Sly & Robbie feat Jr. Reid

Praví Jamajčané přijeli s pravým nefalšovaným reggae. Bubeník Sly Dunbar a baskytarista Robbie Shakespeare začínali v šedesátých letech minulého století. Postupně získali renomé, které jim otevřelo cestu na pódia nejen jako samostatné dvojici. Stali se vyhledávanými hráči v kapelách řady hvězd. Hráli s Dylanem, Cockerem, se Stony například na desce She´s the boss, spolupracovali se Sinéad O´Connor a dalšími. Do Prahy přijeli s Juniorem Reidem (patřila mu hlavně druhá část programu), bývalým zpěvákem známé reggae skupiny Black Uhuru.

Na vstupenkách je začátek uvedený ve 20h, u Lucerna Music Baru se tedy scházíme v půl, abychom s davem pronikli do sálu. Dav se tu ovšem nevyskytuje, nepostává tu téměř nikdo, klademe dotaz u pokladny a dozvídáme se, že kapela začíná ve 21 hodin a že nejdeme do kina, ale na koncert. Vypadáme asi příliš konvenčně a statného muže okounějícího za pokladníkem patrně napadá, že jsme si spletli dveře.

Je opravdu hodně brzy, jedeme tedy domů odložit zbytečnosti typu deštník, též se přiodít neb teplota po bouři korunované přímo „jamajskou“ duhou závratně klesá. Na devátou jsme in. Vpouštějí nás do sálu a čekáme, kdy nás ovládne známý rytmus. Opíraje se o bar pozorujeme pro mě rozhodně atraktivní okolí, se kterým běžně do kontaktu vskutku nepřijdu. Kolem se pohybují pro mě podivuhodně postrojení příznivci reggae, účesy z dred skrývá často čepice s kšiltem i bez, obří barety a turbany podobající se účesu Marge Simpsonové, které ty spletené prameny vlasů oblékají. Těm, co nechávají účes na odiv, vlasy nezřídka dosahují kamsi pod zadek, je to podívaná. Kolem zrcadel a u baru postávají  pro mě exotické bílé i černé bytosti a do cigaretových papírků balí svoje sny, vzduchem se vznáší sladký odér omamného kouře i přesto, že u vchodu visí dvojjazyčná cedule, že při koncertě se tedy jakože nekouří. Na druhou stranu je asi při poslechu téměř monotónního reggae nějaká ta vzpruha nutná.

Přemýšlím, jestli se můžu dostat do rauše jen vdechováním druhotného kouře, asi ano, protože se mě zmocňuje podivuhodně dobrá nálada, ve které se zájmem sleduji sem a tam cirkulující diváky, třímající svůj kelímek piva z nichž někteří v dlani žmoulají i svou vstupenku k radosti a ani mně nevadí, že do mě pořád někdo vráží. Nenudím se, nebolí mě nohy, neopouštím svou oporu v podobě barového pultu a sleduji jak to tady „žije.“ Koncert samozřejmě v devět nezačíná, zato plnící se Music bar nabízí pestrou podívanou. Myslím na to, jak moc se tenhle původně mondénní lokál v čase proměnil. Kdysi tu účinkoval třeba orchestr R. A. Dvorského a bavil dobře situované dámy a pány, kteří zde popíjeli šampaňské a předváděli na parketě módní tance ve smokingu a v toaletách od Podolské. V osmdesátých letech tu fungoval luxusní bar pro valutové cizince. Dnes zbylo mramorové schodiště vylepšené mramorovými záplatami. Jak si tak myslím, že tady asi opravdu nemohu potkat známou tvář, vyloupne se s přítmí náš firemní „ajťák“. Nevidí mě, ať opravdu nebo předstíraně, chápu, že se sem nehodím, pár „staříků“ tu k vidění přesto je.

Kolem desáté se na pódiu objevují muzikanti. Robbieho s baskytarou identifikuji snadno, stejně jako zbytek kapely, Sly, na hlavě bílou přilbu jaká se nosí na stavbě, je za bicími tak ukrytý, že slyším jen pravidelné údery jeho nástroje. Nadšené vítání publikem, za sloupem u baru mladík v pruhované košili s dredíkem umě stočeným na temeni hlavy do drdolku předvádí své taneční kreace. Tygr vytetovaný na zádech jedné ze spanilých dívek  jakoby se pohyby dotyčné probral k životu a pravidelně dýchá ! Začínám halucinovat nebo je to pravda …. Koncert je úžasný, atmosféra nepopsatelná. Díky své zvědavosti vidět dva klasiky jsem navštívila úplně jiný svět, nepatřím do něj, ale za to nakouknutí jsem vděčná. Tak ať žije Jamajka, já jdu ráno do práce …. Podle zvyšující se dobré nálady a lehké žaludeční nevolnosti ze vzduchu, který je tu k dýchání usuzuji, že jsem se musela přeci jen něčeho nalokat, obyčejně po půlnoci energii na uklízení koupelny nikdy nemám  …