Kill Ill

killill_n

Pod názvem Kill Ill uvedl Divadelní soubor v procesu svou novou premiéru. Nejedná se tentokrát o autorské divadlo, postmoderně znějící název v sobě neskrývá nic jiného než Dürrenmattovu slavnou tragikomedii Návštěva staré dámy. Dobrou zprávou je, že nepříliš početný soubor nadšených divadelníků se s kusem, se kterým by mohla zápasit nejedna profesionální scéna, vypořádal víc než se ctí.

Kolektivní způsob práce naznačil už v předchozím uvedeném kuse Město má duše, že metoda Petra Pochopa a Anežky Navrátilové, která vychází mimo jiné i z postupů P. Brooka a J. Grotowského 60. a 70. let je pevně ukotvená a dokáže nejen z těchto principů vytěžit maximum. Amatérské nadšence vede metodou týmové spolupráce a přestože nikdo z účinkujících žádným systematickým profesionálním divadelně vzdělávacím procesem neprošel (nepočítají-li se soukromé hodiny poskytované výše jmenovanými), celek je nejen herecky překvapivě vyzrálý. Navíc představení nepůsobí jako nějaká čistě generační  záležitost, s čímž se v poslední době u mladých souborů setkávám, ale dokáže oslovit i  konzervativního diváka (ke kterým se počítám).

Režijní vedení pracuje citlivě s textem, nijak ho neupozaďuje na úkor vlastního ega, herci se podřizují celku a výsledkem je konzistentní inscenace plná nápadů, která diváka drží na místě, přestože se hraje bez přestávky bezmála dvě hodiny. Při premiéře se samozřejmě objevila nejistota a zakolísání, tréma někdy zapracovala na ne zcela přesném slovním projevu, přesto celá inscenace držela pohromadě a nezasvěceného diváka by nenapadlo, že sleduje nadšené amatéry, jejichž civilní povolání jsou divadelním prknům zcela vzdálena.

V soupisu Dürrenmattových her se Návštěva staré dámy řadí mezi tzv. modelová dramata. Autor se snaží dotáhnout téma do krajnosti a upozornit tak na negativní jev. Do ospalého zchudlého městečka Güllen, jehož občané se baví pasivním sledováním projíždějících vlaků, které nemají důvod tu zastavit, přijíždí slavná rodačka Klára. Prostřednictvím několika výhodných sňatků se z ní stala bohatá skvěle vypadající žena, kdo by tušil, co se za její fasádou velkorysé krásné světačky skrývá. K městečku ji poutá její původ, ale zejména milostný románek, který prožila s Alfrédem Illem. Mužem, kvůli jehož zradě musela město s ostudou opustit. „Udělali jste ze mě kurvu, já vám tu udělám bordel,“ je krédo, které začne systematicky naplňovat.

Morálním rozklad společenství, které doposud klidně žilo v chudobě, ale v mravní soudržnosti, je pozvolný, nikoliv však překvapivý.  Prvotní zdánlivá idylka setkání po letech (emocionálně působivá scéna v Konrádově háji, kdy stromy – herci podtrhují rozechvělé očekávání Illa, který si naivně slibuje nový románek a nebere žádný ohled na svou milující spořádanou manželku) se promění v okamžiku, kdy Klára občanům sdělí své požadavky. Podpoří jejich skomírající veřejný i soukromý rozpočet rovnou miliardou peněz (lze předpokládat, že švýcarských franků), pokud obětují Illa a pomstí se za jeho zradu.

Plíživý rozklad charakterů Illovi původně přátelských sousedů a milující rodiny začíná nahlodávat jeho sebevědomí až s konečnou platností  pochopí, že může zapomenout nejen na svůj sen o budoucím starostenství, ale  zejména na pocit,  že ho  jeho spoluobčané neprodají. Po marném pokusu o útěk se smiřuje se svým osudem a odevzdává se rozhodnutí městské rady. Jeho oběť je absolutní a uspokojení spoluobčanů snad trvalé.

Herecky náročnější cca druhá polovina představení projde určitě ještě dalším vylepšením v pilování jednotlivých hereckých poloh, téma však  zvolna a stále výrazněji graduje. Nelehký part Kláry s poctivým soustředěním odvádí svým koncentrovaným výkonem Lucie Hrdá, velmi profesionálně vyzní vrstevnatý výkon starosty města v podání Josefa Vokněra. Poměrně náročný part postavy Illa by možná mohl více akcentovat charakterový vývoj postavy (váhání výrazně ubylo už s třetí reprízou, kdy získal herecký projev jeho představitele na jistotě). Dobře odvedená je role jeho manželky. Postava má možná usnadněnou úlohu právě morálním zlomem charakteru,  její naprostá oddanost  se zvolna proměňuje v absolutní opovržení a snaha začlenit se co nejpřirozeněji do kolektivu zaprodaných duší působí přímo zrůdně. Ostatní role poskytují prostor jemné cizelaci charakteru. Profilovat svou postavy se daří řediteli gymnázia, který své morální dilema utápí v alkoholu, za sutanou se skrývajícímu knězi i oportunnímu policistovi. Paní doktorka, která svůj životní sen řeší četbou life stylových časopisů, nakonec do úmrtního listu bez mrknutí oka vyplní srdeční mrtvici,  a konečně obecní řezník i Klářin asistent se snaží vykreslit svůj charakter s maximálním zaujetím. Divadelní hra, u které lze viditelně demonstrovat, že opravdu není malých rolí.

Snaha o propojení diváků s jevištěm (sborový zpěv, tisková konference – po které následují opravdové chlebíčky v předsálí :-D), choreograficky nápaditá a pojetím velmi vtipná scéna prostných cvičení Güllenských mužů „nenechá“ určitě v klidu nejedno dívčí srdéčko … zapomenout nelze na sice velmi decentní,  přesto velmi expresivní závěr dramatu, kdy Illův osud je s konečnou platnosti naplněn.

Z programu opisuji jména herců bez rolí, protože ne všechny dokážu identifikovat: Lucie Hrdá, Robin Gottfried, Josef Vokněr, Milan Wilinger, Petr Kouba, Mariánka Zahradníková, Roman Janda, Ivo Tuček, Radek Holec, Eva Stříbrská

Reklamy

Město má duše

K lednovým událostem prvořadým (osobní zainteresovanost nepopírám) patří divadelní zážitek, který mě vrací do mých -náctin, kdy jsem byla členkou dramatického souboru vedeného Václavem Martincem. Soubor tehdy vznikl a patřil pod OKD Praha 6. Tento úsek mého života se do mě vepsal natolik, že když se u nás doma někdo pídí odkud různé informace mám a některé věci znám … většinou se ukáže, že z „dramaťáku“.

Proto jsem uvítala pozvání na divadelní představení Město má duše amatérského spolku Divadlo v procesu (zkratkou DSvPr). Pod režijním vedením Martincových žáků Petra Pochopa a Anežky Navrátilové, kteří se ujali i vedení spolku, se na prknech Malého vinohradského divadla v Záhřebské ulici v Praze hraje autorské improvizační představení Město má duše s podtitulem: Hra pro devět herců, jedno město a mnoho stěn ….

Děj se odehrává na scéně tvořené pouze bílým textilním pozadím, ostatní rekvizity zdařile znázorňují herci vlastními improvizačními technikami (vtipné znázornění chrámu svatého Víta, které dochází i méně vnímavým jedincům jako jsem já). Jednotliví herci se stylizují do jakýchsi prototypů postav, které mají své osudy a příběhy a které mezi sebou marně hledají kontakt. Jejich touha po navázání vztahů je někdy marná, často nenaplněná, ale jak ukazuje konec představení, může mít i svůj happy end. Přes bloudění osamělých duší anonymním městem naplněného smutkem se rýsuje určitá vágní naděje, že nemusíme všichni končit v odcizeném světě jako bludní osamělci.

Formální projev neherců je bezprostřední, nedokážu jednotlivé role přiřadit jménům, vyčnívá zejména postava policisty, dívky toužící po seznámení, důchodce a barmanky. Utkví ale i výkon cizinky nebo revizora, opuštěného „ajťáka“, přes nepochybnou životní osamělost je méně výrazná postava nádražního zřízence a manažera.

Účinkující herci podle graficky velmi zdařilého plakátu: Vojtěch Vasil Vančura, Lucie Luu Hrdá, Ivo Jelen Tuček, Markéta Maki Losová, Josef Buchťák Vokněr, Milan Kapišto Wilinger, Robin Gottfried, Mariánka Zahradníková a Jakub Chomi Jiří Jukl.

Druhé představení uváděné 19. ledna 2012 přilákalo ještě větší počet diváků než prosincová premiéra, není se tedy co divit, že 23. února 2012 bude možné shlédnout ještě jednu reprízu, již třetí, což je u amatérského souboru určitě úspěch a představení se může stát žhavým adeptem na umístění při  nejrůznějších přehlídkách amatérských forem.

Úryvek ze hry zde, název hry a souboru jsou sice trochu jinak, ale je to opravdu DSvPr.