Trudný život diskofila

une-heure-de-tranquilliteDomnívala jsem se, že fenomén sběratele vinylových desek a fanouška hi-fi technologie mně prostě zkřížil cestu životem náhodně a je mým osudem jej přijmout. Tak jako jiné mé souputnice čelí tomu, že jejich partner tráví čas na rybách, sportovních hřištích, v politických kláních, v hospodě, s milenkou nebo se alespoň jako „couch potato“ účastní sportovních utkání jejich sledováním na televizních obrazovkách, na mě je smířit se s tím, že životní prioritou mého průvodce životem je pořizování unikátních hudebních nahrávek a potažmo prostředků, jejichž prostřednictvím je možné jim naslouchat.

Proto jsem uvítala ve filmové distribuci francouzský snímek „Dejte mi pokoj!“ (původně divadelní hra Floriana Zellera, který se podílel i na filmovém scénáři), o kterém jsem doufala, že mě naučí se s koníčkem svého protějšku buď smířit anebo s ním bojovat. Stačilo několik úvodních minut, abych nabyla přesvědčení, že buď musí autor mého partnera osobně znát, nebo se jedná o fenomén zdaleka ne tak výjimečný, jak jsem se léta domnívala.

Celkem jednoduchá konverzační komedie s několika rovinami, která nabere rychlý, vlastně ani ne příliš překvapivý konec, však neuvěřitelně přesně popisuje charakter diskofila, jehož vlastnosti možná jsou a možná ani ne, mezi jinými sběrateli zcela specifické. Už název alba fiktivního hudebníka Niela Youarta ME, MYSLF and I, které si hlavní hrdina touží v klidu poslechnout, má nejspíš naznačit zahleděnost jeho majitele do vlastní vášně v míře, ve které odmítá vnímat okolní, permanentně rušící svět.

Množství hodin, které takový fanoušek stráví v obchodech s hudebním zbožím, na specializovaných bleších trzích, burzách, webových stránkách představuje fenomén, který bude nejspíš společný pro všechny zapálené sběratele jakýchkoliv „komodit“. Stejně tak potěšení při nalezení kousků, o jejichž unikátnosti často původní majitel nemá tušení, může těžko nahradit jakékoliv jiné povyražení. Čirá a krystalická radost, s jakou se sběratel mazlí s novými mazlíčky, jak pečuje, restauruje a opravuje původní obaly, s jakou láskou se dotýká vinylových výlisků a pečlivě kontroluje jejich technický stav, čistí je za použití náročných chemických procesů, aby nakonec s láskou, jakou se ukládá novorozeně do postýlky, vložil černého (a pozor! dnes i třeba bílého!) miláčka na kotouč gramofonu a věnoval se nerušenému poslechu hudby však je už zcela specifická.

Všechny tyhle charakterové rysy hlavní hrdina komedie v podání Christiana Claviera (známý jako sluha Jacquouille z populárních Návštěvníků) v hlavní roli filmu z těžkého života milovníka vinylů zpodobní s naprostou věrohodností, pravdivostí a nezpochybnitelností. Rovněž jeho úzkostné, těžko zvladatelné stavy, přiblíží-li se k jeho nedotknutelné zóně jakýkoliv amatér, plně odpovídají realitě. Jen jeho smutný osud snad té mé odpovídat nebude. Komentáře o tom,  s jak skromným zázemím se můj diskofil oproti tomu filmovému spokojí, ale nejspíš pár následujících dní poslouchat budu …

Gambit vpravdě dámský

Gambit 2012

Po dlouhé době opět v kině. Los padl na Gambit bratří Coenů, jakýsi remake úspěšné komedie z roku 1966. Kino Lucerna zvítězilo v souboji s Andělem, přeci jen to je blíž domů. Volbu učinilo mé druhého já, takže já opravdu za nic nemohu.

Už při vstupu do kavárny ve vestibulu kina zarazilo množství žen a dívek, neohroženě jsme si však razili cestu k „trhačce“ a nechápali ten nával. Pak nám zkontrolovali vstupenku, nabídli Miňonku, předali sadu letáčků na nejrůznější aktivity sponzorů, vnutili krém na ruce, vložili do rukou ženský magazín a když už jsem všechno začala pomalu ztrácet, protože mé druhé já se odmítalo téhle předehry účastnit, vrazili každému do ruky lísteček na tombolu. Ocitli jsme se na Ladies Movie Night! Osobně mě ta skutečnost nijak nerozhodila, má protistrana se upřímně vyděsila. Mezi sedadly obsazenými štěbetajícími ženami  nejrůznějšího věku, kde se akustická kulisa blížila velké školní přestávce, vyčnívaly postavy dvou mužů, ten můj byl třetí.

Netušili jsme, že nás před filmem čeká „bohatý“ program. Spolu s mým po neviditelnosti toužícím partnerem jsme vyslechli rozhovor „naspídované“ moderátorky s Martinem Písaříkem, shlédli ukázku cvičení a trpělivě vyčkávali, až se v tombole rozeberou všechny ceny, když tu náhle zaznělo číslo, které jsem třímala v ruce, neboť má polovina s tím nechtěla mít nic společného. Bylo to jeho číslo!! Zkrátím to, pro cenu jsem šla já, noční stolek nabobtná o další tři tituly, tentokrát ryze holčičí.

Zdůvodnění, že cena vstupenek je za jeho utrpení  alespoň refundována knihami nestačilo na rozehnání zoufalého pocitu, že se ocitl někde, kam nepatří. Film s víc jak hodinovým zpožděním začal. Mám ráda všechno o obrazech a tenhle film se určitě zařadí mezi mé oblíbené. Už úvodní titulky jako vystřižené z filmů 60. let nabudí diváka na očekávání čehosi v duchu Růžového partnera a první dojem nezklamal.  Colin Firth jako neprůbojný správce sbírky obrazů mediálního magnáta v podání  Alan Rickaman, Stanley Tucci v roli německého specialisty na vlámské umění, Cameron Diaz do krásy nestárne, ale hvězda rodea z Texasu ji sedla, skromný padělatel obrazů v podání Toma Courtenaye (zvlášť Pollock mu jde dobře, i když ještě trochu nacáká …) prostředí sběratelů obrazů, které můžu, humor, který neurazí a místy překvapí a pár úžasných odbourávacích scén, zejména ta v hotelu Savoy nebo ta s japonskými obchodníky, ….

Miňonky Café latté na rozloučenou pro každého a v tašce získaná příručka o hubnutí …. no kdo by si mohl přát více … 🙂

Půlnoc v Paříži jako generátor dobré nálady

První věc, kterou jsem ráno musela udělat, bylo zapsat příjemné zážitky ze včerejší návštěvy kina. Tím cukrátkem, které mi vyplavilo tolik endorfinů, totiž nebylo nic jiného než poslední film Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. Úroveň jeho filmů, které se pravidelně objevují rok co rok v distribuci bývá v posledních letech proměnlivá. Jeho výlety do evropských metropolí mě ale zatím nezklamaly a Půlnoc v Paříži není výjimkou. Tím spíš, že patří k mým oblíbeným městům a váže s k ní nejedna vzpomínka ba i povinnost.

Po úvodu, který lehce připomíná turistického průvodce a leckdo si může říct: „Tak tam už nemusím,“ se na pozadí podmanivé hudby zprostředkované jednoduchým kytarovým drnkáním v třídobém rytmu  začne odvíjet příběh amerického páru, který přijel na návštěvu do Paříže. On (v tom nejlepším slova smyslu naprosto nenapodobitelný Owen Wilson alias WA v mladším věku) je hollywoodský scénárista, který touží napsat román, jeho snoubenka (Rachel McAdams), lehce povrchní typická Američanka, která nemá nejmenší pochopení pro jeho nostalgickou touhu žít v Paříži a jediné, co ji zajímá, jsou nákupy a společnost jejích amerických přátel, které tu náhodně potkají (skvělá postava Paula, který vše ví, všude byl dvakrát, všemu rozumí, hádá se i s průvodkyní – Carla Bruni – má nepochybně v životě řady z nás svého následovníka :-)).

Jenže Gil Penders je jiný. Chce se procházet nočním městem (zejména v dešti prožívá absolutní euforii) a tak se jednoho večera ocitá poněkud dezorientován z hledání svého hotelu na schodišti pod Montmartrem přesně v okamžiku, kdy odbíjí půlnoc. Nostalgicky se upíná k Paříži 20. let a uměleckému životu, který tu vřel a najednou začne trochu jako Popelka prožívat svůj „pařížský sen“. Přijíždí nikoliv kočár z dýně, ale Peugeot, model z počátku století, společnost v něm sedící zve Gila dovnitř a ten se nenechá pobízet.

Zpočátku nechápe, jak je možné vidět na vlastní oči manžele Fitzgeraldovi nebo Colea Portra, ale záhy přivykne a jeho nový svět se mu zdá tak úžasný, že výlety do něj začne opakovat každý večer. Díky Hemingwayovi se dostane ke Gertrudě Steinové, která si přečte a pochválí jeho román, surrealistické trojici Dalí – Ray – Buňuel – si posteskne, jak nikdo nechápe jeho výlety do minulosti a nakonec si prožije románek s Adrianou, milenkou Pabla Piccasa. I ona má ráda dobu minulou. Jejím favoritem je ovšem art nouveau. Nakonec díky její touze po jiné minulosti Gil pochopí, že si má považovat času, ve kterém žije a neutápět se v zavádějících fantaziích. A tehdy, při svému prozření nastane zlom i v jeho reálném životě a … Konečně se v deštivém večeru prochází Paříži s tou správnou dívkou ….

Ten příběh je tak absurdní jak je milý, je v něm spousta narážek na pařížskou modernu, plno pěkné žánrové hudby, úvah o životě a tak zbývá než držet palce detektivovi, kterého si na Gila najal tchán. Při sledování zákazníka omylem odbočil do doby Ludvíka XIV., který ani na vteřinu neváhá, jak s vetřelcem naloží. K Londýnu, Barceloně a Paříži se má záhy přidat Řím, kde Allen točí další film, tak uvidíme jaký bude další příspěvek k turistickým výletům po hlavních městech Evropy.

Králova řeč

Tak jsme si dali Královu řeč ověnčenou  v noci z neděle na pondělí Oskary. Film jsem si moc užila. Vlastně takový pravý příběh střižený konzervativními nůžkami, naprosto předvídatelný, přesto poutavý, velice lidský a profesionálně dokonalý. Colin Firth je absolutně věrohodný. I královské rodiny se dokážou podepsat na psychice svých dětí – nepřátelské chůvy, rovnání nohou, přeučované leváctví … a nakonec asi i nedostatek opravdového citu. Přesto z Alberta (jako král přijal jméno Jiří VI.) vyrostl zodpovědný člověk, který si našel cestu i k australskému přistěhovalci, logopedovi, který ač bez lékařských diplomů, dokázal vévodu z Yorku vyvést z jeho handicapu a dokonce spolu navázali přátelský vztah, což je pro osobu „neurozeného“ původu těžko představitelné.

Podobné filmy mě navíc inspirují k historickému hledačství, takže jsem si hned druhý den zopakovala trochu dějepisu. Těžko si představit, že jeho fimová manželka (Helena Bonham Carter), která vlastně jeho setkání s Loguem (Geoffrey Rush) zorganizovala, je královnou Matkou, která se dožila požehnaných 102 let. Ve filmu si zahrály i dcery Alžběta a Margareta. Po Jiřím VI., který zemřel na následky kouření, které mu jeho terapeut (Geoffrey Rush) tolik vytýkal, nastoupila na trůn Alžběta a sedí na něm dodnes.

V každé době mají královské rodiny své osudy i skandály a historie, která se tak trochu opakuje, nabízí dnes  docela jiná řešení než ve 30. letech (následník Edward abdikoval kvůli sňatku s dvakrát rozvedenou Američankou, princ Charles nakonec svůj sňatek s rozvedenou ženou prosadil snad bez újmy na následnictví).

Když jsem pátrala po internetu, dozvěděla jsem se, že Firth vlastně ani nebyl první volbou pro roli krále, přitom si těžko dovedu představit někoho jiného. Paul Bettany (naposledy k vidění v roli policisty v Cizinci, tj. ten, který vypadá trochu jako Jakub Prachař), který nabídku odmítl, určitě lituje. Takže ne, že by se ze mne stával staromilec, staromilec už prostě jsem. Mám ráda klasické a dokonalé věci a příběh nesmělého prince, který ve válečných letech projevil své vysoké morální kvality a stal se miláčkem národa, k té klasice patří.

Zmínit také musím hudbu, která velmi dobře dokresluje jednotlivé scény. Beethovenova symfonie č. 7 jako podkreslení závěrečného proslovu už nedokázala zadržet slzičky snad u nikoho a kino se loučilo bouřlivým potleskem, byť nešlo o žádné premiérové představení.

Černá labuť

Černou labuť jsem si chtěla opravdu vychutnat. Film jsem si zařadila do kategorie holčičích a tak jsem zdvořile odmítla nabídku mé drahé polovičky a trpělivě vyčkala až se vrátí K. ze studií a vyrazily jsme společně hned první volný večer.   Přes kontroverzní recenze – zejména té ne příliš pozitivní od mé oblíbenkyně A.P. – jsem z filmu měla pocit pozitivní (byť lehce depresivní).

Natálie Portmanová (dnes už se ví, že za roli dostala Oskara), byla opravdu vynikající. Baletní prostředí má ráda snad skoro každá dívka či slečna, Vincent Cassel trochu zestárl, ale pořád je fešák, Mila Kunis byla opravdu nepříjemným objektem žárlivosti, Winonu Ryder v postavě odcházející primabaleríny jsem ale vůbec neidentifikovala, napověděly až závěrečné titulky.

Dobře využité schizofrenní efekty naprosto stíraly hranici mezi reálnem a halucinacemi, pravdou a iluzí… Zdařilá sonda do psychiky ambiciózní, precizní, ale citově zoufalé dívky, která touží po hlavní roli v Labutím jezeře, ale splnění přání jí vlastně zničí. Tolik touží prožít smyslnost a živočišnost černé labutě a být dokonalá, nedokáže se ale nijak uvolnit, je příliš sešněrovaná a její neschopnost podat se skutečné vášni v ní probudí psychickou rozpolcenost.  

Maminka hlavní postavy (Barbara Hershey) byla dokonalou osamělou maminkou, která si na své dceři léčí nesplněná přání. Růžovost v oblečení, designu pokojíku a životního stylu, neschopnost pozřít k snídani víc než červený jogurt a potěšení z dortu na oslavu okamžitě smazané představou, že ho nemůže jíst, zvracení na toaletě, to všechno je celý život baleríny a psychická zátěž z hlavní role vlastně její už tak slabou rovnováhu definitivně rozhodí.

Po návratu z kina jsem ještě dlouho šmátrala po zádech jestli mi také neraší černá pírka .-) . Ráno jsem si úspěšně zatrhla záděrku na prostředníku jen o něco kratší než N.P. ve filmu… Brr…

Norské dřevo na plátně (filmovém)

Norské dřevo Haruki Murakamiho se mi dostalo do rukou jako jeho v pořadí třetí kniha, byť u nás vyšla jako první. Na  filmovou verzi jsem byla docela zvědavá. Šedesátá léta jsou přitažlivá nejen pro mou generaci,  zlomovým okamžikem byla nejen v životě mladého Tóru, ale i Japonska, které se začalo intenzivně vymykat ze své izolace a uzavřenosti.

Je známo, že Murakami rád dává románům názvy podle písniček. S Norským dřevem je to nejinak. Tentokrát je to Norwegian Wood od Beatles, která samozřejmě zazní i ve filmu. Přemýšlela jsem spíš proč. Jestli autora zaujala hudba nebo text písničky. Ten je docela jednoduchý. Kluka pozve slečna domů (byt je obložený norským dřevem = borovice), povídají si do noci, pak slečna mladíka pošle spát, on stráví noc ve vaně, ráno zjistí, že dívka odešla do práce a norské dřevo zapálí… Tedy jestli jsem to správně pochopila.  A tak jsem hledala nějakou parafrázi … Ale neuspěla jsem. Třeba mi někdo poradí.

Ale to jsem se dostala jinam. Japonský film v kombinaci s předlohou japonského spisovatele jsem si představovala jako zajímavou uměleckou zprávu. Jenže scénář k filmu nenapsal H.M., ale vietnamský režisér filmu Anh Hung Tran, který knihu zvláštním způsobem „vykuchal“.

Pravda, novelu jsem četla dobře před třemi lety, takže čtenářský dojem byl trochu pryč. Ten divácký byl ale úplně jiný. To vím bezpečně. Knižní příběh pro mě byl o hledání mladého člověka, hledání cesty, na jejímž konci přichází smíření a pochopení, že žít se musí a každý by si měl dokázat najít v životě místo. Byl to čtivý příběh, který mě pohltil (byť čtivé, úžasné a všepohlcující se mi zdály i další Murakamiho romány dokud jsem nenabyla dojmu, že se vzájemně dost podobají. Nezazlívám jim to).

Příběh samotný je o dospívajícím studentovi Tóru Watanabe. Samotářského mladíka, jehož život se prolíná s osudy dívek Naoko a Midori i zralé (27 let???) ženy Reiko. Velkým tématem knihy je smrt – umírají jeho velmi blízcí přátelé, umírá otec Midori, dozvídáme se o smrti jedné v vedlejších postav Hacumi. Téma je důležité a zajímavé, klíč k jeho řešení není lehké najít. Kniha je ovšem zejména o cestě, o hledání, o marnosti a smíření. Život je smutný, ale tento smutek je nutné přijmout a ze života se naučit radovat. Smrt je jen jeho součástí a je třeba se s ní naučit žít. V románě se k tomuto poznání dostáváme přes detailní popisy toho, co Tóru snídá, obědvá, večeří, jak vnímá svůj život, jaký je jeho pravidelný rozvrh ve škole, jeho pravidelné rituály na koleji, jak se baví, jakou hudbu poslouchá a jaké politické události se kolem něj odehrávají, jak Japonsko přijímá americký životní styl a jak otevřeně přistupuje k sexu.

Tohle všechno film řeší více méně okrajově a jako hlavní téma si vybírá problém sexu. Teprve za ním následuje otázka smrti. Hned v úvodu spáchá sedmnáctiletý přítel Tórua sebevraždu . Jeho smrt je nepochopitelná a nevysvětlená, když začne divákovi docházet důvod, je vše ještě absurdnější. Evropský mladík by si prostě našel jinou dívku, Japonec spáchá sebevraždu. Rozdíl v mentalitě je propastný, hodnota lidského života zcela odlišná.

Přes snahu zachytit autentické reálie a nabídnout romantické záběry film natolik zdůrazňuje onu depresivní stránku, že jsem přemýšlela, jestli to není kontraproduktivní. Kniha totiž  zdaleka tak zoufale nepůsobí. Naopak. Navíc některé činy film zobrazí a opustí a působí až nepochopitelně. Tóru snad nemá jediného normálního přítele. Kolem něj se nepohybuje veselá a život milující Midori z knihy, ale chorobná lhářka s bezbřehou fantazií, nikoliv nostalgická a něžná Naoko, ale Naoko psychotická, nikoliv rozumná Reiko s nadhledem, ale Reiko nepochopitelná, nikoliv přítel z koleje Nagasawa, ale nemorální sukničkář  Nagasawa. Psychoanalytik by se jich určitě rád ujal, protože jak se zdá, jejich problémy vyplývají z problémů libida…

Jsem ráda, že si hlavní hrdina uchoval zdravou mysl, prostřednictvím očisty při bivakování na břehu mořském, i když to tak jednu chvíli nevypadalo. Možná je to z mé strany nepochopení duševního života Japonce Evropanem, přesto další film podle literární předlohy, který jsem neměla vidět.

Občanský průkaz

Oproti minulému týdnu, na kulturní zážitky  relativně bohatému, byl tento co do počtu událostí poměrně chudý, zato prožitkově docela intenzivní. Mám teď na mysli zejména shlédnutí filmu Občanský průkaz natočený Ondřejem Trojanem podle novely Petra Šabacha. Matně vzpomínám, že novelka mě zaujala důvěrně známým prostředím a epizodami, které jsem si dovedla barvitě představit, ba porovnat s vlastními zkušenostmi, literárně mě nijak oslnivá nepřipadala.

Film, od kterého jsem celkem nečekala nic pozoruhodného, ale vlastně jsem ho chtěla vidět jen ze zvědavosti a nostalgie, mě dokonale vrátil o více jak 30 let zpět. Možná film není filmově úplně dokonalý. Jsou tam některé zbytečně dlouhé sekvence, chybí mu vlastně opravdový příběh a se zařazením do žánru komedie bych si také nebyla úplně jistá. Přesto – až na pár nepřesností typu sponka ve vlasech učitelky Pivoňkové – film dokonale vystihoval reálie oné doby. Přes detailní rekvizity (svačina do sáčku od mléka, trička, jejichž jsem byla též vlastníkem, neboť trh nabízel jen opravdu několik modelů), vybavení domácností, vozový park a hlavně onu atmosféru zastrašování a nedůvěry si vybavuji naprosto dokonale. Úplně prožívám tu slast, kdy se nám dostala do ruky nějaká vzácná LP zahraniční provenience, ona pýcha a zároveň obavy majitele, aby ji ti škemrající nepoškodili nevhodnými přenoskami …

Ta doba je na štěstí pryč, pryč je ovšem i mladý věk, který byl na těch časech to jediné pozitivní. Časech domácností, ve kterých se muselo doma mluvit jinak než na veřejnosti, zmařených existencí, udušených talentů a nevyužitých příležitostí. Film ve mně probudil otázku, jak jsme v té atmosféře mohli vlastně žít? Tenkrát se mi zdál svět okolo sice trošku dvojaký, ale vlastně ne tak úplně špatný. Ten pohled se záhy začala formovat, ale v 15 letech ho většina vnímá z čistě osobního pohledu.

Autenticitě rozhodně přispěli představitelé 4 hlavních klukovských rolí, dospělé postavy však ne vždy dostali prostor, na kterém by mohli zdůvodnit své postoje. Zatímco nejvíc jsme se dozvěděly o osudech rodiny Petra Hájka řečeného Žáby, dobře načrtnuté bylo rodinné prostředí hudebního génia Míti, rodina básníka Aleše (prorežimní otčím a upozaděná matka) už zabrala jen krátkou sekvenci a zcela bez prostoru zůstal „Popelkův“ permanentně naštvaný perzekuovaný osamělý otec. Stejně  figurkově vyšuměla i postava sehraná Jiřím Macháčkem. Rotný Pačes Václava Kopty (spolu se svou pozoruhodnou rodinou – otec analfabet a synek prototyp udavače) dostal za sekci prorežimních kejvačů alespoň příležitost svou postavu nějak profilovat.

Jsem zvědavá jak film přijmou třeba moje děti. Bude to pro ně prostě jeden z dalších filmů o mladých lidech nebo je osloví i atmosféra oné doby? Zatím na něj mají chuť jít do kina.