Archa Barista café concept store

1Záhy po vytvoření samostatného Československého státu byla v ulici Na Poříčí v Praze vybudována v letech 1921 – 1923 Legiobanka podle architektonického návrhu Josefa Gočára. Po zániku Legiobanky se budova činila ve službách jiné obdobné instituce, totiž Československé obchodní banky, ale ty doby jsou pryč. ČSOB se přestěhovala do prestižního projektu jiného Josefa (Pleskota) v Praze Radlicích a zanechala v centru města budovu, ve které zůstala pro bankovní služby zachována dvorana a podzemí. Většina prostor však hledá nové využití.

Čestné místo s fasádou do ulice vpravo od hlavního vchodu, dostalo novou náplň a původní recepce banky se proměnila ve stylovou kavárnu. Podle vzoru KubistaFuturista jí její majitel nemohl nazvat jinak, než Barista a z respektu k místu Archa Barista. Samotný podnik se charakterizuje jako café, gallery a concept store. Nabízí nejen spočinutí u šálku kávy nebo čaje, návštěvník má možnost pokochat se v původním, jen částečně upraveném interiéru, pravidelně obměňovaným vystaveným obrazem a v uzamčených vitrínách rozmístěných po obvodu prostoru, designovými výrobky českých autorů, které si lze i zakoupit.

Stylové pohovky doplňují černé mramorové stolky a až na pár výjimek většinou černé koženkové židle. Podává se tu indická káva, která se vyznačuje poněkud odlišnou chutí, než na kterou je zvyklý vyznavač  té latinsko-americké nebo africké a čaj  luxusní americké značky Tea Forté, která poskytuje mimořádný chuťový i estetický zážitek. Krabička ve tvaru jehlanu, která se tu servíruje, skrývá hedvábný sáček s čajem téhož tvaru, jehož zakončení s jakousi stopkou a lístečkem dovoluje v originálním čajovém setu právě tenhle detail dostatečně zviditelnit.

Mimo teplých a studených alko i nealko nápojů lze ochutnat i jednoduché denní menu v podobě polévky a salátu, vitrína u baru láká k výběru sladkých i slaných pokroutek. Dorty jsou pohledné, chuťově by však ještě stály za doladění. Ochutnaný miniaturní věneček byl bohužel suchý, hustému krému se nepodařilo propojit se s těstem a cukrová poleva na něm držela jen do prvního kousnutí. Ani očím lahodící cheescake nesplnil očekávání, jeho hlavní ingredienci jakoby autor zapomněl dochutit.

Originálnímu nekuřáckému prostředí lze vytknout jen jediné. V mrazivém lednovém nedělním odpoledni mu chybělo jen trochu vřelejší atmosféry. Jinak příjemná obsluha, možnost počíst si v denním tisku a výjimečný prostor pro snění.

barista

 

Reklamy

Pražské kavárny a jejich svět

Obálka kavárny_bigVýstava o pražských kavárnách proběhla v Muzeu hlavního města Prahy dobře před 5 lety. Když jsem ve svém oblíbeném Podzemním antikvariátu náhodně natrefila na publikaci, kterou tehdy u příležitosti výstavy vydalo nakladatelství Paseka, musela být moje! Navíc krásně zachovalá, jako nová. Je plná reprodukcí obrazů umělců období moderny, fotografií interiérů slavných kaváren, kavárenského vybavení a předmětů  s tehdejším výkonem profese souvisejících. Zaměřuje se na podniky vybudované před první světovou válkou a v období první republiky a je plná zajímavých informací.

Kavárny fungovaly jako centrum společenského a intelektuálního života. Scházeli se v nich umělci, politici, podnikatelé, vznikala zde politická i umělecká uskupení. Řada lidí navštěvovala kavárny i proto, že jim vlastní bydlení neposkytovalo vhodný prostor pro přijímání návštěv a v zimě se tu navíc topilo. K dispozici byly tiskoviny, později rozhlas. Zejména se tu však mohlo volně a svobodně kouřit.

Je dobře, že po období útlumu, který pro kavárenský provoz představoval minulý režim, se už pár let blýská na lepší časy a kavárny v Praze rostou jako houby po dešti. Zatímco typické kavárenské činnosti se malinko proměnily, pití kávy a setkávání jejích příznivců zůstalo. Jednou z nejzásadnějších proměn současných kaváren je zákaz kouření. Pro naše dědečky nejspíš nepochopitelné, leckterý současník však tuhle skutečnost uvítá.

Řada současných kaváren si uchovala stylový interiér, ke kterému nabízí zajímavý „genius loci“. Jiné sázejí na současný styl, moderní design i odkazy do minulosti. V Praze působí i řada „kávových“ řetězců, popíjení kávy z papírového kelímku však ne a ne propadnout. Z bývalých velkokaváren lze stále navštívit kavárnu Louvre umístěnou v prvním patře, v době jejího vzniku běžná lokalizace. Do minulosti se vrátíte nejen v kulečníkovém sále, promyšlený jídelníček nabízí k  snídani třeba vejce do skla. V kavárně Slavia na rohu Národní třídy a nábřeží, která se v 60. letech minulého století stala kulturním centrem, ke kterému patřil i prezident Havel, se sice můžete pokochat pouze kopií slavného obrazu Viktora Olivy Piják absintu, ale časy minulé stále připomíná.  V Café Imperial se ovšem házení koblih, oblíbené to činnosti známé ze Saturnina, už neprovozuje, přestože v 90. letech mísa koblih ještě v jídelníčku figurovala. Inu, asi se jim keramická výzdoba špatně čistila.

Viktor Oliva Piják absintu

Viktor Oliva, Piják absintu

Z novodobých kaváren stojí za návštěvu třeba Café Amandine ve francouzském stylu. Především na  naprosto bezkonkurenční zákusky stojí za to zajít do Café-Café a kdo hledá příjemné prostředí k posezení s kávou z vlastní pražírny podávanou v řadě často zapomenutých úprav, musí zajít do kavárny nazvané Můj šálek kávy v Karlíně. Tištěné noviny a časopisy už dnešní kavárny tolik nenabízejí, nezbytným se však stalo poskytování wi-fi připojení. Někteří tvrdohlaví majitelé ovšem moderní technologie zarputile odmítají a tak lze narazit i na podnik, jehož vstupní cedule informuje: „Wi-fi nemáme, bavte se spolu“.

Ivana Lomová Mobil

Ivana Lomová, Mobil

Jedli jste už v Café Orange?

Foto z blogu My home style

Café orange v letním

M. někde objevila dobrou recenzi na Café Orange. S adresou na Puškinově náměstí v Bubenči je tahle hospůdka zcela mimo můj „rajón“ a tak do ní asi často nezavítám. Přesto, kdybych si někdy chtěla otevřít nějaké bistro, bylo by určitě v duchu tohoto podniku.

Nevelký prostor s nijak oslnivým interiérem, který snad právě proto navozuje příjemnou atmosféru. Od ledna do března tu hospodaří jen samotný majitel, tj. vaří i obsluhuje zároveň, řeší si nákupy, objednávky a faktury. Nevím jestli to bylo tím, že den naší návštěvy zrovna padl na  prázdniny, ale jak se nám tak s M. stává, když vyrazíme na oběd, sedíme tam úplně samy. Podobně tomu bylo dneska. Když jsme vstoupily do „lokálu“, seděl u stolu sympatický prošedivělý obědvající chlapík. Že jde o majitele bylo na první dojem jasné, okamžitě se totiž od stolu vymrštil, aby se nám věnoval. Omlouval se, že zkouší, jaký je mečoun, kterého mu dnes doručili.

Celkem prostý, jen dvěma obřími zrcadly, dvěma rozměrnými plátny (zaujal mě ten, na kterém si  zakuklená osoba zkouší v obchodě boty) a fotografiemi zachycujícími detaily interiérů orientálních, zejména iránských staveb, obložených barevnými kachlíky. Vše případně na prodej, ovšem nijak vynucený, žádné ceny nikde nevisí, jen když jsme na ně zavedli řeč, dostalo se nám upřesňující informace.

Na stolcích jsou rozmístěny džbánky s vodou a snítkou máty, žádné jídelní lístky, pan „domácí“ prostě sdělí, co má zrovna dnes na plotně. Bezprostředně po objednávce přináší obratem rajskou polévku ze suga a záhy po ní jedno krevetové a jedno houbové rizoto. Krmě je to výborná, domácí, připadám si jako na návštěvě u přátel a ne jako v restauraci. Nezávazně rozprávíme o tom, odkud má suroviny, co rád jí, jací k němu chodí hosté … prostě neuvěřitelně příjemný oběd. Nelze si nedat dezert a panacota s pravou vanilkou – o jejíž přítomnosti svědčí nezbytné černé tečičky – a ovocným přelivem z domácí zahrádky rozhodně nic nezkazí. A jak tak nezávazně rozprávíme o jídle a surovinách, optá se, jestli známe kaštanový med. V medech nejsme evidentně dostatečně zběhlé, protože okamžitě odbíhá do „zákulisí“, aby se záhy vrátil se sklenicí medu a 2  vidličkami, aby mohla každá ochutnat. Tu zvláštně plnou chuť mám na jazyku snad ještě dnes.

Úžasné je, že když má jako šéf chuť a suroviny z Francie, vaří „Francii“, když z Itálie, vaří  „Itálii“. Duch tu vládne nejen středomořský, ale hlavně poctivý babičkovský. Tady se pozná, že restauratér vaří a vařené servíruje s láskou. Vždyť jako správná „babička“ nemá žádné internetové stránky ani žádný facebook a o podniku se zájemce dozví jen jako info na specializovaných serverech s přehledy restaurací. A další plus? I když jsem zvládla kompletní tříchodové menu, necítím se vůbec přejedená! Pan Karol je prostě ode dneška můj vzor ;-).

Yaku(bbq)

defaultyaYaku bbq je první japonský restaurant v Praze a údajně i Evropě, který se nespecializuje na suši, ale na grilování pokrmů. Nevím už ve kterém filmu jsem viděla onu scénu, kdy se přímo na stole hosta grilují vybrané kousky, ale přesně takhle jsem si představovala i ten pražský zážitek, který měl posloužit jako narozeninová oslava.

Na Petrském náměstí, v místech, kde léta sídlilo grafické studio, se zrodil prostor, který jeho japonský majitel osobně navrhl velmi strohým způsobem. Jediným dekorativnějším prvkem jsou mosazné mříže s motivem vycházejícího slunce. Jinak si vystačil pouze se dvěma odstíny šedé (;-)), černou, oranžovou a tmavě hnědou … a to je asi tak vše.

Hned u vchodu se nás ujímá mladík, který umístí naše kabáty do skříňky a usadí nás přímo k barovému pultu. Jakmile postřehne naše rozpaky kam s kabelkou, pohotově přináší věšáček, kterýžto vstřícný krok kvitujeme s povděkem.

Poněkud přesyceny po vánočních svátcích jsme zvolili samé lehké pokrmy. Zvědavost, kterou ve mně probudila Světová jídelna zeleninou „kimči“, jsem mohla okamžitě uspokojit, neboť tato delikatesa na lístku figurovala. Byl to vlastně fermentovaný salát, který chutnal trochu nakysle a trochu pálivě.

Grilování neprobíhalo na lávovém kameni jako ve vzpomínaném filmu, ale na jakémsi grilovacím mini kotlíku. V něm se spalují brikety z kokosového dřeva, nad uhlíky je umístěna mřížka a na té se upravují vybrané pochoutky. Výběr je veliký. Běžné i méně běžné druhy masa (zvlášť exoticky zní grilované vepřové střevo, na které jsem neměla odvahu), příznivci sytější kuchyně možná uvítají vepřový bůček. My dáváme přednost lehčí krmi, takže drůbež, ryby, zelenina … Po salátku a „kimči“ tedy nastupuje losos a sépie, rýže a zelenina. Zatímco když je restaurant plný, griluje si každý host sám a personál jen poskytuje rady, nám griloval onen ochotný mladík, který se nás ujal hned u vchodu, japonský kuchař před našima očima vybíral vybrané kousky a ochotně vysvětloval, čím je okořenil (lehký poprašek  ze soli a pepře semletých na prášek podobající se moučkovému cukru prý do masa lépe pronikne a takto ošetřené maso navíc v sobě uchová lépe šťávu). Snad jsem to pochopila správně.

Co by to ovšem bylo za slavnostní oběd bez dezertu. Na lístku jsou jen dva, není tedy co řešit. I moučník se připravuje na grilu. Já volím banán v čokoládě se sýrem, M. sladký brambor se sýrem. Výhodou je, že můžeme vzájemně ochutnávat. Zatímco teplý banán je chuti celkem standardní, měkká sladká brambora rozpečená se sýrem nabízí  chuť mnohem méně obvyklou a nutno podotknout, že báječnou. Snad nám jasmínový čas pomůže zrychlit trávení, pocit přesycení totiž po dezertu přeci jen přichází. Ostatní pochoutky tedy snad příště,  zálusk mám na jehněčí kotletku a krevety.

Tajemné dezertíky na grilu

Jak jsme potkali Modrého králíka

Nejspíš Blaženka ...Mám v oblibě procházky Prahou zejména do míst, která jsem dosud nenavštívila a že jich je přes můj požehnaný věk ve městě stále spousta. Proto jsem nemohla odmítnout pozvání na oběd do hotelu Movenpick, kde i v sobotu nabízejí polední menu, navíc na skvělé terase s výhledem na město. Výlet se ale hned zkraje poněkud pokazil. Pěší cestu ke stavbě z počátků českého kapitalismu hned u tunelu Mrázovka jsme našli celkem snadno. Z recepce nás vyvezla do restaurace Il Giardino červená lanovka, do které se nastupuje jako do výtahu a která stoupá vzhůru do strmé stráně, kde pokračují hotelové dependence a kde je i kýžený restaurant.

Zcela opuštěná terasa, k jídlu prostřené stoly, s ubrusy si pohrává teplý zářijový vítr, ale po personálu ani stopy. Něco mezi scénou Sněhurky přicházející do osamělého domku trpaslíků a zakletým zámkem z Šípkové Růženky. Trochu váháme a tak se jdeme porozhlédnout do vnitřní restaurace, kde náhodně narazíme na slečnu, která nám vysvětlí, že si nemůžeme objednat, protože tam nemají šéfovou a nemohou tudíž markovat, ale že jí zavolá. Záhy přichází s radostnou zprávou. Můžeme si objednat jakékoliv nápoje a zmrzlinu. O tom, že by se mělo podávat nějaké obědové menu slečna neví, webové stránky prý nečetla, tady servírují pouze snídaně a večeře pro hotelové hosty. Nic není jak bývalo a tak rozčarováni a s kručícím žaludkem odcházíme pryč. Z terasy je přímý východ na tzv. Černý vrch, na kterém ještě ve 20. století sídlilo nemálo zemědělských usedlostí, po kterých dnes zůstaly jen místní jména.

To ale ještě netušíme, že na konci cesty narazíme na novorenesanční vilu Blaženku, kterou na viničních pozemcích Šubrtka nechal vybudovat na konci devatenáctého století statkář Koldínský pro svého syna Aloise, který se proslavil jako smíchovský starosta a zeť Pavla Švandy ze Semčic, známého to divadelníka, po kterém je dodnes pojmenována hlavní smíchovská scéna. Jeho starostenství i úzký vztah k divadlu mělo za následek nejednoho slavného návštěvníka domu, patřil k nim prý Jaroslav Vrchlický nebo T. G. Masaryk. V devadesátých letech byl dům restituována a přebudován na hotel s poetickým názvem U Blaženky. Hotelovým hostům ale i okolním „měšťanostům“, mezi které nepatří nikdo jiný než třeba Karel Gott (jestli lokál opravdu navštěvuje bohužel netuším) i náhodným kolemjdoucím se nabízí něco k zakousnutí v restaurantu Le lapin bleu, tedy Modrý králík.

Interiér působí trochu zvláštně, mísí se v něm lehká omšelost s dekadencí, lehce zatuchlý design typický pro léta devadesátá,  keramičtí modří králíci nahánějí až hrůzu. Jen jeden z nich, stylově zcela odlišný a oděný v námořnickém tričku, vypadá přátelštěji, podivný bar v nakašírovaném kabátku vytváří jakousi kulisu, ale je pravý, pomalované „výtahové“  dveře do kuchyně, odér, který se šíří z posvátné varny chuťové buňky nijak nepovzbuzuje a ani ceny na lístku se netváří úplně přátelsky, ale máme hlad a už nechceme nic hledat.

Objednáváme pokrmy z poledního menu. Nespěcháme a tak si při čekání krátíme chvíli prohlížením obrazů Markéty Vyleťalové, které zobrazují lovecké i jiné scény rukopisem jakéhosi aktualizovaného klasicismo – realismu, jejich adjustace ve starých rámech dokonale doplňuje potemnělou atmosféru lokálu. Ale to už přichází první milé překvapení – polévka s játrovými noky. Z menu si každý objednáváme jiný chod, abychom mohli ochutnávat a není opravdu co vytknout. Kuřátko na hráškovém pyré – jeden kousek smažený, jeden pečený s nádivkou, losos na grilované cuketě se salátkem z pórku servírovaný v rajčeti a holandskou omáčkou i telecí řízek s bramborovým salátem chutnají dokonale. Škoda, že na zákusek už není místo. Mimo nás žádní jiní hosté, jen venku na terase manželé s dětmi. Lokál opouštíme najedení a že na nás jabloň u vchodu shazuje dozrávající plody nevnímáme nijak osobně (i když bychom v rámci atmosféry mohli). Procházku ulicemi, kde bývávaly vinice a zahrady a kde po vytvoření republiky vyrostla spousta pěkných domů, končíme na Bertramce, která prožívá jakési přechodové období. I tak tu vládne bohorovný klid, který ruší jen doléhající šum aut z Plzeňské. Celkový dojem ze sobotního odpoledne je dokonale napraven.

Sansho kousek od Karlína

Tak si mohu konečně udělat svůj „zářez“ za Sansho. „Katarský šejk“ přijel po půl roce do Prahy a aby se nám lépe vzpomínalo na staré časy, pozval nás s M. na oběd. Protože jako navrátilec z cizí země netušil, kam v Praze zajít na dobrý oběd, napadlo mě využít jeho skvělou nabídku a realizovat své dlouhodobé přání a konečně zavítat do tolik opěvovaného Sansho, čti „sančó“ neboť ten tajuplný název v sobě neskrývá Don Quijotova parťáka, ale druh pepře.

Webové stránky zde neprozrazovaly žádné velké podrobnosti ohledně menu. Koncept to je zajímavý. Původně jsem myslela, že mají otevřeno v poledne a pak večer, ale kdepak, ve všední den vždy od 11h30 do půl jedenácté, v sobotu od 18h do půl dvanácté a v neděli a pondělí zavřeno. Bodejť, i majitel a personál mají nárok na volno.

V poledne dělají menu, které spočívá v tom, že mají asi pět hlavních jídel a pět předkrmů, večerní jídla jsou dražší a trochu jiná. Místní pohotový a příjemný číšník mluvil o  večerním degustačním menu o 8 chodech, kdy lze ochutnat spoustu podivuhodných jídel, která se normálně ani na lístku samostatně neobjevují. Pokaždé vaří něco jiného, takže menu ani nemají na internetu a záleží na tom, jestli zrovna přijde vařit kuchař z Indonézie nebo Thajska. Mluví se tam anglicky (při rezervaci je lepší rozumět anglicky hovořící člověk), ale hoši číšníci jsou samozřejmě čeští hoši.

Interiér je velice prostý. Sám majitel vlastně označuje provozovnu za jídelnu. Myslela jsem, že se vše odehrává v přední části, ale zavedli nás někam dozadu, kde bylo pět stolů po čtyřech. Vybílená místnost, betonová podlaha, žádné čimčarády na stěnách. Na stole bílý damaškový ubrus jak z babiččiny výbavy a na něm v kostkovaném ubrousku zabalené příbory, tedy lžíce, vidlička a hůlky, když jsem se dožadovala nože, bylo mi vysvětleno, že se tu nepoužívají a opravdu, má porce králíka na zeleném kari s jasmínovou rýží se jedla jako dort, nože nebylo třeba. Ostatně na stole nebyla ani sůl, ani pepř a vlastně ani nebyl potřeba. Jídlo bylo jemně pálivé a ta pálivost nějak snad zmenšuje touhu po soli, prostě nechyběly.

Interiér opravdu připomíná jídelnu, totiž školní, a první dojem až trochu zamrazil. Židle jak v kantýně 70. let, hodiny na zdi snad také ze školy, úžasný „biograf“ v podobě zasklené půl stěny do kuchyně už ale se školní kuchyní nemá opravdu nic společného natož pak servírovaná krmě. Je krásně vidět nejen jak se tam kuchtí, ale hlavně, že tam je čisto jako v „pokojíčku“ (s jistou mně dobře známou hotelovou kuchyní to nemá zbla společného). A kuchaři, když viděli jak tam s M. šmírujeme, se na nás smáli a napovídali jak že to dělají ty kachno švestčí knedlíčky, které se servírují jako předkrm a jedí rukou. Talíře mají co dům dal, většina jich je jako z chalupy po babičce, takové ty kameninové z „buclatými“ okraji, polévková miska z úplně jiné série a v ní kuřecí vývar s kokosovým mlékem posypaný plátky bílých hříbků. Jemně pálila a  vývar silný jako jelen v říji.

No, dotáhli jsme to až na moučník. Já datlový dortík v karamelové omáčce a kopeček vanilkové zmrzliny (byli v ní tečky pravé vanilky) a M. chees cake nazdobený karamelem. Vzájemně jsme si kousky vyměnily. Můj byl hodně sladký, křehký, zmrzlinou odlehčený. Chees hutnější, leč dokonalý, sušenkové těsto snad z domácího short bredu, tvarohová vrstva přesně správně tuhá a přitom nepřepečená.

Nesmím zapomenout na pití. Protože to byl přeci jen oběd a šlo se ještě do práce, pilo se striktně nealko. Dostali jsme džbánek citronády (sladší, ale lahodná) a džbánek vody s plátkem okurky a mátou (tentokrát bez cukru). Jen úplně na závěr pak sklenka fernetu servírovaného v malé skleničce od marmelády s oranžovými a žlutými kolečky (opět vzpomínka na mládí), jestli mají i s Rumcajsem a Vochomůrkou jsem se radši ani neptala. Účet v retro plechové krabičce od kakaa, tentokrát asi spíš léta 50., protože jsem si ji nepamatovala (nebo že by postupující ztráta paměti?) nebyl až tak drastický (zvláště když jsme byly pozvané :-))

Jídlo lahodné, pocit přejedení nenastal, přesto jsem už nevečeřela. Personál ochotný a příjemný. Vybere si určitě i osoba, která tvrdí, že asijskou kuchyni nejí. Pan Paul Day, majitel podniku, chystá velice záhy otevření svého řeznictví v Náplavní ulici v Praze 2. Maso z přeštických bio prasátek tak budou moci ochutnat nejen návštěvníci jeho pozoruhodné jídelny. Tak ještě jednou díky za skvělý zážitek, katarský návštěvníku :-).

Čestr aneb jak jsme si užili hovězí

Nejhorší úkol, který mohu dostat, je vybrat  restauraci pro více osob. Nevím proč všichni usoudili, že jako výběrčí hospod funguji nejspolehlivěji, ale nezbylo, než se do toho pustit. Na seznamu se ocitlo restaurací asi pět, ale vítězem se stal relativně nový přírůstek řetězce Ambiente – Čestr. Ano, jednoduše česky s Č, i já jsem se nechala zmást hledáním Chesterů, ale vysvětlení je zcela prosté, protože tenhle Čestr není žádným krycím anglickým názvem, ale jednoduchou zkratkou dvou slov: česstrakatý skot. Hlavním důvodem je fakt, že toto zvíře z českých pastvin je hlavní položkou celkem stručného, ale o to osobitějšího menu.

Do restaurace se prodíráme přes kolem procházející demonstraci nevím za co, ale hlučný techno – disko rytmus mi dere uši a značně znervózňuje. Po zděšení, že za skleněnou fasádou restaurace je slyšet skoro stejně „dobře“ jako venku, následuje rychlé rozhodnutí – pokud to rychle neskončí, měníme lokál. Máme štěstí, nic měnit nemusíme, za necelou čtvrt hodinku se už i slyšíme.

V prostorách za bývalým parlamentem, dnes muzeem tam, kde sídlila Zahrada v Opeře, restaurace to známá „chlupatou“ výzdobou Báry Škorpilové, se tedy usadil „hovězí“ restaurant. Dekorace je naprosto změněná, obdélníkové stoly z přírodního světlého dřeva po obvodu fasády a kulatými  uprostřed lemují „provozní zázemí“, kde se střídá výčepní pult, výdejní pult a řeznický „koutek“, do kterého může zvědavý kulinář bezostyšně nahlížet a sledovat porcování a dokonce i bourání masa, které do restaurantu přijíždí po kolejnici umístěné pod stropem nebo si prohlížet jak dlouho jednotlivé porce masa zrají. Interiér doplňují „tonetová“ křesílka, podhled s obrázky stylizovaných býčích hlav v modré barvě má asi ladit s cibulákovým nádobím, na kterém se tu servíruje.

Každý host dostává své vlastní menu složené do jakési obálky, ze které vybafne kartička s obrázkem kravky, tečkovaně naporcované na jednotlivé bourané díly (dobrý pomocník pro amatérské kuchařky, po dotazu si kartičku odnáším domů). 10 položek v kapitole předkrmy míří spíš do mezinárodního jídelníčku (ceviche, salát s avokádem, …), jdu však tvrdě po české klasice a dávám si dvojitý vývar s vejcem. Od sousedů ochutnávám salát s uzeným lososem i zmíněné ceviche, ale vývar servírovaný se ztraceným, dokonale zaobleným, vejcem (mně se vždycky nevzhledně rozprskne) v měděném rendlíčku je absolutně vynikající, tedy jako od maminky. Silný, tak akorát mastný a chuťově jemňoučký.

Společnost „steakařů“, která mě obklopuje, si objednává „biftečky“ z nejrůznějších hovězích dílů, i takových, u kterých by mě ve snu nenapadlo je zpracovávat na rychlo (zaujala mě například veverka), já nedám dopustit na pomalou úpravu masa a vybírám velkou plec pečenou na másle se šalotkami a oreganem. „Dortíčkové“ masíčko v chutné omáčce se jen rozplývá a s chlupatými nočky a opečenou cibulkou tvoří dokonale harmonický pár. Ani jsem netušila, že ještě bude místo, ale i na dezert dojde. A to je teprve překvapení. Odolám hruškovému kompotu s pivní pěnou a dávám si dukátové buchtičky plněné mákem s rumovo – vanilkovým krémem nebo spíš taky pěnou. Stanou se naprosto dokonalou „tečku za tím dnešním večerem“. Šálek čaje z pravé máty jistí zažívací procesy, ani nemusím „žabí vajíčka“ febicholu. K tomu všemu opravdu profesionální obsluha. Tohle jsem si prostě nemohla nechat jen pro sebe.