál divadla). Nechci sem ale neustále tahat narážky na věk ať posluchačů nebo účinkujících. Důležité je, že se hrála výborná muzika  a jinou než takovou si k tomuhle hvězdnému seskupení ani nelze představit. Po první zpívané části s Pavolem Hammelem se Varga rozhodl udělat fanouškům radost a odehrál mé dvě nejoblíbenější skladby, totiž Hommage à J. S. Bach a Ulicu plnou plášťov do dažďa, které s neochvějnou pravidelností, tak jako i na jiných koncertech, uvádějí koncertní publikum k naprostému šílení. Pokračovalo se skladbami z  alb Na II. programe sna a Labutie piesne, tj. LP, na kterých slovenský tým spolupracoval s Radimem Hladíkem. Nádherný koncert, nádherný zážitek, takže jen doufám, že „dovidenia“ příště.

Díky technickému pokroku mám radost, že mohu do svého internetového deníčku vložit odkaz na mou nejoblíbenější skladbu, kterou jsem jako dítě neustále protáčela na našem starém gramofonu a přiváděla rodinu i sousedy k zoufalství:

John Mayall – Archa 2012

Na Johna Maylla mám dvě vzpomínky a včera k nim přibyla třetí, konečně společná. Ta první se datuje hluboko do minulosti, kdy koncert tohoto legendárního představitele blues navštívila moje polovička kdesi v Bratislavě v prostoru jehož název měl cosi společného se Slovenským národním povstáním a prý strašně lilo.

Když přijel John Mayall na Folimanku do Prahy v roce 2007, šla jsem na koncert sama já, protože má druhá polovina byla stižena nepřekonatelnou bolestí hlavy. Do pražské Archy jsem kupovala vstupenky v předvečer vystoupení a konečně se zadařilo, prožili jsme si koncert  společně a že za podívanou a poslech stál. U zvukařské ohrádky jsem se nemusela s nikým mačkat, navíc poskytovala stabilní oporu i při rytmickém podupávání a k tomu bylo skvěle vidět na pódium.

Řada rockerů a bluesmanů v 79 letech už je v hudebním důchodu a v některých smutných případech se nechá vozit jako atrakce a místo aby hrála, celý večer vypraví historky (nejmenovaný kultovní černý kytarista). Případ Johna Maylla to tedy není ani náhodou. Energií nabitý, štíhlý svižný muž s dlouhými šedými vlasy sepnutými do ohonu má elánu na rozdávání. Před začátkem koncertu rozdává autogramy (též jsem uchvátila jednu trofej na vstupenku :-)), žádná CD už se ovšem neprodávají. Tohle médium je bohužel na ústupu a s ním i radost si hudbu nejen poslechnout, ale i si jí „podržet“ a pokochat se grafickým zevnějškem hudební „krabičky“.

Mayall má ovšem také skvělou kapelu. Během večera odezní všechny kultovní songy a každý muzikant dostane svůj prostor pro sólo. Exceluje nejen samotný bluesový král na klávesy, foukací harmoniku a kytaru, ale vynikající Greg Rzab na basovou kytaru (ve svém sólu si neodpustí žertíky s odkazem na Smoke on the Water),  Rocky Athas na sólovou kytaru a Jay Davenport  na bicí. Z Youtubu jsem stáhla nahrávku ne úplně dokonalou, zato zachycuje Mayalla s Rzabem ve skvělé show při Room to Move.

 Ještě teď mi zní v hlavě harmonika z Chicago line  a je mi tak nějak smutnosladce. Když jsem si na Mayallových stránkách přečetla, jaká šňůra ho čeká do konce roku a že hraje každý den v jiném městě, nemohu než smeknout a těšit se třeba ještě někdy u nás doma na shledanou.

The National Na Poříčí

První zapamatování hodnou akcí tohoto týdne je nepochybně koncert skupiny The National v Arše. Archu mám ráda za to, že má zajímavou dramaturgii a v prostoru bývalého divadla E. F. Buriana uvádí nekonvenční projekty. Ať jsou to mimopražská divadla jako Hanáci nebo Provázci, tak nezávislé kapely. Navíc mám ráda design prostoru se stylizovanými zvířátky poslušně stojícími frontu na nástupišti k záchraně rodu. Možná je to i skrytý význam pro zde hostující soubory.

The National v Praze jsem v prostoru téhle velikosti nejspíš viděla naposledy, soudě podle čekatelů před pasáží, kteří třímali cedulku s žádostí o koupi vstupenky, vyprodala by kapela nejspíš i větší stánek, takže uvidíme, kde bude příště, bude-li.

Jsme tu už v půl osmé, ještě totiž netušíme, že ustát celý večer nebude snadné. Hlediště, zejména v přední části, se zahušťuje fanoušky, ale „očekávaní“ nepřicházejí. V půl deváté odhaduji devátou a když už nemohu učinit krok ani do strany ani vpřed či vzad a po zádech mi stékají praménky potu, objeví se na pódiu technici. Už víme, že bicí bubnují, ale po hudebnících ani vidu. V klaustrofobických obavách přemýšlím, jak dlouho to poblíž pódia ještě vydržím. Mí sousedé tohle zjevně neřeší, německy hovořící subtilní sousedka navíc konzumuje zdatně jedno pivo za druhým, na sklonku koncertu jich má už v sobě tolik, že jí snad vstoje udržuje jen dav.

Deset minut po deváté konečně přichází kapela. Nevím, co bylo důvodem zdržení, dvojčata Bryce a Aaron Dessnerovi (kytary, baskytara, klávesy) se tváří velmi naštvaně, když se vpotácí zpěvák Matt Berninger, začínám dedukovat, co se mohlo stát… Nejspíš ho potřebovali dostat do provozuschopného stavu. Nejen po každé písničce, ale i v jejím průběhu se zdatně dopuje červeným vínem. Mají-li náhradní nástroje, možná někde skrývají i náhradního zpěváka. Přesto jeho osoba nepostrádá charisma, nevím proč mi připomíná Davida Kollera. Vypráví o svém prvním pobytu v Praze, kdy tu hrával na ulici se svou švédskou přítelkyní. Jestli tedy dobře rozumím, protože jinak moc nerozumím ….

Po prvních dvou písničkách ovšem kapele „odpouštím“ jejich prodlužovaný příchod. Nepřicházejí mladící v saku, jak jim entrée připravil Ondřej Štindl v sobotních Lidovkách. Jsou to chlapíci v džínách a košilích, nemohu spustit oči z dvojčat, která se liší jen porostem na bradě. Navíc i druhý kytarista a hráč na bicí jsou sourozenci (Scott a Bryan Devendorfovi), podoba tam ovšem není zdaleka tak markantní. Hudba kapely má trošku zvláštní rytmus, jakoby šly bicí a kytary proti sobě, což způsobuje určité napětí a jejich zvuk je o to lépe identifikovatelný. O to hůř se ovšem tleská a podupává do rytmu, v určitém momentě mě to vždycky rozhodí. Vycházejí prý z kapel jako Talking Heads nebo Echo and The Bunnymen, jejich hudba je pro mě podmaňující a rytmická, líbí se mi.

Kolem čtvrt na jedenáct mám pocit, že omdlím a musím ven, zjišťuji, že vzadu je nejen mnohem lépe slyšet, ale i se tu lépe dýchá. Pár zbývajících pecek prosedím u zadní stěny vzdávaje se dobrovolně výhledu a pak konec, odcházíme. Ještě se přeci jen zastavujeme u hlavního vchodu a nakukujeme na přídavky, když tu se zpěvák vrhá do publika a i s mikrofonem si razí cestu do lobby u šatny, kde klesá u mých nohou. Nevím, jestli mám připravit záchytné pozice nebo utéct, kolemstojící dav se zmocňuje mobilů a zuřivě fotí, jako nepaparazzi tenhle reflex postrádám a spíš se chystám, že budu zpěváka přeci jen zachraňovat. Kupodivu se drží, nepadá ani ze židle, na kterou se drápe a touží stoupat výše …. a pak odhazuje mikrofon na zem a vrací se na pódium. Poslední přídavek je akustický, Vanderlyly Craybaby Geeks, zpěvák definitivně mizí kdesi v hlubinách diváků, aby se po skončení písně opět nezdolně vrátil, kde jeho jest.

Tak máme v rodině nový zážitek. Matta Berningera u mých nohou, on o tom ovšem bohužel  nemá nejmenší tušení … Po krátkém váhání odcházíme s CD verzí High Violet, vinylová prohrála argumentem, že by se musela obracet :-).