Od Pleskota do Galerie Závodný

Návštěvu Mikulova jsme zařadili na sobotu. Úporná horka dlouhé pochody nečinila nikterak příjemnými, takže zvítězila doprava vozmo a když už jsme v tom voze seděli, vzali jsme to s malou zajížďkou do vinařství Sonberk u obce Popice, přímo za mikulovským kopcem. Jednoduchá a působivá dřevěná stavba Josefa Pleskota zasazená do viničního svahu, interiér vyzdobený obrazy Petra Kvíčaly a místní víno čekalo v esteticko-chuťové harmonii nejen na nás, ale i na řadu dalších návštěvníků, kteří čekali až se v 10 hodin brány tohoto moderního vinařství otevřou. Obavu mám jen z toho, zda zakoupené úlovky přežijí cestu domů v tropických vedrech. Tramínové želé jsem totiž dovezla ve stavu zcela tekutém.

Mikulov je malebné městečko, které patří k těm, ze kterých naštěstí nezmizel život a v jehož ulicích proudí místní občané pomícháni s národem turistickým a kde historické stavby stylově doplňuje moderní architektura. Zářným příkladem je soukromá Galerie Závodný, kterou na sklonku minulého roku otevřela rodina téhož jména a tu stihla představit několik výrazných představitelů českého moderního umění. Stavba  architekta Štěpána Děngeho získala Grand Prix 2012, interiér podle návrhu Jitky Vrbkové (recepčního pult galerie a barový pult kavárny), která je podepsaná i pod webovými stránkami galerie, stavbu stylově doplňují, potěší fakt, že i realizace probíhala za spolupráce s místními firmami. Stavba na první pohled upoutá zejména jednotným obkladem fasády, který plynule pokračuje na střechu, takže klasické prvky jako svody a okapy jsou ukryty kdesi pod slupkou z leštěného vápence.   

Majitelka galerie neskrývá radost z příchozích zvědavců a obklopena drobotinou nás předává do rukou své maminky, která naší malé, zcela náhodně vytvořené skupince, učiní krátký výklad nejen o stavbě a jejím vzniku, ale provede nás i právě probíhající výstavou Huga Demartiniho. Pro galerii byl určitě potěšující zájem vdovy po nedávno zesnulém umělci, která projevila přání vystavit práce z jeho pozůstalosti právě na tomto místě a nutno podotknout, že galerie je pro jeho objekty jako stvořená. Zapřádám s ní hovor a dozvídám se podrobnosti o vápenci z ostrova Brač, ale zejména o programových záměrech, sleduji procházející návštěvníky, (na schodech se míjím s Jiřím Davidem), prohlížím si jednotlivé Demartiniho konstrukce a plastiky a mám radost z tak pěkného díla i nadšení majitelů. Moc bych jim přála, aby byl jejich projekt úspěšný.  

Minulé výstavy tvorby např. Milana Dobeše, Eduarda Ovčáčka, Miloše Urbáska nebo Dalibora Chatrného a Radoslava Kratiny naznačují zaměření na umělce, kterých si považuji a nejinak je tomu s náměty budoucími.

Taková líná neděle

Plakát ToxiquePoslední týden jsem se plně soustředila  na „svůj“ secí stroj. Jak se s Tradosem teprve učím, mám pocit, že mi to zabere mnohem víc času, přitom tyhle programy jsou koncipované – údajně – k tomu, aby práci usnadnily … Navíc když ve světě řádí tsunami, šíří se radioaktivní mrak, lidé v Japonsku jsou zoufalí, v Libyi se bombarduje  …  koho zajímá nějaká výstava nebo divadlo … 

Na druhou stranu včera jsem se tak mordovala s článkem, který dosud není hotový, až jsem zapomněla, že mám ještě jiný překlad. Pak jsem to doháněla  mezi vařením, sázením jarních kytiček, odmrazováním mrazáku a placením daní. Dospěla jsem do věku, kdy místo aby mě hodně práce motivovalo k vyšším výkonům, spíš mě to rozhodí. Když mám práce moc, jsem z toho nervózní, když jí mám málo, plácám se od ničeho k ničemu bez pořádného výsledku a všechno se rozplizává do ztracena. Někdy si připadám jak ten Macháček v Samotářích. Úplný mimoň a to  „nehulím“ …  

Největší radost posledního poklidného víkendu, nakonec způsobilo vaření. Když M. nahlásila, že by se před polednem objevila doma, nemohla jsem si odpustit opravdový nedělní oběd, který už jsme neměli ani nepamatuji. Koupila jsem sice hovězí na guláš, ale pak jsem si řekla, že ten si můžu dát v každé hospodě a bude určitě lepší než ten můj, navíc guláš k nedělnímu obědu se mi nezdál dostatečně slavnostní. Hnána vzpomínkou na film Julie a Julia jsem se proto pustila do přípravy pokrmu zvaného Boeuf Bourgignon (můj recept zde) … No bylo to jako dort a v pondělí pak ještě lepší …  

Po pravém nedělním obědě jsme už jen ve dvou vyrazili do města za kulturními zážitky. Původně jsme chtěli na Czech Grand Design 2010  do UMPRUM muzea, ale ukázalo se, že výstava je naproti v Rudolfinu v malém sále. Přiznávám bez mučení, že instalace výstavy mě příliš neoslnila, stejně jako vítězné exponáty, myslím, že by se našly i podařenější ročníky. Nicméně to opět částečně přičítám své psychické vyprahlosti, protože mladí návštěvníci byli nadšeni, zvláště takové dvě ještě –náctileté chichotalky, které se u každého exponátu pravidelně hroutily. V posledním sále mě zaujala grafika, zejména vše pro Toxique od Studia Najbrt a knížky, víc se mi líbily módní kreace Beaty Rajské v egyptském duchu než modely vítězky, ale to je osobní. Sklo ani nábytek mě letos neoslovily vůbec.

Když už jsme tu byli, nemohli jsme vynechat ani Mutující médium (do 1/5/11) v prvním patře. Koncept výstavy je zajímavý, ale některé exponáty v tomhle novorenesančním prostoru působili poněkud ztraceně. Nicméně zajímavá přehlídka nejrůznějších přístupů, která si klade otázky kam se fotografie posunula za posledních dvacet let.  Dobrou hodinku strávenou v místním shopu příjemně zakončila návštěva „rudolfinské“ kavárny, která mě vždycky zavede někam jinam, protože to je místo, ze kterého sálá podivuhodný poklid.

Ještě Robert Wilson …

Na poslední chvíli jsem stihla výstavu v Galerii Jiří Švestka. V rámci „Wilsonmánie“, kdy se můžeme i u nás seznámit s tímto umělcem díky dvěma inscenacím Národního divadla, totiž s jeho Čapkovou Věcí Makropulos a Janáčkovou Káťou Kabanovou, připravil známý galerista přehlídku videoportrétů Roberta Wilsona.

Švestkova galerie v poněkud temném Biskupském dvoře, ač vybudovaná z bytů celého druhého patra bytového domu, má silně industriální ráz. Na mě tak alespoň působí. Pro Wilsonovy protréty vytváří dokonalý rámec. Ve strohém prostoru, na nijak sterilně bílých stěnách, jsou zavěšeny rozměrné HD obrazovky, na kterých jsou zobrazeny „živé“ portréty nejrůznějších osobností – umělců, sportovců, ale i zvířat. Standardním dálkovým ovladačem si divák k jednotlivým výjevům může pustit zvuk, jinak i tak „pracují“ ve smyčce 

Portréty jsou zdánlivě statické, ale ve skutečnosti na nich vždy dochází k nějakému pohybu a často velmi pozvolné změně. Doprovází je hudba, ale i mluvené slovo, často interpretovaném samotným Wilsonem. Portréty jsou zobrazené většinou na typicky barevném neonovém pozadí, jen pár z nich je pouze v černobílých valérech (Monacká princezna Karolina, skunk Samson, ježura Boris), jiné dodržují zásady renesančního portrétu včetně barevnosti (Jeanne Moreau). Někdy je portrét vyloženě statický a jen dýchání prozradí, že jde o video (Michail Baryšnikov ve variaci na umučení svatého Šebastiána), jinak  sestále týž pohyb  opakuje (žvýkající a podupávající Steve Buscemi, transvestita pojídající sušenku), jindy si Wilson hraje se světly a stíny (hráč Sumo).

 Zajímavý doplněk Wilsonova režisérského a scénografického záběru ztvárněný pomocí současných technologií.

Skunk Samson, hudba: Richard Wagner – Prsten Niebelungů – Siegfried