Půlnoc v Paříži jako generátor dobré nálady

První věc, kterou jsem ráno musela udělat, bylo zapsat příjemné zážitky ze včerejší návštěvy kina. Tím cukrátkem, které mi vyplavilo tolik endorfinů, totiž nebylo nic jiného než poslední film Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. Úroveň jeho filmů, které se pravidelně objevují rok co rok v distribuci bývá v posledních letech proměnlivá. Jeho výlety do evropských metropolí mě ale zatím nezklamaly a Půlnoc v Paříži není výjimkou. Tím spíš, že patří k mým oblíbeným městům a váže s k ní nejedna vzpomínka ba i povinnost.

Po úvodu, který lehce připomíná turistického průvodce a leckdo si může říct: „Tak tam už nemusím,“ se na pozadí podmanivé hudby zprostředkované jednoduchým kytarovým drnkáním v třídobém rytmu  začne odvíjet příběh amerického páru, který přijel na návštěvu do Paříže. On (v tom nejlepším slova smyslu naprosto nenapodobitelný Owen Wilson alias WA v mladším věku) je hollywoodský scénárista, který touží napsat román, jeho snoubenka (Rachel McAdams), lehce povrchní typická Američanka, která nemá nejmenší pochopení pro jeho nostalgickou touhu žít v Paříži a jediné, co ji zajímá, jsou nákupy a společnost jejích amerických přátel, které tu náhodně potkají (skvělá postava Paula, který vše ví, všude byl dvakrát, všemu rozumí, hádá se i s průvodkyní – Carla Bruni – má nepochybně v životě řady z nás svého následovníka :-)).

Jenže Gil Penders je jiný. Chce se procházet nočním městem (zejména v dešti prožívá absolutní euforii) a tak se jednoho večera ocitá poněkud dezorientován z hledání svého hotelu na schodišti pod Montmartrem přesně v okamžiku, kdy odbíjí půlnoc. Nostalgicky se upíná k Paříži 20. let a uměleckému životu, který tu vřel a najednou začne trochu jako Popelka prožívat svůj „pařížský sen“. Přijíždí nikoliv kočár z dýně, ale Peugeot, model z počátku století, společnost v něm sedící zve Gila dovnitř a ten se nenechá pobízet.

Zpočátku nechápe, jak je možné vidět na vlastní oči manžele Fitzgeraldovi nebo Colea Portra, ale záhy přivykne a jeho nový svět se mu zdá tak úžasný, že výlety do něj začne opakovat každý večer. Díky Hemingwayovi se dostane ke Gertrudě Steinové, která si přečte a pochválí jeho román, surrealistické trojici Dalí – Ray – Buňuel – si posteskne, jak nikdo nechápe jeho výlety do minulosti a nakonec si prožije románek s Adrianou, milenkou Pabla Piccasa. I ona má ráda dobu minulou. Jejím favoritem je ovšem art nouveau. Nakonec díky její touze po jiné minulosti Gil pochopí, že si má považovat času, ve kterém žije a neutápět se v zavádějících fantaziích. A tehdy, při svému prozření nastane zlom i v jeho reálném životě a … Konečně se v deštivém večeru prochází Paříži s tou správnou dívkou ….

Ten příběh je tak absurdní jak je milý, je v něm spousta narážek na pařížskou modernu, plno pěkné žánrové hudby, úvah o životě a tak zbývá než držet palce detektivovi, kterého si na Gila najal tchán. Při sledování zákazníka omylem odbočil do doby Ludvíka XIV., který ani na vteřinu neváhá, jak s vetřelcem naloží. K Londýnu, Barceloně a Paříži se má záhy přidat Řím, kde Allen točí další film, tak uvidíme jaký bude další příspěvek k turistickým výletům po hlavních městech Evropy.

Reklamy