Ptačí ráj to napohled

z webu www.fotolovuzdra.czKdyž jsme se před sedmi lety přestěhovali z dolní části jedné nejmenované pražské ulice proslulé rušným provozem a extrémně špatným ovzduším, jen o kousek dál a přesto do zázračné čtvrti oplývající zelení, stromovím a zpěvným ptactvem, netušila jsem, jak překvapivý může kontakt s přírodou být.

Nadšená skutečností, že po místních trávnících se hrdě promenují straky, na okolních stromech hlídkují sojky,  za mým oknem vysedávají sýkorky a jednoho dne se dokonce  na  zábradlí posadil raroh, usoudila jsem, že není zdravějšího prostředí nad naši čtvrť, která se hemží zvířenou, za kterou by se nemusel stydět nejeden háj za městem. Byla jsem na ten soukromý ráj pyšná a neskromně jsem se jím dokonce chlubila.

Drobné pochybnosti se dostavily záhy po přestěhování. Pravda, podivné kvákání, které jak jsem záhy zjistila, vydávaly právě ony obdivované straky, byly s lomozem vyprazdňovaných popelnic ve 4 hodiny ráno 3x týdně jen slabým odvárkem, uvědomila jsem si ale, že radost z přírody může mít i své stinné stránky. A bylo mi celkem jedno, že ze strak mají vítr i všudypřítomní holubi. Z jejich náletů na krmítko se slunečnicovými semínky, která jsem poctivě sypala v mrazivém počasí drobnému ptactvu, jsem byla poněkud rozladěná. Za jejich definitivní zmizení však nemohly straky, ale sousedovic kocour, který k nám po římse občas zavítal na návštěvu.  S holuby ovšem přestaly krmítko navštěvovat i sýkorky. Proč se ukázalo záhy. Na zemi jsem našla pozůstatky rozcupovných peříček. Kocour se u nás jako na návštěvě rozhodně nechoval.

Přesto dodnes pravidelně otírám zábradlí, které v letní sezóně znečišťuje „náš“ kos. S příchodem jarních měsíců vyzpěvuje do kraje a vábí nějakou ptačí krasavici, se kterou by mohl zplodit novou generaci kosího bratstva. Letos v zimě, jsem přispěchala s objevem, že ve čtvrti se vyskytuje výr! Sedí na bidýlku namontovaném na fasádě sousedního domu. Po použití brýlí se bohužel ukázalo, že tento nehybný tvor je plastový. Prý dokonalý odpuzovač datlů.

Nevím. Po letošní mírné zimě se totiž mnohem dřív začal ozývat drnčivý zvuk, typický pro hledače červíků. Náš datel začal pracovat už v půli března. Má krásnou červenou čepičku a přestože pod římsou, pod kterou v zateplené fasádě připravuje hnízdo pro svou paní, vidět není, slyšet je  dokonale po celém okolí. Když zatleskám, abych ho vyplašila, ukáže se v celé své kráse. Černý kabátek, červená čepička a masivní zoban. Umělohmotný dravec tedy asi nebude tak docela funkční.

Zato je stoprocentně jisté, že budík letošní jaro rozhodně nebude patřit k povinné výbavě běžné domácnosti naší čtvrti. Včera časně ráno sice sídlištěm zarezonoval výstřel ze vzduchovky, po kterém se rozhostilo hrozivé ticho, což mě rozčílilo. Doufám, že dotyčný si plně uvědomuje, že spáchal trestný čin.  Když jsem se ale vracela z práce, vítalo mě nové drnčení. Ulevilo se mi. Krvelačný soused netrefil. A nebo teritorium zabral jiný týpek? Viděla jsem v okolí i žlunu i strakapouda.  Přes všechna drobná příkoří, dávám rozhodně přednost jejich přítomnosti.

Reklamy

Prague Winter aneb Pražská zima

Pražská zimaNe, nechci rozebírat letošní podivné počasí, spíš naši ne zas tak dávnou historii. K Pražské zimě Madeleine Albrightové jsem se vrátila téměř po roce. Odešla mi čtečka, pak tu byly jiné tituly, ale nakonec  jsem se vrátila. Možná mě k rychlejšímu navázání na četbu odradil úvod knihy, který se na můj vkus zaobíral příliš podrobně něčím, co jsem se domnívala, že mám zažité. Teprve když jsem na čtení navázala, uvědomila jsem si, že tohle líčení historie se pořádně liší od toho, co do mně v sedmdesátých letech cpali na střední škole a jak je to zajímavé.

Když jsem se při četbě dostala do bezprostředně poválečné historie, dokonce jsem několikrát přejela stanici, kde normálně vystupuji. Upoutalo mě, jak autorka líčí kontext některých zlomových situací, židovskou problematiku i národní charakter, chování ruských osvoboditelů ….  Stalinovo manipulárství a paranoiu a Benešovu důvěřivost a diplomatický postoj, který v některém kontextu prostě nemohl fungovat.  Kniha nabízí jiný úhel pohledu na tehdejší politickou reprezentaci i lepší pochopení některých jejích představitelů. Samozřejmě, místy je to líčení  subjektivní, je to ale pohled osobnosti, které se všechny události bezprostředně dotýkaly a i když byla v té době dítětem, postupně si ten obraz nejen své rodiny dotvořila. Její kniha postihuje všechny zásadní události od konce třicátých do konce čtyřicátých let a je psaná velmi poutavým jazykem.

I to, že se stejným zájmem knihu přečetla naše maturantka, u které bych očekávala, že ve škole dostala výklad odpovídající době, ve které žijeme, mě překvapilo.  Prý ke 2. světové válce ani nedošli …. Naopak mě zarmoutilo, že mocenské zápasy a zájmy dnešní doby jsou sice možná jiné, ale etika  politických vztahů se od minulosti neodlišuje. Pokud kdy vůbec vládla v politice nějaká morálka, její pozůstatky byly pečlivě zapomenuty a současná politická garnitura ani vlastně nemá na co navazovat, takže čemu se divit.

Přestož úmysl vzpomínky sepsat byl motivován snahou usnadnit pochopení naší minulosti v cizině, sepsání tohoto historického vhledu považuji za užitečné k zastavení se nad nejednoduchou historií i pro našince. V kontextu s beletrií, která se v posledních letech k téhle době vrací románovým pohledem (za všechny třeba Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch nebo Katalpy Němci), si lze v historické mozaice doplnit nejeden chybějící kamínek.

Za barevným sklem

Přestože se mi na nočním stolku povalují úplně jiné knížky, ta po které jsem sáhla mě naprosto připoutala. Za barevným sklem se jmenuje literární prvotina Ivana Hlase, do které jsem se ponořila a svět začala zase vnímat teprve když jsem otočila poslední stránku. 

Podobné vzpomínky mám moc ráda a Ivan Hlas popisuje svoje dětství a vyrůstání s takovou pravdivostí a citovostí, že knížka prostě dojímá. Nezapře citlivou duši, umělecky založený člověk asi svět zákonitě  vnímá jinak a dokáže to také jinak popsat. Prostřednictvím pocitů, s tušenou předtuchou, citem pro okamžik. Příjemný je přirozený a vlastně nespisovný jazyk, kterým Hlas píše a taky fakt, že knížka je ilustrovaná.  To dnes u beletrie moc nakladatelů nedělá. Obrázky Vojtěch Kokeše (jehož hlavním oborem je přitom sochařství) totiž příjemně dotvářejí kolorit odvátých časů, dokreslují náladu a k textu se moc hodí.

Dnes mají zážitky z přelomu let padesátých a šedesátých i svou historickou rovinu a půvab zmizelých časů. Nedivím se, že předmluvu napsal známý „bard“ téhle městské čtvrti i epochy, Petr Šabach. A pak tu jsou náznaky jak vznikala hanspaulská bluesovská éra … a taky zmínky o sestře, kterou jsem poznala a několik let s ní pracovala. Dnes na ní už můžu jen s nostalgií vzpomínat…

Doufám tedy, že Hlas tímhle příběhem nekončí, že se dočkám pokračování. Jinak než jako předkrm k dalším příběhům to nemůžu vnímat. Navíc na počátky českého „bigbítu“ jsem „ras“. Na ČT2 ráda sleduji střihový pořad  Jiřiny Židkové, který je přesně o tom, před časem se mi dostala do ruky knížka  Ivo Marka Pravdomluvní lžou jen občas, ta zase mapuje éru počátků Blue Effect a taky mě hodně chytla.

 „Letní jabka  už jsou spadaný a podzimní ještě kyselý …“ je úžasné přirovnání a vystihuje dokonale období, kdy z kluka roste muž. Tak prosím ještě něco o tom, jak ta „jabka dozrajou.“ 

Vášně mysli

Po šesti dlouhých týdnech jsem dobojovala osobní zápas s Freudovým literárním životopisem od Irvinga Stone, který napsal v roce 1971 pod názvem Vášně mysli (Jota 2010, přeložil Jan Sládek, 900 poctivých stran). Pouze podotýkám, že dvorním životopiscem Freuda byl doktor Ernest Jones, jeho žák, který šířil psychoanalýzu v Anglii a vydal jeho třídílnou biografii. Dnes patří k populárním Freudovým životopisům také  Peter Gay, který v roce 1988 publikoval titul Freud: A Life for our Time, a který je dnes považován za historika psychoanalýzy.

Irving Stone tedy měl z čeho vycházet, když se rozhodl k sepsání románu o životě S. Freuda, přesto je pro mě představa, kolik musí spisovatel  při psaní podobného žánru zpracovat materiálu (archivy, matriky, univerzitní ročenky, studium Freudových spisů) a poté ze něj vytvořit čtivý román, který dokáže přiblížit psychoanalýzu laickému čtenáři, až hrůzostrašná. Vyžaduje totiž opravdovou důkladnost a preciznost. Stone se samozřejmě nezříká fiktivních dialogů, takže si na některé události jeho života  drží licenci. Pro povrchního znalce Freudova díla, jako jsem já, bylo překvapující zjištění, jak cílevědomý, pracovitý a pilný musel doktor Freud být. Jako přidanou hodnotu je nutné vnímat i informace o tom, jak vypadal provoz v nemocnicích a zdravotnictví ve druhé polovině devatenáctého a na počátku dvacátého století a jak se léčilo zejména na neurologických a psychiatrických odděleních … Za těch 125 let, kdy si Freud otevřel vlastní lékařskou praxi, věda udělala ohromný pokrok, přesto jsou v oblasti neurologie i psychiatrie do dnešních dnů diagnózy, na jejichž léčbu dosud neexistuje recept, nicméně je možné jejich průběh zmírnit pomocí léků (RS, psychózy …).

Postupem četby jsem k Freudovi nabyla důvěrný vztah, začala jsem ho sama pro sebe oslovovat  Sigi jako jeho nejbližší (zvláště když jsem doma oznamovala, ať mě nikdo neruší), poznávala jeho soukromý a profesionální život a získávala stále větší dávku informací o oboru, kterým se zabýval. Doktor Freud se vlastně k psychiatrii dostal přes neurologii. Svým přístupem k léčení hysterie, což je termín, který z psychiatrické diagnostiky pro její pejorativní podtext vymizel, se dostal do konfliktu s oficiální vídeňskou lékařskou společností. Publikace, které vydával, zůstávaly bez odezvy. Tedy kladné odezvy. A protože velmi toužil po vědeckém uznání, byl ze svého postavení ve vědeckém světě rozčarovaný. Přesto pokračoval dál ve výzkumu hlubin lidské mysli a dopracoval se k objevům v oblasti nevědomí, předvědomí a vědomí (později modifikoval do termínů Já – Ono – Nadjá), které postavily psychiatrii na zcela nový základ, až se dopracoval k disciplině, jejímž se stal právoplatným otcem, totiž k psychoanalýze.

Od hypnózy, se kterou začínal, se přes jemné stisky spánkových kostí pacienta dostal k řetězení asociací a odtud ke své metodě, kdy pacient leží na lehátku a v jehož záhlaví sedí lékař, který si dělá poznámky a pacienta směřuje ke vzpomínkám z hlubin minulosti. Často se stávalo, že se Freud nedokázal od problémů svých pacientů citově odpoutat, což u něj později vyvrcholilo zdravotními problémy (obava z infarktu).

Následně provedl svou osobní psychoanalýzu na základě výkladu snů. Neurózy projektoval do předčasných zážitků se sexem, definoval libido … jeho přístup vyvolával v prudérní společnosti reakce povětšinou negativní. Postupně mírní svou horlivost v touze po publikování dalších a dalších statí a podle Aristotelova příkladu nechává spis před publikováním nějaký čas uležet (doporučeno 7 let :-)). Trvalo velmi dlouho, než se mu podařilo shromáždit několik příznivců a žáků (doktor Adler /teorie méněcennosti/, Carl Jung /zakladatel analytické psychologie/, Ferenzi,  …), se kterými se scházel ve svém bytě a z tohoto jádra se postupně vytvořila Mezinárodní psychoanalytická společnost.

Jak se na správný román patří, doprovázejí jej ilustrace. Surrealistické koláže Vladimíra Huptycha jdou s knižním textem velmi dobře dohromady. Přesto jsem trochu postrádala obrazovou přílohu z reálného Freudova života. Velmi mě proto potěšila návštěva Freudova muzea ve Vídni ( Berggasse 19), která tuto mezeru velmi dobře doplnila.  V doslovu shrnuje brněnský psycholog a pedagog doktor Vladimír Petržela celkový přínos Freuda pro psychiatrii, kniha obsahuje slovníček nejdůležitějších pojmů, obsáhlý jmenný rejstřík, seznam literatury o Freudovi a od Freuda vydaný v zahraničí i u nás.

„Odpovědi na méně významné otázky vždy hledejte ve vědomé část mysli. Máte-li ale před sebou zásadní rozhodnutí, pak byste se měl vždy obrátit ke svému nevědomí, které je v takových případech svrchovaným pánem. Jen tak se vyhnete chybám.“ … radí doktor Freud svému příteli Theodoru Reikovi, když neví zda se má oženit ….

Králova řeč

Tak jsme si dali Královu řeč ověnčenou  v noci z neděle na pondělí Oskary. Film jsem si moc užila. Vlastně takový pravý příběh střižený konzervativními nůžkami, naprosto předvídatelný, přesto poutavý, velice lidský a profesionálně dokonalý. Colin Firth je absolutně věrohodný. I královské rodiny se dokážou podepsat na psychice svých dětí – nepřátelské chůvy, rovnání nohou, přeučované leváctví … a nakonec asi i nedostatek opravdového citu. Přesto z Alberta (jako král přijal jméno Jiří VI.) vyrostl zodpovědný člověk, který si našel cestu i k australskému přistěhovalci, logopedovi, který ač bez lékařských diplomů, dokázal vévodu z Yorku vyvést z jeho handicapu a dokonce spolu navázali přátelský vztah, což je pro osobu „neurozeného“ původu těžko představitelné.

Podobné filmy mě navíc inspirují k historickému hledačství, takže jsem si hned druhý den zopakovala trochu dějepisu. Těžko si představit, že jeho fimová manželka (Helena Bonham Carter), která vlastně jeho setkání s Loguem (Geoffrey Rush) zorganizovala, je královnou Matkou, která se dožila požehnaných 102 let. Ve filmu si zahrály i dcery Alžběta a Margareta. Po Jiřím VI., který zemřel na následky kouření, které mu jeho terapeut (Geoffrey Rush) tolik vytýkal, nastoupila na trůn Alžběta a sedí na něm dodnes.

V každé době mají královské rodiny své osudy i skandály a historie, která se tak trochu opakuje, nabízí dnes  docela jiná řešení než ve 30. letech (následník Edward abdikoval kvůli sňatku s dvakrát rozvedenou Američankou, princ Charles nakonec svůj sňatek s rozvedenou ženou prosadil snad bez újmy na následnictví).

Když jsem pátrala po internetu, dozvěděla jsem se, že Firth vlastně ani nebyl první volbou pro roli krále, přitom si těžko dovedu představit někoho jiného. Paul Bettany (naposledy k vidění v roli policisty v Cizinci, tj. ten, který vypadá trochu jako Jakub Prachař), který nabídku odmítl, určitě lituje. Takže ne, že by se ze mne stával staromilec, staromilec už prostě jsem. Mám ráda klasické a dokonalé věci a příběh nesmělého prince, který ve válečných letech projevil své vysoké morální kvality a stal se miláčkem národa, k té klasice patří.

Zmínit také musím hudbu, která velmi dobře dokresluje jednotlivé scény. Beethovenova symfonie č. 7 jako podkreslení závěrečného proslovu už nedokázala zadržet slzičky snad u nikoho a kino se loučilo bouřlivým potleskem, byť nešlo o žádné premiérové představení.

Žo Langerová – Vtedy v Bratislave

Tenhle životní příběh se mi dostal do ruky zcela náhodně. Oživila jsem si na něm nejen slovenštinu, ale také spoustu věcí, na které se chce, ale nemělo by se zapomínat.

Uvědomila jsem si, jak strašná je zarputilá víra v nějakou ideologii, v tomhle případě komunistickou. Tak strašná, že žene do záhuby i vlastní rodinu.

Žofie provdaná Langerová, dívka z lepší židovské budapešťské rodiny, se zamiluje a následně provdá za Slováka, již před válkou zaníceného komunistu. Tento sňatek zásadním způsobem ovlivní její život a nakonec z ní učiní spisovatelku v momentě, kdy se rozhodne dát svůj životní příběh na papír.

Jak různé mohou být osudy, jak velký význam mohou mít jednotlivá rozhodnutí. Rodina s tehdy malou Zuzkou emigruje do Ameriky před Hitlerem a prožije těžké období asimilace, a když mají nejhorší za sebou, skončí válka a oni se rozhodnou k návratu na Slovensko, zejména na nátlak Oskara Langera. Všichni blízcí prakticky zahynuli, ale pro Oskara se otevírá možnost uvést svou víru do praxe.   

Po krátkém období „konjunktury“ se ovšem Oskar stane nepohodlným a začátkem 50. let je odsouzen v souvislosti s procesem se Slánským ke 20 letům vězení. Politické praktiky i dopady, jaké měly na rodinu, která se v té době rozrostla na čtyři členy, líčí Žo Langerová s otevřeností, která mrazí. Nejstrašnější na všem je zatvrzelá víra Oskarova, že jde o omyl a že jej někdo samozřejmě očistí a pomůže mu. Tohoto přesvědčení se nezbaví ani po propuštění a v práci pro komunisty i nadále pokračuje. Pohodlnost a zbabělost někdejších blízkých, které Žofie prosí o pomoc, je však příznačná.

Příběh se snaží objektivně popsat skutečnost a zároveň líčí „politické“ zrání autorky, která s komunistickými idejemi v mládí také koketovala, ale komunistická praxe jí ubezpečila, že tudy cesta opravdu nevede. Po velmi složité životní cestě padesátými lety se dočkala propuštění svého muže, ale po okupaci v roce 1968 raději zvolila emigraci, než další politické pronásledování.

Níže cituji její úvahu na téma co se vlastně komunistickým režimem získá a za jakou cenu, kacířská myšlenka, jestli by se nakonec onoho rozvoje nedosáhlo přirozeným vývojem dříve a bez tolika obětí.

 „Životní úroveň ruské dělnické třídy se zvýšila. To je pravda. A jsem ochotná přijmout názor, že cesta k takovému pokroku musí vést přes revoluci a že revoluce si žádá velké oběti. Nemyslím si, že je to dokázané, ale předpokládáme, že miliony lidí, kteří zahynuli v ruské občanské válce, v chladnokrevně vyvolaném masovém hladomoru, v zajateckých táborech, byli nevyhnutelnou cenou zaplacenou za dobrou věc. Otevřenou zůstává i otázka, o co by se byl zlepšil život ruských lidí za to půlstoletí, kdyby byli měli nějaký, i kdyby nedokonalý, parlamentní systém. Akceptuji, povězme, že tyto oběti byli potřebné k vybudování prvního socialistického státu na světě, přijímám dokonce i verzi, že vývoj šel v Sovětském svazu skutečně rychle, když vezmeme v úvahu situaci, ze které vyšel a všechny překážky proti kterým musel bojovat. Sovětský svaž se stal vysoce vyvinutou zemí, mužík byl vytažen ze zemljanky, životní úroveň se zvýšila na tu nejnižší v Evropě, vyslali do vesmíru Sputnik, analfabetizmus byl eliminovaný v takovém rozsahu, že polovzdělanci mají neomezenou moc nad dušemi svých spoluobčanů a dokonce i nad jejich životem. Odstranil se hlad a všichni pijí. A pokud jde o status země ve světě, ten nyní dosáhl vrcholu. Sovětský svaz se stal imperialistickým vykořisťovatelem ve stejné míře jako každá jiná velmoc, ba co hůř, namísto toho, aby měl co do činění se zaostalými koloniemi, kolonizoval několik před tím civilizovaných a vysoce rozvinutých zemí, což musí být úloha ještě těžší. Stal se také výrobcem, vlastníkem a dodavatelem nejrafinovanějších vražedných nástrojů a jeho vojenská moc je obrovská a všudypřítomná. Vodovodní kohoutky nefungují traktory rezavějí bez náhradních dílů , ale o atomové bomby je dobře postaráno. Tolik o materiálním pokroku.“

Vzpomínání Zdeňka Sklenáře

U příležitosti výstavy Deset tisíc věcí – deset tisíc let vydala Galerie Zdeněk Sklenář také „Vzpomínání“ Zdeňka Sklenáře. Text původně připravený pro známou odeonskou edici nakonec publikován nebyl a tak se ho chopil malířův synovec. Celkově vzpomínky nijak nevybočují ze standardu žánru. Sklenář je začal psát zcela programově. Mnohokrát totiž zalitoval, že jeho současníci častokrát odešli, aniž by po nich zůstala stopa o tom, jak žili oni a jejich souputníci. Přesto se bohužel nepodařilo vzpomínky dokončit a tak je závěr bohužel trošku schematický a postrádá autentičnost úvodních kapitol (například výčet umělců sportovců, umělců houbařů).

Doslov J. Šetlíka se snaží dotáhnout to, co umělec nestihl. Přesto je škoda, že Sklenář nenapsal víc, že se nenašli žádné poznámky o okolnostech souvisejících s jeho prvním i druhým odchodem z UMPRUM, možná by bylo zajímavé uvést pár komentářů na tohle téma z úst jeho současníků, třeba studentů, se kterými měl velmi dobré vztahy.

Z úst jednoho z nich například historka o tom, jak mu studenti chtěli vymalovat ateliér a on s díky odmítl, neb by přišel o zajímavou inspiraci, kterou mu stěny poznamenané nánosy let, poskytovaly nebo tu o tom jak si dělal nákres k plátnu Slunečnice a koncept na balícím papíře pečlivě zničil, aby ho nemohl nikdo zneužít.

Škoda, že u řady fotografií chybí alespoň přibližné datování, stejně jako u dalších obrázků z pera jiných umělců. Týká se to bohužel i vtipného autoportrétu na přebalu, který velmi výstižně představuje Sklenáře v čínském županu, na hlavě s jakýmsi turbanem „všelijakostí“ v duchu svého oblíbence Arcimbolda.