Myši Natálie Mooshabrové

Myši NM - divadelní plakátMyši i lidé, řád a moc, strach, tajemno, chudoba, smrt … „Optimistické“ atributy románu Ladislava Fukse přetavené do divadelní podoby.  Pro Divadlo Husa na provázku neexistují překážky a přepracovat nelehký literární útvar v dramatické dílo je jen další výzvou. Po loňském marném pokusu se s kusem seznámit (hrálo se pro nemoc jiné představení), tedy letos znovu v Arše. Tentokrát žádné změny, tedy vzhůru do divadla!

Autor dramatizace uveden není, jen jméno dramaturga Miroslava Oščatky. Divadelní příběh sleduje základní dějové body. Některé jen převypráví, jiné rozehrává. V představení jen pár rolí hraje jeden herec. Vlastní prostor dostane samozřejmě Natalie Mooshabrová v hereckém podání Ivany Hložkové, ostatní musejí mimo myší  zvládat několik dalších postav.

Literární předloha má svou atmosféru, napětí a používá některé postupy, které divadelní zpracování ne úplně používá a se celková divadelní atmosféra od té knižní liší. Nejspíš si jako čtenářka představuji některé epizody odlišně. Postrádala jsem zejména napětí, základní atribut Fuksových románů, zůstala trocha tajemna a ponura, obava z toho co nastane se ale nedostavila. Ve Fuksově verzi je NM žena na sklonku života, divadlo nabízí výrazně mladší představitelku, která by od života mohla ještě leccos očekávat. Osamělá vdova, která se živí údržbou hrobů a charitativní prací pro Péči o matku a dítě, žije zklamaná svým nevydařeným životem, nepovedenou výchovou vlastních, charakterově nijak brilantních dětí. Její jednotvárný život nabízí pravidelně se opakující se situace: Ve svém bytě čelí častým policejním raziím, které kontrolují, jak bydlí, „nájezdům“ vlastních dětí, které ji jen využívají a ponižují, kterým však  vždycky poskytne zázemí. Řeší také stále hubení myší (opravdu jen myší?) a věnuje se napravování nezbedných dětí. Snaží se jim vysvětlit, že bez řádného studia skončí jako dělníci, nádeníci, že z nich nic nebude a zkouší je příležitostně ze školních vědomostí. Ty se ovšem omezují jen na rutinně nastudovaný životopis místního vládce Albína Rappelschlundema. Jak se to tedy má s tou tajemnou zemí, kde se příběh odehrává a kdo je ta kněžna, kterou diktátor zbavil moci? Žije nebo je mrtvá? Kde se skrývá?

Jan Antonín Pitínský je pro mě osobnost, která  poskytuje záruku, že právě jeho režijní vedení dokáže posílit základní atributy  a zdůraznit prvky, pro Fukse typické, totiž vystupňovat tajemno a napětí. V jeho režijním vedení však právě tyhle atributy trochu postrádám. Vidíme usouženou NM, která rozmlouvá s matkami nezbedných chlapců, dohaduje se s policisty, vlastními dětmi, … Opakují se stejné nebo podobné situace, které v literárním schématu tak dobře fungují ke stupňování dramatičnosti,  v divadelní adaptaci ale tahle „fuksovina“ nějak uniká. Hlavní postava má zvláštní slovník (kriminál je například krimi a nikdo netuší jak se to má s Máry Capri), její svěřenci zpravidla špatně končí, ale vlastně nejsem nijak zvědavá kým vlastně NM. Obavy a nejistotu tak probouzí například nácvik sborové píseň Dies Irae, modlitba za zemřelého, o němž zatím nic bližšího nevíme, zjevně totalitní prostředí, kterté svazuje životy obyvatel města, všichni jsou tak nějak zbídačelí, odevzdaní a zároveň poslušní. Expresivitu podtrhuje hudební podkres, často na můj vkus příliš intenzivní, v široké škále výběru od Händela po disko (hudba Richard Dvořák), někdy jakoby šel proti tomu, co se děje na jevišti.

Prakticky neměnná scéna ze zeleného mramoru ve mně probouzí spíš vzpomínku na Mies van der Roheho pavilon v Barceloně než dojem z chudého příbytku, kostýmy jsou civilní, jen na opasku připevněné myší ocásky divákovi připomínají, že s kým má tu čest.

Myši se přes stále intenzivnější používání Marocanu, přípravku na hubení krys, stále množí, stejně jako dav, který slouží totalitní vládě, ale který se i dokáže vzepnout k protestu, v prostředí, kde chybí radost, zbývají jen obavy a odevzdanost. Bílý prášek tolik podobný cukru, po kterém všichni touží, ale nemusí být jen sladký. V den D se na scéně nečekaně objevuje další chlapec, o jehož výchovu se má NM postarat a najednou se začnou dít věci … jak to vlastně všechno bylo ? Zjištění je tu, nic už ale nevyřeší, … A tak pán skutečně umírá, když je dům hotov.

NM s koláčky

Višňový sad nebo višně ve vodce?

Višňový sad DHNP

Prožívám krizi. Přála bych si spatřit klasické nastudování Višňového sadu. Líbilo by se mi něco v klasickém ruském stylu tak, jak to umějí tamní soubory. Nějakou Mejercholdštinu, nebo něco à la Lébl, protože jak to dělal Mejerchold, si můžu jen představovat, zatímco Léblovy inscenace jsem viděla a vždycky mě nadchly, přestože ve své době na řadu lidí působily kontroverzně. Jedno zklamání z Višňového sadu mám za sebou z Vinohradského divadla. Další přišlo po návštěvě Divadla Husa na provázku v Arše minulý týden.

Tohle představení používá snad jen desetinu textu původní divadelní hry, zbytek je dekadentní parafráze za použití prostředků, kde větší váhu než slovo má herecká choreografie.   Vyhasla jsem, vyhořela a  uvadla… Radostný intelektuální pesimismus mládí je pryč. Dnes chci divadlo pozitivní myšlenky a vize, že možná bude líp.

Mikuláškovo nastudování Višňového sadu potvrzuje, že je zle a bude hůř. Během dvou hodin (bez přestávky)  se nehraje Čechov, od něj je vypůjčený pouze základní příběh dotažený do absurdity, hraje se o marnosti, beznaději, zbytečnosti. Jak moudře soubor aplikuje známou cimrmanovskou zkušenost, zamknout dveře do sálu a rozsvítit až na konci. Kolik diváků by asi setrvalo, kdyby o pauze dostalo šanci odejít?

V jakési „krabici“ odstínu nebes, která nahrazuje kukátkové jeviště, čeká služebnictvo na svou paní, majitelku sadu. Rozpačitý Jepichodov s vrzajícími botkami, nadřazený nudící se Lopachin, roztržitá Duňaša v rozpadajícím se křesle. K životu se všichni proberou, když zaslechnou hlasy přijíždějícího panstva. Raněvské zatvrzelost je těžko pochopitelná. Všichni jsou znudění, neukotvení, propadlí svým závislostem a zoufalství, Gajev, Aňa, Varja, Jaša, Charlotta, Trofimov i Piščik … ani jeden z nich si nedovede poradit sám se sebou, všichni žijí z Raněvské. Její sveřepá odmítavost přistoupit na Lopachinovy návrhy je těžko pochopitelná. Všichni vědí, že stojí na pokraji finančního krachu, přesto neprojevují žádný  sebezáchovný pud. Úcta k minulosti vyznívá povrchně, nepřesvědčivě, vidět je pouze lhostejnost, neodpovědnost, prázdnota všech proklamovaných vzpomínek na minulost. Hlavní aktéři už nedovedou normálně žít, dovedou jen systematicky ničit vše, včetně sebe. Neskutečný nepořádek, zvratky, rozpad a rozklad. Bezedná stoka pokleslých charakterů.

Intenzivní negativismu a sebedestrukce lidského pokolení, světýlko na konci tunelu není a nebude. Co má na mysli recenzentka, když píše o kultivaci diváckého vkusu? Cestu do věčné temnoty? Snad jen modř scény Marka Cpina s panoramatickým fotem sadu má v sobě jakousi symbolickou naději, blankyt přeci znamená cosi příjemného … . A tak nezbývá, než vzít divadelní program a připravit si dle něj višně ve vodce. A možná ani vodka bez višní nebude marná.

Maestro a Markétka

Letošní jarní pobyt Divadla Husa na provázku v Praze jsem oslavila návštěvou představení Maestro a Markétka. Mnohovrstevný Bulgakovův román (nedávno jsem shodou okolností vyslechla jeho dramatizaci na CD v režii Jiřího Horčičky) převedl do divadelní řeči Vladimír Morávek a Josef Kovalčuk. Režie se ujal Morávek a po dlouhé době mě jeho pojetí  nedráždilo, naopak se mi  k téhle dramatizaci zdálo konečně adekvátní. Prvotní množství rovin předlohy jakoby poskytovalo Morávkovi mnohem otevřenější půdu pro jeho režijní vyjadřovací prostředky než klasické hry, které musí do své oblíbené formy uměle převádět.

Vlastní Bulgakovův román má dvě zásadní roviny – jednak Moskvu třicátých let se vší lidskou servilností kultu a rovinu Piláta Pontského, který se musí rozhodnout jak naloží s obžalovaným Kristem, k tomu řadu prostředí, které jsou v divadelním pojetí zcela vynechány nebo zestručněny, přesto je dramatizace románu čímsi uhrančivá. Na scéně (Miloš Zimula), jejíž dominantou jsou kovové palandy – připomínající cosi mezi vojnou, vězením a chmelovou brigádou – a papírové makety konzervativě oděných mužů a svůdně odhalených žen v historických kostýmech, které mohou působit jako postavy ze sektářské orgie – vyvolávající svou omšelou jednoduchostí  pocit odevzdanosti.

Pohybují se po ní  tři základní skupiny postav. Ďábel Woland (Jan Kolařík, který se svou do špičky česanou ofinkou podobá jakémusi hybridu mezi Vítem Bártou a Napoleonem, čímž dostávají jeho ďábelské pohnutky jakýsi reálný základ) a jeho svita: kocour v působivém kostýmu Sylvy Zimuly Hanákové a neodolatelném podání Jiřího Knihy, Korovjev Milana Holendy, sladce podlý Wolandův přisluhovač a Hela Gabriely Štefanové, jejíž koncept natolik silně připomínal stylizací Chantal Poulain až jsem přemýšlela, jestli to opravdu není ona, čehož smysl mi nebyl zcela jasný.

Pak jsou tu představitelé skutečného světa, jednak oficiální představitelé sovětské umělecké cenzury a tvůrci rádoby oficiálního trendu smýšlení sovětské společnosti Berlioz (Robert Mikluš v tak věrohodném výkonu, že jsem si musela vzpomenout na jistého pana Langra, který měl podobné úkoly na starosti v Praze let 80.) a konformní básník Ivan Bezprizorný (Ondřej Jiráček). A samozřejmě dva hlavní protagonisté Mistr (značně křečovitý a nepřesvědčivý Michal Dalecký) a Markétka (v exaltovaném projevu Martiny Krátké, o jejímž výkonu jsme vedli spor celou cestu domů – já ji hájila, můj protějšek ji klasifikoval do druhého nejhoršího výkonu na jevišti).

První polovina představení se postupně odvíjí ke krizi – úvodní scéna na lavičce, kdy Berlioze a Bezprizorného navštíví Woland a diskutuje s nimi o existenci Ježíše i pekla, aby gradovala plesovou scénou s poloobnaženou Markétkou jejíž nahotu skrývá jen masivní náhrdelník, s několika odbočkami na zasedání literární komise a do blázince, po přestávce se děj přesunuje do hlediště a zároveň do Jeruzaléma, kdy vyslechneme rozhovor mezi Pilátem a Jošuou a nakonec se divák opět vrací na svá místa, aby byl svědkem Mistrova líčení vzniku románu, který Markétka tak srdnatě brání.

Bulgakov, který román mnohokrát přepisoval a jehož vydání se vlastně nedožil, protože ve své kontroverzní podobě prostě za Stalina vyjít nemohl, v příběhu postihuje základní polaritu mezi dobrem a zlem a jejich vzájemné působení i relativitu, jakýsi skrytý obraz sovětské rozporuplné společnosti. Stejný cíl si klade i divadelní představení.  Jakýmsi centrem pozornosti se stává Woland jakožto personifikace ďábla a tudíž zla, který manipuluje lidskými osudy, ale přitom je schopen i „páchat“ určitý druh dobra… Nic není černobílé.

Rusalka na lodi

Název Ubohá Rusalka bledá bych možná doplnila o Nešťastná, ovšem nešťastná pro nás, protože veškeré už tak kontroverzní dojmy, přehlušily potíže s ledvinami.

Ale měla bych to vzít od začátku. Když jsem kupovala v úterý v Celetné vstupenky, ujistila mě paní pokladní, že se hraje za každého počasí, protože produkce je chráněna před deštěm. Nevím proč jsem nabyla dojmu, že tím pádem tam bude i teplo a nijak zvlášť jsem se nevyzbrojila svetry ani jinými teplenými vrstvami, přestože se poslední srpnový víkend výrazně ochladilo. Když jsme se náplavkou na Výtoni blížili k lodi Tajemství, začalo mi docházet, že informaci paní pokladní jsem pochopila poněkud zkresleně.

Impozantní, původně evidentně nákladní plavidlo, kde se představení odehrává, zaujme hned na první pohled. V oněch osm, kdy jsme k němu dorazili, byl otevřený vstup na společenskou palubu a do baru. Jako přípravu jsem pro zahřátí vypila jednu horkou griotku a přesunuli jsme se na příď, odkud se vstupovalo do hrací zóny. Na můstku i přídi sledovali příchod diváků herci v kostýmech. Poté, co jsme prošli podpalubním územím rusalek a vodníků a nahlédli do jejich tajemně nasvícených obydlí (bílé maringotky) zahalených do vystupujících par a činící opravdu čest názvu korábu, začali se diváci srocovat kolem boků druhé paluby, která sama byla kulisou prvního dějství. Vyřezávaný les se sklápěcímu větvemi, spolu se stmívajícím se nebem nad řekou vytvořily opravdu pohádkovou atmosféru a co teprve, když se loď rozjela. Na pokyn personálu se diváci srotili na celou plochu a po horních okrajích lodi „nad lesem“ začala za zvuků melodií známé opery obchůzka myslivců střídaná  rusalčím rejem, jakýmsi baletem akcentovaným pohazujícími kučerami bludných krasavic. Posléze se vyčlenila rusalka hlavní, totiž ubohá, rozmlouvající s tatíčkem vodníkem Pavla Zatloukala (v pozoruhodném balónovém kostýmu), kterého coby vládce vod  uvěznili nad  překlenující lávku. Loď vyplula, břehy zarostlé stromovím, hvězdy, umělé mlhoviny, to vše vytvářelo efektní výtvarný dojem a chvíli dalo zapomenout, na řekněme podivné pěvecké výkony. Zejména Rusalky (A. Kubátová) mi bylo líto, i když její kvílení možná ladilo s pohádkovou postavou přesvědčivěji než znělý soprán známý z operního představení. Prvního slušného pěveckého výkonu se diváci dočkali až ve scéně s čarodějnicí, kdy Ivana Hloužková jednoznačně popřela domněnky, že problém je v nazvučení …

Na druhé dějství bylo diváctvo přesunuto pod střechu, na lavičky a pod deku. To bylo naše štěstí, protože nebýt oněch dek, je už nejspíš po nás. Plavba pokračovala směrem na Zbraslav, scenérie „extra muros“ byla stále romantičtější a na lodi jsme byly svědky zámeckého plesu. Kůly z benáteckého mola se proměnily ve sloupoví tanečního sálu, na řadu přišel Rusalčin němý part, větší prostor pro prince J. Hajdyly (výkonem bohužel nepřesvědčivý), naštěstí cizí kněžna předvedla, že nemusí zpívat jako operní pěvkyně k tomu, aby na sebe ve své nevelké roli dokázala upozornit.

Finále se odehrávalo opět v lese. Ze sloupoví se staly stromy, čarodějnická scéna s bázlivým kuchtíkem vyvolala pár úsměvů a když loď doplula kamsi ku Zbraslavi, natočila pravobok k romantickému ostrůvku, zazněla finální Rusalčina píseň, tentokrát, patrně pro umocnění dojmu, z playbacku.

Bylo půl jedenácté a teprve tady se loď otočila zpět ku Praze. Kdybychom byli na pevnině, nastal by okamžik k pokojnému návratu k domovu. Tady ovšem nezbývalo než se hlouběji zachumlat do dek a trpělivě čekat, kdy zazáří panorama Hradčan s příslibem vylodění. Tehdy jsme začali sledovat dění kolem sebe a došlo nám, že budeme patrně jedni z mála platících diváků, protože loď byla plna příbuzných a známých účinkujících a tvůrců. Brněnským přízvukem hlaholící muži a ženy nosili příruční ledničky, mazali chleby se sádlem a škvarky, přenášeli basy alkoholických nápojů a teple oděni v zimních bundách užívali si plavbu po noční řece.

Před námi se usadila „Rusalka“ spolu  s maminkou, babičkou a sestrou a postupně, jak procházeli její kolegové, je  rodině  představovala. Tak se stalo, že jsem mohla zblízka pohlédnou do tváře i Matějovi Formanovi a zaslechnout, když po té, co sklidil nadšenou chválu, skromně prohlásil, že opera není úplně jejich parketa. To tedy bylo trefné.

Když jdu na představení Rusalky v interpretaci Divadla Husa na provázku a ještě k tomu na loď, opravdu nečekám výkony jako ve Státní opeře. Naopak, těším se na jakýsi nový přístup, možná víc herectví a klidně i většinu mluveného slova, podbarveného i melodiemi z opery a třeba i nějakou tou árii z playbacku. Jenže tohle představení pěveckými i hereckými výkony připomíná představení ochotníků, protože ani jako parodie by neuspělo. Má úžasný výtvarný potenciál, unikátní atmosféru, ale princ je jaksi nijaký a Rusalka rusalčí svou éteričností, ale zpívání jim prostě nejde. Ale proč tedy zpívají? Možná kdyby bylo tepleji, byla bych tolerantnější, ale když připočtu následky v podobě prochladlých ledvin a bolavého krku, přemýšlím, jestli to stálo za to. Asi stálo. Na celý večer totiž nakonec vzpomínám jako na příjemný. To je ten absurdní vzpomínkový optimismus.

Hordubal od Husy na provázku

Povídka Karla Čapka Hordubal je první dramatizací tryptichu Hordubal, Obyčejný život a Povětroň, kterou Divadlo Husa na provázku zařadilo do svého dramaturgického plánu.

V režii Jana Antonína Pitínského tak spatřilo světlo světa ukázkové dílo, na kterém se v české literatuře demonstroval filozofický směr pragmatismu (tolik vzpomínky na střední školu). Tuto linii různého vidění stejné události různými subjekty také divadelní zpracování zachovává.

Svůj životní příběh podává Hordubal na počátku představení více méně formou monologu asistovaného němohrou ostatních herců, kteří znázorňují valnou většinou pasoucí se kravky nesoucí své bandastičky s mlékem, symbolem to kravské užitečnosti, a oháňkami odhánějícmi obtížný hmyz (znázorněno uvolněným pohybem volné ruky bez bandičky). Od Hordubala divák získá základní informaci o jeho životním příběhu  (tj. řečeno v kostce:  8 let tvrdé dřiny, jen aby mohl posílat ženě a dítěti peníze, protože je bezmezně miluje). Je celý natěšený a zvědavý jak bude přijat neboť písmem nevládne a rodině o sobě nedal vědět 5 let. Bohužel vkládá do tohoto setkání příliš mnoho nadějí a optimismu.

Pak začnou do příběhu vstupovat další postavy. Jejich herecká akce je často velmi strohá,   vyjadřovaná více pohybem než slovem. Velkou roli hrají scény „skupinové“, často nonverbální, které popisují atmosféru vísky, ze které „Amerikánec“ pochází. Divoké scény s těžko ovladatelným živočišným prvkem (např. hřebci, které Polana nechala nakoupit čeledínem Štěpánem, který se považuje za hospodáře, hospodské scény) vyjadřují chaos, který proniká do intimních vztahů  postav. K Hordubalovi jakoby nikdo nebyl upřímný, nikdo z rodiny mu nechce říct pravdu , on ji ale ani nechce vidět a řečem zvenčí sluchu nedopřává, čímž se postupně dostává do stále větší izolace a psychického stresu, který vrcholí jeho onemocněním a posléze zavražděním.

Po přestávce nastupuje vyšetřování  s přehlídkou esenciálního pragmatizmu, kdy každý vnímá život Hordubalův svým úhlem pohledu a jeho skutečný vnitřní život a osobní zoufalství zůstává před povrchním pohledem většiny zcela skryto.

Snaha o neotřelé dramatické vyjádření mně přesto vyznělo trochu naprázdno. Právě tady jsem si uvědomila, že i „Provázek“, jehož pravidelným návštěvníkem jsem před drahnými lety bývala, je zhola proměněn a zejména u hereckého souboru jsem přes veškerou snahu postrádala jisté kouzlo pospolitosti. Ne že by nebyla snaha je stvořit, nevyznělo mě však přirozeně. Postmoderní reflexe typu konfrontace Štěpána s Hordubalem podkreslená hudbou z Tenkrát na západě na mě přes prvotní úsměv v konečném důsledku působily spíš odstředivě, překvapila disharmoničnost kolektivního zpěvu ve druhém dějství (možná nepochopený záměr). Vladimír Hauser jako Hordubal statečně táhl první půli představení, přesto jsem divadlo opouštěla s naprosto jiným pocitem, než představení z časů, kdy Provázek hrával v hotelu Tichý nebo Na Chmelnici.

A tak nakonec převládl dojem z formálního tvaru inscenace nad obsahem. Pocit čirého nadšení, na který jsem se těšila jako před lety, se nedostavil vůbec. Přesto  divadluArcha patří dík, že Provázek do Prahy pozvalo. Stejně se nepřestanu těšit na některou z dalších inscenací, na kterou nepochybně zavítám. Přes jistý pocit osobního rozčarování je totiž práce Divadla Husa na provázku natolik odlišná, že na ní nikdy nepřestanu být zvědavá.