Bez zábradlí – Bez roucha

Z povzdálí působí budova Adrie vybudovaná ve 20. let pro italskou pojišťovací společnost v rondokubistickém slohu tak trochu jako hrad. Dnes tu mimo jiné sídlí i Divadlo Bez zábradlí. Jakási bašta divadelní. Dramaturgie divadla se zaměřuje na dobře „prodejný“ repertoár, nicméně inscenace bývají dobře obsazené i režírované. K úspěšným představení patří i groteskní fraška z divadelního prostředí současného britského novináře, spisovatele a dramatika Michaela Frayna, která se do češtiny překlá jako Bez roucha, v originále Noises off.   

Tahle inscenace měla v Divadle Bez zábradlí premiéru v prosinci 2000 a obdivuhodně svěží se na repertoáru drží dodnes. De facto lze říci, že se sem přestěhovala z Činoherního klubu, kde ji stejně jako tady režíroval Jiří Menzel, který dokonce alternoval i roli Federica Felowse, kterou dnes hraje Zdeněk Žák. Kuriózní je, že rozhodnutí shlédnout ji pramenilo zejména z absolutní absence vzpomínky o čem to vlastně bylo. Věděla jsem, že jsem hru viděla, že v Činoherním klubu, ale o čem nebo s kým mně naprosto vypadlo.

Ještě lépe na tom byla K., která se rozhodla jít také s tím, že hra je pro ni novinkou, a déjà vu se dostavilo hned v prvních vteřinách představení, inscenaci samozřejmě viděla a to právě zde. To vše mě přivedlo k přemýšlení, proč jsem si vůbec nic nepamatovala. Stručně shrnuto je celá záležitost o přípravě představení na premiéru v polovině první a o průběhu xté reprízy ze zákulisního pohledu v polovině druhé. To celé je ovšem o sledu komických situací, které navazují jedna za druhou a nutí nejen k tichému úsměvu, ale přímo k výbuchům smíchu, protože některé situace kopírují životní situace velmi věrně. Opravdu příjemný a uvolňující zážitek, který sice brzy vyprchá, ale v dané chvíli potěší. Mimo hezkého pocitu při odchodu z divadla asi žádná hlubší myšlenka příliš neutkví. Život je ale často o tom, že přes úpornou přípravu a trénink se nakonec věci odvíjejí nějak jinak. A to i přes relativní platnost pořekadla: „Těžko na bojišti, lehko na cvičišti.“ Inteligentní a vtipná zábava, která rozdává radost má smysl vždycky.

Role jsou vděčné snad pro všechny, takže Jana Švandová okouzluje svým šarmem a sexappealem, Petr Pospíchal se zdatně hroutí coby režisér, Josef Carda exceluje ve vínovém obleku a bílých ponožkách z dob počínajícího kapitalismu v Čechách, Zdeněk Žák statečně bojuje s pamětí a bezradností, Kateřina Frýbová neztrácí na svém kouzlu, Martin Kubačák v roli technika bezpečně proplouvá záludnostmi všech dveří a snad nejvděčnější roli má Rudolf Hrušínský coby lupič, který se svými gesty i mluvou s věkem stále více podobá svému otci. Bára Leichnerová odvážně odehraje téměř celý kus v negližé a Dana Morávková si užívá i svou menší roli, nepochybně přidělenou ještě v dobách než z ní Rodinná pouta udělala celebritu.

Hra má i filmovou podobu. V roce 1992 ji natočil Peter Bogdanovich pod českým názvem Fraška a zahráli si v něm mimo jiné Michael Caine a Christopher Reeve. Zatím neviděno (určitě!!).