To byla moje písnička

foto web DNV

foto web DNV

Druhý vinohradský zážitek na sebe nenechal dlouho čekat. Tentokrát to byl vánoční dárek. Dárkyni jsme málem způsobili malý záchvat zoufalství. Vzhledem k tomu, že na Vinohrady moc nechodíme, chtěla nám zakoupit vánoční rodinnou vstupenku na Jindřicha IV. V „kuloárech“ však náhodně zaslechla, že už na něj jdeme před svátky a tak vybrala už jen z toho, co bylo volné, což byla hra britského autora Noela Cowarda To byla moje písnička.

Jeho hra v sobě snoubí neuvěřitelným způsobem dva velké protiklady, totiž velmi průměrnou komedii s výborným hereckým obsazením. Cowardovu dramatiku moc neznám, předpokládám, že jde o autora divácky vděčných kusů. Celkově nijak oslnivá zápletka, které musejí vdechnout život obyvatelky domova seniorů pro bývalé herečky je poněkud kvapně vyřešena hned na začátku druhého dějství a aby se mělo o čem hrát, nastoupí  zápletka zástupná, když se neočekávaně vynoří syn jedné z nich. Objeví se však pouze jako epizoda bez následného pokračování. A tak se až na problém s Alzheimerovou nemocí Sarity v podání Jany Štěpánkové stane hlavním tématem otázka financování zasklení terasy.

Znovu jsem si ovšem uvědomila, co dokáže i s průměrnou hrou udělat dobré obsazení, protože v tomhle představení dostaly příležitost opravdu vynikající herečky, jejichž kariéra je s prkny Vinohradského divadla neodmyslitelně spojená. Byla totiž opravdová radost vidět ve skvělé kondici všechny aktérky, totiž Danu Kolářovou, Martu Vančurovou, Gabrielu Vránovou, Libuši Švormovou, Janu Jiskrovou i temperamentní Carmen Mayerovou. Trochu překvapivou proměnu hry v jakousi vánoční estrádu ve druhé polovině tedy beru jako ukázku toho, čeho jsou ještě obyvatelky domova důchodců schopny. Přes všechny výtky ke hře samotné však tleskám všem výše uvedeným dámám a přeju jim hodně zdraví a skvělých příležitostí ke hraní i v nadcházejícím novém roce. A doufám, že odpustí všem těm pochrupávajícím divákům na druhém balkoně, kteří se kolem mě soustředili, předpokládám, že za to může štěpánská husa a ne kulturní zážitek.

Jana Hlaváčová, Gabra Vránová, Jana Jiskrová, Lilian Malkina, Libuše Švormová

Jana Hlaváčová, Gabra Vránová, Jana Jiskrová, Lilian Malkina, Libuše Švormová

Reklamy

Pirandellův Jindřich IV na Vinohradech

Ještě před svátky jsme stihli první reprízu Pirandellova Jindřicha IV. na Vinohradech. Šla jsem na ni podobně nepřipravená jako jedna z postav hry. I já jsem totiž očekávala Shakespeara, teprve titulní stránka programu mě vyvedla z omylu. Po zběžné četbě jsem nabyla dojmu, že věc je jasná. Německý císař Jindřich IV. spadne z koně a předstírá šílenství.

Proto jsem úplně nechápala, proč je najednou děj transponovaný do současnosti, co znamenají ti hoši se sluchátky v uších, kteří se převlékají do historického oděvu. Po prvních 30 minutách hry, kdy jsem se nedokázala zabrat do textu a herci mně nijak nepomohli, jsem znervózněla a o přestávce začala pilně studovat program. Navíc nám kolega filmový znalec sdělil, že vlastně hru zná, viděl totiž její filmovou verzi z roku 1984 s Marcellem Mastroiannim a Claudií Cardinal. Jeho stručné převyprávění příběhu konečně způsobilo, že jsme všichni začali rozumět.

Zážitek z druhé poloviny představení tak byl mnohem smysluplnější, i když první dojem už se  úplně smazat nepodařilo. Rozhodně nechci představení zatracovat.  Není to snadný kus, na režii ale klade velký úkol nepodcenit hereckou práci. Právě herectví totiž tenhle kus dokáže vynést k výšinám, ale také jej úplně zatratit. Vnímám ten příběh o předstíraném šílenství, pokoření a pochopení, ztraceném mládí a zbytečném životě jako docela aktuální. Oceňuji vedení divadla, které se soustřeďuje spíš na komerčně vděčné tituly, že mělo odvahu přijít s počinem dramaturgicky tak revolučním. Jenže nevím, jestli je režijně a herecky zvládnuté natolik, aby mohlo hned při první repríze opravu zaujmout. Nemyslím, že by se režii Michala Vajdičky podařilo vypíchnout stěžejní témata a herectví Jiřího Dvořáka všechno zachraňovat nestačí. Škoda, že souhra a většina ostatních herců nedokázala text víc akcentovat tak, aby myšlenky snáz zaujaly, vzbudily víc zvědavosti a zejména zabránily pocitu, že promluvy nejsou recitací textu, ale opravdovým dialogem postav. Když jsem odcházela z divadla, v hlavě mi zněla především hudba Mariána Čekovského a to není moc.

Možná se hra časem „obehraje“, uleží, herci budou přirozenější, opadne nervozita. Je mi to líto, ale když jsem si včera pustila záznam z představení Vinohradského divadla z roku 1968 v režii Václava Hudečka s Milošem Kopeckým v hlavní roli a Jiřinou Jiráskovou, Vlastimilem Brodským, Otakarem Brouskem st. a dalšími, utvrdilo to ve mě obavu, že se tahle nová inscenace na Vinohradech k rodinnému stříbru nejspíš nezařadí.

foto DNV

Andrea Elsnerová, Jiří Dvořák, Otakar Brousek ml.

Cyrano, Cyrano ….

Jednou bych si přála zbavit se předsudků. Počítám, že to může být mnohem těžší, než odstranit pneumatiku kolem pasu. Jak člověk životem nabaluje různé zkušenosti, má jaksi dopředu jasno, co je a není správné, kdo je a není charakterní a přestane jevy podrobněji zkoumat. Navenek můžu být přesvědčená o své svobodomyslnosti a otevřenosti, v nitru jsem konzervativní, zakořeněné zvyky mě ovládají a těžko přijímám, že realita se může od mých představ naprosto odlišná. Každý věci vnímá svýma očima, svými zkušenostmi.

Díky celkem podružnému setkání s Martinem Stropnickým v dávných časech si o něm dodnes myslím, že je konformista, a přestože to s jeho herectvím nemá nic společného, vždycky se na něj dívám tímhle úhlem pohledu. Přestože musím uznat, že herecky – v porovnání k výkonům v divadle Ve stanu (blahé paměti) – opravdu vyzrál, nabralo jeho morální zrání také pozitivní směr? Mým dalším předsudkem divadelního rázu, který ve mně dřímá drahný čas, patří ten, že režie Vladimíra Morávka pro mě jsou a budou vždy nestravitelné.

Představení Cyrano, Cyrano ve Vinohradském divadle mě ale opravdu překvapilo a nabouralo mé dosavadní předsudky. Možná stačí, když má Morávek za zády zkušeného dramatika, současnou kapelu a když za něj „autorské“ zásahy do původního textu udělá někdo jiný. A vida, ono to je dobré!

Ať už za to může Pavel Kohout, který Rostandův text upravil, aniž by ho oprostil veršů nebo Xindl X, který mu poskytnul moderní hudební tvář, klasické drama o lásce najednou v režii Vladimíra Morávka dostalo nový a přitom velmi stravitelný rozměr. Současná forma nabízí klasickému příběhu jakousi další dimenzi a soubor ji výborně zvládá, aniž by pošramotil tragické vyznění nenaplněného příběhu lásky.

Výtvarně (scéna Daniel Dvořák, kostýmy Sylva Zimula Hanáková) scény připomínají klasické obrazy, šerosvit na scéně a rozmístění postav na ní ale herce nijak nesvazuje v dynamickém projevu. „Sbor“  velmi dobře vypadajících a zpívajících Gaskoňských kadetů je prostě okouzlující, Martin Stropnický může prodat svou všestrannost počínaje vyzrálým herectvím, zpěvem a hrou na kytaru konče, Martin Kraus jako Kristián je sladce mlaďounký a svou přímostí až politováníhodným způsobem roztomile buranský, maršálek v podání Pavla Baťka odměřený v projevu, ale silný v citech. K tomu fotogenický Daniel Bambas v dvojroli Montfleuryho a pobočníka maršála de Guiche … . Těm všem jakoby vládla krása a duchaplnost Roxany v podání Dagmar Havlové. Jedovaté poznámky proč ji nehraje Soňa Červená (měla by prý k mladému Krausovo mnohem blíž) jsem přeslechla, protože Dagmar Havlové by její věk nikdo nehádal a ať si kdo myslí co chce, seklo jí to ohromě (hlavně v těch červených šatech) a její lehce odměřené herectví s celkem ladilo.

Příjemný dojem z představení kazí jen půlhodinové čekání na 9. O to déle mi však hlavou zní leight motiv „To gaskonští kadeti jsou …“. Jó to byly časy, kdy ještě muži byli muži a věděli, co se sebou… A snad i ten můj předsudkový problém, dostal trochu na frak. Dagmar Havlová a Martin Stropnický

Ďáblův tucet aneb Omsk na Vinohradech

divadlo v Omsku

Zahájení divadelní sezóny Divadla na Vinohradech proběhlo v ruském stylu. Vlastně jsem představení divadla Omsk, které tu ve dnech 2. – 5. září 2013 hostovalo, netrpělivě očekávala, vstupenky jsem opatrovala dobře od června. Navíc se k omskému divadlu váže několik českých stop, byť z minulosti již značně vzdálené. Autorem dekorativních motivů na budově, která  připomíná petrohradský klasicismus, byl česko-ruský sochař Winkler.  A na cestě přes Sibiř zde v prosinci roku 1919 několik dní pobyl Jaroslav Hašek. Místní prkna snad dokonce poctil jakousi hrou. Možná sem ale spíš zavítal jako divák (při desetidenním pobytu si lze obtížně představit, že by nějaký kus tak rychle sepsal a hned  nechal nastudovat).

Vzpomínky na minulost, které se váží k neopakovatelnému zážitku z představení ruských studentů na prknech divadla Disk  ve mně probudilo přesvědčení, že přes můj značný odstup k tomuto národu prostě ruské divadlo nemůže být než dobré. S ohledem na dramaturgii vinohradského stánku jsem očekávala kvalitní představení s nějakou povzbudivou myšlenkou. Bylo tedy značným překvapením, když se záhy ukázalo, že herecky zdatný soubor přivezl obsahově nenáročný, více méně oddechový kus. Tedy alespoň v případě Ďáblova tuctu Arkadije Averčenka.

Nevím, jestli šlo o špatnou volbu z mé strany a druhá dvě představení, tj. Letní hosté Alexeje Peškova a Vlak do civilu Alexandra Archipova byla z jiného soudku, ale s ohledem na časové možnosti, jsem stejně jindy nemohla.

13 skečů o lásce a vztazích mezi muži a ženami psané lehkým perem Arkadije Averčenka (od roku 1922 působil v Praze, kde byl v roce 1925 i pochován) mě pocitově zavedlo někam do časů Televarieté či estrádních pořadů produkovaných Pražským kulturním střediskem. Možná šlo o scénky úsměvné a vzhledem k tomu, že je v Omsku uvádějí od roku 2006 vždy před vyprodaným  sálem, nepochybně úspěšné, začalo mi od prvních minut mi docházet, že tu nemám co dělat. Rusky hovořící publikum, kterého bylo v divadle hodně (přestože vyprodáno nebylo), se  bavilo dobře,  aktivně a velmi pozitivně reagovalo na podněty představitele „Osudu“, jakéhosi průvodce mezi jednotlivými scénkami. Já zůstávala uzavřená, a přes snahu se prostě jen bavit, se mi nezdařilo se s předsavením ztotožnit.

Vlastně mě ani nepřekvapilo, když jsme v naprosto výjimečné partnerské shodě divadlo o přestávce svorně opustili. Poznání mám dvě. To první, že přes mnohaleté studium ruštiny nerozumím vůbec ničemu a nebýt titulků, byla bych naprosto ztracená. To druhé, že Pavel Kohout, kterého jsem si všimla ve foyer, na svůj věk zatraceně dobře vypadá.

Mocná Afrodité na Vinohradech

Vinohradské divadlo v poslední době plní titulní stránky novin bohužel nikoliv díky skvělým repertoárovým počinům, ale bulvárními třenicemi mezi starým a novým vedením. Vzájemně mezi sebou jiskří různé verze o zrušení nastudování Amadea vůbec x zrušení Morávka jako režiséra tohoto nastuodvání v příští sezóně (proti tomu bych celkem nic nenamítala) a mezitím milovníci divadla docházejí na svá představení, ze kterých odcházejí s různými pocity, třenicemi vedení nepoznamenáni.

Mocná Afrodité vznikla jako divadelní adaptace filmového scénáře Woodyho Allena a patří k novým představením letošní sezóny. Allenův film jsem neviděla, nehrozí tudíž, že bych byla čímkoliv ovlivněna a mohu se soustředit na divadelní pojetí příběhu manželů, kteří se rozhodnou adoptovat dítě. Nadšená galeristka Amanda (půvabná leč chladně odměřená Jana Stryková) totiž nemá čas být těhotná a rodit. Její manžel Lenny (životem znavený Václav Vydra) nápadem není nikterak nadšen, ale nakonec svolí a jak to tak bývá, on, který původně adopci odmítal, je ze synka naprosto nadšený, tím spíš, že z malého Maxe (Lukáš Příkazký v herecké studii od batolete po školáka) pomalu vyrůstá génius. To podnítí Lennyho zvědavost a po pravých rodičích nadaného dítěte začne  pátrat … A zápletka je tu!

Právě tady se otevírá úrodné pole pro dialogy mezi mladistvou porno herečkou Barbory Polákové jakožto Lindy a pravé matky Maxe. Zábavné a vtipné výměny mezi oběma protagonisty, z nichž každý se pohybuje ve zcela odlišných společenských sférách, tvoří onu zábavnou rovinu. Poněkud statický antický chór ztělesňující olympské božstvo, oděný do balonových plášťů à la Casablanca, který se mezi pozemšťany přesunuje po tobogánu, představuje rovinu závažnou a varující. Do celku však zapadá poněkud nekompaktně. Bez něj by se hra ovšem proměnila v jednoduchou aktovku a tak podle pravidel antického dramatu, se i tento chór snaží děj posunovat vpřed. A protože tu máme americkou současnost, máme i do civilu převlečený antický chór.

Lennyho snaha zasáhnout do lidského osudu Lindy je z kategorie těch, které po právu náleží právě jen Bohům a nečekaně očekávané rozuzlení dopadne obdobně, jako za antických časů. Ostatně plození potomků s vybranými pozemšťankami bylo pro božstvo jednou ze základních aktivit.

V nijak  nápadité režii Natálie Deákové trochu drhne právě propojení roviny antické se současnou, výtvarně neduživá scéna ničím nestrhne, kostýmy nenadchnou, diváka tedy nic nerozptyluje od dialogů, na kterých leží celá tíha úspěchu. Časem se nepochybně vybrousí, v představení, které jsem viděla, bylo všechno nějak ospalé. Vtipnými replikami a garantovanými hereckými výkony, které určitě také získají na bezprostřednosti (místy jakoby se herci už těšili domů), se představení určitě zařadí mezi ty navštěvované. Potenciál tu je, ještě ho dostat ven.

Višňový sad konečně zdolán

Onehdá jsem bloumala okolím náměstí Míru a napadlo mě zastavit se v pokladně Vinohradského divadla. A zadařilo se. Konečně jsem sehnala vstupenky na Višňový sad v režii Vladimíra Morávka. V den D kupodivu nebyla změna představení a tak jsme po malém drinku v restauraci Sarah na rohu vstoupili do stánku múz a napjatě očekávali začátek.

Vladimír Morávek je známý svými osobitými režiemi, takže jsem byla více méně připravena na všechno. Ne však na Čechova v kabaretním kabátku. Z chůvy Charlotty se stává Charlotta kabaretní umělkyně, která nejenže zapěje píseň na úvod, ale která dějem prochází zejména jako komentátorka děje a nahlas sděluje autorské poznámky typu: „Lopachin odchází“, což je cosi, čeho si všimne i průměrně pozorný divák. Další kabaretní prvek je, že každou chvíli do děje zasáhne poměrně ryčný, cca třemi akordy vyjádřený hudební předěl, který bezpečně probudí všechny návštěvníky, kteří divadlo navštívili z povinnosti, např. jako doprovod umění chtivé manželky.

Najednou mi přijdou věty pronášené postavami ploché, vykuchané, prázdné, opakující se a nedaří se mi vnímat onu tragédii lidského osudu – rodiny na pokraji úpadku, vše je nastaveno na formu, jakousi vnější pózu, postava jako formální bytost, její postoje jako schéma, často podtrženo jakousi stylizovanou figurkovostí (Stropnického přihrbený, nejistý, podřízený Lopachin).

Dagmar Havlová vystupuje v roli Raněvské jako sebevědomá, krásná a zatvrzelá žena, která odmítá uvědomit si závažnost svého postavení, lpí na minulosti a nehodlá opravdu, ale opravdu nic na svém přístupu k životu změnit. Faktem je, že paní Dáše to tu „sekne“, ale ve vypjatých situacích, kdy přidává na hlase mně přebíhá mráz po zádech a je mi trochu ouzko, protože cítím, že je to trochu přepísknuté. Naprosto věrohodný  je Ilja Racek jako sluha First, u Skopalova Jepichodova začínám chápat, co znamená „číro“ na hlavě. Patrně je výrazem nízkého sebevědomí spolu se snahou na sebe přeci jen upozornit.

Co se mi v tomhle představení líbí, je scéna Martina Chocholouška (zvlášť dva bílí ušáci …, dvě bílé busty připomínají Švankmajerovu keramiku) a kostýmy Sylvy Hanákové – black and white. Ach ten věčný spor formy a obsahu. Napadá mě, že možná chtěl Vladimír Morávek vrátit hře to, jak ji cítil Čechov, totiž chtěl ji nastudovat jako komedii. Nemohu se však vymanit ze své deformace způsobené školstvím let 70., ale já jsem vždycky tuhle hru vnímala jako tragédii. I Stanislavskij se nechal slyšet, že „Čechov se nikdy neuměl kriticky dívat na své hry … Nejvíc ho překvapovalo, a do smrti se nemohl smířit s tím, že jeho Tři sestry a později Višňový sad, jsou tíživá dramata ruského života. Byl upřímně přesvědčen, že je to veselá komedie, téměř fraška.“ 

Přiznávám bez mučení, odešli jsme po pauze. Tedy já bych to doseděla, ale protože každý správný vztah je o kompromisu, tedy jsem šla.  Cestou dočítám alespoň program. Je v něm spousta zajímavých informací o tom, jak hra vznikala i poznámky o autorovi z úst jeho současníků. Takže jedna věta z úst Čechovových: „Žít pro to, abychom zemřeli, není moc zábavné, ale žít s vědomím, že člověk zemře předčasně, to je již naprosto hloupé.“  Takový byl jeho postoj k chorobě, které podlehl ve čtyřiačtyřiceti letech.