Risk na Letné

Přes ne zrovna velké nadšení z loňského představení na Letní Letné letos opět pokoušíme osud, tentokrát volba padá na představení Risk souboru La Putyka. S tímhle ansámblem jsem dosud neměla tu čest, proč to (přes drobné obavy) nezkusit. Jako správná patriotka musím vyzkoušet i českou podívanou. Proč nezajít na soubor, který provozuje cosi, co je ve světě prověřené.

Dvě poloviny hraní – dva zcela odlišné pohledy. Prvních padesát minut stojí na poněkud agresivním pojetí a pomůckách. Hraje vše, co může zranit, co může být nebezpečné – šipky, hřeby, nože, sekery. Show vnímám spíš herecky než artisticky, nedokážu odlišit, kdy se markýruje a kdy jedou na ostro, vzrušení a napětí se nějak nedostavují. Připomíná mi to spíš jakési výstupy „zlých“ klaunů. Jediný kousek, kdy tajím dech, je výkon na trampolíně s nožem, tomu se nedá než tleskat. Slova nejsou důležitá, čeština se mísí s neidentifikovatelnou hatmatilkou.

První půle se chýlí k závěru a do hry se zapojuje dosud odstrkovaný mladík na vozíčku. Teprve teď se tíživá atmosféra začíná rozpouštět,  nastává pozitivnější přístup k realitě, symbol sympatie s druhým. A je tu finále, zlom, promítá se černobílý film z herecké zkušebny. Tady dostane divák konečně informaci o tajemné postavě mladíka na vozíku. „Strach a peníze jsem nikdy neměl,“ jsou jeho slova, slova bývalého úspěšného snowboardisty, která mohou být i mottem celého představení. Obojí lze  za slovem risk určitě dohledat.

Ačkoliv se o pauze seriózně dohadujeme, zda zůstat či odejít, vítězí zvědavost. Přece „proslulost“ souboru nemůže vzniknout jen tak. Přestože nechci být obětí dalšího uměle vyrobeného marketingového produktu, setrvám.

Půle druhá, jako noc a den, je v naprostém kontrastu k půli první. Projekcí se před pauzou končí a novou se začíná. Ten pohled je ale proměněný. Němé filmové obrazy, ve kterých dominuje bílá červená černá, navozují odlišnou a mnohem pozitivnější poetiku i emoci (bílá stěna, prudký vítr, výstup na skálu, hostina, bujní vraníci, kreace pod vodní hladinou …), obrazy z filmu se plynule přelévají na jeviště. Výtvarný vzhled scény a kostýmů je v trojbarevném tónu mnohem kompaktnější a barevná jednoduchost podtrhuje i strhující výkony herců – artistů, kteří jakoby teprve teď dostali chuť předvést, co opravdu umí. Ovace vyvolává znovu trampolína, žonglování a hrátky s kruhy, ale zejména jakýsi balet v obručích v neobyčejně něžném pojetí, představení vrcholí improvizovanou visutou hrazdou, kdy Petr Valchář na zavěšené plošině provádí cviky s dívkou, kterou ve vrcholu šapitó drží jen za ruce.

Stálo za to být u toho. Francouzský cirkus Cahin Caha jsem neviděla, takže jeho podíl na tomhle mezinárodním projektu je pro mě nečitelný, ale televizní ukázky  švédského cirkusu Cirkör možná některé stopy rozklíčovaly a úsilí Rosti Nováka prostě nakonec musím fandit.

7 Fingers na Letní Letné

V rámci akce Letní Letná se na letenské pláni utábořilo hned několik cirkusových stanů doprovázených nejrůznějšími prodejci pochoutek a nápojů. Jsou tu dvě opravdu velká šapitó, ale nechybí ani jakési stanové přístřešky, které nesou nejrůznější názvy, v jednom z nich, který se hrdě pyšnil označením Show Stan, právě chystala vystoupení skupina komiků O sto pět. Z jejich humoru jsem se nijak zvlášť těšit nemohla, protože právě při jejich představení se nad Vltavou rozsvítil ohromující ohňostroj, který přehlušil všechno dění pod hradbami Kramářovy vily.

Ale vrátím se na začátek, kdy jsem byla na jaře vyzvána několika spřízněnými dušemi, abych sehnala vstupenky na jakousi skvělou cirkusáckou parádu, totiž na kanadský soubor 7 Fingers. Cirkusovým radovánkám nijak zvlášť neholduji, moc jsem si nedokázala představit, na co to vlastně vstupenky kupuji a včerejší večer jsem byla svědkem představení, které ve mně jen utvrdilo můj vcelku nedůvěřivý postoj k tomuhle druhu umění. Tahle světová parta kanadských artistů má slučovat cirkusové umění s divadlem, ale z výsledku jsem byla spíš rozpačitá.

Jednotlivá varietní čísla byla, pravda, propojena mluveným textem, takže jsme se dozvěděli, že se mrtvé duše v očistci představivosti, znázorněném psychiatrickou léčebnou (není nad to sedět vedle psychiatra :-)), chtějí dostat do nebe. Konferenciér – ďábel – jim ale jejich činění nikterak neusnadňuje. Jak je v cirkusu zvykem, do hry zatahuje i diváky (někteří jsou jimi pouze fiktivně a skutečného „programátora“ mi bylo upřímně líto). Představení, ačkoliv se jmenuje La Vie, bylo vlastně o mrtvých. Pointou všeho snažení je, že nemáme blbnout a život si náležitě užívat (takže vlastně máme blbnout), dokud to jde. S tím samozřejmě nelze než souhlasit. Třeba se jít trochu namazat do místního bufetu (dle doporučení impresária), což po té, kdy se z horkem tepajícího stanu vyrojí všichni diváci, kteří obsypou zdroje tekutin, je úkol vpravdě nelehký. Mluví se hlavně anglicky, v druhé půli na začátku španělsky, ale spojovací texty jsou poměrně prosté jak co do porozumění, tak co do obsahu, takže kdyby skupina jela jen jednotlivá varietní čísla, asi by se nic zásadního nestalo.

Pravdou je, že některé skeče jsou pohybově opravdu propracované a určitě nelehké. Namátkou připomenu třeba to s lahví, které v sobě má hodně klaunských prvků, opravdu by mě dostalo, kdyby Patrick Leonard dokázal na závěr vodu zase do lahve vrátit (ehm). Zábavné bylo hudbení číslo DJ Pocketa. Diváky rozjařily hrátky s diabolem, výborná byla etuda tanečníka flamenca, dívky zdatně cvičily na hrazdě, šále i řetězech, zahraniční diváci řičeli nadšením a skandovali. Druhá půle byla nějak lepší, možná i tím, že kratší. Artistům se opravdu nedalo nic vytknout. Ale můj šálek kávy to prostě není.

Já jsem nedorostla dál než do Obludária bratří Formanů, které je mi bližší humorem a světové je určitě stejně jako všech 7 členů souboru 7 doights de la main, což je jejich francouzský název, a jejich představení rozjaří mě. Chvíli jsem dokonce přemýšlela, jestli jsme neměli jít raději na Slow Show Vandy Hybnerové, kde jsme původně poctivě vystáli frontu, abychom se u vchodu dozvěděli, že náš stan je jinde… Takže k tomu všemu bych ještě přičetla malé mínus za špatnou navigaci, protože jsme u toho špatného stanu nestáli jediní. Jo! A ten flašinetář s živým pejskem a plyšovou opičkou na stanové křižovatce  byl víc než stylový.