Vladislav Mirvald v Galerii Benedikta Rejta Louny

Lounský kraj je plný krásných míst. Možná i proto Louny nikdy neopustil nejen místní rodák Zdeněk Sýkora, ale usadil se tu také Vladislav Mirvald, původem ze Záluží u Mostu, malíř, který se do povědomí veřejnosti nedostával zdaleka tak snadno. Jeho geometrické malby se dostávají do popředí zájmu zvolna, zato s o to větší intenzitou.  Se Zdeňkem Sýkorou spojovalo Mirvalda nejen studium na fakultě architektury, kde po válce společně studovali obor výtvarná výchova, modelování a deskriptivní geometrie. Oba dva ve výtvarném umění spojoval zájem o geometrické kompozice, ke kterým ovšem oba dospěli po dlouhém období krajinomalby. Určitě je v tom podpořila právě malebnost Českého středohoří. Zatímco Zdeněk Sýkora se však  malbě věnoval profesionálně a učení na pedagogické fakultě jeho hlavní zájem doplňovalo,  u Vladislava Mirvalda tomu bylo přesně naopak. Kreslení mu zpříjemňovalo volný čas, na chleba si vydělával jako profesor deskriptivní geometrie na lounské střední škole.

Ospalé lounské nedělní odpoledne, kam jsme se za Vladislavem Mirvaldem vypravili, okouzlí nejen kostelem svatého Mikuláše s pozoruhodnou stanovou střechou posazenou nad klenbou Benedikta Rejta. Jménem tohoto gotického stavitele se  pyšní i stejnojmenná Galerie v Lounech, kde právě Mirvaldova výstava probíhá. Sama galerie vznikla  zdařilou rekonstrukcí pivovaru vybudovaného na místě bývalých hradeb a stojí za návštěvu bez ohledu na právě probíhající program. Tentokrát se s budovou snoubí i  výstava geometrických zátiší Vladislava Mirvalda, kterou tu je možné navštívit do 28. srpna 2011.

Inspiraci pro svá zátiší hledal Mirvald ve svém okolí. Spokojil se s běžnými jevy a úkazy (v jednom z rozhovorů popisuje například jak ho inspiroval Brownův pohyb, díky němuž vznikly tzv. kaňkáže), v geometrii ho oslnily Rombergovy křivky (všemi směry zamotané spirály vzniklé na půdorysu válce, vyvolávající optické klamy) … Na výstavě je k vidění řada motivů, které před očima diváků defilují na stále stejném formátu a zobrazují kombinace nejrůznějších tvarů, jejich spojení a barevných variant.  Na šedých stěnách jsou obrazy zavěšeny ve dvou rovnoběžných řadách nad sebou a střídají se na nich tvary oblé s ostrými, barevně prozářené s těmi ponuřejšími. 

Ve vstupním prostoru je umístěna jakási obří „hra“ z kostek. Všichni si z dětství pamatují kostky s pohádkovými výjevy nalepenými na dřevěných kubusech, které byly jakýmsi předchůdcem dnešního puzzle. Když se složí jeden obrázek, převracením řad i celých ploch se odhalí další možnosti. Mirvald si hrál podobně, možná hru využil jako pomůcku pro své studenty, těžko říci, ale pro skládanku použil jako výtvarné náměty právě svá geometrická zátiší.

Ukázka tvorby výtvarníka, který patří k představitelům konstruktivního umění a zejména op-artu, kdy lidské oko vnímá nepřeberné množstvím tvarových změn (dokud ho nerozbolí hlava :-)). Občas přemýšlím, jak se dá podobný obraz namalovat bez mžitek před očima. Jak dlouho se dokáže malíř na tuhle práci soustředit, aniž by se v jednotlivých liniích ztratil.  Mirvald navíc nikdy nepracoval pomocí počítače a s liniemi a tvary si vždycky „hrál“ ručně.

Jinak je škoda, že kdykoliv zavítám do nějaké galerie mimo velká města, dali by se návštěvníci spočítat na prstech jedné ruky. Přitom případný zbloudilec může v Lounech ocenit třeba mexickou restauraci Depresso, krásné prvorepublikové divadlo Jaroslava Vrchlického (ve kterém mimochodem maloval oponu právě Mirvald se Sýkorou) a nedaleko odsud třeba zámek Libochovice nebo zříceniny hradu Hazmburka, který je vidět ze širokého okolí. Za výlet Louny určitě stojí.