Americká Rusalka

Odchod na představení Rusalky byl velmi dramatický, protože se má druhá polovička ani po čtrnácti dnech nedala ze svého marodění do kupy a naopak se jí přidala pánská smrtelná nemoc na sedm, pekelné kýchání v podobě tak 8 kýchů v řadě za sebou a dávivý kašel k tomu. Ohleduplnost k ostatním divákům proto rozhodla, že budu muset jít sama.

Přímý přenos slavné Dvořákovy opery z Metropolitní opery v NY se stal v Čechách opravdovou událostí. Vyprodáno bylo nejen v Pardubicích a jiných městech, Praha přidala další sály v Cinestaru a na nám. Republiky tamtéž se dokonce promítalo na  velké plátno jako když se hraje finálový hokejový zápas. Marodovu vstupenku jsem obratem udala zpět v pokladně kina.

Představení tentokrát moderovala Susan Graham a její roztomilá výslovnost postav jako Jééžibáábáá mě naladila očekáváním, jak si s  češtinou poradí mezinárodní ansámbl. V obsazení figurovaly hned dvě pěvkyně s českými kořeny – v postavě Rusalky Renée Fleming, která se již řadu let chystá zapátrat po svých českých předcích, ale diář plný na několik let dopředu jí logicky nedovoluje ponořit se do českých archivů.  Obdivovatelka Gabriely Beňačkové, která si Rusalku na prknech Metropolitní také vyzkoušela, byla Rusalkou půvabnou a tvrdohlavou. Velmi věrohodně se role Ježibaby ujala nositelka téměř českého příjmení Dolora Zajick. Její zjev a zpěv společně vytvořily postavu čarodejnice přímo čítankové. Výslovnost pěvecky dokonalého Prince Piotra Beczaly nebyla přes jeho tvrzení o téměř nulovém rozdílu mezi polštinou a češtinou úplně dokonalá, jeho akcent byl kupodivu dost výrazný. Zato jazykově, pěvecky i herecky působily velmi přirozeně lesní žínky (Dísella Lárusdóttir, Renée Tatum a Maya Lahynani), kuchtík Julie Boulianneové a jak jinak – hajný Vladimíra Chmely ;-). Zjevem a zpěvem ovšem naprosto vyčníval Vodník Johna Relyea, basista podmanivého hlasu, podbarveného ještě kašírovaným „pekáčem buchet“ zelenavé barvy, kterým ho obdařil výtvarník kostýmu.

Opera se odehrávala na romanticko-realistické scéně,  první a třetí dějství u lesní tůňky téměř kopírovalo obrazy Josefa Navrátila. Rusalce se sice při měsíčkové árii zaplétaly vlasy do vrby a zpívání na stromě v poněkud krkolomé pozici muselo být pro zpěvačku minimálně nepohodlné, ale vodní hladina byla nádherně simulovaná pásy síťoviny pošité korálky, které odrážely měsíční svit na hladině a vodník se dovedně proplétal mezi sítěmi až vypadal jako když plave. Scénu s Ježibabou pak výtvarník obohatil o dětský komparz převlečený za zvířátka, která musela nadchnout nejen děti.

Druhé dějství se odehrávalo v kulisách loveckého zámečku a hojností vegetace si nezadalo s představením v zahradě litomyšlského zámku. Trošku mě rušilo zdůrazňované a vyrážené „kch“ jinak pěvecky výborné a herecky náležitě živočišné Emily Magee v roli cizí kněžny, vadila mně však ruská čelenka jejího kostýmu.  Ruský prvek následně vynikl v plném rozsahu během polonézy, při které dvořané muži tančili v kostýmu ruských bojarů a ženy s šátečky v ruském ženském kroji dobře známého z ilustrací Krásy nesmírné. Rozdíl mezi českým a ruským prostředím je pro americkou produkci asi pod rozlišovací schopnost, na druhou stranu neočekávám, že by to mohlo někomu mimo Čechů vadit. Třetí dějství zahájené „vychloubačnými“ zpěvy lesních žínek (mám, zlaté vlásky mám …) zdůrazňuje kontrast zatracení Rusalky. Ani její milující otec její osud nedokáže změnit. Bažinami se vznášející Rusalka proměněná v bludičku nemá jinou možnost než prince, který se zmítal mezi spalující vášní k cizí kněžně a něžným, leč poněkud chladným citem k Rusalce, stáhnout do bažin.

Americká Rusalka je podmanivá, zpěváci se představení podávají s evidentním nadšením, pěvecky se mu nedá nic vytknout. Kromě Čechů se nad výslovností zpěváků nejspíš nikdo nepozastaví, stejně jako se já nepozastavuji nad operními kusy zpívanými v originále nerodilými mluvčími. Sympatický kanadský dirigent Yannick Nézet-Séguin odmítl konvence (podobně jak to činí diváci v Met obecně) a celý kus oddirigoval bez motýlka a fraku, jeho hudební nastudování podtrhlo romantické momenty a výsledkem byl úžasný zážitek, který stojí za další shlédnutí při některé z repríz, které se Rusalkolační diváci dočkají.

Bludný Holanďan

Než začne „Metropolitní“ sezóna, kteréžto datum se třeskutě blíží (už 5. října se začíná Čajkovského Oněginem!), dali jsme si malinký předkrm v podobě drážďanského Bludného Holanďana.

Návštěva Semper Oper spojená navíc s procházkou městem a následně  noční návrat domů vyjde totiž časově úplně stejně jako návštěva divadelního představení třeba v Pardubicích. Geniální je zároveň fakt, že oproti jiným uměleckým stánkům se tady nedrží žádné divadelní prázdniny, takže za kulturním zážitkem sem lze zajíždět celé léto. Být z Ústí nebo Teplic, zavítám ještě častěji. Příjemné bylo i to, že výlet proběhl ve větším „obsazení“, takže bylo bezprostředně možno sdílet dojmy. A to samozřejmě nepočítám několik do programu nenásilně vřazených drážďanských cukráren.

Proškolena Wagnerovskou  tetralogií Prsten Niebelungů jsem se domnívala, že nelze očekávat žádnou hudební oddechovku, opak se ukázal pravdou. Bludný Holanďan je  naprosto melodická a zpěvná, skutečně romantická opera s nádhernými sóly a sbory. K tomu od předehry do konce samé výborné výkony sólisty počínaje ( Markus Marquardt jako Holanďan, Marjorie Owens jako Senta, Georg Zeppenfeld jako Daland, její otec a Tomislav Mužek v roli Erika) a naprosto bezkonkurenčními sbory konče. A to nesmím zapomenout „němý“ úvod na začátku prvního dějství, kdy průvod pohřbívá tajemného nebožtíka, tedy předpokládám, že symbolizuje neblahý konec Senty. Místní obecenstvo sice nebylo natolik bezprostřední, aby tleskalo uprostřed jednotlivých dějství, ale ansámbl si to nepochybně zasloužil.

Příběh námořníka, který se zaprodal ďáblu a za trest smí na zemskou půdu vstoupit jen jedenkrát za sedm let, inspiroval nejen Wagnera. Téma použili i autoři Pirátů z Karibiku. Jack Sparow sice prototypem Holanďana není, po tajemných silách ale rád sáhne nejeden umělec, konečně faustovské náměty se objevují v nekonečných variacích.

Tajuplného námořníka může od prokletí zachránit jen čistá láska a to je přesně myšlenka, kterou se Senta, dcera námořníka Dalanda, zaobírá už od dětství. Peněz chtivý otec neváhá zaslíbit ji na cestách podezřelému, ale viditelně movitému cizinci. Senta je sice zadaná s myslivcem Erikem, přesto stále sní o veliké lásce a tajemném námořníkovi z pověsti.  Prostředí malého města, které ženy inspiruje maximálně k rození dětí (velmi vtipně pojatý začátek druhého dějství) a péči o rodinný krb, není život, jaký by si představovala. V inscenaci  Florentine Klepper se objevují symbolické atributy, zároveň tragické vyprávění nepostrádá hravost, něhu a i určitou radost.

Jednoduchá scéna (Martina Segna) s romantizujícími prvky – strohá pláž s člunem obráceným dnem vzhůru, větrem bičované stromy na pobřeží, mořská pláž s trsy trávy a naproti tomu dům námořníka Dalanda, pojatý téměř surreálně (vlající záclony a plující oblaka jako na Magritových obrazech), dramatičnost podtrhují nahnuté stěny pokoje. Scéna výrazně dokresluje rozervaný obsah a nádherně s ní ladí kostýmy Anna Sofia Tuma, které mohly být in v šedesátých letech, rybáři ve žlutých montérkách, městské ženy, stále těhotné, v růžovém svetříku a šatové sukénce.

Vyprodané divadlo, nádherný zážitek. Když se k tomu připočtou nádoby s Rukola bonbony zdarma umístěné v promenádních částech foyer … pak výlet na Kokořín nemohl být lepší. A navíc jsme právě vytvořili novou tradici, protože už dnes se rýsuje, že příští poslední den prázdnin bychom ho mohli zopakovat.

bd387da571c

Maškarní ples v Semperoper

maškarní ples semperoperMoc jsem chtěla vidět přenos z Metropolitní opery Verdiho Maškarního plesu, ale před svátky se prostě nezadařilo. O to víc mě pod stromečkem potěšila vstupenka na představení Ein Maskenball v Semperoper v Drážďanech od téhož Verdiho :-). Semperova opera patří k operním domům, které toužím navštívit již řadu let, vlastně nevím, proč to bylo tentokrát poprvé. Je to nádherná novorenesanční budova s osudy pohnutějšími než ty Národního divadla. Zatímco to  vyhořelo jen jednou, opera vybudovaná podle plánů Gottfrieda Sempera vyhořela  cca po třiceti letech provozu v roce 1869 a nová stavba dobudovaná v roce 1878 vzala za své při bombardování Drážďan v roce 45. Sasíci si ale nenechali svůj operní dům vzít a v roce 1985 uvedli do provozu repliku původní budovy, která zdobí nábřeží Labe kousek od Zwingeru po naše dni.  

A tam také zamířily naše kroky v sobotu večer. Po strastiplném přechodu po dlažbě drážďanského historického centra, která může směle soutěžit s pražskými kočičími hlavami, jsme dorazili k překvapivě neosvětlené budově. Zavřeno ovšem zjevně nebylo,  davy opery chtivých diváků nezadržitelně proudily ze všech směrů.

Libreto k Maškarnímu plesu jsem nastudovala už doma. Jako předloha mu posloužila trocha švédských dějin a král Gustav III, který byl sice velkým podporovatelem umění, ale jinak cestou na trůn jaksi přeskočil pravého nástupce, omezoval moc parlamentu a šlechty a tak si prostě koledoval o vzpouru poddaných jsa nakonec zastřelen na maškarním plese. Tolik realita, jako operní libreto by ale byl čistě politický příběh pro diváky poněkud nudný, takže se tam musela přimíchat nějaká love story a panovník nakonec hyne rukou žárlivého manžela.

Podobně jako zahraniční operní domy i Semperoper si zpěváky nasmlouvává na jednotlivá představení. Měli jsme tak trochu štěstí v neštěstí. Protože v saské metropoli zrovna řádí chřipková epidemie, byl představitel panovníka Riccarda Girogio Berrugi neschopen zpěvu. Aby se představení nemuselo rušit, zapojilo vedení opery všechny páky a na poslední chvíli se jim podařilo sehnat tuším že ruského tenora z Paříže, který přiletěl dvacet minut před představením a nestačil tudíž absolvovat žádnou zkoušku. Tak se stalo, že Giorgio Berrugi na jevišti pantomimicky otevíral ústa a v pravém rohu pódia za notovým pultíkem „daboval“ – mimochodem velmi zdatně – náhradník. Mrzí mě, že díky své prakticky nulové němčině jsem nepostřehla jméno tenora, odpovědi na naši otázku nebyli schopni ani uvaděči a žádné vývěsky jsem si nevšimla, takže tenor zůstane utajen.

Ostatní zpěváci z nejrůznějších koutů světa předvedli skvělé výkony, vypíchnout musím Marjorie Owens jako Amélii a znělý soprán Caroliny Ullrich jako Oskara, skvělá byla vědma Ulrica Tichiny Vaughn a také Renato Marca Di Felice, i když jsem musela pořád myslet na to, jak asi stejný part odzpíval Dmitrij Chvorostovskij v NY. Orchestr řízený Asherem Fischem hrál nádherně a tak jsem se nechala laskat skvěle interpretovanou hudbou a zpěvem.

Problém jsem měla jediný, totiž s moderním pojetím opery. Na velmi proměnlivou několika úrovňovou pohyblivou scénu jsem si zvykla záhy a vlastně se mi líbila, s moderními kostými a líčením to bylo trochu horší, s čím se asi nesmířím, bylo režijní pojetí. Už na začátku třetího jednání se jevištěm začne procházet nahý nabílený muž. Když mi bylo napovězeno, že v němčině je smrt maskulinum, bylo celkem snadné si domyslet, co tento drobný naháč znázorňuje. Co jsem však nepochopila naprosto, byla akce sboru v posledním obraze. Je to nádherná sborová scéna, všechno duní a zní a emocionálně to ohromě působí a najednou se začnou sboristé postupně svlékat až jsou všichni v bílém spodním prádle … následuje finále a v okamžiku, kdy postřelený Riccardo zpívá svá poslední slova vidím, že někteří sboristé začínají odkládat i to spodní prádlo. Konec díla patrně zabránil nějakému hromadnému striptýzu.

Nastudování a předvedení opery bylo moc hezké, ty „svlíkačky“ prostě musím přičíst na vrub známé německé zálibě v nudismu a expresivnímu výrazu. Nebo se musím smířit s tím, že některé věci prostě nepochopím. Kdyby někdo z promluvy režisérky níže pochopil více, předem děkuji za vysvětlení.

Anna Netrebko s Jolantou v Praze

Anna Netrebko v Praze

Minulý pátek nastal dlouho očekávaný okamžik, kdy konečně došel naplnění můj dárek k narozeninám. Do Prahy přijela – oficiálně poprvé, neoficiálně po druhé – Anna Netrebko a  obava, že ta úžasná vstupenka propadne, protože na ni zapomenu nebo ji nenajdu, se nesplnila.

Vystoupení talentované  temperamentní, prostě úchvatné sopranistky obdařené navíc hereckým talentem, který by jí mohl závidět leckterý činoherec, mě nemohlo než naplnit nadšením. Své umění měla předvést nikoliv v rámci sólového pěveckého recitálu, ale jako jedna z protagonistek koncertního provedení Čajkovského opery Jolanta. Agentura Nachtigall Artists prodávala vstupenky logicky na Netrebko, v programu však účinkovala řada dalších skvělých zpěváků, osobně se přimlouvám třeba za basistu Vitalije Kowaljowa jako krále Reného, Jolantina otce.

Na koncert jsem se vypravila sama, z čehož jsem vždycky trochu nervózní, ale zvládla jsem to. Když jsem přicházela k Obecnímu domu, počet zde parkujících černých limuzín mě měl upozornit, že nepůjde o událost úplně běžnou. V sále se předpoklad potvrdil. Spatřit tu bylo možné nejen představitele „strany“ a vlády, primátora a jeho suitu, ale nepochybně i zástupce ruské „smetánky“. Tím méně jsem chápala, jak v téhle společnosti mohu dostat solidní ránu do zátylku kabelkou dámy, která se tlačí do řady za mnou a jak mně mohou návštěvníci koncertu ostentativně nastavovat záda, když se derou na místo. Slůvka  jako:  „s dovolením“ nebo třeba „díky“ zůstala zapomenuta. Ale možná právě proto.

Mám strategickou pozici, jejíž význam spočívá nejen v nejlepším zvuku v sále, ale má i svá jiná pozitiva, která se projeví později. Začíná se s malým zpožděním, hraje se bez přestávky, o to mocnější je zážitek. Na scénu nastupuje Slovinská filharmonie s francouzským dirigentem Emmanuelem Villaumem, přichází Slovinský komorní sbor sbormistryně Martiny Batič.

Krátká předehra a už se  na scéně zjevuje Anna Netrebko jako princezna Jolanta spolu s chůvami jimž vévodí Marta v podání poněkud „hranaté“, ale pěvecky obdařené Moniky Bohinec, kterou doprovázejí další dvě zpěvačky –  Theresa Plut a Nuška Rojko. Posledně uvedená se mi hodně líbila vřelou barvou hlasu. Jolanta je slepá princezna, před kterou otec tají, že je slepá a považuje tudíž svůj stav za normální. Nastal ovšem čas, kdy si pro ni přijíždí burgundský král Robert. O sňatek dvakrát nestojí, je zadán jinde, zato jeho přítel Vaudémont (znělý tenor Sergey Skorokhodov vzhledem bohužel příliš připomínal Viktora Koženého, což narušilo mé sympatie vůči němu) o ni stojí hodně. Když pochopí, že je slepá, přesvědčí ji i jejího otce, aby jí  lékař Ibn-Hakia operoval, operace se zdaří, šťastný pár se zasnoubí a dokud nezemřel, žije spolu dodnes… Tolik velmi zjednodušeně k ději.

Osobně nemám s koncertním provedením oper zkušenost vůbec žádnou. Při recitálech ovšem  umělec zpravidla stojí na místě a pěje. Netoliko při tomto koncertním nastudování, kdy umělci sice zpívali v koncertních, tedy civilních šatech, nicméně přeci jen jim to nedalo, aby se herecky neprojevovali, což bylo velmi příjemným oživením. Okamžik „O“ večera ovšem nastal, když v jedné ze scén nastoupila Anna Netrebko na scénu od hlavního vstupu do Smetanovy síně, takže ve svých střídmých bílých šatech zdobených jen stříbřitými nášivkami, podobna sněhové vločce, proplula krokem lehkým jako dech celou centrální chodbičkou mezi sedadly, čímž způsobila lehkou zástavu dechu nejednoho diváka. Dotknout se božské Anny! To bylo přání nejednoho z nich (včetně mého), přesto jsem se ovládla (místo u kraje) a plna pochopení sledovala ředitele české televize, jak je patrně zmítán stejnou touhou.

Koncert to byl vynikající, pro mě určitě z kategorie nezapomenutelných. Poprvé jsem chtěla tleskat během prvního dějství po ukolébavce zpívané trojhlasně chůvami, nikdo se ale k potlesku neměl, tak jsem se neodvážila, podobně chladné publikum zůstalo i po sólu Anny Netrebko. Teprve při árii krále Reného se to už nedalo vydržet a od této chvíle odměňovali diváci jednotlivé protagonisty neutuchajícím potleskem míseným s výkřiky „Bravo!“ téměř neustále. Zvuk orchestru,  i sbory (pro ty mám vyloženě slabost) se skvěle doplňovaly, po závěrečné scéně se mi vůbec nechtělo odejít. Tleskalo se dlouho a marně, přídavek nebyl, zato stohy kytic a gratulantů, děkovaček nepočítaně a pak už jen nostalgie, že je po všem.

Zadním schodištěm jsem se prosmýkla do šatny mimo proudící dav, totéž ven už se nezdařilo. Podpatky zapichující se mezi kostky pražské dlažby  spolu s bezdomovci potloukajícími se v okolí stanice tramvaje mě velmi rychle vrátili do reality. Ale vzpomínka zůstane.

Soumrak bohů – symbol soumraku lidstva?

Poslední část wagnerovské tetralogie zazněla v přímém přenosu v sobotu ve smluvních kinech po republice. Brzký začátek už ve tři čtvrtě na šest, úměrně k délce produkce pozvednuté vstupné, které se vyšplhalo na 500 korun českých (nebo alespoň ve smíchovském Cinestaru) a hlavně zážitek s poněkud temnou katarzí. Zánik Valhaly, nešťastný konec hlavních hrdinů  může symbolizovat zánik norem a pravidel, jejichž  porušení má nedozírné následky. Podobně jako prvotní hřích Adama a Evy zavedl lidstvo na cestu strastí, tak prvotní loupež rýnského zlata přivedla všechny postavy, které se dostaly do kontaktu s prstenem Niebelungů,  k záhubě bez ohledu na to, zda byly přímými viníky či dědici „tradice“. Věčná touha po pomstě asi bude vždycky patřit k základním charakterovým rysům lidstva.

Poslední nastudování Wagnerova cyklu v režii Roberta Lepage tedy skončilo (ve foyeru Metropolitní opery v NY lze v souvislosti s novým nastudováním shlédnout výstavu z historie jednotlivých inscenací). To Lepageovo se určitě zapíše do historie nejen originální vysoce moderně koncipovanou scénou, ale i – jak jinak – skvělými výkony. Výtvarná stránka projektu trochu bojovala mezi minimalistickou scénou a poměrně realisticky vyvedenými kostýmy a rekvizitami. Určitý nesoulad vyvrcholil oděním vládce Gibichungů, zvláštní kombinací moderního a historického, poněkud dráždivě působilo oblečení sboru (detaily příliš připomínaly celkem moderní vojenské uniformy). Stejně jako realistický drak v minulém díle působil trochu nepatřičně i kůň v závěru cyklu (model obrněného oře nesený v části trupu dvěma komparzisty zavdával v počátku k domněnce, že se jedná snad o koně živého, jen zazpívat :-)).

To však nic nemění na působivosti tragického příběhu Brunhildy a Siegfrieda, silné a hrdé ženy a poněkud charakterově nezralého, svou bezelstností zákulisním rejdům se nabízejícího, hrdiny. Po úvodu, ve kterém se sudičkám (nornám) přetrhne nit osudu, takže ztrácejí schopnost věštit budoucnost, se ocitáme v „domácnosti“ Siegfrieda a Brunhildy. Siegfried se právě vydává do světa za dobrodružstvím v čemž má Brunhildinu plnou podporu. Ta mu věnuje dokonce svůj štít i koně Grana.

Siegfried doputuje do paláce Gibichungů, kde na něj líčí své pasti Alberichův (známý to původce všeho zla) syn Hagen (vynikající Hans-Peter König), jinak „polobratr“ vládnoucího lehce padoušského slabocha Gunthera (výborně ztvárněný Ianem Patersonem) a jeho sestry Gutruny, prototypu germánské hrdinky (typově i pěvecky výborné Wendy Bryn Harmerové). Má s ním své vlastní záměry, chce totiž získat prokletý prsten, kterým se dá vládnout světu,  věci nicméně zaonačí tak, že oba sourozence přesvědčí, že se musí upsat stavu manželskému. Jak jinak, Gunthera chce oženit s Brunhildou a Gutrunu provdat za Siegfrida. Gutruna se do statného pohledného hrdiny zakouká snadno, aby si ho pojistila, dá mu na radu Hagena vypít očarovaný nápoj. Díky němu Siegfried zcela zapomene na milovanou Brunhildu a naivně sebou nechá manipulovat tak, že ji dokonce Guntherovi přivede jako nevěstu. Brunhilda všem vyjeví Siegfriedovu zradu a ke špatnému konci už zbývá jen kousek. Siegfied nalezne svůj konec pod Hagenovým kopím a Brunhilda se vrhá do plamenů pohřební hranice svého miláčka i s oddaným koníkem.

Obdiv náleží celému týmu, orchestru,  zpěvákům i zázemí. Deborah Voigt jako Brunhilda a Jay Hunter Morris jako Siegfried budou v mých vzpomínkách patřit k nezapomenutelným.  Wagnerova hudba k nesmrtelným.

Podrobně a zajímavě o pozadí příběhu píše Jaroslav Sovinský (byl i autorem velice detailního obsahu v programu) zde.

Metinhd – Prsten Niebelungů, Siegfried, část třetí

a zatím nejdelší ….

O řecké mytologii jsem měla vždycky poměrně jasno, jako dítě jsem ráda čítávala Petiškovy příběhy. V germánských mýtech jsem se neorientovala ani zbla a tak současné přenosy Wagnerova cyklu Prsten Neibelungů z Metropolitní opery v NY vítám nejen jako nevšední hudební a inscenační zážitek, ale také jako lekci ze severských ság a germánských pohanských příběhů.

Protože Wagner psal cyklus několik let – první myšlenka se objevila někdy kolem 1840, první operu z cyklu – Zlato Rýna – dokončil v roce 1869, následovala Valkýra a až v roce 1876 měl premiéru Siegfried a následně Soumrak bohů. I autor měl patrně potřebu děj  průběžně rekapitulovat, o čemž svědčí i první dějství Siegfrieda, kde ve scéně mezi Mimem a Poutníkem (což není nikdo jiný než maskovaný Wotan, vládce germánského sídla bohů Valhally) zapomětlivému divákovi připomenou historii minulých příběhů. 

Řekla jsem si proto, že ten rozsáhlý příběh také trochu připomenu. O Zlatě Rýna stručně zde. O Valkýře jsem v květnu nic napsat nestihla a teď to samozřejmě chybí, ale pokusím se krátce navázat, abych se dostala k Siegfriedovi.

Podobně jako Zeus, i Wotan se může pochlubit nemálem záletných historek. Z nelegálního svazku s bohyní země Erdou zplodil devět dcer, valkýr, jejichž úkolem bylo dostat bohy přes duhový most na Valhallu a následně přivádět mrtvé hrdiny, kteří zde získali nesmrtelnost a měli toto sídlo bohů chránit. Zároveň – též nelegálně – zplodil dvojčata Sieglindu a Siegmunda (v jarním přenosu zpívali vynikající Eva-Maria Westbroek a Jonas Kaufmann) z ženou z rodu Walsungů, kteří měli zlomit kletbu Niebelungů. Má tak učinit muž, který z kmene stromu vyjme meč Notung.

Dvojčata ovšem byla rozdělena, takže když se po letech setkávají, je Sieglinde vdaná. O svém sourozenectví nic netuší a zahoří k sobě láskou. Vztah těžko snáší nejen manžel Sieglinde, ale také Freia, Wotanova manželka, jinak ochránkyně manželského krbu. Taková potupa je pro ni nepřijatelná, donutí Wotana zasáhnout a narušitele posvátného svazku manželského zničit. Tomu se do toho nechce, ale má „máslo na hlavě“ a tak poslechne.   Jediný kdo nechápe jak může zničit vlastní dítě a rozhodne se otci vzepřít, je jeho nejmilejší valkýra Brunhilda. Wotan tedy svým kopím zlomí meč, který Siegmund vytáhl ze zajetí stromu a svého syna zahubí. V té době už ale Sieglinde nosí pod srdcem Siegmudova syna a Brunhilda ji ochrání, aby mohla v klidu porodit. Za neposlušnost Wotan Brunhildu odsoudí k věčnému spánku na vysoké skále v trvalém obležení plamenů. Vysvobodit ji může jen hrdina, který nezná strach.

A konečně jsme u třetího dílu, totiž Siegfrieda, kterého v sobotu nabídl přímý přenos v nejednom kině v České republice. Já měla to štěstí v Pardubicích. Zatímco na pražských wágnerovských představeních bylo vyprodáno, pardubické Cinestar zelo prázdnotou a po prvním dějství dokonce pár jedinců vzdalo. Tím hůř pro ně.  

V prvním dějství tedy Wagner připomene obsah předchozích dílů (dohromady to zabere něco přes hodinku). Když se tedy nepoučený divák na konci prvního dějství seznámí s obsahem dílů předchozích, může se směle pustit do sledování pokračování příběhu. K tomu se dozvíme, že Mime poskytl azyl Sieglinde, která po porodu zemřela a on se ujal budoucího pána Notungu, Siegfrieda, který ovšemo své minulosti nic netuší. Pátrá se tu i po tajemství zlomeného meče, který se Mimemu (Alberichovu bratrovi) nedaří skout dohromady. Od Poutníka se dozví, že jedině hrdina, který neví, co je strach, dokáže Notungu vrátit celistvost, takže se opravy meče ujme sám hlavní hrdina, který jej jednoduše roztaví a znovu odlije.

Druhé dějství líčí Siegfriedův boj s drakem, potažmo s obrem Fafnerem, který díky Tarnhelmu (přilby ukuté z rýnského pokladu) získává podobu draka a chrání poklad, který získal za vybudování sídla bohů.  Siegfired samozřejmě draka zabije,  (jeho podoba byla jediným prvkem, který mi výtvarně v newyorském nastudování neseděl) náhodným olíznutím obrovy krve získá dar porozumět řeči zvířat (nabízí se okamžitě paralele se Zlatovláskou, nepatříme nadarmo do střední Evropy) a na radu ptáčka si vybere jen prsten a kouzelnou přilbu, dvě věci, na  které si brousí zuby skřeti Mime a Alberich. Přes obrovu smrt (leitmotiv zde, je dějství neuvěřitelně lyrické, sedmnáctiletý hrdina, který nikdy nepoznal lásku otce ani matky, vyjevuje svůj vřelý vztah k přírodě a odhaluje svou citlivou duši.

Ve třetím dějství hledá mladík na ptáčkovo doporučení Brunhildu. Na své cestě zlomí Notungem posvátné kopí Wotanovo, který tím přichází o svou sílu. V cestě za láskou mu tedy nic nebrání. Dosud ve svém životě nepotkal ženu a krásou Brunhildy je ohromen. Pochopí, že bez polibku tuhle germánskou Šípkovou Růženku neprobudí. Když si oba vzájemně vyjasní své vztahy a pochopí, že jsou si souzeni, padá opona a divákovi nezbude než si  počkat na únorové představení Soumraku bohů, které už podle názvu žádný happyend nevěstí.

Produkce opery samozřejmě pracuje se scénou navrženou pro první díl. Zatímco v prvních dvou částech byla scéna výrazně minimalistická a popisnější byly pouze kostýmy, tentokrát je v představení využita projekce reálné přírody na  pohyblivou konstrukci. Jsme ve skutečné přírodě, skutečném lese, kde na členité kořeny stromů padá podzimní listí, zurčí potůčky, šumí vodopády a létají tu zázrační ptáčci a přitom výtvarně tohle množství detailů nijak neruší  … Nádherná příroda obklopuje mladého  blonďatého svalovce, kterého ztvárnil Jay Hunter Morris, dokonalé vtělení severského modrookého blonďatého hrdiny, který prakticky neopustí scénu a jehož pěvecký part je velmi náročný. Také výkony ostatních postav byly naprosto brilantní. Odzbrojující Bryn Terfel v roli Poutníka, ve skutečnosti zmoudřelý Wotan, náležitě odpudivý Mime Gerharda Siegla a Deborah Voigt v roli Brunhildy zcela dokonalá kombinace německy plné krásné ženy nevšedního půvabu a hlasových schopností.  

Titulky v překladu Zuzany Joskové, použité pro Siegfrieda, odpovídaly mnohem lépe vnímání diváka 21. století. Trochu jsem se obávala překladu Josefa Vymětala z roku 1915 v minulém přenosu, který byl sice stejně heroický a vznosný jako Wagnerova hudba, ale pro mě bylo jednodušší sledovat anglické titulky.

Le Compte Ory

Nevím jak v Praze, ale v Pardubicích bylo tentokrát kino, kde dávali přenos Hraběte Oryho z Metropolitní opery v New Yorku poloprázdné, což plně nevystihuje situaci, protože kdyby bylo zaplněno půl kina, bylo by to ještě báječné. Tím hůře pro místní občany, namátkově mířenými dotazy na několik místních přátel jsem zjistila, že vůbec netuší, že se v jejich městě něco podobného odehrává.

 Já jsem se do Pardubic na Rossini vypravila, protože pro mě byl odjakživa hlavně autorem  Lazebníka sevillského a jiné opery jsem od něj vlastně neslyšela. Loňskou Armidu jsem propásla a tuhle chybu jsem rozhodně nechtěla u Hraběte Oryho zopakovat, tím spíš, že libreto bylo tentokrát ve francouzštině. Představení dirigoval Maurizio Benini, na scéně Michaela Yeargana a v kostýmech Catherine Zuber režíroval Bartlett Sher a výsledkem bylo další z nezapomenutelných představení. Přestože se příběh odehrává ve středověku za křižáckých válek, mimo rytířů v brnění odcházejících do války ze středověkých kulis nezůstalo nic, kostýmy jsou barevné a mimo Ragondina opravdu gotického čepce připomínají spíš rokoko.

Komická opera je divácky vděčná, já na ni tedy rozhodně nedám dopustit, opět jsem se musela smát nahlas. Když se přidají vynikající pěvecké výkony, šarm a herectví protagonistů nemůže z toho vyjít nic jiného než skvělý zážitek.

Absolutně okouzlující hrabě Ory, nebezpečný sukničkář v podání Luise Diega Florese (jak jsme se o přestávce dozvěděli z rozhovoru s Renée Fleming, stal se tento peruánský tenor v sobotu čerstvým otcem syna Leandra), se rozhodne získat strážkyni hradu, hraběnku Adèle, úžasně půvabnou a žádoucí paní hradu v podání sopranistky Diany Damrau. Ta totiž zůstala na hradě bez mužských ochránců, protože ti odešli hájit křesťanskou víru do země zaslíbené. Hraběnku ovšem miluje i Oryho páže Isolier, kterého v neuvěřitelně sexy kreaci představuje Joyce DiDonato v kalhotkové roli. Ory se přestrojí za poustevníka a doufá, že si tak k hraběnce získá přístup. Jeho služeb chce ale využít i Isolier, který se domnívá, že od poustevníka získá požehnání a podporu k získání své lásky. Poustevník Adèle sprostí slibu, který dala bratrovi než odešel do války, a ta se vrhá do náruče bratránka Isoliera. Jenže v tu chvíli se na scéně objeví vychovatel Oryho a odhalí skrytou podstatu poustevníka i  s jeho pážetem a „kouzlo“ je zrušeno. Scéna končí nádherným sborem bez doprovodu orchestru, opravdu nezapomenutelné.

Ve druhém dějství se všechny ženy uzavřou na hradě, aby byly před Orym v bezpečí.  Na bránu ale buší jeptišky, které údajně před Orym prchají. Ve skutečnosti je však za branou přestrojený hrabě osobně se všemi svými kumpány. Nic netušící Adèle jim poskytne přístřeší. Vděčné „jeptišky“ sehrají skvělou sborovou scénu u večeře. Přichází Isolier. Sděluje hraběnce, že se v noci vrátí její bratr z tažení. Adèle chce dát zprávu jeptiškám a Isolier je rázem doma. Je mu jasné, kdo se v „holubiččí“ masce skrývá (původně to byl totiž jeho nápad). Rozhodnou se proto hraběte vytrestat, při zhasnuté lampě mu na svém loži podstrčí Isoliera – odsud i ukázka stažená ze stránek Met. Do toho se vrací hraběnčin bratr z křižáckého tažení a Orymu nezbude než uprchnout.  

Jednoduchá zápletka, úžasná hudba, zpěvné árie a vynikající pěvecké výkony. Aby nikdo nepřišel zkrátka, musím zmínit i roli Raimbauda v podání sympatického barytonisty Stéphane Degout, pravou to Oryho ruku v organizování lumpáren všeho druhu, italského basbarytonisku Michele Petrusiho jakožto osobního vychovatele nezvedeného hraběte a Ragondu švédské mezzosopranistky Susanne Resmarkové v roli správkyně hradu a Adèliny pobočnice.

Už se těším na Trubadúra.