Výlet na Rotštejn a Kozákov

V neděli bylo na pohled méně krásně než v sobotu a tak nevládl žádný velký spěch. V klidu jsem ostříhala vistárie, zametla terasu, to vše v pyjamas, a když jsem nesla tašku plnou větví za dveře, stál tam už M., oblečen a připraven k odchodu. Asi nějaká nová šoková terapie :-).Tak jsem se honem také nachystala a v naši oblíbenou hodinu, kdy si ostatní výletníci někde pochutnávají na obědě, jsme vyrazili do přírody, tentokrát směr Český ráj, který je semeništěm bezpočtu nádherných turistických tras.

Naším cílem se stala zřícenina hradu Rotštejna v Klokočských skalách nedaleko Kozákova. Okruh jsme zvolili malý, přes zimu jsme pěším pochodům přeci jen odvykli, přesto se náš 13 km okruh na mých kolenou podepsal tak nepěkně, že jsem po návratu sotva vylezla schůdky k domovnímu vchodu.

Vyrazili jsme od stanice autobusu v Loktuši. Po chvilce pátrání po žluté značce jsme objevili ten správný směr na hrad Rotštejn. Tenhle skalní hrad byl vybudován někdy ve druhé polovině 13. století rodem Markvarticů z Turnova. Největší slávy se dožil nejspíš kolem roku 1360, kdy jej jako „zboží“ získal Ješek z Rotštejna, vysoce postavený úředník na dvoře císaře Karla IV., od patnáctého století však hrad pustl a zůstal neobydlený. Zásluhou občanského sdružení Ochrana Klokočských skal však na hradě proběhly záchranné práce i archeologický výzkum a hrad byl před několika málo lety zpřístupněn veřejnosti.

Od hradu se vine skalní pěšina až k odbočce na Kozákov, na křižovatce jsme si ještě malinko zašli k jeskyni Postojna zvané též Amerika. Nemaje baterky, obhlédli jsme si ji jen zvenčí, pro dobrodruhy je k dispozici 300 m2, do kterých se vstupuje poněkud zúženým vchodem. Představa, jak se musíme do jeskyně vplížit po kolenou nás nijak nemotivovala, takže jsme se vydali zpět. Po krátkém odpočinku v nedaleké výletní restauraci s výčepní kofolou a domácím uzeným pokračujeme směr Kozákov.

Úžasnou skalní stezkou podobající se vstupu do pekel sestupujeme do obce Klokočná, odkud se vine červená značka přímo na horu plnou polodrahokamů. Díky romantickému  údolí lemovaném kvetoucími podléškami, narcisy a petrklíči, nádherné pískovcové krajině s borovicovými lesy dokážu zapomenout i na ostré stoupání, při kterém si dávám časté dechové pauzy. Na vrcholu hory jsem trochu dotčená, že sem vede silnice, přesto se dostavuje pocit spokojenosti, že jsem se sem vyškrábala po svých. Po venkovní prohlídce pěkně zrekonstruované Riegrovy chaty a rozhledny, která slouží vojenským účelům, tudíž je nepřístupná, dobíjíme baterky pohledem do kraje, který se odtud nabízí přímo pohádkový. Asi ne nadarmo si kopec zvolili jako startovací místo i příznivci paraglidingu, kterých tu je s obřími batohy na zádech bezpočet. 

Sestup se ovšem standardně ukazuje jako mnohem náročnější než výstup. Kolena necítím už po 500 metrech a ani Radostná studánka, kterou cestou míjíme, mě nedokáže rozradostnit. Těším se na nějakou normální rovinu. Navíc je z téhle strany slavná hora původu čistě sopečného, takže krajina je mnohem méně romantická než od Klokočné. Teprve po cca 3 km se moje přání vyplní a k cíli míříme čímsi, co se rovině opravdu podobá. Domů se sotva dobelhám a energie mi nedodá ani představa, že musím ještě vymyslet nějakou pořádnou večeři … Definitivní útlum přichází po konzumaci talíře plného škubánků. Ať žije sprcha, ať žije postel! 

Kudy tudy ku hradu a zpět

Na kraji Českého ráje, nedaleko Mnichova Hradiště leží hrad Valečov.  Přestože není nijak zvlášť daleko od Prahy, dosud jsme ho nenavštívili. Motorista odbočí na exitu 58 z mladoboleslavské dálnice, pokračuje na Dobrou Vodu a poměrně záhy se mu před očima otevře  pohled na impozantní pozůstatky hradu. Zkraje obce  Boseň se odbočí doleva, auto se odloží na místním parkovišti a odsud lze vyrazit na různé směry.

 Zvolili jsme modrozelený okruh.  Z původní stavby valečovského hradu zbyla obytná kamenná věž, kterou postavili na základech hradu vykutaného do pískovcové skály. V okolí je totiž řada jeskyněk, které sloužily jako lidská obydlí ještě počátkem 20. století. V novodobější historii se tu odehrávaly některé boje prusko-rakouské války z roku 1866. Dnes je tu mimo prohlídky možné zadovádět si na dětském hřišti v podhradí.

Po krátké prohlídce hradu a okolí pokračujeme po červené, kde sejdeme z cesty po prvé (nemáme totiž vlastní mapu a plně spoléháme na  „scan“  přímo do paměti z velké mapy u parkoviště). V obci Zásadka se zase najdeme a pokračujeme modrou trasou, ze které jen občas odbočíme, abychom posbírali, co les dal, zejména roztomilé sameťáčky. Když se čas nachýlí a stále jsme nenašli bod zlomu, poptáme se protijdoucích výletníků a pohled do jejich mapy nás uklidní. Na rozcestí se žlutou směle pokračujeme po cestě, ze které značení záhadně zmizí. Přisuzujeme to kácenému lesu a pokračujeme k sadu, u kterého jsme opět ztraceni. Nalézáme modrou, ale po čase se ocitáme znovu na křižovatce se žlutou. Modrá totiž nepokračuje po lesní cestě, ale strmě stoupá vzhůru do kopce. To už je šest odpoledne a začínáme být nervózní. Bludných kořenů tu je zdá se dostatek, ale snad jsme se našli.

Po čtvrt hodině konečně přicházíme na Krásnou vyhlídku. Opravdu se zde otevírá nádherný výhled do kraje. Slunečný zářijový den nabízí přesně ty klimatické podmínky, za kterých se dá dohlédnout snad až do Krkonoš. Místní restaurant nabízí teplá jídla i rychlé občerstvení, děti mají o zábavu postaráno u výběhu pštrosů, za plotem loudí oslíci svou dávku čerstvého lupení a podivný krátký bílý čuník rozrývá rypákem okolí plotu. Idylka. Kupujeme doping – miňonky hořké a slané tyčinky, vodu – a spouštíme se pro jistotu asfaltovou silnicí směrem k vísce Mužský s vyhlídkou na památník obětem prusko-rakouské války.

Čas pokročil, na původně přeplněném parkovišti už nikdo není, ale stánek stále nabízí vyprahlým poutníkům tekutiny. Podle krokoměru jsme se všemi „bludnými“ trasami nachodili za odpoledne 17,5 km. Dobře nám tak. Kolem sedmé konečně vyrážíme k domovu. Zářijové odpoledne na jedničku.