Den opričníka ve Studiu Hrdinů

Studio Hrdinů je na pražské divadelní scéně relativní nováček, svou první sezónu v prostorách Veletržního paláce spustilo 2012/2013. Tým lidí, kteří se kolem scény pohybuje, však tak docela nováčkem není, působí tu totiž řada osobností z bývalého Divadla Komedie. Soubor pracuje pod jiným názvem a na jiném principu a bylo otázkou času, kdy se konečně vypravím, podívat se na jejich představení.  Okolnosti tomu chtěly, že to první, na které se mi poštěstilo zajít,  byla neuvěřitelně působivá dramatizace románu Vladimíra Sorokina Den opričníka pod režijním vedením Kamily Polívkové, která v Komedii působila hlavně jako scénografka. Pěkný rozhovor s ní zde.

Do vlastního sálu sestupujeme schodištěm z hrubě šalovaného betonu dobře dvě patra pod zem a ocitáme se v sále, který mohl být v minulosti stejně dobře parkingem jako strojovnou.  Svou jednoduchostí působí neuvěřitelně stroze a přitom naprosto dokonale. Prostor naplňují jen židle pro diváky na vyvýšených praktikáblech, scénou není nic víc, než prostor mezi dvěma nosnými sloupy.

Ještě než všechno začne, trochu si opráším dějepisné znalosti, abych zjistila, co to vlastně opričník znamená. V Rusku se jedná o fenomén z doby vlády Ivana Hrozného a opričnina byla carovi vlastně takovým KGB (car Ivan patrně trpěl paranoiou, což je nemoc, která se v Rusku na vedoucí pozici státu ještě v budoucnu objeví a tajné polici též poskytne velký prostor). Opričníci spravovali území, které patřilo přímo carovi, pátrali po jeho nepřátelích a nemilosrdně je likvidovali. Důležité je vědět, že stáli zcela mimo zákon a byli naprosto nepostižitelní.

Román disidenta brežněvské a vlastně i současné epochy Sorokina zasazuje opričníka do reálií roku 2027, kdy jejich role opět získává na významu.  Také v novodobé společnosti je jeho úkolem nelítostně likvidovat vše, co by se jen zdánlivě mohlo protivit nově nastolenému samoděržaví. Země je odříznuta od zbytku světa. Strategickou surovinou je nafta, jejíž kohouty jsou bděle střeženy,  státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína. Původce každého názoru, který se liší od toho oficiálního, je likvidován, opričník si bere co sám uzná za vhodné, ať jsou to ženy nebo drogy.

Buď jsi opričník nebo nikdo. Výchozí myšlenka, která uvádí celé monodrama. Hlavní postava začíná svůj den obyčejnou koupelí, podobnou, jakou si může dopřát kdokoliv, ovšem také pořádnou kocovinou, která už k běžné ranní očistě každého nejspíš tak docela nepatří. Přestože to na úvod může vypadat, že opričník ze sebe všechno zlé vyzvrátí,  následující scény potvrzují pravý opak a hromadí jeden zrůdný čin za druhým. Karel Dobrý, vynikající herec se jménem vlídného panovníka, ten bídný charakter ztělesňuje s naprostou bravurou.  Jeho fyziognomie, pronikavý pohled blankytně modrých očí, které si určitě vyhlédly zrovna mě, bezohledně mrazí. Jeho bíle povlečený jazyk je bytostně ohavný. Po tomhle představení si ho těžko dokážu představit v kladné roli (ne že bych si na nějakou předchozí vzpomínala :-)). Zato ztělesnění zla, jako by mu bylo přirozeností.

Ivan IV. se zhroutil a pronásledován výčitkami svědomí, chodil po Kremlu a vyl. Karel Dobrý se na konci role mění ve vlka. Jeho den začíná i končí ve vaně. S kocovinou se probudil, v drogovém opojení se ocitá ve večerní lázni, aby se propadl, snad do bezesného spánku, snad do totálního zapomnění.  Inscenace nemá klasický vývoj,  zvraty, ke kterým dochází, jen prohlubují zoufalství. Hlavní postava vrší jen zrůdnější a horší zlo na zlo. Je vůbec ještě možné je  v takovém rozsahu potlačit? Je vize budoucnosti opravdu tak bezútěšná?

ze serveru kulturissimo

Reklamy

Goebbels / Baarová

Usmíření z rozčarování ze Spílání jsem se dočkala záhy. Další v pořadí z repertoáru divadla Komedie byla hra Goebbels / Baarová. Přestože jsou oba protagonisté na jevišti po celou dobu, jsou to vlastně taková dvě monodramata, každý má svůj prostor oddělený. Goebbelsův monolog z pera německého dramatika Olivera Reese a Baarové zpověď podle jejích vzpomínek, sepsaných J. Škvoreckým, zdramatizoval Dušan Pařízek, inscenaci i režíroval.

Titul není na repertoáru žádnou novinkou, hraje se od roku 2009 a svým protagonistům zajistil nominace na cenu Alfreda Radoka za herecký výkon (Martin Pechlát ji opravdu získal) a já se na ni dostala nejspíš náhodou, protože byla náhradou za zrušené představení a normálně je beznadějně vyprodaná.

První část o Goebbelsovi je kompaktní, dobře napsaná a autenticky zahraná. V Pechlátově podání dobře uvěřitelná postava antihrdiny v sobě nese  jakýsi záblesk těžko představitelného lidství, možná docela malé škvírky v chorobné psychice osobnosti, kterou stravuje nenávist k Židům a vlastně tak trochu ke všem, touha po moci nad veškerenstvem, jehož mozky hněte svou propracovanou propagandou. 

Část Baarové působí intimněji, víc soukromě, což snoubí i s jejím údělem filmové divy, která neřeší  situaci politickou, ale pouze svou osobní. Je vyprávěním v ich formě, dramaticky působivým, ale ve srovnání s Pechlátovým partem poněkud jednovrstvým.  Jednadvacetileté děvče, které podlehne kouzlu mocné osobnosti, nepřemýšlí, co je za ní a užívá si privilegií. Herectví Gabriely Míčové je afektovanější, excentričtější, chvílemi možná trochu moc, ale zároveň dojímá, stejně jako příběh mladé ženy, „princezny“, které leží svět u nohou, tak proč by měla přemýšlet o politice, když žít přítomností je tak opojné.

Pokud od divadla očekávám prožitek, emoci, příběh, „pozitivní“ kontakt s hercem, u téhle hry se mi to splnilo. Jsem strašně konzervativní.

K zamyšlení z Příspěvku k německé otázce od Karla Jasperse uvedeného v programu: „Existují snad lidé, kteří jsou úplně nepolitičtí, kteří žili stranou, jako mnichové, poustevníci, učenci, badatelé a umělci. Jsou-li skutečně nepolitičtí, pak by ani neměli podíl na vině. Ale politická odpovědnost se vztahuje i na ně, protože i jejich život je umožněn státním řádem. V moderních státech není žádné „mimo“.“

Spílání publiku 2010

Mediální kampaň kolem divadla Komedie zvolna utichá. Už je rozhodnuto, současný soubor s koncem sezóny tahle prkna, která zažila Buriana i Baarovou opustí. Město rozhodlo a odvolání není. Nejspíš tu od nové sezóny bude působit nějaký „prodejnější“ soubor. Možná není německy psané divadlo, na které se Pařízek s Jařabem specializují, zrovna tím mým šálkem kávy, ale je to segment, který má na kulturní scéně určitě svoje místo. Svou diváckou obec a příznivce má a kdo jiný než obec, by měl podobný projekt podpořit.

Na druhou stranu tu současný soubor strávil pěknou řádku let a kde je psáno, že nemůže fungovat jinde a lépe. Možná se rozpadne a své herce i tvůrčí pracovníky rozpráší po českých scénách, ale právě změna může být předzvěstí, že se posouvá někam dál. Po nejrůznějších peripetiích svého života bych se snažila nahlížet celou záležitost pozitivně.  

V souvislosti s očekávanými změnami jsme rozhodli ještě před koncem stihnout pár posledních představení. Můj problém je, že mám k rakousko – německo – švýcarské dramatice trochu odtažitý postoj. Skončila jsem někde u Dürenmata a Handke se s konečnou platností mým favoritem nikdy nestane. Spílání publiku  bylo uvedeno v roce1966 a možná zapůsobilo jako granát vržený do poklidného rybníčku tamního divadla. Možná, kdyby se někdo tady v sedmdesátých letech odvážil hru inscenovat, budu z toho úletu celá pryč.

Když tedy skoro po padesáti letech od premiéry mám možnost shlédnout české nastudování pod názvem Spílání publiku 2010, jsou mé pocity značně rozpačité.  Při četbě poznámky, že se hraje bez pauzy, mě musí nutně napadnout Cimrmanovská hláška, kdy v jedné rozpravě upozorňují, že po začátku představení zamykají sál, aby nemohli diváci utéct.

Mně se utíkat nechtělo, ale nechtělo se mi ani smát, jako mým o pěknou řádku let mladším spoludivákům. Představení „mluvohry“ začalo velmi nadějně. Vedoucí jeviště nebo hlediště, nebo jak bych měla tu dámu titulovat, velice vtipně vysvětlila, že hra se natáčí z důvodu zachování odkazu budoucím generacím a byla tak působivá, že jsem se začala na představení  těšit.

Ne dlouho. Za zvuků Janáčkovy Symfoniety na scénu vstupují tři muži (Pechlát, Finger, Majer) svlečení do půli těla, v kapse zastrčené tričko a promlouvají k publiku nejrůznější teoretické úvahy. Záhy se k nim připojí Gabriela Míčová, též do půl těla svlečená (ale rychle si natahuje tričko). Následují úvahy o pomíjivosti okamžiku prožitého v divadle, jednoty místa a děje, vysvětlení, co vlastně divák očekává a proč do divadla chodí. Deklamace monologů zpestřuje herecká akce. Pechlát si v krátké sekvenci několikrát stáhne a natáhne trenýrky, Majer se svlékne a polije se rudou barvou, ve svém negližé vniká i do hlediště, Míčová (oblečená) přelézá sedadla i s diváky a křičí svůj text ….  Vše končí několikaminutovým spíláním, kdy publikum sedí a poslouchá nadávky … ale emoce, ať kladné či záporné, to – alespoň ve mně – neprobudí žádné.

Na konci přichází jakási katarze: rozštípaná dřevěná krychle z latí, která tvoří základní dominantu scény a basa piv, ze které se rozdává diváctvu, nejspíš na usmířenou. Jediný opravdu živelný moment představení je, když na příkaz, abychom přestali dýchat, se jedna slečna dotáže: „Proč?“ Tím odkrývá základní problém dramatu. Podobné divadlo si dovedu představit pouze jako interaktivní, jako dialog mezi hledištěm a jevištěm, v téhle jednostranné podobě nevidím žádný smysl. Třeba mi ho někdo vysvětlí.

Lulu

Do divadla Komedie moc často nezavítám. K německému repertoáru, který tu má většinové zastoupení, nějak nemám žádný vztah. Ta jakási nechuť nepochybně pramení z mých předsudků, něco s tím musím udělat. Přesto se stalo, že jsem se ocitla na Wedekindově Lulu. Zajímalo mě, jaká ta inscenace bude a byla rozhodně zajímavá.

Pod názvem Lulu vlasntě Wedekind hru nestvořil. S poměrně značným časovým odstupem  napsal nejprve Ducha země (1895), následně Pandořinu skříňku (1902). Hlavní postavou byla právě ona Lulu, která vytvořila jakýsi archetyp a hra se tedy uvádí pod tímto titulem. (Stejný název se ujal i pro dvouaktový fragment opery Albana Berga, který podle Wedekinda sepsal  libreto, orchestraci třetího dějství však již nestačil dokončit.)

Ve své době  působila hra  velmi skandálně. Opravdu si lze těžko představit, jak se dámy na přelomu  19. a 20. století stavěly k tématu zneužívání mladistvé dívky. Ostatně  hra se dostala po prvé na jeviště až řadu let od svého vzniku (první inscenace 1905).

V Divadle Komedie hru režíruje David Jařab. Vlastně ji nejen režíruje, upravil i celý její text a dokonce je i autorem velmi působivé scény.  Celý projekt se odehraje v 90ti minutách (hraje se bez přestávky). Díky téhle „trojjedinosti“ spolu s uměřeností hereckých projevů vytvořil stylově velmi čisté představení. Minimalistický „průhledný“ pokoj připomíná stavby Miese van der Rohe. Transparentní prostor, prostředí, které zdánlivě nic neskrývá, vše je tak zřejmé až průzračné, že společnost, která se tu pohybuje,  musí mít stejně  jasně stanovená, viditelná a respektovaná pravidla.  Postavy, které se tu pohybují, jsou však vůči tomuto zdání zcela kontrastní.  V onom vzdušném prostoru žijí lidé, jejichž mysl není zdaleka tak čirá a jasná. Vztahy mezi nimi halí tajemství a temné zkušenosti.

Hlavní postava Lulu je prototypem jakési femme fatale. Skrývá ve své duši příliš časně probuzené ženství a v necelých 20 letech se pro muže stává symbolem, na kterém se stávají zcela závislí („Můžeš mě odkopávat, křičet na mě a stejně je mi jasné, že ti chybím.). Její dva sňatky  maskují  její osudový vztah s doktorem Schönem (chladný Martin Finger), člověkem, který ji v pubertě našel „na ulici“, ale využíval ji stejně jako ti, od kterých ji odpoutal. Přesto se jí  muži, které ji život přivede do cesty, dobrovolně koří a konají pro ni oběti, které jsou jí lhostejné (sňatek s  Gollem, mafiánem v přesvědčivé poloze Jiřího Štrébla, po jeho úmrtí s fotografem Schwarzem, submisivním,  nerozhodným fotografem v podání Martina Pechláta, který na Lulu visí). Pro její city je důležitý jen jeden člověk. Dr. Schön. Ten se však nechce kompromitovat.  I když nakonec obětuje svou politickou kariéru a otevřeně se k Lulu přihlásí, končí jejich vztah stejně tragicky. Osudná náhoda odvádí Lulu ze svobodného světa. Její zoufalý čin jen potvrzuje její nešťastné předurčení,  život, ve kterému vládne zklamání, rozčarování, prázdnota. Obrat, který způsobí  její nevlastní bratr (spíš opatrný než city zmítaný Jiří Černý), je definitivní. Pro Lulu není šance pro normální bytí.

Hlavní ženskou postavu ztvárňuje Tereza Voříšková. Její Lulu je půvabná, křehká, přesto nepřesvědčivá. Nejspíš jejímu herectví chybí větší osobní zkušenost, jistá zralost. Těžko uvěřit, že právě pro tuhle Lulu dokážou muži páchat šílené věci. Její herectví předvádí střídavě znuděné a střídavě raněné stvoření.

Přes celkovou uměřenost a smysl pro řád působí představení poněkud chladně a odtažitě.

Lvíče v divadle Komedie

Divadlo Komedie zůstane v mých vzpomínkách navždy spojené s vánočními vystoupeními baletní školy Jána Nemce, kdy jsme za podpory celé rodiny chodili aplaudovat jedné chůvě z Popelky a jedné tanečnici valčíku z téhož Prokofjevova baletního opusu.

Tyhle krásné časy jsou ovšem dávno pryč, takže tato divadelní scéna v našich myslích opět nabyla standardního poslání. A protože jsem ho od jedné nevydařené inscenace, ze které si pamatuji jen jak tam dva novomanželé usilovně šlapali na kole a ze které jsme po půl hodině odešli, divadlo nenavštívili, což odhaduji na docela dávno, stalo se představení Lvíčete, které podle Josefa Škvoreckého upravila a režírovala Viktorie Čermáková,  takovou výzvou, jak se sem vrátit.

Jak známo adaptovat román pro divadlo není vůbec jednoduché a mně se tahle transpozice románu do divadelní podoby docela líbila. Divácky určitě úspěšný kus, který i díky své lehce detektivní zápletce a humorným prvkům udrží pozornost i ne zrovna nadšenců divadelního žánru. Dramatizace respektuje zásadní linie příběhu: detektivní, morální a vztahovou – Leden x Stříbrná, Leden x Vašek, Leden x Cibulová, Leden x přítelkyně Věra, Leden x šéf nakladatelství Procházka, pokroucené vztahy v nakladatelství, kde se vše vysvětluje žvástavými ideologickými zdůvodněními a vůbec vlastně nejde o autory. Cílem činnosti redaktorů je spíš udržet si pozice než prosazovat talentované umělce.

Hybatelkou všeho je vlastně tajemná Lenka Stříbrná (opálená, gymnasticky zdatná a eroticky přitažlivá Gabriela Míčová), se kterou se na plovárně seznámí nakladatelský redaktor a básník Karel Leden (Roman Zach, jehož herectví malinko ustupovalo do pozadí před jeho fyzickým zjevem abnormální hubenosti, dlouhorukosti a dlouhonohosti) přes svého přítele Vaška Žamberka (Martin Pechlát). Exotický zjev, vypracované tělo a otevřené názory Lenky Lednovi naprosto učarují, takže hned od začátku, místo aby nahrával svému příteli, začne sledovat své čistě soukromé mužské zájmy. Náhodně se ovšem na plovárně objeví i Lednův šéf Procházka, který Lenku Sříbrnou evidentně poněkud nestandardně zaujme a v hře je zároveň momentem, od kterého se začíná odvíjet příběh, který vede k dramatickému rozuzlení. Leden svůdce, Leden žárlivec, Leden konformista, inteligentní, ale ne zrovna přímý charakter, který proplouvá životem s cílem se bavit a nic zásadního neřešit, se na konci příběhu ocitá před dilematem. Kam až lze se svým konformismem zajít? Změní se i ve svých postojích k ostatním?

Vše začíná, jak román žádá, na plovárně, kulisa bazénu ovšem provází celou inscenaci, voda jako spojovací prvek: u vody to začíná, u vody to končí.  V průběhu hry ovšem voda slouží i jako prvek pro odhalování povah, který ovšem občas možná vyznívá poněkud formálně. Do vody se padá, ve vodě se miluje, vodou se ohlazují horké hlavy, voda jako erotický element při tanci, voda jako prostředek očištění, odhalení …. Smysl několika drobností mi však unikl. Proč při celkem strohém kostýmním rejstříku (plavky a bílé šaty) mění Lenka Stříbrná při každém vstupu na scénu tak důsledně boty, proč se její boty povalují po jevišti po zbytek představení? Souvisí to se zráním jejích myšlenek, proměnami její bytosti, dozrání rozhodnutí? Tenhle efekt mi uniká. Podobně jako poněkud exhibicionistické sdělení o úmrtí šéfa Procházky, který se jako vyjádření konce své životní pouti prochází zcela obnažen v pozadí jeviště.

Hraje se bez přestávky a kdybychom po divadle vynechali intermezzo s višňovou ovocnou taštičkou u McD, byli bychom snad už ve 22h00 doma. Ovšem přišli bychom o jízdu večerní trojkou, která podobně jako námořní koráby na přídi, vezla na ojnici torzo. Ne však polonahé vodní krásky, ale pravého českého sněhuláka.