Bílkova vila

Když není čas vyrazit za hranice města, podnikám ráda výlety po Praze. Ze všeho nejraději po stopách pozoruhodných staveb. Jednou z nich je i Bílkova vila, která se otevírala pro veřejnost loni v září a nebyl důvod její návštěvu odkládat, zvláště když počasí bylo vyslověně sluníčkové.

František Bílek (1872 – 1941) patřil mezi renesanční osobnosti českého umění. Působil jako sochař, grafik, architekt, designér, ilustrátor, spisovatel a myslitel. Na Akademii  původně studoval malířství, vzhledem ke své oční vadě (částečná barvoslepost) se ale začal věnovat oborům, ve kterých barva byla méně podstatnou složkou díla. Bílkova tvorba plná symbolů, duchovních odkazů, mystiky a odkazů na českou reformaci v sobě obsahovala vždy cosi tajemného a zároveň přitažlivého. Ve své době si pro svou výjimečnost a zcela nezaměnitelný rukopis hledal místo na výsluní  obtížně. Proto není divu, že i architektonická tvář jeho pražská vily je ojedinělou ukázkou jeho umělecká všestrannosti.

Dům vyprojektoval jako architekt, navrhl její interiér a podle vlastních návrhů nechal zhotovit a dokonce i sám zhotovil některý nábytek. Vila se rozkládá na ostrohu mezi Mickiewiczovou ulicí na Hradčanech a tramvajovou tratí, která vede kolem pražského hradu. Jako dítě mě vždycky zajímalo sousoší, které se na parcele vyjímá jako lodní kýl, netušila jsem, že dům, který se skrývá v pozadí, má tak slavnou minulost. Budova, jejíž půdorys má tvar půlměsíce, má představovat srp, který kosí zralé klasy. Budova je vystavěná z režného zdiva, kamenné sloupy na terasách mají připomínat svázané snopy. Rovná střecha byla v pražské zástavbě roku 1911, kdy byl dům dokončen, zcela ojedinělá, také vnitřní členění, kdy obytná část skrývá 2 podlaží, ale ateliér je koncipován přes celou výšku objektu, je neobvyklý.

Vila skrývá jednak obytné části, které ukazují, jak rodina žila, v ateliéru jsou Bílkovy sochy, v podkroví se skrývají ukázky Bílkovy knižní tvorby – ilustrace k básním Otokara Březiny, ex libris, grafika. Při vstupu do objektu se nesměle chápu kované kliky v podobě ptáka podle Bílkova návrhu, vstupní hala ohromuje kamenným ostěním dveří, které zdobí nejrůznější dřevořezby. Například na dveřích do kuchyně – dnes pokladna – jsou vyryta tajemná čísla, která znázorňují věk jednotlivých členů rodiny v době, kdy se do domu nastěhovali. Panty, kování dveří, nábytek v jídelně, skříně, všechno s řezbami a detaily tvůrce domu. Po schodišti, u jehož paty je kamenný sloup, na jehož vrcholu se vyjímá kamenná lucerna, vystupujeme do pater. V části budovy, která původně sloužila jako ložnice, jsou vystaveny grafiky, podkroví je věnované ukázkám knižní tvorby. V jednom ze sálů se promítá němý pěti dílný dokument o jaru v Praze z roku 1930. Je zvláštní, jak pohledy na jarní město dovedou zklidnit, jak lépe se lze vžít do doby, v níž Bílek pracoval. Nádherně opravená budova, výborně připravená expozice.

V pražském domě žila až do své smrti umělcova dcera Berta, která dům odkázala městu. Národní galerie spravuje také Bílkův dům v Chýnově u Tábora, kde roku 1941 Bílek zemřel. Tip na příští výlet.

Vycházku zakončujeme zcela prozaicky. Cestou přes Mánesův most k Rudolfinu upoutala naši pozornost obrovská loď, která kotvila u Alšova nábřeží. Přes zimu tu vyrostla pobočka restaurace Grosseto. Ne žy by byla na pohled nějak oslnivá, přesto jsme neodolali a krásné, teplé odpoledne jsme zakončili vynikajícími těstovinami, které se cenově nijak neliší od těch na náměstí Míru, a to i přes to, že je restaurant v samém srdci turistické zóny. Krásný konec jednoho volného dne s nezaměnitelným výhledem na Hradčany.

Reklamy

Konečná v La Gare

Letos jsme chtěli vyřešit nákupy dárků co nejdříve. Vyhotovila jsem seznam, kde u každého obdarovávaného figurovaly maximálně 2 položky a vyrazili jsme do ulic. Mohlo mě napadnout, že podobný nápad dostane polovina národa, protože v centru města se to s výjimkou několika adres nakupujícími jen hemžilo.

Představa, že máme-li seznam, máme vyhráno, se ukázala jako naprosto scestná hned u druhého dárku. Sehnat vhodnou kabelku pro postarší dámu ročník 28 se ukázalo jako úkol dosti nelehký. Když jsme se konečně po rádoby systematickém pročesávání „kabelkáren“ rozhodli pro výrobek z obchodu, který jsme navštívili jako první, byli jsme na pokraji fyzických a potažmo i psychických sil, protože jsme se ocitli přesně v tom stavu, kdy vám šikovný prodavač prodá cokoliv, protože vy už to prostě chcete mít za sebou. Čím jsem starší, tím nižší je má celková odolnost a výdrž.

Takové vyčerpání si ovšem zaslouží odměnu a ta má byla vyjádřena pozváním na oběd do Brasserie La Gare. Úžasné na téhle restauraci je, že stačí otevřít hlavní vstup a ocitnete se ve francouzském bistru. Z reproduktorů se linou francouzské šansony i hudba ze známých francouzských komedií, zařízení, atmosféra, personál …. to všechno je jako když otočíte kouzelným prstenem a už nejste na náměstí Republiky, ale na Place de la République.

Menu tu nemají nijak obsáhlé, zato poctivé francouzské. Názvy jednotlivých chodů důvěrně poznávám z poděděných kuchařek. Ceny nejsou úplně lidové (s výjimkou poledních menu ve všední den), ale jsou srovnatelné s úplně obyčejnou restaurací v zahraničí, která není ničím výjimečná, zatímco tady je na místní poměry určitě neobvyklo. Odskočili jsme si do pařížské hospůdky.

Číšník dokáže poradit, takže nakonec volíme jehněčí kolínko a cassoulet z kachny. Vždycky zapomenu, co že je to ten „cassoulet“, takže poučený chlapec vysvětluje, že se jedná o kachní stehno na bílých fazolích s rajčatovou omáčkou. Už ovšem nedodá, že doplněné dvěma plátky uzeného bůčku a silným kolečkem uzeniny, která na pohled připomíná métský salám. Servíruje se v litinové pánvičce, takže docela velké jídlo, vydrží teplé po celou dobu konzumace.

Moje jehněčí kolínko je dušené s hnědou omáčkou, ale dobře ochucenou a správně zahuštěnou (žádná hnědá voda jako u Cabo del torro v Cordóbě). Spočívá prostě a jednoduše na talíři dekorované kostičkou, ze které dobrovolně odpadává šťavnaté měkoučké masíčko.  Jako přílohu nám doporučili trojkombinaci příloh podávaných v červených litinových minikastrůlcích, které pod pokličkou skrývají bramborovou kaši, ratatouille a čočku v bílé omáčce. Nemá to chybu.

Rovněž na doporučení našeho číšníka zapíjíme červeným Languedockem AOC. Podává se v půllitrové karafě a je překvapivě lahodné, žádné stolní víno, ale poctivý mok. Když připočtu chléb z domácí pekárny podávaný s vynikajícím máslem (že by ho stloukali na dvorku :-)?), nemělo tohle menu chybu.

Nostalgicky opouštíme lokál a ještě se zastavujeme v lahůdkářské sekci. Z vitríny se na nás usmívají nejrůznější zákusky, velký výběr francouzských sýrů (po letech se opět vítám ze savojským tomem), domácí pekárna nabízí čerstvý chléb… Tak takovéhle vánoční nákupy si klidně zopakuji…

Husí hody v Kolkovně

Dostalo se nám pozvání na husu. Původně to mělo být s ochutnávkou svatomartinského vína, ale nakonec se večeře odehrávala v Kolkovně v Celnici, takže atmosféře spíše pivní.

Hned na okraj musím zmínit problém většiny hospod, který spočívá v dělení  kuřáckých a nekuřáckých prostor. Přesto, že jsme seděli v nekuřáku, což jsme si přáli, nasákli jsme docela intenzivně veškeré kouřové pachy z vedlejší části restaurace, která kuřácká je.

Večer velmi příjemný,  z kulinářského hlediska se však žádný velezážitek nekonal. Opravdu spolehlivě uspokojila chuťové kanálky husí játra s lokšemi jako předkrm. Druhým předkrmem byl nakládaný hermelín. Hned po prvním zakousnutí bylo jasné, že s tím, který připravuje naše M., se nedá porovnávat. Ten místní se servíruje rozkrojený podél na prkénku, politý olejem a posypaný mletou paprikou. K tomu cibule, kozí rohy, salát jako obloha.

Následně jsme řešili, kdo si dá jakou husí porci. Možnosti byly celkem 4. Buď celá husa, ale na tu nás bylo málo, následovala porce 1000 g odpovídající čtvrtce a nebo samotné stehno. Nakonec zvolila dámská část  tu kilovou porci napůl a pánská si objednala podle velikosti svých útrob a rychlosti metabolismu.  Když husu přinesli, vypadala báječně, po zakrojení se ale ukázalo, že bychom potřebovali nůž na steaky. Tuhost se potvrdila i při samotném žvýkání. Slovy klasika Holzmana: „Všechna získaná energie byla spotřebována na konzumaci“.  Nevím jak se taková husa připravuje v restauraci, ale tahle mi připadala, že ji nikdo řádně nepodusil  a rovnou ji pekli.  Maso tak nemělo šanci změknout a vlastně se jen vysušilo. Stejně tak jsem postrádala  šťávu. Porce byla přelitá trochou sádla, leč sádla čirého, bez dobrého slaňoučkého výpeku. Červené zelí jako příloha bylo naproti tomu výborné. Co jsou drbáky jsem neměla tušení, ukázalo se, že se jedná o velký bramborový nok (nebo malý bramborový knedlík v celku). Lokše, která byla též přílohou se naprosto odlišovala od té servírované k játrům – bramborová placka opečená na sucho. Byla totiž mastná.

Překvapivě vynikající byly buchty, které byly na jídelníčku uvedeny jako pozornost k huse. Obsluha se sice pokoušela nabídnout nějaký dezert z jídelníčku, ale protože buchty byly součástí husího menu trvali jsme na nich a dobře jsme učinili. Servírované hojně posypané cukrem s ještě teplou tvarohovou náplní se jen rozplynuly.

Zapíjelo se plzeňským, Masterem a Friscem. Opulentní hostinu zakončil čaj z čerstvé máty servírovaný ve vtipných konvičkách. Přes pozření „žabích vajíček“, jak se u nás důvěrně přezdívá Febicholu, mám husu v žaludku ještě teď.