Vladimír Kopecký – Bouře a klid

Svět Vladimíra Kopeckého postihuje název výstavy Bouře a klid (Muzeum Kampa od 25. 4. -7. 9. 2014) velmi výstižně.  Na jednom místě může návštěvník porovnat obě zásadní polohy jeho tvorby. Tu expresivní, barevnou, neuspořádanou, neklidnou a burcující i tu uspořádanou, geometrickou, pravidelnou a architektonickou, která v sobě nese řád a klid. K vyjádření obou protikladných poloh mu navíc nestačí jedna technika, potřebuje své pocity zhmotňovat na plátně a ve skle.

Retrospektiva na nevelkém prostoru v kostce postihuje celý vývoj výtvarníka, jehož datum narození (26. 11. 1931) ho řadí ke generaci umělců, kteří si své místo na slunci museli hledat v obtížné situaci 50. let, ale zároveň měli to štěstí, že prožili v plné síle léta 60. Instalace v přízemí prezentuje především malbu. Plátno v té době Kopecký nahrazuje materiálem mého dětství, totiž linoleem s potiskem, které tehdy ve své prošlapané podobě „zdobilo“ nejednu domácnost. Několik základních vzorů, které jsou použity jako podklad, mohou místy připomenout i pointilistické techniky impresionistů, ale tady slouží pouze jako pozadí, které teprve dotváří autorská malba. Oba plány spolu přitom pozoruhodně komunikují.  Mezi většinou abstraktními nebo geometrickými obrazy zaujímá zvláštní místo jediná figurální malba výstavy – Touha.

Pod schodištěm se promítá jedna z Kopeckého oblíbených performancí, při kterých ve spolupráci s dalšími skláři tvoří intuitivní dílo ze žhavého skla. Stěny tohoto zákoutí zdobí fotografie architektonických realizací, např. mozaiky Želivka. Její originální návrh ve skutečné velikosti je k vidění v přízemí. Esteticky koncipovaný technický výkres vodovodních rozvodů, možná by se vyjímal i jako graffiti někde na betonové ohradě. Přijde mi naprosto nadčasový. V patře jsou pak vystaveny práce geometrické. Čiší z nich purismus a přesnost, těžko uvěřit, že jsou to práce jednoho autora.

 

Josef Šíma: země – světlo

Výstava pořádaná v prostorách Muzea Kampa je v hlavním městě letos již druhou výstavou téhož autora. V březnu byly práce Josefa Šímy k vidění v Galerii Moderna pod názvem Náraz světla. Bohužel jsem ji neviděla, takže můj letošní zážitek je krapet ochuzený. To, co je k vidění zde, je však nádhernou kolekcí obrazů, která  za vidění opravdu stojí. Celou výstavu totiž tvoří zápůjčky ze soukromých sbírek, takže šance, že budou v dohledné době k vidění znovu, je vcelku malá.

Josef Šíma je umělec, který se podobně jako Otakar Kubín nebo František Kupka, stal uznávaným ve francouzském a posléze i mezinárodním kontextu.  Většina Šímovy tvorby spadá do meziválečného období. Valnou většinou by se dala zařadit do období poetismu, se surrealisty Šíma úplně nevycházel. Dalo by se hovořit i o abstrakci, kdyby ovšem k tomuto termínu Šíma neměl odtažitý vztah, protože jej vnímal jako termín fyzikální nebo matematický.  Následuje téměř desetiletá tvůrčí pauza, která začala s druhou světovou válkou a znovu začíná malovat až v padesátých letech. Právě z tohoto období je většina vystavených obrazů.

Název výstava dostala podle oleje Země – světlo z roku 1967. Na prosincové aukci francouzské aukční síně Ader jej vydražil kurátor výstavy Milan Mikuš. Obraz se stal základním kamenem pro uspořádání téhle komorní a krásné výstavy.

Než se Šímův styl vyvinul k  nefigurativním projevům, prošel Šíma profesemi, které ho možná ovlivnily, ale zejména mu v jeho začátcích poskytovaly živobytí. Po svém odjezdu do Francie začátkem 20. let pracoval v Henday jako kreslič kostelních oken, po neshodách s majitelem podniku se přemístil do Paříže. Tady začal pracovat v ateliéru knižní vazby Louise-Denis Germainové a s její dcerou se posléze oženil. Zajímavé je jeho působení v módním „byznysu“. V roce 1922 pracoval také jako návrhář textilních vzorů a modelů pro „La petite usine“, což byl jakýsi módní závod, ve kterém Raoul Dufy navrhoval textilní vzory a tehdejší  módní guru Paul Poiret dámské šaty. (Dnes možná poněkud zapomenut, ale právě on zbavil ženy korzetu, proslavil turban jako dámskou pokrývku hlavy a novým stylem odívání významně přispěl k ženské emancipaci).

Klíčovým prvkem k poznávání obrazů Josefa Šímy je jejich typická barevnost, která se koncentruje na odstíny modré a azurové, béžové a zlatavě hnědé. Barvy, které evokují sluncem ozářené domy jižní Francie, zářivě modré francouzské nebe i moře. Olej z roku 1967 nazvaný Země světlo,  který Šíma namaloval čtyři roky před svou smrtí, kombinuje oba jeho oblíbené odstíny modré s okrovou. Ztělesněním francouzského prostředí je pro mě  žena skrytá ze sloupem v přístavu(ve skutečnosti jistá americká novinářka). Malba figurální, ale hodně působivá.

žena v přístavu

Mým favoritem se stalo plátno Ikarův pád I, které Šíma vytvořil na sklonku padesátých let. Je na něm patrné jen vzepnutí světle okrových křídel s několika tmavšími hnědými pírky na světle okrovém pozadí. Výmluvná výpověď o lidské touze. Foto jsem bohužel nikde nenašla, sama se fotit neodvážila.

josef_sima

Protože se mi nedaří „zaodkazovat“ některá hesla, uvádím odkaz na aukční síň Ader a továrničku La petite usine v poněkud zastaralé leč funkční podobě:

http://www.ader-paris.fr/

http://www.raoul-dufy.com/pages/pafauv04.html

Jiří John – Museum Kampa

Jiří John a Adriena ŠimotováLetošní zima nabízí spoustu pěkných výstav, vlastně ani nestačím všechny oběhnout. Poslední víkend roku je vždycky trochu nostalgický a tak k němu pěkné obrázky neodmyslitelně patří. A protože rozjímání není nikdy dost, zvítězilo Muzeum Kampa s výstavou Jiřího Johna, která nese název podle jednoho z jeho obrazů :  Za obzor. Je to zimní podmračená krajina, která přesto vzbuzuje zvědavost zjistit, co se za tím obzorem skrývá.  Výstava je k vidění do 23. února 2014.

Jiří John (1923-1972) je pro mě dosud málo objevený malíř. Vlastně jsem znala pár jeho grafik a řadila ho k autorům, kteří bohužel opustili tento svět příliš brzy na to, aby stačili vstoupit do obecnějšího povědomí. Proto jsem jeho pro mě první retrospektivní výstavu víc než uvítala.

Spolu s Václavem Boštíkem, Adrienou Šimotovou (jeho pozdější ženou), Stanislavem Kolíbalem, Alenou Kučerovou, Daisy Mrázkovou  (tedy jednoznačně mými oblíbenci) studovali u Josefa Kaplického a tvořili jádro skupiny UB12.

První sál představuje hlavně jeho grafickou tvorbu, což byla možná nejvýraznější oblast jeho práce a vlastně jsem měla možnost ji i víc poznat.  Námětově jsou grafiky orientované především na krajinu a postupně se od velkých celků (lány, krajina obecně) posouvá k zobrazování velkých detailů těch nejobyčejnějších přírodních jevů. Pole a výhledy do kraje postupně přecházejí v zobrazování tajemných semínek, rašení, listů, brázd, krystalů, klasů …. Jemné šrafování, cizelérské zobrazování nejjemnějších nuancí by snad mohla připomínat až vědeckou kresbu, kdyby ovšem samo zpracování neskrývalo takovou dávku něhy a poezie.

Druhý sál výstavy prezentuje oblast tvorby, se kterou jsem neměla příležitost se setkat tak často, totiž malbu. Johnova plátna jsou tematicky obdobná jako jeho grafiky, od krajiny se postupně profiluje k přírodě obecně, opět tu hraje roli velký detail, plátna však na mě oproti grafice působí poněkud ponuře, za což může nejspíš temná barevná paleta. Zatímco z grafiky na mě čiší určitá naděje a optimismus, v tomhle zpracování spíš cítím zmar, samotu a odcizení. Používá hlavně s tóny hnědé a okry, do kterých dovolí pronikat modrým valérům.  Na sklonku života se tématika trochu mění, zobrazuje konkrétní předměty ze světa lidí (Opuštěný stůl, Nemocnice). Je veliká škoda, že jeho tvůrčí dráhu nemoc tak záhy ukončila.

Expozici bych vytkla jediné, rozmístěný obrazů ve dvou řadách nad sebou ve druhém sále je trochu nepříjemné, ve výši pohledu se totiž ocitla mezera mezi dvěma řadami, bylo tudíž třeba shlížet buď dolů nebo naopak vzhlížet vzhůru, což bylo někdy díky odleskům dost komplikované. Pokud to byl záměr, úplně jeho smysl nechápu, nekoordinovaně rozmístěné popisky, by ale návštěvníka mást neměly.

Na výstavě je k vidění také fragment ukázky díla, které spolu s Václavem Boštíkem vytvořil v Památníku židovských obětí v Pinkasově synagoze v Praze, když tu společně téměř pět let zaznamenávali na stěnu 77 297 jmen obětí nacismu. Dílo bylo bohužel vlhkostí poškozeno, ale snad již i zrestaurováno.

O 530 Nerosty 1968