Rigoletto v Teatro alla Scala

Tramvají č. 3 na Duomo a pěšky přes Galerii Vittoria Emanuela přímo na Piazza de la Scalla spolu s davem dalších opery chtivých nadšenců, většinou německy a francouzsky hovořících. Nástup zmatený, spolu s davy hudby chtivých, šatny v podzemí malé, chodbička úzká, tlačenice pořádná, ale na druhé straně autentická stavební dispozice.

Následně vstupujeme přímo do hlediště. Od uvaděče s primátorským řetězem přijímám rozpis obsazení, program nekupuji, určitě by skončil někde na smetišti dějin. Naše plyšová sedadla jsou v sekci S.  Je to v levém horním konci hlediště, vidět je dobře, slyšet je dobře, je tu trochu úzko, ale Ital nikdy nebyl žádný obr a Čech se přizpůsobí. Přesto jsem litovala, že jsem nevzala dalekohled.

Pár fotek mobilem, prohlížím oproti našemu Národnímu divadlu relativně strohou leč elegantní výzdobu (bílý štuk, zlaté detaily, lustr, lóže v pěti patrech, červený samet) a nad pódiem, přímo na středu ve zlatém věníku dvě čísla nad sebou, dolní římská značí hodinu, horní arabská minuty (ve foyer je vyvěšený přesný rozpis jak dlouho trvá které dějství a která přestávka, takže pro snažší orientaci diváka z kategorie trpícího), ovšem minuty se posunují pouze po pěti minutách (podobně jako vteřinová ručička mých hodinek, která poskakuje po krátkém odpočinku vždy rovnou po třech vteřinách). Buď se tu dává znamení tlumením světla nebo jim kolísá napětí v síti, ale začátek se evidentně blíží.

 A pak tma, přichází „direttore“ James Conlon. Začíná představení Verdiho Rigoletta v režii   Gilberta Deflo. Hlavní role zpívají: Vévoda z Mantovy:   Gianluca Terranova,  Rigoletto :  Alberto Gazale , Gilda:  Elena Mosuc , Sparafucile:  Marco Spotti. Důsledně manýristickou novorenesanční scénu – zejména v palácových scénách – vytvořil Ezio Frigerio, obdobně realistické kostýmy Franca Squarciapino.

Předehra naladí na těšení a následuje první dějství. Jsem překvapená výtvarnou hyperrealističností, vším tím zlatem a také hojnými sbory a baletním komparsem. Když se objeví zpěváci, mám pocit, že zvuk je nějak utlumený. Asi jsem zhýčkaná přenosy z Metropolitní opery. Pochopím později. Zatímco v prvním dějství se domnívám, že buď definitivně ztrácím sluch nebo nemám dostatečně vyčištěné uši, v druhém dějství mi dojde, že na scéně budou nejspíš místa, odkud se zvuk nese lépe a jiná, odkud se jaksi nenese. Na to doplatil hlavně hlavní tenor, jehož hlas vnímámjako čistý, ale slabý. Gilda měla rozhodně větší páru,  její projev ve druhém dějství určitě dominoval. Ve třetím dějství byl vévoda slyšet lépe. Patrně zvolil správné místo na scéně. Poslední dějství s notoricky známou La donna e mobile (v Terranovově podání nijak ohromující), ale také nádhernými dvoj a čtyřzpěvy, opravdu dojemnými. Od italského publika bych čekala větší rozjařenost, ale cizinců tam asi byla převaha. Bravo se křičelo až při děkovačce.

Mně se splnil životní sen. Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne mohu navštívit představení v tomhle svatostánku italské opery. Nijak se nevzpouzím klasickému pojetí, profesionální výkony zpěváků stojí vždycky za podívanou. Úžasná je i společenská stránka, pozorování hemžení operních diváků je prostě nenahraditelné. Vyfešákovaní pánové, dámy, které kolem sebe šíří intenzivní vůni těžkých parfémů a v unavených výstřizích předvádějí rodinné šperky.

Nejvýš hodnotím představitelku Gildy, rumunskou zpěvačku Elenu Mosuc a Rigoletta v podání Alberta Gazale. Mám pocit, že teprve při představení v tomhle divadle jsem si opravdu vychutnala krásné zpěvné árie a Verdiho hudbu. Přestávu využijeme jednak k prohlídce shopu, ze kterého odnášíme soubor Verdiho oper na 24 CD v podání místního divadla, návštěvou bufetu, který nás odradil systémem nejdřív „zaplať a vyzvedni vedle“. Tlačenice prostě nesnáším. Je úžasné, že  divadlo je neustále vyprodané. A je to dobře. Se slavnou větou oficiála Třísky nelze než souhlasit, protože „tradice se mají dodržovat v každé době“ a opera si to zaslouží. Díky za nejkrásnější dárek. Nikdy mě nenapadlo, že některé sny se dají opravdu splnit.

PS: Teď jsem našla na youtube ukázku z Rigoletta s Pavarottim. Jako padoušský vévoda je naprosto neodolatelný. Pane Terranovo, omlouvám se.

Souborná výstava Edwarda Hoppera

S cílem pořídit si další kulturní zážitky opouštíme  před polednem hotel. Míříme do Královského paláce, který mimo jiné nabízí retrospektivu amerického malíře Edwarda Hoppera. Fronta do poloviny nádvoří nás ale naviguje spíš na něco k obědu. Jistí to galerie  – tentokrát nákupní – Vittoria Emanuela. Po obědě nový pokus s Hopperem:  fronta přes celé nádvoří nás tentokrát směruje na nákupy. Jsem ale tak unavená, že se nakonec kolem 4 místo kulturních zážitků vracíme do hotelu, kde okamžitě usínám.

Nejprve se probudím v 18h, zatvrzele však pokračuji do 19h.  M. načuřeně sleduje v TV jakýsi fotbalový zápas. V rámci udržení přátelských vztahů se raději vymršťuji z postele a vyrážíme do ulic. Volba padá na Design museum, ale než se tam dostaneme, zavřou pokladnu. Mají sice otevřeno do půl desáté, ale hodinu před koncem už vstupenky neprodávají. Nezbývá než zkusit Hoppera po třetí, tam mají otevřeno do 22h30.

Tentokrát vítá prázdné nádvoří, prázdné schodiště a nikdo u pokladny! Do stánku umění se dostáváme bez fronty! Mottem celé výstavy je malířův citát: If you could say in words, there´d be no reason to paint.

S Hopperem  mě prvně seznámil JF, který si pořídil do ordinace kalendář s jeho obrázky a nadšeně nám jej ukazoval. Jeho nadšení jsem tehdy docela nesdílela, ale tady jsem konečně pochopila.  Shlédnout lze řadu pláten, hodně kreseb a náčrtů, některá opravdu nejznámější plátna zastoupená nejsou, ale jako úvod k seznámení je výstava moc pěkně udělaná.  Trošku zklamal film o …, který se v rámci výstavy promítá. Sám o sobě zajímavý, leč pouze pro italského návštěvníka. Z neznámého důvodu byl vypnutý anglicky namluvený komentář, takže jsme sledovali němý film z italskými titulky, které mi navíc zakrývala střapatá hlava sedící přede mnou. Nepochytila jsem tudíž zdaleka tolik, kolik bych si představovala. Nakonec jsem se všech  podstatných informací dopídila na wikipédii, pozorohudné ovšem je, že na té české heslo vůbec zpracované není. Velký katalog k výstavě samozřejmě pouze v italštině, tak jsem si pořídila alespoň maličký, kde je  málo povídání a hodně obrázků.

Osamění a jakýsi smutný úděl, to je asi to hlavní, co z obrazů dýchá. Je to smutek smířený, přijatý, odevzdaný. Jedinečně zachycené momenty ze života střední třídy, často ničím nevýrazné krajiny, americké domy, nahlížení do pokojů, zákoutí s majákem to vše vyvedené realistická technikou, která jen podtrhuje pocit odcizení, obav, jistého fatalismu,  očekávání bez katarze …

Zajímavé byly  i některé prezentační techniky. Například možnost elektronicky si zalistovat Hopperovým náčrtníkem, nebo systém kamer, který na televizní obrazovku přenáší stylizované prostředí z obrazu Morning Sun z roku 1952, kde na posteli sedí s pokrčenýma nohama žena, dívá se z okna na poslední patro protějšího činžáku a do pokoje proudí ranní sluneční paprsky. Návštěvníci se mohou posadit stejně jako modelka a vyfotografovat se na televizní obrazovce, na kterou se scéna přenese.

Mrazivou milánskou nocí se vracíme do ještě mrazivějšího hotelu plni obrazů mrazivé přítomnosti Hopperových obrazů.

Vila Necchi – Miláno

Nedaleko Via Venezia, v ulici Mozart, za kamenným plotem a uprostřed vysoké zástavby domů ze 30. let stojí skrytá Vila Necchi Campiglio . Vybudovat ji nechaly sestry Nedda Necchi a Gigina Necchi, provdaná za Angela Campiglio, dcery italského průmyslníka, který vyráběl šicí stroje. V letech 1932 – 1935 vznikla podle projektu Piera Portaluppiho originální stavba s fasádou tvořenou jednoduchými geometrickými liniemi, bez dekorací, jejíž jediným oblým prvkem je markýza nad hlavním vstupem a schodiště tamtéž. Portaluppi se také výrazně podílel na vzhledu interiéru, návrhu mobiliáře.

Do areálu se vchází přes užitkovou zahradu, která lemuje hlavní přístupovou cestu. Záhonky pečlivě osázené kapustičkami, zelíčky, mangoldem, olivami ….. každý pečlivě označený vysetou plodinou. Vcházíme do vrátnice – která nejspíš sloužila i jako domek šoféra – domovníka …?

 Vila je přístupná pouze s průvodcem v italštině nebo sluchátky v angličtině. Jsme zvědaví, takže po zaplacení vstupujeme do areálu obytné zahrady přímo k unikátní vile. Napadá mě samozřejmě srovnání s vilou Tugenhadt, protože i dobové reálie jsou obdobné a částečně (opravdu jen velmi částečně) i osud obyvatel. Také tuto vilu museli její majitelé v roce 1943 opustit a uvolnit prostor Mussoliniho generalitě. Následně zde sídlila americká armáda a nizozemský konzul, teprve začátkem padesátých let se mohla rodina vrátit.

 Nejdřív procházíme zahradu, prohlížíme kavárnu se stylovými židlemi (následně se s nimi setkáváme v provozní části domu), bazén, tenisový kurt, zadní trakt domu s  nedávno přistavěným požárním schodištěm.

 Kapitál italských průmyslníků a jejich vkus dal vzniknout nádherné stavbě v art deco stylu, která v době vzniku obsahovala i unikátní technická řešení (radiátory pod vysokými okny zakryté dřevěnou dekorací), originální nábytek a vybavení. Úžasné jsou zasunovací ocelové dveře mezi verandou a obytným prostorem, které fungují jako bezpečnostní prvek, zimní zahrada s okny posuvnými do stran, schodiště obkládané vzácným dřevem, šatna sester Necchi, která stále skrývá všechny elegantní oděvy a doplňky významných módních domů, prosklená vitrína s kloboučky a především úchvatné koupelny v mramoru. Zkombinování prostor veřejných, soukromých a prostor pro personál. Jak různý život mohou prožít různí lidé. Fascinuje mě to.

 V padesátých letech se majitelé rozhodli moderní vybavení některých prostor odstranit a pomocí architekta Tomaso Buzziho vtiskly interiérům zcela odlišný ráz antikizujícím nábytkem a detaily (garnýže, zařizovací předměty). Gigina Necchi, která se ve svém domě dožila krásných sta let, se na sklonku svého života rozhodla věnovat svůj dům nadaci FAI, jejímž posláním je uchovávat italské kulturní a přírodní dědictví. Po její smrti v roce 2001 tak vila prošla generální rekonstrukcí a v roce 2008 se otevřela veřejnosti.

 Mimo unikátní ukázky životního stylu vila dále  poskytuje útočiště sbírce italského moderního umění věnovanou Gianou Ferrari (díla Sironiho, Martiniho, de Chirica) a rokokovou sbírku Angela de Michelli  (nábytek ve stylu Ludvíka XV. a XVI., obrazy Canaletta, Tiepola, francouzské miniatury). Dům je krásným svědectvím jedné lidské epochy, života jedné společenské třídy.

 Anglicky namluvený komentář za mnoho nestojí. Text je neustále podkreslený hudbou či vzdálenými rozhovory, je delší než komentář průvodkyně. Nakonec strojek vypínám a poslouchám, co říká děvče italsky, je to alespoň autentické.