Velvet Havel

_KIV8321Začátek školního roku se v našich krajích překrývá se začátkem divadelní sezóny a já měla to štěstí, že jsem ji oslavila návštěvou představení Velvet Havel v Divadle Na zábradlí. „Adaptaci“ o životě a díle ikonického dramatika a politika zároveň sestavil Miloš Orson Štědroň a v režii Jana Friče ji Na zábradlí uvedl soubor, který na místních prknech působí již druhou sezónu.

S jistou nedůvěrou jsem pročítala pozitivní recenze na premiérová představení z letošního května a současně se připravovala na jakousi parodizující férii koncipovanou bez přestávky jen proto, aby diváci nemohli odejít. Očekávání se nenaplnila. Příběh, který začíná monodramatickým projevem Havlova strýce Miloše, ve kterém je zdůrazněno jakési rodové „zatížení“ ráčkováním, kupodivu nepůsobí trapně. Strýc by o synovci rád natočil film (protože „In Kino Veritas“) a při svém záhrobním setkání si vzájemně svěřují své pohnutky a osudy. Strýc ve výborné herecké kreaci Petra Jeništy zná jakožto zkušený producent potřeby diváka a chce točit filmy s příběhem. Je mu jasné, že náhradník za Oldřicha Nového se nenajde, přesto do toho jde s vírou, že pokud to bude o „ženských“, musí být film úspěšný.

Jenže Václav (přes nápadně vyzývavý účes v nepodbízivém pojetí postavy Miloslavem Königem) je v podstatě plachý a skromný hoch a člověk, aby z něj tyhle informace páčil. Má své ideály i obavy o osud lidstva a zároveň své touhy a díky jakési neznámé citové frustraci také neukojený hlad po lásce a pravdě. Dokonce tak intenzivní, že se se všemi láskami pravdivě vyznává své ženě, která disponuje neuvěřitelným nadhledem. Přesto má divák příležitost poznat Havlův životní osud formou, která je možná zjednodušená, rozhodně však vtipná, zábavná a kultivovaná, nedělá z Havla žádnou modlu, přitom však její význam nikterak nedehonestuje, divákovi nabízí jen profil normálního člověka.

V příběhu vystupuje první Havlova žena Olga (zdařilé obsazení postavy Marií Spurnou, která se jí i fyzicky podobá) a za všechny milenky postava múzy v podání Anežky Kubátové. Role pro ni v textu hry nenabízí prostor pro víc než vyjádření touhy být s milovaným Václavem, překonat ale Olžin realisticko-cynický přístup ke světu prostě nedokáže a snaha vypovědět o těchto láskách něco víc by ani do textu nezapadalo. Trochu neujasněná je role „Univerzála“ v podání Natálie Drabiščákové. Nejde ani tak o princip postavy, protože s ohledem na provozní podmínky divadla samozřejmě nelze obsazovat všechny druhořadé role. Převlek za „strom“ snad lze vnímat jako symbol jediného stromu v lese, tedy člověka v a z davu, jako anonymního a konkrétního zároveň, Drabiščáková však působila, že se v něm necítí dobře. Tvář herečky, která jediná vyhlíží z okrouhlého otvoru pod seříznutou korunou stromu, musí všechno odehrát v omezujícím kostýmu, její repliky tak občas působí nepřesvědčivě. Někdy komicky, jindy spíš zoufale. Ocenění si zaslouží její snaha po interpretaci barokní árie při milostném vyznání Olze, které není ovšem ničím víc než komickým výstupem.

Kabaretní pojetí souvisí i se schopností souboru zvládnout hudební a pěvecká čísla. Výkony jsou kolísavé, hudební předěly fungují zejména jako akcelerátor dějové linky a postupně vedou diváka k vrcholu, kterým je závěrečný obraz s Billem Clintonem, jehož číslo na saxofon uzavírá stručný výpis osudů básníkova života do počátků jeho prezidentování.

Překvapivě příjemné, nepřekombinované a nevyumělkované představení prožité s velikánem naší historie bez příkras. Režii slouží ke cti, že historické postavy imituje mírou, takže nepůsobí nijak nevkusně, např. jen lehký náznak Havlova zadrhávání řeči. Celé představení ke shlédnutí zde.

 

 

Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho*

_KIV6067Na Noc divadel jsem byla hodně natěšená a vstupenky do Divadla Na zábradlí zakoupila s velkým předstihem, jen abych o nic nepřišla. Výběr byl naprosto cílený, nové vedení divadla, posílený herecký ansámbl, první repríza nové premiéry, jako nášup prohlídka zákulisí … Co víc si přát.

Hned na počátku ovšem začaly objevovat podezřelé insignie. Prohlídky divadla byly beznadějně obsazené. Vstupenky vyzvednuté u jednoho zprostředkovatele byly vytištěné nepříjemně malým písmem. Nevím tedy proč, ale i když je mi známo, že Na zábradlí se hrávalo vždycky od 19.00, usoudila jsem, že nový ansámbl nasadil i nový čas. Dobře naladěna přicházím s pěti minutovou rezervou k podezřele ztichlému divadlu.

Ticho evidentně nejen Husákovo se hraje už 25 minut, sál divadla je plně obsazen. Že máme vstupenky není podstatné. Kupodivu ani nedostávám kapky od svého bližního a milá paní uvaděčka nám nakonec dovolí potichoučku vklouznout do sálu a odstát u dveří zbytek první poloviny.

Vcházíme v okamžiku, kdy Magdalena Sidonová s ústy ucpanými rohlíkem spočívá na bedrech Ivana Luptáka, který pod její tíhou klesá na lavici jakéhosi předsálí před tajemnými obřími dveřmi. Jestli je to brána do nebes nebo do pekla nikdo netuší, ale lid pokorně čeká a mlčí. Marie Spurná se pokouší získat jen pro sebe fotografii prezidenta Husáka, který jako velký bratr vše monitoruje, odněkud se vynoří zlaté české ručičky, aby opravily blikající světlo, i na odposlechy dojde, i na podlézání a podplácení, i na strach a na zničující potlesk, a české ženy v krimplenových asexuálních modelech rodí pivní lahve místo kvalitní populace a řev českého lva nakonec „usměrní“ zdatný úředník … stačí obyčejný nůž a mlýnek na maso. Metafory se kupí jedna na druhou …. Hraje se beze slov, vždyť jde o to, aby prezidenta nic nerušilo, slova je lepší si nechat pro sebe, nechat se umlčet je vlastně pohodlné, jen hudba podtrhuje některé sekvence.

Po přestávce se můžeme posadit na svá sedadla a z balkonu sledujeme druhou polovinu, ve které se najednou mluví. V krátké one women show  předvádí velmi působivě Magda Sidonová  příběh Olgy Hepnarové. Nenáviděla lidi, rozhodla se pro osobní verzi jejich likvidace, ale proč v kontextu s šedí let sedmdesátých mi zřejmé není. Možná měli jako psychicky narušení skončit všichni občané státu? Snad ta všudypřítomná nenávist? Na krátkou mluvenou část navazují už opět tiché epizody voleb a spartakiády.

Neviděno celé, nepřísluší mi komentovat, ale něco mi tu chybí. Možná víc nápaditosti. Se zájmem si listuji divadelním programem plným citátů Jana Zábrany, ale proč na mě ten závan minulosti nepůsobí stejně intenzivně z jeviště? Možná to je jen vidění doby někým, kdo ji na vlastní kůži neprožil, nebo ji prožil jako dítě. Prostě další generační výpověď. Autoři Jan Mikulášek a Dora Viceníková, režie Jan Mikulášek.

Náladu si vylepšujeme U krásný ztráty. Téma té hry rozproudí alespoň intenzivní výměnu názorů.  A to smysl má.

Platonov je darebák

Díky tomu, že jsme na poslední chvíli změnili páteční program, dostali jsme se místo původně plánované večeře s JaVT již po druhé v týdnu do divadla. Na zábradlí hráli Čechovova Platonova, tedy pod názvem Platonov je darebák. Jak jsem posléze zjistila z programu, hraje se  tohle představení už od roku 2005, takže jsme měli pořádné zpoždění.

Je to vlastně dramatická prvotina Antona Pavloviče Čechova. Hra možná ještě není tak vyzrálá a zacílená na opravdové problémy, které Čechov rozkrýval ve svých dramatech později. Určitě ji ale je možné chápat jako jakýsi zásobník postav, osudů a příběhů, které se později objevují v jeho dalších hrách. Platonov je příběh muže původně plného krásných myšlenek a idejí, inteligencí vynikajícího nad průměr svého okolí, kterého každodennost a rutina venkovského života nižšího učitele přetaví v naprostého cynika, který už nedokáže své postoje korigovat tak, aby se sám za sebe nemusel stydět.  

Zklame svou milující ženu, o které je přesvědčen, že je příliš hloupá, svou bývalou lásku, před kterou již nedokáže být tím snílkem, kerým byl na studiích, kdy se poznali a nakonec otevře oči i vdově generálové Vojnicevové, která po něm touží, aniž by si na něj dělala hlubší nároky …

První obraz, který se odehrává na zahradě Vojnicevové, představuje jednotlivé postavy a až na určitou přelidněnost jeviště, představuje jednotlivé charaktery, divák si může utvořit  představu o vztazích mezi nimi i o tom, jak nudný a ubíjející může být život na ruském venkově. Už ve druhém obraze se naznačený styl trošku rozpadá. Karnevalový rej  jednotlivé charaktery zpřesňuje a dává pocítit skutečný rozpad vztahů, po přestávce se tempo proměňuje úplně a mění se ve sled žárlivých dialogů a výčitek, kterým Platonov čelí permanentní podroušeností, která vyvrcholí jeho náhlým a nečekaným skonem …

Jestli Čechov psal své hry jako komedie, Jiřímu Pokornému se tento rys podařilo ve hře velmi dobře podchytit hořko komickým inscenováním jednotlivých obrazů. Herecky vděčnému představení kralovala jednoznačně Tatiana Medvecká jako Vojnicevová. Překvapilo mě, jak příjemně její herectví působí mimo prostor velkého kamenného divadla, dokonce bych řekla, že jí svědčí mnohem víc. Velmi obratně a vtipně formulovanými replikami rozesmával obecenstvo Jiří Ornest, myslím, že na ně má i licenci, nedokážu odhadnout nakolik byl věrný Čechovovu textu. Také Igor Chmela jako Platonov je výborný a bylo by nefér nejmenovat menší role v podání Miloslava Mejzlíka, Pavla Lišky, Vladimír Marka … Kateřina Štefková, autorka kostýmů byla v roce 2005 za inscenaci oceněna Cenou Alfréda Radoka, autorem scény je Martin Černý, dramaturgie Ivana Slámová.

Ruská klasika Zábradlí vždycky slušela a jinak tomu není ani s tímhle představením. Možná i fakt, že se na repertoáru drží tak dlouho, svědčí o jeho kvalitách.

Citace z programu: „Když lidé nebudou hloupí, budou pořád chytřejší a dál už se všechno vyřeší samo…“

Kéž by to tak fungovalo.

Zázrak v černém domě

Zcela proti pravidlům klimatu v české kotlině oblékám typicky dámsky oděv, tj. sukni, právě v zimě. Zdá se mi mnohem praktičtější umýt si pořádně boty než neustále řešit čistírny nebo prát prosolené kalhoty. A protože jsem na pracovišti svým outfitem způsobila lehký rozruch, usoudila jsem, že když mi to tedy tak „sekne“, musím mezi lidi a hned po pracovní době jsem doklouzala zasněženými chodníky do Divadla Na zábradlí a kupodivu bez problémů zakoupila dvě vstupenky.

Z nových sedadel, z nichž skoro každé bylo ozdobeno štítkem s označením sponzora, nás hru Zázrak v černém domě od Milana Uhdeho sledovala cca polovina hlediště. Překvapivě poloprázdné divadlo jsem přičítala nepříznivému počasí. Výhodou nevyprodaného sálu je samozřejmě rychlé obsloužení v bufetu, ale pro provozovatele i  herce není poloprázdný sál žádné zvláštní potěšení. Přesto si nemyslím, že by bylo představení až tak špatné.

Milan Uhde začal hru psát v roce 1989. Pak se angažoval v politice, takže její dokončení se protahovalo, mezitím se změnilo vedení Divadla na Vinohradech, kde o ni měli původně zájem, a protože se nakonec z velkého dramatu stalo drama intimní,  hru,  dokončenou v roce 2004 a ověnčenou v roce 2007 Cenu Alfréda Radoka, uvedlo nakonec ve světové premiéře Divadlo Na zábradlí.

Hra řeší vztahy v rodině, která se snaží udržet zdání soudržnosti, přestože je z minulosti zatížena vinou, která právě tuto soudržnost vylučuje. Až na syna Dušana a jeho ženu se všichni   snaží předstírat, že se nic neděje a skutečné problémy se tu neřeší nebo se jejich řešení neustále odsouvá. Hlavní roli tady totiž hraje dům a snaha o jeho udržení a zachování v rodině za každou cenu, tj. i za cenu obětování lidských životů v době válečné a vydědění Dušana v dobách totalitních. Je s podivem, proč se  matka rodu /Marie Spurná/ tak urputně snaží udržet svůj vztah s despotickým manželem /Ota Ornest ve vynikající herecké kondici/, který považuje za pohodlnější předstírat hluchotu než reálně řešit překypující problémy. Ať už se týkají zdravotního stavu dcery Šárky /Magdaléna Sidonová/ nebo technického stavu zbožňovaného domu. Morálně nakonec vítězí syn Dušan /Igor Chmela/ a jeho žena Viťka /Alena Štréblová/ a to nejen nad rodiči, ale i nad udavačským a konformním bratrem Ivanem /Leoš Noha/.

Hraje se v bílém. Tedy v první polovině hry na bílé scéně s funkcionalistickým nábytkem,  v bílých kostýmech, protože si ještě můžeme myslet, že vše je jak má být. Ve druhé polovině dochází k přestrojení do černých kostýmů. Tím zázrakem v černém domě plného tajemství se myslí usmíření Dušana s otcem, ke kterému nakonec proti všemu očekávání dojde. Dušanova velkorysost a nadhled tedy přes zatvrzelost hlavního viníka uchová rodinou soudržnost. Otec Pompe, ač nerad, připustí, že Šárka se musí léčit, vodovodní baterie může být i jiné značky než německé a zahradu může posekat kosou i někdo jiný než on, jakožto tyranský ochránce rodinného krbu.

V režii Juraje Nvoty na scéně Tomáše Rusína končí příběh konformistů, ale i lidí, kteří k sobě mívali hezké vztahy a chtějí na ně navázat. Možná je to ještě možné.

UBU se baví

Přes trvalou snahu chodit víc do divadla nám letošní sezóna opět protekla mezi prsty a tak jsme stihli alespoň před jejím koncem  jedno Divadlo Na zábradlí. Náhoda nám hrála do cesty, protože ač zcela vyprodáno, zrovna 2 vstupenky někdo odmítl a to byly ty naše.

UBU se baví  psali na plakátech, ale možná by se chytil i druhý název, třeba závěrečná věta z představení v absurdně subjektivně idealistickém duchu:  „Kdyby nebylo letadel, nebylo by nebe“. Režie Jiří Havelka a pak už jen soupis účinkujících (Pavel Liška, Leoš Noha, Josef Polášek, Petr Čtvrtníček, Václav Petrmichl, Ladislav Hampl, Marie Spurná, Gabriela Pyšná, Natálie Drabiščáková, Kristina Maděričová). Naprosto jsem nevěděla, co očekávat. Žádný autor …  při pohledu na Petra Čtvrtníčka na fotkách jsem usoudila, že asi půjde o nějakou ptákovinu. A taky šlo …. a nešlo. Teprve následně mě napadlo, že to celé bude nejspíš Havelkův autorský projekt. Divadlo to bylo nestandardní, zábava s lehkým mrazením.

Přicházím do hlediště a na scéně už se „pracuje“. Scéna poskytuje náhled do skutečné kabiny letadla, kam se usazují cestující – zády k divákům. Letušky na palubě pomáhají cestujícím s hledáním sedadel. Dokonalá iluze. Pak zhasíná sál a cestující se připravují na start. Teprve tady se dozvídám, že ono UBU v názvu jsou U. B. U. Airlines, které přejí svým cestujícím šťastný let.

První absurdní okamžik přichází, když letušky vyberou mobilní telefony. Následně se pilně věnují své stereotypní práci s naučeným úsměvem, nabízejí „kuře nebo rybu“, „kávu nebo čaj“, za každou větou neopomenou popřát „příjemný let“, skoro by to mohlo vypadat, že hra má odmytizovat kdysi tolik záviděné povolání letušky. Pak se cestujícím promítá reklama na jakousi úžasnou lžíci, která vyléčí každý problém a nabídka je tak skvělá, pouze výměnou za letenku, že ji musí všichni mít. Kdo by pohrdl něčím, co je zdarma? Všichni tedy mají lžíci a že nemají letenku nepovažují za důležité.

Pak jeden z cestujících se zájmem vyslechne rozhovor na sedadle před ním a trošku znejistí. Oni letí do Egypta a on do Nairobi. Pozvolna se ukazuje, že téměř každý z cestujících letí úplně jinam, úzkostlivý pán do Toronta, matka se synem do Sydney. Přes ujišťování letušek, že vše je v pořádku, se všichni domáhají informací, takže aby se mohlo vše prověřit …  když nemají ty letenky … vyberou letušky pasy. Cestující přichází rozptýlit sám kapitán, věci nabírají groteskní spád a vše vrcholí striptýzem všech protagonistů (dámy diskrétně, páni v plné parádě). Jako vrcholem se zcela obnažený Pavel Liška (mimochodem jediný, který mimo divadlo buď fyzicky pracuje nebo alespoň chodí do posilovny) vztyčí v chodbičce letadla, až to vypadá, že je to jakási figurína, ale není. A už se rozdávají letecké noční košilky, přeje se příjemný noční let a konec. Teprve při děkovačce se ukáže, že noční úbory jsou poněkud vězeňské.

Každý má touhu někam letět, většinou ale ty touhy naberou docela jiný směr a často  bez vlastního přičinění. Život je plný stereotypů a každý je tak trochu vězněm vlastních omezení.  Kompaktní představení s vtipem a gradací, zdaleka méně absurdní, než by se mohlo na první pohled zdát.