Manon Lescaut z Arrasu v Národním

Foto Patrik Borecký ND

Jana Pidrmanová a Vladislav Beneš, foto Patrik Borecký ze serveru ND

Ne, nedám si pokoj. Na fotkách z představení Manon Lescaut Daniela Špinara mě zaujalo výtvarné pojetí inscenace. Natolik, že jsem se nenechala ani příliš přemlouvat a rozhodla, že tenhle zážitek si nemohu nechat ujít. Autorka scény Lucia Škandíková se ostatně právě stala držitelkou ceny divadelní kritiky za scénu k inscenaci opery Z mrtvého domu tamtéž. Ale i kostýmy Marka Cpina dobře dotvářejí charaktery jednotlivých postav.

S Národním divadlem jsme na tom byli tak trochu podobně. :-). Na jeho prknech měla tahle Nezvalova hra premiéru a já ji spatřila jako inscenaci vůbec poprvé. Snad jsem kdysi kousky četla na střední škole, obsah si ale pamatuji spíš z libreta k Pucciniho opeře.  

Už první obraz diváka dokonale pohltí. Nejen vizuálně. Intenzivní vůně kadidla se šíří prostorem podobně jako dým z pálených bylin, dramatická varhanní hudba (Jiří Hájek), světelné efekty, symboly lásky … to jsou ty hlavní první dojmy, které navodí atmosféru, ve které se láska církevní konfrontuje s láskou světskou. Mladý rytíř des Grieux se úpřímně těší na složení kněžského slibu, své víře je plně oddán a tyto vlastnosti jen podporuje jeho duchovní otec abbé Tiberge. Svůj postoj si však rytíř Des Grieux uchrání jen do okamžiku, kdy opustí brány koleje. Sterilní prostředí, ve kterém se mladý rytíř připravuje na církevní dráhu, ho nedokáže naučit  orientovat se ve světě obyčejných lidí. Velice snadno a s neuvěřitelnou rychlostí podlehne vlastním citům a svou minulost snadno hodí za hlavu. V okamžiku, kdy se setkává s krásnou Manon, dívkou plnou radosti ze života a touhy užít si své krásy a mládí, je i její původní cíl, totiž vstoupit do kláštera, rázem ten tam a Manon se do rytíře bláznivě zamiluje. Ovšem její láska není zdaleka tak přímá a jednoznačná. Manon sice miluje svého Des Grieux, zároveň se však pragmaticky nezříká ani obdivu jiných mužů a vzájemný románek obou zamilovaných tak postupně spěje ke konci, který rozhodně není happy endem. 

Než však dojde k naplnění příběhu, je radost sledovat milostné poblouznění dvou hlavních postav, intrikánství pana Duvala i osobní zájmy abbého Tiberge. Inscenace tak nakonec harmonicky plyne k závěrečnému rozřešení a divák se může těšit z Nezvalova poetického jazyka a přesvědčivě zamilovaných protagonistů. Úchvatná naivně protřelá Manon v podání Jany Pidrmanové, krásný a oddaný Vladimír Polívka jako Des Grieux, eticky zásadový, ale ve skutečnosti intrikánský Radúz Mácha jako abbé Tiberge, a padouch Duval v podání Vladislava Beneše představují herecky vyrovnané představení, ve kterém se rafinovaný verš skrývá v zaujatém přednesu.

Nedokážu asi úplně ocenit, nakolik jsou pro vyváženost představení nutné erotické hrátky v první scéně s poloobnaženými protagonisty pod reprodukcí Courbetova obrazu Původ světa, ale začínám se pomalu orientovat ve Špinarově rukopisu. Barová scéna v závěru představení je z tohoto pohledu mnohem logičtější. Inscenaci určitě prospělo krácení i škrtání postav, celkový dojem z představení je tak mnohem intenzivnější. Tím, že se hraje bez pauzy, nenaruší divácké zaujetí žádná konzumace chlebíčků nebo lihových nápojů v divadelním bufetu. Divák si tak celou atmosféru i pocity odnáší po představení rovnou domů a v MHD může přemýšlet o tom, jestli je lepší svodům světa odolávat nebo jim podlehnout.

Vladímír Polívka a Pavlína Štorková, foto Patrik Borecký, ND

Vladímír Polívka a Pavlína Štorková, foto Patrik Borecký, ND

Reklamy

Spolu / Sami

Igor Orozovič a Filip Rajmont v pozadí, foto ND

Igor Orozovič a Filip Rajmont v pozadí, foto ND

Název s alternativou, ale třeba i tajenkou, jejíž rozluštění není snadné nejen pro hrdiny tohoto příběhu. Toužíme být spolu, ale jednodušší je být sami. Být spolu totiž vyžaduje oběti i kompromisy. A ne všichni jsou na ně zralí.

Opět vinou své nezměrné zvědavosti jsem se vypravila do kapličky, abych se podívala, co za novoty to tam probíhá a jakže se tam to divadlo teď bude nově dělat. Doma ovšem už na žádné experimenty nikoho nedostanu, zapátrala jsem tedy ve svém okolí a ejhle, ukázalo se, že se najde v mé blízkosti povaha stejného ražení, která se ráda pouští do neprobádaných končin. Vyrazili jsme nakonec ve třech a ze stejného počtu částí se nakonec skládal i celý večer, ale pěkně po pořadě.

„Předkrm“ v kavárně Slávie nebyl špatný, ale po těch letech, co jsem tu nebyla, to prostředí nějak „zpanštělo“ a přestože vybavení i výhledy se prakticky nezměnily, jídelníček i personál jdou prostě s dobou, takže už žádný „turek“, žádné „startky“, prostě kavárna pro turisty.

Čas ale tlačí a tak se přemísťujeme do budovy Nové scény naproti, abychom se nechali potěšit divadelní hrou německé autorky Anji Hillingové, kterou na prknech s fasádou Stanislava Libenského nastudoval nový umělecký šéf divadla Daniel Špinar.

Po zběžné četbě recenzí jsem nečekala, že bych byla přímo uchvácena, ale také jsem nečekala, že budu deprimována. Co ale očekávat od německé autorky, kterou kritika řadí ke stylu „nové niternosti“ (viz divadelní program). Tři příběhy z prostředí na okraji společnosti uzavřel režisér do jakéhosi akvária, které striktně odděluje výlučný svět divadelních postav od běžného diváka v hledišti. Ten divák se smí dívat, smí chápat, ale netouží do něj proniknout o nic míň, než kdyby onen skleněný předěl neexistoval. Svět v akváriu je stejný jako virtuální svět internetu, pozorujeme ho zpovzdálí a jeho reálná existence je tudíž lehce nejistá. Je to jakýsi vzorek světů, které nás obklopují, ale o kterých, usmýkáni vlastní každodenností, vlastně nechceme vědět, a které přesto proti naší vůli existují.

V prvním příběhu klíčí cit mezi kontrabasistkou, která žije na ulici ve svém pouzdře na hudební nástroj a mužem bezdomovcem, který ji tajně miluje, nikdy jí však nedokáže city otevřeně projevit slovy ani činy. Příběh druhý se odehrává v gay baru. Jeden z pravidelných návštěvníků tu usiluje o pozornost druhého muže. Ten je však příliš zaměstnán svým handicapem – přišel o nohu – než aby byl schopen otevřít se nějakému vztahu. (Proč musí odehrát nešťastný Orozovič celé představení ve slipech už je asi licence režiséra. Ještě štěstí, že je na něj alespoň příjemný pohled.) V příběhu třetím ukrajinská uklízečka, jejíž odlišnost je tentokrát zvýrazněna krojem, touží po něčí blízkosti, vkloubit se do místního světa a vybere si muže, který náhodně zazvoní u jejích dveří, aby do něj projektovala všechny své představy. Ve všech příbězích postavy hledají vztah, ale nejsou schopni ho realizovat, sami být nechtějí, spolu to nedokáží.

Text, na papíře docela poetický, končí po 65 minutách očekávání zjištěním, že vlastně ani jeden z příběhů nemá žádné východisko. Problém představení je nejspíš v dramaturgické rovině. Hra asi má potenciál zaujmout určitou omezenou skupinu diváků, je však natolik subtilní a specifická, že na hlavní scéně se uvést nedá, zároveň je ale natolik svérázná, že je otázkou, zda je vůbec vhodná na scénu státní. Problém je, že nepřináší žádnou radost ani katarzi. Je to jen řetězení myšlenek zoufalých jedinců, kteří vlastně spolu komunikují jen v duchu (v průběhu večera nedojde k jedinému dialogu).  Ano, lidé jsou zoufalí a osamělí, ale divadlo by z principu mohlo nabídnout východisko. Tristní stav společnosti je k vidění všude kolem. Proč se na to mám ještě chodit dívat do divadla?

V běžném světě naštěstí východiska existují. Tím naším se ukázala být kavárna v podzemí pražské FAMU, kde čepovali výborné vinohradské pivo, které v kombinaci s vegetariánskými pochoutkami vrátilo radost do našich životů. 🙂 Jsem vděčná, že mám být s kým SPOLU. Jinak by člověk musel skončit jak hlavní postava ze Štědrého večeru paní Hůlové Igora Chauna.

Kateřina Holáňová ve svém "obydlí", foto ND

Kateřina Holánová ve svém „obydlí“, foto ND

Richard III. aneb posedlost mocí

Ať to bylo s Richardem III. ve skutečnosti jakkoliv, verze Shakespearova, která hovoří o nelidském tyranovi, je dnes víc než kdy jindy vysoce aktuální. Jak dlouho může zloduch škodit, než se s ním osud vypořádá? Na tuhle otázku se hledá odpověď  obtížně. A to bez ohledu na historický, společenský nebo politický kontext.

Potěšilo mě, že jsem mohla shlédnout jedno z posledních představení Richarda III. v Národním divadle. Původním motorem bylo vidět Richarda Krajča ve velké roli dřív, než divadlo s konečnou platností opustí. Zážitek předčil očekávání. Ne nadarmo se tenhle kus hraje od roku 2006. Scéna Davida Marka z kovových panelů evokovala železný vrak lodi z Kostnerova filmu Vodní svět, ale půlkruhový půdorys měl možná jen symbolizovat kruhové divadlo Globe, ve kterém se Shakespearovy kusy hrávaly. Rezavé plechy, temné, poskrovnu nasvícené detaily, více méně současné kostýmy (s výjimkou korunovačního roucha), vytvořily pozadí dramatu, ve kterém bují intriky a všemu vládne nezřízená touha po moci, která se bez skrupulí zbavuje všeho, co jí vstoupí do cesty. Dočekalova přísná režie se nebojí razantních škrtů v textu, což se pozitivně odráží na tempu i celém nastudování tragédie.

Richard Krajčo v roli svého jmenovce je prostě vynikající. Jako frontman kapely Kryštof mě nikdy neoslovil, před Krajčem hercem smekám. Herecky velmi zdařilé jsou vlastně výkony většiny mužských postav, u ženských rolí bych asi ubrala na expresivitě, zejména v první půli. U Táni Medvecka i ve druhé, její projev vyzněl překvapivě ukřičeně.

Možná reálný Richard III. nebyl zdaleka takový padouch, Richmond, jeho nástupce, od kterého se datuje vláda Tudorovců, ostatně také nebyl svatoušek a Tower využíval stejně zdatně, jako jeho předchůzdce. Co je však stále aktuální a staletí lidského vývoje to nezměnila a nezmění, je bezmezná touha některých jedinců po moci. Slova písaře, který pronese svou repliku po smrti lorda Hastingse :

„Jen hlupák nepozná, že je to lež.

Kdo však má odvahu to nahlas říct?

Špatný je svět a brzo celý zvlčí,

Když známe zlo, a přesto každý mlčí.“

dnes platí stejně jako před více jak pěti sty lety a k mému zármutku předpokládám, že budou platit dokud tento svět ponese lidský rod. Co všechno se musí stát, aby současný samovládce odešel ze scény? Snad přijde chvíle, kdy dá „království“ třeba za panáka.

Richard Krajčo jako Richard III.

Nová scéna a Nora, která opustila manžela

Představení hry Elfriede Jelinek Co se stalo, když Nora opustila manžela, pro mě znamenala jakýsi dvouvrstevný zážitek. Jednak z představení samého a zároveň zážitek z téměř 30 let staré budovy Nové scény Národního divadla. Navštívila jsem ji kdysi dávno záhy po otevření (s nevalnými vzpomínkami se mi vybavuje tehdejší inscenace Švandy dudáka, která se stala objevnou hlavně díky zjištění, že sedadla jsou opravdu pohodlná a dobře se v nich dříme, jen nechrápat!). Pak až po letech, to jest nyní.

Dům vzbuzuje a vzbuzoval spoustu kontroverzních ohlasů, přesto se mi líbil tehdy a překvapivě i nyní. Vznikl po velkých tahanicích podle návrhu architekta Karla Pragera, ona část ze skleněných tvarovek, která spoustě lidí připomíná plavečák je vytvořena ze 4 000 skleněných tvárnic podle návrhu Stanislava Libenského, z nichž co kus, to vlastně malé umělecké dílo. Úplně mi ale vypadl z paměti interiér ze zeleného mramoru, kterým jsou obložena schodiště a vše v předsálí, co zrovna není skleněná fasáda. Vlastně luxusní materiál s doplňky, které nezapřou dobu svého vzniku, působí však docela honosně , možná lehce nabubřele. Jen obrovské plátno Františka Jiroudka (též v zelených odstínech) zmizelo a nahradilo jej geometrická žluto okrovo nahnědlá čtvercová kompozice od … a teď mi to vypadalo, budu tam muset  jít znovu.

Dnes mi vlastně na budově vadí jen její přehlcenost reklamními barevnými upoutávkami na jednotlivá představení. Jako když vám architekt navrhne krásný interiér a vy si do něj nanosíte pouťové suvenýry.

Po vstupu do sálu ovšem překvapila značně omšelá a záplatovaná sedadla ze zelené kůže, jistě původní a proto tak vetché. Záplaty různých zelených odstínů z umělé koženky působily téměř nepatřičně a dokonce jsem pociťovala lehký odpor usadit se do nich. No nakonec jsem se usadila a … neusnula.

Večer byl moje vůbec první setkání s Elfriede Jelinek, nositelkou Nobelovy ceny za literaturu 2004. (Ano, na Pianistku jsem se podívala až posléze na DVD. Film výborný, téma poněkud zvrhlé, obsahově nejspíš spousta životopisných informací, teď jen které vyřadit?) Chtěla jsem tedy poznat autorku alespoň ze stránky divadelní. Scénicky byl prostor pro autorčinu prvotinu z roku 1977 posazený do „multifunkční“ průmyslové haly, která se střídavě měnila v potřebné interiéry. Téma přímo navazuje na Ibsenovo drama Domov loutek, který se u nás hraje většinou pod názvem Nora, zachována jsou i jména hlavních postav. Jakoby se jen pokračovalo, jakoby  Nora Thorvalda Helmara opravdu opustila.

Reálie hry jsou ovšem zasazeny do Německa 20. let 20. století. Nora, hrdá na to, že svého muže opustila ona a nikoliv on ji, což není úplně běžné, hledá práci.  Nechá se najmout v továrně na textilní vlákna. Domnívá se, že má zvláštní nadání a proto je záhy vybrána, aby zatančila tarantelu, když továrnu navštíví významný podnikatel konzul Weygang. Nora zapomena „naslouchat svému nitru“ a přes své přesvědčení, že už nikdy nebude mužům „sloužit“ se do Weyganga zamiluje, stejně jako on do ní. Nora opouští proletářské prostředí, aby se postavila po bok muži, o němž dosud netuší, že ji chce pouze použít a odhodit, což v počáteční fázi vlastně netuší ani on, přestože lze z náznaků jeho děsu před stárnoucím ženským tělem vytušit, jak věci dopadnou.  Jedinou krásu, kterou totiž opravdu dokáže ocenit, je krása kapitálu, jenž není rozmnožováním nijak poškozován.

Herecké výkony jsou bohužel značně nevyvážené. Představení dominuje opravdu vynikající Kateřina Winterová, jejíž herectví předvádí řadu poloh. Ne nadarmo byla za roli nominována na cenu Thalie 2010. Teprve když jsme odcházeli, došlo mi na schodech, že to je vlastně „Ošklivka Katka“. Profesionální výkon předvádí i Igor Bareš jako Thorvald a Vladislav Beneš jako Weygang. Výborná je Jaromíra Mílová v roli Helmerovy hospodyně. Ostatní výkony pokulhávají, zejména předák Petra Motlocha, pro kterého jakoby nemohl najít správnou polohu a ministr Alexeje Pyška, kterého hraní asi vysloveně nudilo.    

Inscenování první poloviny s jakýmisi voicebandy, zpěvy a sbory působí trochu křečovitě a nejednotně. Jsou to jakési střípky, ze kterých se pozvolna skládá expozice příběhu, který přes  třídní kontrast mezi Norou a ostatními dělnicemi graduje k setkání s Weygangem.

Druhá polovina hry jako by pozměnila inscenační postupy části první. Je mnohem barvitější, poutavější a ucelenější. Je tu víc režijních nápadů i dramatických zvratů. Právě v téhle části Nora pronáší stěžejní větu: „Usekli ženě hlavu a dovolují jí jen tělo, protože hlavou by si mohla něco myslet.“ Weygang ji totiž využije k získání informací o Helmerově bance a vzápětí ji opouští, výměnou za což jí nabízí krámek s textilem nebo papírnictví. Nora se ovšem vrací k manželovi a snaží se pokračovat ve svém manželství v zemi, která postupně poskytuje stále větší prostor extremistům.

Když jsem se pak podívala na Pianistku, musela jsem si potvrdit, že i v téhle dramatické prvotině se objevují sexuální úchylky, které patrně budou jedním z velkých témat spisovatelky. Z divadla jsem ovšem odcházela s dojmy pozitivními. Ta hra je zajímavě zinscenovaná a má o čem vyprávět. I když se role ženy ve společnosti změnila v posledních letech docela dost, některé „živočišné – psychologické“ pozůstatky jsou prostě nepominutelné.

Wilsonova Věc Makropulos

V rodině a okruhu přátel nastal rozkol. Způsobilo ho Wilsonovo pojetí Věci Makropulos Karla Čapka. Když jsem po prvé zaslechla informaci o tomhle představení v TV, domnívala jsem se, že jde o Janáčkovu operu. Když jsem pochopila, že jde o činohru, má zvědavost vzrostla, protože jsem si nedovedla představit, jak dokáže cizinec nastudovat tak výsostně českou divadelní hru.

Po rozporuplných názorech z mého okolí jsme se tedy v doprovodu přátel dostavili do Stavovského divadla. Jen jsme vstoupili do foyeru, došlo nám podle „VIP“ návštěvníků, kteří zde rozprávěli a korzovali, že tenhle kus musí být opravdu „in“. Faktem je, že ho nehrají příliš často a sehnat vstupenky také nebylo úplně jednoduché. Z naší druhé galerie, druhé řady, za zády s francouzsky brebentícími návštěvníky, se následně alespoň mně dostalo skvělého zážitku.

Musím přiznat, že jsem se do představení naprosto pohroužila hned od prvních sekund. Vizuálně – sluchový vjem, který se dostavil hned s prvním obrazem lze opravdu těžko slovy přiblížit. Rozhodně jsem si ze začátku připadala víc jako na představení barokního divadla – tedy díky svérázným pohybům – než na klasické činohře. Naproti tomu scéna zcela dekorací prostá, pouze muž s hůlkou předčítá autorské poznámky jak v originální verzi   prostředí a rozestavení postav vypadá. V prvním dějství je scéna naprosto holá,  v kanceláři dr. Kolenatého jen tu a tam ze země vyrůstají zrůdné fascikly právních spisů. Scénou protančí výrazně nalíčené postavy v kostýmech (Jacques Reynaud), které připomínají dílem krovky futuristického hmyzu, dílem sci-fi oblečky století budoucích, následně po sobě začnou zpěvně „poštěkávat“ jednotlivé repliky. Každá postava je vysoce stylizovaná v pohybech, líčení, projevu. Střídavě připomínají loutky na klíček, hrací strojky, nejméně ze všeho živé bytosti. A kupodivu jen Emília Marty v nádherných černých šatech jakoby patřila svým vzezřením do současnosti.  Atmosféru dokonale dokresluje nápaditá hudba Aleše Březiny, která osciluje od minimalismu přes kolovrátkové motivy k pouťově cirkusovému „šramlu“.

Je zřejmé, že v takto stylizovaném pojetí lze těžko nastudovat doslovné znění hry, proto připravil Robert Wilson jakousi esenci tématu Makropulos, kterou předvedl v tak ojedinělé kreaci, že může vzbuzovat buď absolutní nadšení nebo naprosté zatracení. Není středních cesty. Ale protože sám režisér připomíná, že mu jde o vizuální divadlo, nelze mu okleštění Čapka zazlívat. Jeho práce s herci, kteří se plně podřizuji jeho představě, nesnaží se vybočovat nebo hrát na vlastní pěst, vytváří spolu se scénou, kostýmy, světly a hudbou jednotné umělecké dílo, které možná někdo odsoudí pro čirý formalismus, ale druhý jej přijme s nadšením pro jeho dokonalost a propracovanost.

Obdiv náleží prostě všem. Soně Červené, která ve svých 85 letech dokáže  postavou, maskou i projevem přesvědčit o svém nekonečném mládí (byť spolu s M. Stehlíkem jediná* mluvila na mikrofon, což ovšem v jejím případě působilo ještě více nadpřirozeně). Mužským postavám (Donutil, Postránecký, Javorský, Bidlas, Pelzer) i Kristince (Pavla Beretová), která byť nejmladší, symbolizuje v závěru moudrost, se kterou recept na věčné mládí nemilosrdně zničí. Čapkův odkaz se v tomto nastudování nijak nevytrácí. Jen jeho prezentace získala nový rozměr. Hrůza z dlouhověkosti, která může v konečném důsledku děsit prázdnotou a marností a zároveň strach ze smrti, bude dál údělem lidského rodu a možná právě dnes, kdy je v módě nekonečná honba za věčným mládím, může být v mnohém ještě aktuálnější.

Jsem ráda, že právě Národní divadlo přivedlo na scénu tenhle projekt. Patří mu dík za to, že se na naší divadelní scéně lze potěšit s něčím tak výjimečným.

* Po bližším ohledání fotografií z představení zjišťuji, že mikrofon měli i ostatní, ale umně skrytý na čele … Nicméně hlasy zněly mnohem přirozeněji…

První pražský Rinaldo

Vždycky když si opatřím nějaké vstupenky předem, určitě do toho přijde něco jiného, což se potvrdilo i tento pátek. Přesto jsem trvala na svém a tak se šlo. Händlovu operu Rinaldo nastudovalo Národní divadlo v Praze, hraje se ve Stavovském.

Věřte nebo ne, za svůj docela dlouhý život jsem ještě neviděla žádnou opravdu barokní operu nastudovanou. Podobně jako řada oper z tohoto období i Rinaldo upadl téměř v zapomnění, ale úspěšná inscenace Metropolitní opery v New Yorku před několika lety vrátila tohle dílo na operní jeviště. Pražská inscenace vznikla ve spolupráci s Le Théâtre de Caen, L’Opéra de Rennes, Le Grand Théâtre de Luxembourg a za podpory Francouzského institutu v Praze.

V praxi je tahle spolupráce o tom, že režisérka (Louise Moaty)scénografka (Adeline Caron), choreografka (Francoise Denieau), kostymér (Alain Blanchot)  a světelný designér (Christophe Naillet) jsou Francouzi, hudebně nastudoval Václav Luks s orchestrem Collegium 1704 (nikoliv tedy orchestrem ND), diriguje tentýž a zpívá mezinárodní obsazení s převahou českých zpěváků.    

Pražská inscenace je jedním slovem půvabná. Jednoduché, ale výtvarně působivé kulisy, stylizované pohyby zpěváků, několik efektních prvků v podobě zlatého vozu, ve kterém přijíždí Armida, ptáčci v zahradách (v původním nastudování v Londýně prý vypouštěli hejno živých vrabců, v Praze se spokojili s cvrlikajícími „pterodaktylíky“ upletenými ze zlatých drátků, vrhajícími laškovné plaménky). Pódium je osvětleno svíčkami, takže vrhá zvláštní stíny zespodu, v předních řadách je navíc cítit pálící se vosk, což přispívá k autenticitě doby barokního divadla.

Příběh je tak trochu pohádkový, ale vychází z Tassova renesančního eposu Osvobozený Jeruzalém. Křižák Rinaldo miluje Almirenu, dceru Goffreda (jehož historickým předobrazem je Godefroy z Bouillonu, vůdce 1. křížové výpravy) a chystá se na bitvu o Jeruzalém – Sion. Argante, velitel města, žádá o odklad a je mu vyhověno, jeho přítelkyně kouzelnice Armida však unáší Almirenu, pro niž Rinaldo podstupuje nebezpečnou cestu, aby ji nakonec vysvobodil. Mezitím se zamiluje do Almireny i Argante a Armida se do Rinalda, takže vztahový propletenec připraví řadu zápletek, ze kterých šťastně vychází Almirena s Rinaldem jako snoubenci.

Orchestr doprovází na originální hudební nástroje. Možná je hra na historické nástroje obtížnější, zdálo se mi, že začátek byl trochu nejistý, také fanfáry na trubky nebyly úplně čisté, nic to však neubralo na celkovém dojmu. Nejvíc mě oslovila Kateřina Kněžíková jako Almirena, a Argante Tobiase Berndta, výborná byla Diane Moor jako Rinaldo (nastudování  zvolilo mezzosopranistku a nikoliv kontratenora, při premiéře v roce 1711 – jak bylo v barokním divadle zvykem – zpíval roli slavný italský kastrát Nicolino Grimaldi). Opera je samozřejmě trochu statická, děj posunují dopředu recitativy a árie si pohrávají s motivy a dopřávají zpěvákům předvést jejich um. Árie jsou tam opravdu nádherné. Na you tube jsem našla ukázku z francouzského filmu Farinelli z roku 1994 (nejslavnější  kastrát – soprano), kde zpívá Venti, Turbini, prestate le vostre ali a questo pie (Rinaldo), závěrečnou árii prvního dějství a Lascia ch´io pianga mia cruda sorte (Almirena) ze druhého dějství, tak bych se chtěla podělit.  

Ty tři a půl hodiny  uběhly jako voda a nebýt příšerného průvanu po celou dobu představení, odcházela bych rozechvělá s nezapomenutelným hudebním zážitkem. Takhle jsem musela myslet na to, jestli z toho nedostanu rýmu nebo ne. (Nedostala).