Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách

ws

Trochu se bojím navštěvovat oficiální divadelní scény. Ty dotované občas ještě překvapí, soukromé si bohužel málokdy mohou dovolit jiný repertoár než zábavný a tak je opravdu stále těžší natrefit na opravdu kvalitní hru v kvalitním provedení. Se slzou v oku vzpomínám na soubor divadla Komedie. Přestože mi německý repertoár, na který se hodně specializovalo, nebyl nejbližší a přestože ne vždy jsem byla z jejich představení nadšená, byla tu tendence vybudovat divadlo, které si vytvořilo vlastní profil a nepodřizuje se za každou cenu vkusu diváků. Na to také nejspíš dojelo, protože se nedalo udotovat.

K jiným souborům, které si udržují svou tvář, patří určitě i Divadlo v Dlouhé. Po pečlivém prostudování repertoáru a nejrůznějších hodnotících serverů jsem se vypravila na  Souborné dílo WS ve 120 minutách tamtéž. Nebylo to úplně jednoduché, jedná se o představení téměř stále vyprodané, leč dobré datum (8.5.) dokáže divy a tak se díky úprku pražanů do přírody poštěstilo. Za další znamení Štěstěny lze považovat i skutečnost, že zbývala jen místa na balkon, protože  za nižší vstupné jsem byla nějak spokojenější :-).

Zvědavost mnou cloumala ve snaze představit si, jak si autoři Jess Borgeson, Adam Long a Daniel Singer poradí s tématem vybízejícím k vytvoření „komponovaného pořadu“, což je asociace za niž nemohu, ale takhle kdysi produkovalo PKS pořady pro školy. Ten pocit byl umocněn skutečností, že se jedná o kus pro 3 herce, tedy ideální zájezdovka.

V režii Jana Borny (a kol. jak uvádí program) na jednoduchou černou scénu Jaroslava Milfajta, kterou tvoří dřevěné bedny z nápisy  her WS, přichází Jan Vondráček v černém obleku a ve slunečních brýlích (a la Men In Black) , aby představení uvedl. Začátek je vskutku strhující, Vondráček srší vtipem a postupně přivádí na scénu své dva spoluhráče (Miroslav Táborský a Martin Matejka). Diváky se daří nabudit tak, že se všichni těší na skvělý a zábavný program, bavím se také, ale přemýšlím, jestli jim tempo vydrží…

A nevydrží. Když se začne s vlastním Shakaspearem – přehrání zkrácené verze Romea a Julie – kšandy padají … Hlavně tahle ukázka sklouzla trochu moc do  pitvoření a to byla škoda. Rychlý sled dalších ukázek z Shakespearových kusů v různých  variacích (Titus Andronicus jako Cooking Show, Othello v rapovém podání, 16 komedií v jednom, antická dramata, Macbeth ve skotských sukničkách, …) má úroveň proměnlivou, jsou už to spíš estrádní skeče, než zábavný „výtah“ z klasika uváděné partičkou připomínající jakýsi teleshoping s tím, že tentokrát se prodává  veselí a dobrá nálada, kabaretní přehlídka na motivy her renesančního dramatika. Úroveň se mění od ukázky k ukázce, střídavě smích, střídavě trochu rozpaky, vše vrcholí Hamletem v 7 minutách, kterou herci ještě dvakrát zkoušejí pokrátit a pak už kýžený konec.

Vydržet ten příval humoru dvě hodiny bez pauzy je vskutku náročné. Je to škoda, začátek byl hodně slibný, jenže takové tempo je obtížné udržet.  Herecké nasazení je proměnlivé a tak se nekomprisně dravý  projev Jana Vondráčka, který by za trochu potlesku šel světa kraj …  dostává do kontrastu s výkonem Miroslava Táborského, který respektuje roli i režii a neprosazuje se nad její rámec. Za nimi lehce klopýtá Martin Matejka, jehož herectví je v téhle konstalaci nejméně přesvědčivé. Režie se tak občas ztrácí v osobních hereckých „příspěvcích“ a je to škoda. Tahle Three Men Show se nepochybně zařadí k představením diváky oblíbeným, přesto jsem čekala něco navíc. Přes všechny výhrady k tomuto kusu tohle divadlo patří k těm, do kterého stojí za to zajít.

Naši furianti v Divadle v Dlouhé

Na Naše furianty v Divadle v Dlouhé se chystám od premiéry v roce 2011 z několika důvodů. Jednak mám tuhle Stroupežnického hru prostě ráda. Je vtipná i hluboká a její povahový realismus vypovídá o neměnících se lidských typech.  Poprvé jsem viděla Macháčkovu inscenaci v Národním divadle koncem 70. let, následoval film Vladislava Vančury a Václava Kubáska z roku 1937, pak nová inscenace  J. A. Pitínského v ND z roku 2004 a konečně mohu do „sbírky“ zařadit také nastudování v režii Jana Borny z ledna 2011.

Vždycky mě tahle hra oslovovala a s Bornovou inscenací tomu není jinak. Je zase o krůček víc v naší současnosti, aby stále zrcadlila době nepodléhající neměnnost lidských charakterů.  A jak režisér uvádí, každá generace musí mít své „furianty“.  Některé příliš lyrické scény z jeho nastudování vypadly (úvodní scéna o Václavově bratru Josefovi zabitém ve válce), podobně jako zmizely některé postavy, představení získalo na tempu, jde více po akci a nabízí náhled do české povahy furiantské se zápletkou přímo detektivní. Příliš sentimentální monology jakoby se kdesi rozplynuly, ale ve skutečnosti jen získaly novou náplň jiný spád a podtext (dědeček, který u Borny vzpomíná, jak přišel ke zlatým dukátům, ještě stále myslí na potěšení, která život nabízí, není to žádný patetický stařec).

Hra stojí na hereckých výkonech a spolupráci celého ansámblu. Z režijního pojetí nikdo nevyčnívá, všichni hrají podle jedněch not a jsou dokonale sladění v herectví i zpěvech, které inscenaci od počátku do konce prolínají. Starosta Dubský (Miroslav Táborský) a první radní Bušek (Miroslav Hanuš) se neustále a nekonečně vzájemně trumfují, často za hranice svých možností a neváhají se pro své vítězství i poprat. Impulzivně ze sebe strhávají šatstvo  a vrhají se do osobních soubojů. Švec Habršperk (Pavel Tesař) s vysloužilcem Bláhou (Jan Vondráček) coby zájemcem o službu ponocného tu jsou za ryzí a poctivé charaktery a rodina krejčího Fialy naopak zosobňuje podlézavost, která jde v ruce s bídou bez špetky hrdosti, která je za výsluhu schopna naprosto všeho. Velmi přesvědčivé podání zbabělého krejčíka Martinem Matejkou, jeho věčně neupravené a věčně těhotné ženy Michaelou Doležalovou a dcery Kristýnky Klárou Sedláčkovou – Oltovou s naprosto neodolatelně odřenými a špinavými lýtky a naivní touhou zalíbit se svým zpěvem.

Dovedu si docela dobře představit, jak podobná jednání o udělení prebendy (dnes vznešeně konkurz) probíhají na radnici současné a je zřejmé, že od radních z Cerhonic se moc lišit nebudou. Vždyť o to, kdo vyhraje jakou soutěž na funkci a co mu z toho poplyne, je dnes stejné jako před 125 lety. Hlavně když Buškovo pytláctví zůstane v rámci kolektivní solidarity nepotrestáno, milující se mladý pár se může vzít a co jsme si to jsme si …

Snad divadlo alespoň trochu zaujalo i neustále brebentící a rušící školní mládež za mnou a zůstanou jim z představení stejně pozitivní vzpomínky jako mně.