Bláznivý Petříček

Původně se mi o představení Bláznivý Petříček v divadle La_fabrika ani moc nechtělo psát. Těšení se bylo přímo úměrné nemožnosti dostat se ke vstupence. Ale jak to tak chodívá, neznamená to, že když je někde permanentně vyprodáno, že se jedná o exkluzivní zážitek bez rozdílu pro všechny.

Vlastně jsem ani moc netušila, do čeho že to jdu, tenhle divadelní prostor a jeho poetiku jsem si  ale rozhodně přála poznat. Stalo se. Bohužel nemám příliš co dodat k recenzi Lenky Dombrovské (zde) v Divadleních novinách. Ani já jsem neopouštěla divadlo s pocity bezmezného nadšení. Spíš jsem se snažila všechno omluvit tím, že jde prostě o generační divadlo a já už patřím věkem jinam. Obdiv k hereckým „star“ už mám taky za sebou, takže jsem nemohla sdílet nadšení fanynek Vojty Dyka (a že jich bylo v sále požehnaně).

Celé představení stojí na natáčení jakéhosi „road movie“. Centrem jeviště je víceúčelové v různé rekvizity se proměňující auto, za ním běží filmová projekce silnice, což je rámec, ve kterém se odehrávají jednotlivé „skeče“. Plynulost vlastního, poměrně jednoduchého příběhu, je jimi totiž neustále přerušována. Docela mě překvapil herecký rejstřík Tatiany Vilhelmové, její kreace hraničily s groteskně cirkusovým pojetím. Tahle poloha jejího herectví pro mě byla opravdu nová. Poněkud překvapil její „zápas“ s pěveckými party. Celek byl vlastně takovou improvizací na Godardův film s J. P. Belmondem, ovšem z tématu se pořád utíkalo k oněm „klaunským“ kreacím. Za nepochopitelné považuji „odbourání“ se obou herců, když Vilhelmová předvádí čerpadláře. Bez ohledu na jeho délku, která byla na hranici, mě po přečtení výše uvedené recenze překvapilo, že k němu nejspíš dochází pravidelně, takže tu bude asi režijní záměr …

Na druhou stranu divadlo jako takové představuje opravdu zajímavý prostor. Industriální budovy jsou dostatečně „in“ a tady toho využili. Od monumentálních železných vstupních vrat počínaje, přes poměrně velký prostor baru s přiznanou ocelovou konstrukcí vyplněnou cihlami a s průmyslovými světlíky nad hlavou a konečně divadelním sálem, pojatým v diskrétní černi (alespoň horní řady mají ovšem úměrně s blížícím se koncem představení problém s kyslíkem). Za jeho nevýhodu považuji fakt, že sedadla nejsou číslovaná, takže nezasvěcenci, který otálí u baru, se může stát, že přestože si pořídil vstupenku, může mít problém s nalezením místa k sezení. Také velikost židliček – zdrobnělinu používám záměrně, z té vedlejší na mě přetékala sousedka – byla asi ovlivněna výpočtem co největšího počtu míst k sezení. Ovšem většina publika se výborně bavila, tak nebudu prudit. Faktem je, že jsme výrazně zvyšovali divácký věkový průměr a o tom to asi bude.

Reklamy