Terminus z cyklu Kašpar Noir

Barbora Lukešová

Barbora Lukešová

Vždycky mě potěší, když se setkám s něčím překvapivým, něčím, co mě přesvědčí, že ještě existují výjimky, že se na pražské divadelní scéně dají najít představení, která stojí za vidění, která překvapí, obohatí a emocionálně osvěží. Nevzpomínám si už, kdy mě dokázal divadelní kus opravdu dojmout. Rozehrát city tak, že jsem měla slzy na krajíčku a přistihla se jak zápolím, abych je udržela na místě, aby si toho okolo sedící nevšimli. Možná měli stejný problémem jako já a prostě se podali příběhu.

Přitom měla tahle divadelní hra premiéru v Divadle v Celetné už 3. října 2013. Mám tedy víc jak dvouleté zpoždění. Neznala jsem ani jejího autora, irského dramatika a scénáristu Marka O´Row. Překvapil mě obsah, zaujala forma. Tři monodramata vyprávěná současným jazykem, možná plným vulgarismů, ale naprosto funkčních, neexhibujících. Práce překladatelky Ester Žantovské musela být nelehká, ale ona si poradila ohromně. Vždyť co může být těžší, než překládat hru verších.

Každá postava žije svým vlastním životem a textem. Na zcela minimalistické černé scéně bez dekorací je dominantní jen točna, kterou herci občas využijí, jinak se ale každý z nich plně soustředí na svůj text, svou roli. Teprve postupně se začínám orientovat. Zpočátku zvědavě naslouchám. Úplně nechápu, jak spolu jednotlivé monology souvisí. Zdánlivě izolované příběhy, tragické a zároveň vtipně tlumočené … Jsem rozpačitá, bude to recitační večer? Vydržím ty 2 hodiny bez přestávky? Každý ze tří herců, kteří se v průběhu večera na scéně střídá postupně odříkává svůj vlastní text, vlastní pohled. Ale jejich příběhy se  začínají prolínat, odhalovat tragickou samotu a prázdnotu, smutek a touhu, zoufalství i očekávání. Touží po lásce, sounáležitosti, naplnění, nacházejí jen zmar. Svými vlastními rozhodnutími určily chod svých životů a je na nich, jak mu dokáží čelit, jestli jej dokáží změnit, napravit nebo úplně prohrát.

V textu i hereckém projevu gradující příběh dá divákovi zapomenout na venkovní svět. Vynikající Barbara Lukešová, Ladislav Hampl i Alena Doláková v režii Marka Němce. Tragický text vyprávěný s komickým nadhledem. „Kurva drát,“ (slovy básníka) … na to se musíte podívat.

Reklamy

Kodaň Michaela Frayna

Michaela Frayna, britského dramatika, jsem znala jako autora hry Bez roucha, píšu o ní zde. Zvědavá na Fraynovu vážnou polohu a nalákána podtituly typu: vrchol dramatiky konce 20. století, vypravila jsem se na představení jeho dramatu Kodaň, které v obnovené premiéře uvádí od podzimu 2009 Divadlo v Celetné.

Protože fyzika nikdy nepatřila k mým oblíbeným předmětům a vlastně jsme vzhledem k humanitnímu zaměření ke kvantové mechanice v rámci základního vzdělání nikdy nedospěla, zajímalo mě, jak lze setkání dvou nositelů Nobelovy ceny za fyziku v okupované Kodani roku 1941 zpracovat přes jejich objevy do dramatického díla. Po velmi dobrých zkušenostech s „dramatizací“ teorie relativity, jsem se tedy těšila na trochu toho poučení o  kvantové mechanice, štěpení a  o principu neurčitosti. Před začátkem představení jsem sice měla trochu pochybnosti, jestli je vůbec v silách prostého jedince pobrat pojmy jako difuzní výpočet nebo maticová rovnice, o kterých byla v rámci pití čaje před představením řeč, ale šla jsem do toho s nadšením.

Hra je koncipována do tří dějství. První se odehrává v reálném čase kodaňské setkání Dána Nielse Bohra (Miloš Kopečný) a Němce Wernera Heisenberga (Marek Němec). Bohr, starší z nich, se zabývá štěpením atomu a Heisenberg, jeho bývalý asistent a přítel, přijíždí z Německa, aby zjistil, jestli na štěpení atomu pracují Američané. Oba vědci představují dva protipóly. Každý z nich přísluší ke zcela opačným stranám: okupant x okupovaný, poloviční Žid x Árijec, jejich vědecký zájem je však společný. Je Heisenbergova verze, že chce vývoji atomové bomby zabránit, protože nechce zmařit životy svých spoluobčanů věrohodná? 

Druhé dějství zasvětí diváka do několika základních faktů ze života a práce obou vědců a třetí rozkrývá lidské podněty chování postav. Zlidšťující úlohu má v celé hře Bohrova manželka Markéta (Marta Vančurová), která základní konflikt odlehčuje úhlem pohledu vědou nezatíženého jedince. Závěr hry přesto vyznívá rozporuplně. Jak je na tom vlastně Bohr, který na vývoji atomové bomby spolupracoval s Američany ? Jak utrpěl jeho morální profil? Možná jen zdánlivě víc než ten Heisenbergův, který  nestihl vývoj bomby dokončit včas a tím nepoužít a zachovat si ho zdánlivě čistší? A přitom šlo jen o ten difuzní výpočet… Použil pouhý odhad Heisenberg záměrně?

Hra je velmi náročná na text a pozornost, v přetopeném sále plném nesoustředěných studentů, utlačována na svém místě dvoumetrovým mládencem, jsem se i já přistihla, že tíhnu k dřímotě. Temná, poněkud statická režie Jakuba Špalka soustředění nijak neusnadňovala, herci náročný part zvládli dobře, ale u obtížného textu někdy soustředění převažovalo nad hereckým prožitkem. Z toho hlediska působilo nejautentičtěji  druhé dějství, které díky vzpomínkám na minulost působilo jaksi uvolněněji. Velké téma hry o motivech jednání lidských bytostí hře v roce 1998 vysloužilo London Theatre Award. Dnes, kdy je hrozba jaderného konfliktu opět na pořadu, si lze těžko představit aktuálnější problém. Tím víc mě mrzí, že jsem  hře nedokázala „propadnout“ tak, jak by si asi zasloužila.

Nedokážu se zbavit dojmu, že představení se někde zadrhlo, že mohlo působit kompaktněji a přes závažnost sdělovaného méně tíživě. Použiji-li však slova autora hry uvedená na přebalu programu, který tvrdí, že „Jednou z forem neurčitosti zmíněné ve hře je neurčitost lidské paměti, nebo jinak, neurčitelnost historických záznamů,“ třeba to bylo všechno jinak …..

Tento způsob léta zdá se býti vhodný …

Po zkušenostech s Windsorskými paničkami minulý pátek (liják jako blázen, vracení vstupného, rýma …) jsme na druhý pokus zvolili divadlo zastřešené, zato s programem, který za letní náladou nikterak nepokulhává. Takže abych to nenatahovala: Rozmarné léto předvedené spolkem Kašpar v Divadle v Celetné. A zážitek to byl opravdu pěkný.

Žádná tlačenice u vchodu, v klidu jsme popili kafíčko, v klidu se přemístili do sálu, jehož scéna (Karel Špindler) byla rozvrženo do dvou zón. Zadní plovárenská znázorňující říční lázně na Orši Antonína Důry v Krokových Varech a přední, představující náměstí onoho slovutného města, na kterém probíhají představení kouzelníka Arnoštka.

Režie Jakuba Špalka je postavena na výrazných hereckých výkonech, protože není snadné pracovat s tématem, jehož základ je veskrze literární a dialogy je nutno sledovat s plným soustředěním. Neodpustí si ale ani opravdu „rozmarně“ reálné koupání na scéně, byť v nádrži hloubky sotva několika desítek centimetrů. A tak se Antonín Důra oddává intenzivnímu otužování a kouzelník Arnoštek předvádí skutečná kouzla i chůzi po provaze. Jen k číslům opravdu nebezpečným si bere na pomoc zástupce z říše loutkové.

Celý příběh rámuje hostinec U 14 pomocníků, jemuž šéfuje hostinský Jakub Špalek osobně a který má marketing v malíku, neboť ani o přestávce nezahálí a nabízí divákům typicky plovárenské pochutiny ze starých časů jako jsou utopenci, párky s unikátní štípkovou omáčkou jež zovati mohla by se klidně česnekovou a alko i nealko nápoje včetně domácích kořaliček.

S přibývajícím věkem se u mě dostavila výrazně větší radost z Vančurova jazyka stejně jako mnohem vyšší míra chápání onoho lidského příběhu tří maloměstských mudrců, jedné měštky a dvou světských umělců a tak úsměv z tváře po celou dobu představení prakticky neustoupí.   

V herecky vyrovnaném představení vyniká již zmiňovaný Antonín Důra v podání Miroslava Hanuše, Míla Tichý jako Kouzelník Arnoštek a nelze pominout ani jeho pomocnici Annu v podání exotické krásky Elišky Mesfin Bouškové. Provázeno chytlavou hudbou a písničkami Petra Maláska dokáže navodit uvolněnou a bezprostřední atmosféru, která se hravě přenáší do nálady diváků. A tak i závěrečné pokropení při děkovačce jen prohloubí úsměv na líci a dá procítit jakémusi pocitu sounáležitosti.