Přírodní koupaliště

Vedra vládnou Čechám a mohou směle soupeřit s těmi, kterým čelí obyvatelé  jižních krajů. 40 stupňů ve stínu je určitě i na takový Katar nebo Ašchabad slušné teplíčko, jen si nedokážu představit, jak se v tomhle vedru dá přežít normální pracovní den a k tomu třeba přímo na slunci. Vlastně mě těší přebývat v úřadě s klimatizací, domácí prostředí a zejména to u plotny, tuhle pohodu zdaleka neskýtá.

Víkend se dá ovšem prožít úplně jinank. Ten uplynulý jsem plnými doušky užívala lesního chladu a přírodních koupališť. Podobná koupadla začínají být vzácná, s narůstajícím množstvím akvaparků zvolna mizí z centra pozornosti, pár jich ale k navštívení stále zbývá. Touhu zachytit je, ve mně probudil tenhle článek. Nemám sice tolik nafoceno, přesto ta dvě, která zapózovala, mě nadchla. A nepatří mezi ta slavná, jako je koupaliště v Divoké Šárce a nebo ve Mšeně, které je přesně podle střihu Rozmarného léta.

Tohle je v Kamenici na Lipou. Pravda, voda byla trochu zarostlá, ale atmosféra zmizelých časů tu byla víc než patrná. Bloky jsou možná ještě z první republiky, stavba u koupaliště ale prozrazuje léta 60. a výtvarný prvek z barevných skel spolu s jediným návštěvníkem jen podtrhuje smutek nad něčím, co je nenávratně pryč.

V Jindřichově Hradci u Vajgaru už bylo vyloženě „narváno“. Přesto klid a pocit, že mám i tady svou „kachnu ve vaně“ a ne jednu a můžu s nimi plavat přes celý rybník s výhledem na staré město, je hodně povznášející. Z našeho břehu jsme mohli sledovat dění na moderním koupališti s bazénem na opačném břehu a opravdu jsem jim ten tobogán nezáviděla. Voda je tam sice průhledná, ale je opravdu čistší než ta s rybama?

Pro dokreslení atmosféry jeden venkovský rybníček, možná požární nádrž. Přesto ta zcela rovná zelená plocha vlasenického koupaliště určeného nejspíš pouze vodnímu ptactvu, probouzí touhu jít si na ten zelený parket zatančit. Třeba mě to udrží.