Spolu / Sami

Igor Orozovič a Filip Rajmont v pozadí, foto ND

Igor Orozovič a Filip Rajmont v pozadí, foto ND

Název s alternativou, ale třeba i tajenkou, jejíž rozluštění není snadné nejen pro hrdiny tohoto příběhu. Toužíme být spolu, ale jednodušší je být sami. Být spolu totiž vyžaduje oběti i kompromisy. A ne všichni jsou na ně zralí.

Opět vinou své nezměrné zvědavosti jsem se vypravila do kapličky, abych se podívala, co za novoty to tam probíhá a jakže se tam to divadlo teď bude nově dělat. Doma ovšem už na žádné experimenty nikoho nedostanu, zapátrala jsem tedy ve svém okolí a ejhle, ukázalo se, že se najde v mé blízkosti povaha stejného ražení, která se ráda pouští do neprobádaných končin. Vyrazili jsme nakonec ve třech a ze stejného počtu částí se nakonec skládal i celý večer, ale pěkně po pořadě.

„Předkrm“ v kavárně Slávie nebyl špatný, ale po těch letech, co jsem tu nebyla, to prostředí nějak „zpanštělo“ a přestože vybavení i výhledy se prakticky nezměnily, jídelníček i personál jdou prostě s dobou, takže už žádný „turek“, žádné „startky“, prostě kavárna pro turisty.

Čas ale tlačí a tak se přemísťujeme do budovy Nové scény naproti, abychom se nechali potěšit divadelní hrou německé autorky Anji Hillingové, kterou na prknech s fasádou Stanislava Libenského nastudoval nový umělecký šéf divadla Daniel Špinar.

Po zběžné četbě recenzí jsem nečekala, že bych byla přímo uchvácena, ale také jsem nečekala, že budu deprimována. Co ale očekávat od německé autorky, kterou kritika řadí ke stylu „nové niternosti“ (viz divadelní program). Tři příběhy z prostředí na okraji společnosti uzavřel režisér do jakéhosi akvária, které striktně odděluje výlučný svět divadelních postav od běžného diváka v hledišti. Ten divák se smí dívat, smí chápat, ale netouží do něj proniknout o nic míň, než kdyby onen skleněný předěl neexistoval. Svět v akváriu je stejný jako virtuální svět internetu, pozorujeme ho zpovzdálí a jeho reálná existence je tudíž lehce nejistá. Je to jakýsi vzorek světů, které nás obklopují, ale o kterých, usmýkáni vlastní každodenností, vlastně nechceme vědět, a které přesto proti naší vůli existují.

V prvním příběhu klíčí cit mezi kontrabasistkou, která žije na ulici ve svém pouzdře na hudební nástroj a mužem bezdomovcem, který ji tajně miluje, nikdy jí však nedokáže city otevřeně projevit slovy ani činy. Příběh druhý se odehrává v gay baru. Jeden z pravidelných návštěvníků tu usiluje o pozornost druhého muže. Ten je však příliš zaměstnán svým handicapem – přišel o nohu – než aby byl schopen otevřít se nějakému vztahu. (Proč musí odehrát nešťastný Orozovič celé představení ve slipech už je asi licence režiséra. Ještě štěstí, že je na něj alespoň příjemný pohled.) V příběhu třetím ukrajinská uklízečka, jejíž odlišnost je tentokrát zvýrazněna krojem, touží po něčí blízkosti, vkloubit se do místního světa a vybere si muže, který náhodně zazvoní u jejích dveří, aby do něj projektovala všechny své představy. Ve všech příbězích postavy hledají vztah, ale nejsou schopni ho realizovat, sami být nechtějí, spolu to nedokáží.

Text, na papíře docela poetický, končí po 65 minutách očekávání zjištěním, že vlastně ani jeden z příběhů nemá žádné východisko. Problém představení je nejspíš v dramaturgické rovině. Hra asi má potenciál zaujmout určitou omezenou skupinu diváků, je však natolik subtilní a specifická, že na hlavní scéně se uvést nedá, zároveň je ale natolik svérázná, že je otázkou, zda je vůbec vhodná na scénu státní. Problém je, že nepřináší žádnou radost ani katarzi. Je to jen řetězení myšlenek zoufalých jedinců, kteří vlastně spolu komunikují jen v duchu (v průběhu večera nedojde k jedinému dialogu).  Ano, lidé jsou zoufalí a osamělí, ale divadlo by z principu mohlo nabídnout východisko. Tristní stav společnosti je k vidění všude kolem. Proč se na to mám ještě chodit dívat do divadla?

V běžném světě naštěstí východiska existují. Tím naším se ukázala být kavárna v podzemí pražské FAMU, kde čepovali výborné vinohradské pivo, které v kombinaci s vegetariánskými pochoutkami vrátilo radost do našich životů. 🙂 Jsem vděčná, že mám být s kým SPOLU. Jinak by člověk musel skončit jak hlavní postava ze Štědrého večeru paní Hůlové Igora Chauna.

Kateřina Holáňová ve svém "obydlí", foto ND

Kateřina Holánová ve svém „obydlí“, foto ND

Reklamy

Sochy v zahradě

Botanická zahrada v Troji pro mě dlouho zůstávala opředena tajemstvím. Znáte to, není čas. A pak si ho prostě uděláte. Zjistíte, že nemusíte cestovat přes Holešovice a přeplněným autobusem 102 s rodinkami, které míří do ZOO.  Když nejedete vozem, můžete se zelené oázy dobrat třeba od obchodního centra Krakov.  Nedaleko od něj je horní vstup do zahrady. Když už jsme tu, volíme vstupenku s Fatou Morgánou.

Možná je to i pepř ...

Možná je to i pepř …

Obavy z létajících a útočících motýlů třepetajících se prostorem a vplétajících se do vlasů jsou liché. Návštěvník se sice ocitne v tropech, zpěv ptactva ale vydávají reproduktory umístěné pod střechou skleníku, závany větru obstarávají ventilátory a třepetajících se motýlů není třeba se obávat. Vyskytují se většinou vysoko ve větvích a zaznamenáváme všeho všudy 4 jedince jediného druhu.

Šiška špěnělské čarovné jedle

Šiška španělské čarovné jedle

Zahradními pěšinkami se v letním dusném počasí procházejí většinou turisté, místní jsou nejspíš u vody. Zahrada je velkoryse založená v nádherném terénu a mimo seznámení se s nejrůznější flórou nabízí i velkolepé výhledy na město v údolí Vltavy. Letošní léto zdobí trávníky objekty Čestmíra Sušky a Lukáše Raise , které prostor velkoryse doplňují. Díky plánku sebraného ve skleníku může „bojovka“ začít.

Lukáš Rais

Lukáš Rais

Čestmír Suška

Čestmír Suška

Ve venkovní expozici jehličnanů jsou k vidění i pozoruhodné obří imitace šišek. Letničkový záhon hýří barvami, u jezírka láká k posezení lavička s přírodním vrbičkovým zastřešením, expozice jedovatých rostlin mrazí při představě, kam může vést letmý dotyk spojený s bezděčným olíznutím prstu a pravidelnost a čistota japonské zahrady musí nutně vnášet řád a klid i do nitra návštěvníků. Přes vinici sv. Kláry se vracíme, krátce se vnoříme do labyrintu trojského zámku a pak už jen přes lávku přímou cestou do Vozovny ve Stromovce, kde čeká příjemné spočinutí s dobrou krmí.

Skočec

Skočec

Hádanka pro znalce street artu

Už delší dobu se snažím zjistit, kdože je autorem objektů, které pravidelně potkávám na svých pravidelných pochůzkách městem. Jsem naprosto neúspěšná a tak mi třeba některý z čtenářů poví o těchhle artefakech něco víc. O tenhle zážitek se chci podělit.

S prvním objektem se lze setkat v Praze na Florenci. Zaujal mě hned, když jsem ho spatřila poprvé. Pak najednou zmizel, ale objevil se znovu a tak jsem požádala kolegu, aby ho zvěčnil, kdyby se zmizení opakovalo. Na rušné křižovatce působí tenhle háčkovaný strom jako lesní duch z jiného světa. Jeho autor musí být velký recesista, podle techniky tipuji, že by jím mohla být žena …

 

Druhý objekt  je k vidění přímo u paty nuselského mostu  na rozhraní mezi Karlovem a Nuslemi směrem na příjezdu do Prahy. Betonová Johanka z Arku, jejíž zbroj je tvořena sbírkou odrazek z nejrůznějších vozidel, třímá místo meče pochroumanou značku zákazu vjezdu. Někdy bych jí chtěla vidět jak v noci  září pod světly projíždějících aut, které ten zákaz vůbec neberou v úvahu…

 

Zatímco u háčkovaného stromu si tajnou instalaci v nočních hodinách  představit dovedu, usazení betonového kolosu na podstavci z pneumatiky vylité betonem muselo být o dost pracnější. Toho jeřábu by si přeci někdo musel všimnout. 🙂  Takovému vtipnému street artu je třeba fanditi.

Karlov

Tak nás přestěhovali. Do práce jezdím radši jedenáctkou, je to lepší než pochodovat po dálnici půl kilometru pěšky. V kanceláři nic nefunguje – tisk, scanner, vypadává internet…. a už neběží ani Lotus. Jsem tu trochu ztracená, tak využívám polední pauzu k průzkumu okolí. Prohlížím si budovy a místa a přemýšlím, jaké lidské příběhy se v nich odehrávaly. Někudy chodíme každý den a přitom ta místa vlastně ignorujeme.

Jako první „průzkumný“ cíl jsem zvolila kostel Panny Marie a svatého Karla Velikého na Karlově. Založil ho sám otec vlasti a zasvětil jej svému patronovi. Místo je trochu odříznuté Nuselským mostem, takže když se zrovna nejde z Albertova, vypadá nedostupně. Kostel mě vždycky zajímal, pamatuji si na pověst Aloise Jiráska i s barvitým obrázkem architekta, který upadl v podezření, že aby mohl nad hlavní lodí vybudovat tak rozsáhlou klenbu (nějakých 23 m), musel se spolčit s ďáblem. Už si nepamatuji, jak to dopadlo, myslím že architekt zešílel nebo se zabil, ale kostel stojí a slavná klenba s ním i přes řadu požárů a přestaveb.  

Celá léta mě nějak odrazovalo, že kostel spadal zdánlivě do areálu muzea Policie ČR. Tahle informace je totiž umístěna už na vchodu do parčíku před kostelem. Přesto jsem se tentokrát nenechala odradit a do zahrady vstoupila. Kostel je samozřejmě z muzejního areálu vyčleněn, navštívit jej lze pouze v neděli (kdy se tu koná i mše) a nebo mezi druhou a čtvrtou odpolední, od půl třetí dokonce s výkladem. Nevím, jak vyřeším to, že se budu muset o víkendu vydat někam, kam chodím do úřadu, ale nejspíš to budu muset překonat, protože ty tři zuby Karla Velikého, které tu jsou uloženy, prostě musím vidět!

Zvědavost mi nakonec nedala a zlákána informačními tabulemi o párcích v rohlíku, nápojích a smaženém sýru jsem pokročila dále k muzeu. Dovnitř mě nenalákala ani cena vstupného 30,- Kč za dospělého, která jakoby tam zůstala zapomenutá z dávných časů, ale nikdy neříkej nikdy, třeba jednou neodolám. Z rozsáhlého bývalého areálu augustiniánského kláštera jsem nahlédla  jen do parčíku, kde je zřízeno dopravní hřiště. Je u něj vystaveno pár pozoruhodných  strojů z policejní minulosti. Mimo vrtulníku, policejního „škuneru“ například Volha Gaz v modrých barvách s nápisem VEŘEJNÁ BEZPEČNOST a třeba minitančík, ve kterém se jistý pan Beneš pokusil v roce1970 překročit s celou rodinou státní hranici. Neuspěl, utekl sám a rodinu k sobě dostal až později, jeho „tank“ je ale neuvěřitelným svědectvím zdatnosti českého kutila.

Vycházím z parčíku, do nosu a do uší mě praští provoz na Sokolské, vracím se do kanceláře a plánuji další polední pauzu.