Kutloch aneb Chlapský koutek

Německý dramatik a spisovatel islandského původu Kristof Magnusson zahájil svou úspěšnou pouť divadly v Bonnu hrou Männerhort v roce 2003. Od té doby ji uvedla dobře třicítka evropských scén a nelze opomenout ani nastudování slovenské z letošního února, které kus pojednalo jako hru se zpěvy. S téměř desetiletým odstupem od světové premiéry ji uvádí i Studio Dva na vyšehradské letní scéně pod názvem Kutloch aneb i Muži mají své dny (pozor! fernet citrus se tu nerozdává a nefiguruje ani v seznamu sponzorů).

Terčem, který si komedie vybrala je fenomén konzumu, který se u nás rozvinul koncem devadesátých let, kdy se stalo zvykem trávit víkend v obchodních centrech. Podobné mrhání volným časem je noční můrou pro skupinu manželů, kteří se pod různými záminkami svým ženám skrývají v kotelně obchodního centra Happy a mimo popíjení piva, sbírání oček od plechovek a sledování fotbalu se věnují rozebírání svých manželských vztahů. Po úvodní scéně rozehrané třemi představiteli (pilot Helmut Bohumila Klepla, ajťák Eroll Václava Jílka a manažer Lars Michala Slaného) oživuje trochu skomírající zábavu nástup poněkud komisního, ale vlastně na stejné lodi plujícho, požárního technika Maria Filipa Blažka a zápletka se konečně rozjíždí.

Postupně se odhaluje, že problém nebude tak úplně jen v nakupování a ne zcela upřímní muži začínají odhalovat další pravdy, aby se závěrem ukázalo, že jejich zoufalství v obchodním centru by plně uspokojilo  zřízení chlapského koutku s fotbálkem, pánskými časopisy, …. Přesto namítám, i ženy mají své dny, protože věřte nevěřte, v řadě domácností funguje tenhle fenomén úplně opačně  ….

Situační komedie na vděčné téma vztahů mezi muži a ženami vzbuzuje smích vlastně hlavně u žen, muži si bránici trochu šetří. Přestože u nás autor není nijak známý, letní dramaturgie vsadila na herecké tváře, na které se chodí a hned první repríza přivedla do vyprodaného hlediště natěšené diváky, kteří nevzdali ani přes nepřízeň počasí, celé odpoledne totiž zdatně pršelo. Teprve s prvními replikami ustal i drobný déšť a nebyl problém oddat se zábavě. V druhé polovině ještě občas zaskřípala sehranost ansámblu, ale obecně mohu pozdravit celý soubor  i „Duglas“ s kroužící dlaní otevřenou směrem k publiku a popřát nedeštivé letní večery do dalších, stále vypilovanějších, repríz.

Vše o mužích

Minulý týden  jsme opět zavítali na Vyšehradskou letní scénu. Tentokrát jsme měli větší kliku. Nejenže jako minule začalo pršet až po půlnoci, měli jsme větší štěstí i na představení. Vše o mužích  je hra chorvatského dramatika Miro Gavrana a uvádí ji Studio DVA. Téma o mužích zcela vyčerpáno určitě není a vše se tu asi zvědavec nedozví, ale představení, které je takovým malým hereckým koncertíkem Maroše Kramára, Filipa Blažka a Michala Slaného, určitě zaujme.

Gavran nenapsal žádnou klasickou hru s příběhem. Jsou to rozhovory tří mužů v různých „mužských“ situacích, jejichž osudy  začíná divák sledovat v domově důchodců Budoucnost, aby se spolu s nimi přenesl do časů, kdy ještě byli při síle a následně opět skončil v Budoucnosti, kde se všichni tři setkávají. Jednotlivé scénky se zdánlivě odehrávají mezi různými muži, obecně však symbolizují mužské vidění života a světa kolem. Postupně se ocitáme v posilovně, striptýzovém baru pro dámy, soukromí rodiny, domácnosti gayů a dalších prostředích, ve kterých probíhají ony „pánské“ rozhovory, které probouzejí místy salvy smíchu, místy alespoň úsměv na líci, ale celkově jednoznačně zabírají jako receptor dobré nálady. V režii Jany Janěkové si to pánové prostě užívají každým coulem. Dobře jsou vybrané hudební podkresy s použitím známých hitů, naskakuje mi třeba oblíbený Joe Cocker.

Účinkující občas nepokrytě vypadávají z textu hry (nejvíc za to asi může neudržitelný Kramár),  publikum baví vtipy, a všichni si užívají bezprostřední kontakt s reagujícími diváky. Ženské diváctvo (a možná i část pánského) nepochybně ocení pohled na tři pohledné mužské. Přestože lze hru považovat za lehce „košilatou“, nečpí komunálním humorem, neuráží a publikum se prostě baví, protože je to vtipné, svěží, nápadité a protagonisti okouzlující. Spousta komických akcí pramení i z toho, že Kramár mluví slovensky, protože generace pondělních slovenských inscenací „odchází“ a mládež někdy může mít  s detailním porozuměním textu opravdu problém. Tak třeba takové „Vystri sa!“ bez kontextu může asi být vážně problém :-).

Miro Gavran je také autorem hry Vše o ženách, která se tu v průběhu léta rovněž uvádí. Docela by mě opačný pohled zajímal, ale věrna pravidlu jez do polosyta, pij do polopita, nechci se za jedno léto „předávkovat“. Tak jestli se na repertoáru udrží, snad příští rok ve stejnou dobu :-).

Na fašírky mi nesiahaj

Čas letí. Pokud se toho dožiju, budu za 10 let stará jako M. dnes a pak jako Milan Lasica, u kterého mě včera zarazilo, jak se nedá věku utéct. A ještě víc mě mrazilo, jak málo úsměvu ve mě vzbudila na Letní scéně Vyšehrad hra Na fašírky mi nesahej, se kterou tu hostoval spolu s Milanem Kňažkem. Není to opravdové drama. Spíš taková reminiscence na autorské divadlo dvojic, improvizované rozhovory z dob minulých. Jako základ použil Lasica rozhovory Jevgenije Griškova, které upravil. Evidentně se snažil navázat na divadelní formu, které se vždycky věnoval,  ostatně do hry převzal i známou scénku s telefonickým rozhovorem, kterou hrával se Satinským. Přes napjaté očekávání skvělého zážitku jsem po první půlhodině začala přemýšlet, jak vydržím následující hodinu a čtvrt (na délku představení upozorňoval na trhačce mladý zřízenec). Čím víc na představení myslím dnes, tím víc se ve mě mísí smutek s nostalgií. Nostalgií nad něčím, co je pryč a smutkem nad tím, že už mě nedokáže tenhle druh zábavy potěšit.

Je zarážející jak s „třídním nepřítelem“ odplynulo autorskému divadlu téma, které mohlo v jinotajích do nekonečna rozvíjet a kdy slovní hříčky byly jen takovým prvním plánem, od kterého se teprve odvíjel plán druhý, za kterým bylo skryté to zakázané, na které se naráželo a kterému se všichni mohli smát. Je zvláštní, že humor, který si s žádnými jinotaji nehraje je vlastně mnohem obtížnější, protože jednoduché hraní se slovy zpravidla nestačí. Takový opravdu dobrý humor z obyčejných životních situací pak jakoby přežíval mnohem snáz. Vzala snad demokracie vítr s plachet autorskému divadlu dvojic… ?

O klasickou divadelní hru se samozřejmě nejedná. Na scéně, která připomíná restauraci po zavírací době s židlemi vyskládanými do pyramidy, sledujeme rozhovory dvou mužů na nejběžnější témata, která mohou občas až lehce zavánět komunálním humorem, to věčné vracení se k „hajzli“ trochu překvapuje. Témata okradení na toaletě a filozofické úvahy o pocitu osobního ponížení, pozorování rodičů při manželských hrátkách, lázeňská manželství, pronásledování manželkami do hospod mobilem a opilecká rána v tržnici, ve které byly k mání skvělé kvašené okurky, kyselé zelí a fašírky zmiňované v názvu představení …. to je jen malý náhled na vše, co se večer probíralo.

Z toho představení na mě dýchla jakási únava a příliš nepomohly ani hudební předěly, které jsou pro podobný typ zábavy příjemným odlehčením. Tentokrát se totiž hudba hrála z videozáznamu. Naprosto chápu, že si herci potřebovali v předělech odpočinout a ne ještě zpívat, ale třeba by se té úlohy nějaký mladý muzikant rád ujal. Také Milan Kňažko mi do páru úplně neseděl. Mám jeho herectví ráda, ale v téhle dvojici, kde mu připadla role toho „hloupějšího“, mi prostě nepřišla věrohodná.

Bez mučení, krásná procházka vlahým letním večerem přes kostel svatého Petra a Pavla na Vyšehradě byla mnohem působivější a skutečnost, že sotva jsme za sebou zabouchli dveře od bytu, spustila se další z letošních letních bouří, byla ve výsledku dramatičtější než celé představení. Přesto jsem za ten večer vděčná. Patří do kategorie zážitků, které kdybych si nedopřála, mohla bych si myslet, že jsem o něco velikého přišla. A divadlo v přírodě má přeci jen vždycky tak nějak romantický rozměr obohacený tentokrát i širokým sortimentem místního občerstvovacího „střediska“.