Elton John konečně živě

VSV4ffa68_212101_8225723Přestože Elton John nebyl letos v Praze rozhodně poprvé, pro mě to premiéra byla.  Až letos před vánocemi jsem dostala příležitost ho spatřit na vlastní oči a slyšet opravdu naživo. Přestože se jeho letošní turné mělo vztahovat k jeho nejnovější desce The Diving Board, zazněla během večera nejedna skladba z alb minulých, řada z nich téměř zlidovělých.

Necelých deset minut po dvacáté hodině koncert začíná  vystoupením 2Cellos, dvou chorvatských cellistů, kteří na svůj elektrický nástroj předvedou show nejen hudební, ale i vizuální a hned vzápětí přichází Elton John, aby publikum uvedl do varu jednou z nejpopulárnějších skladeb,  The Candle in the wind, kterou po tragickém úmrtí princezny Diany dedikoval právě jí. Klidně bych si jí  jednou také nechala zahrát.  A pak už následuje jeden hit za druhým, které jsou odměňovány našeným potleskem. Publikum, které je trochu spoutané v židlích, protože ani v parteru nejsou oficiální místa k stání, se během večera přesto dostává k pódiu, ze kterého Sir Elton dokonce rozdává autogramy.

Pódium neopustí přes dvě a půl hodiny. Večer graduje přídavkem v rockenrolovém pojetí, při kterém se už sedící publikum neudrží a pustí se do tance i na malém prostoru, který mezi židlemi zbývá. Tak snad zase někdy na viděnou.

Reklamy

Vánoční křest Michala Prokopa

Sto roků na cestě - přebalZatímco já byla s vánočním koncertem Michala Prokopa na výsost spokojená, našli se i rouhači, kteří odmítli se vyjadřovat. Usoudili, že písničky z nového alba jsou chabé, Prokop moc ukecaný a v reálu zdá se umělec není zdaleka tak milý, jak na pódiu předstírá. Mě jeho koncert potěšil a se mnou nepochybně i řadu dalších posluchačů ve vyprodané Arše.

Otvírákem koncertu nemohlo být nic jiného než Kolej Yesterday ze stejnojmenného alba z roku 1984, po němž následovaly další starší kousky a hned po nich první host, kterým nebyl nikdo jiný než Radúza. Příjemný vstup přesně na tři písničky, které zpěvačka zapěla většinou ve francouzštině a na klavír se zdatně doprovodila i s ukazováčkem zasaženým při štípání dříví. Michal Prokop pak pokračoval skladbami z alba Poprvé a naposledy, ze kterého mám ráda většinu písniček, ale naprosto nejvíc mně včera padli do nálady Zloději času. 

Jako další host se představil dlouholetý Prokopův spolupracovník, autor hudby bezpočtu jeho písní – Petr Skoumal. Nejprve se všem svěřil se svou noční můrou, ve které ho pronásleduje představa, že zklame jako sólový klavírista, aby následně rozezpíval celou Archu písní narážející na boom sociologických průzkumů s light motivem slov: „Kdyby se mě ptali, tak neodpovím.“

Po dalším bloku známých písniček následoval křest nového alba Sto roků na cestě inspirovaného tak trochu GGM, kde se vedle tradičního textaře Pavla Šruta v týmu představuje i nové jméno Jana Laciny. Za kmotry si Michal Prokop přizval starou „hradní“ partu a vedle Ladislava Kantora a Jiřího Stránského popřál „novorozeněti“ šťastný osud i Karel Schwarzenberg. Protože od smrti Václava Havla uplynul den před křtem přesně rok, nedalo se na pódiu (a možná i někde pod ním) nevzpomenout pietním vyhrnutím nohavic u kalhot.

Pak už se hrálo z nového alba. Zvuk kapely Prokop tzv. drží, jen některé skladby malinko připomínají ty starší (ťuklo mě třeba u Kartáčku na zuby, který se v prvních taktech silně podobá právě Zlodějům času). Až si texty trochu naposlouchám, řadu z nich si nepochybně oblíbím.

Na závěr se nezapomnělo ani na oldies, když Framus Five interpretoval jedno ze skvělých blues, na které kapela v šedesátých letech ulovila nejednoho fanouška (v té době byla mým favoritem v podání Michala Prokopa skladba Ray Charlese I Belive To My Soul  .  Jako přídavek na rozloučenou zazněla písnička z Města Er. Skvělý zvuk kapely, kterou v minulosti prošla řada vynikajících hudebníků a ve které stále působí naprosto famózní houslista Jan Hrubý a perfektní kytarista Luboš Andršt,  měla spolu s Prokopovým zpěvem za následek další nezapomenutelný večer. Teď si mohu jít v klidu nalít domácí vaječný koňak, doufat, že rum, ze kterého jsem jej vyhotovila, neobsahoval metylalkohol, pustit si CD Framus Five a čekat na konec světa ……….

Zelená pošta

Zelená pošta je společné studiové album Mariána Vargy, Pavola Hammela a Radima Hladíka. Texty na něj přispěli Kamil Peteraj, Boris Filan a Miroslav Válek. Protože šlo o studiové album, jeho živá podoba  se nikdy nekonala, až nyní, prakticky po třiceti letech, kdy původní členy kapely již zdobí šediny, které ovšem nikterak neubírají na jejich muzikantském nadšení a výkonech. V září album zahrálo Vargovo Collegium Musicum v Bratislavě na festivalu Konvergencie, v listopadu mělo premiéru v pražské Arše a pro velký zájem bude mít další reprízu v únoru tamtéž. Původní skupinu ve složení Varga, Frešo, Hammel, Griglák a Hladík jako host nově doplnil mladý hráč na bicí, Martin Valihora.

Koncert v Arše se stal setkáním všech skalních fanoušků, nechyběli ovšem ani mladé tváře (některé z nich po očku sledovaly, jestli jsou opravdu nejmladší nebo jestli je mladší personál divadla). Nechci sem ale neustále tahat narážky na věk ať posluchačů nebo účinkujících. Důležité je, že se hrála výborná muzika  a jinou než takovou si k tomuhle hvězdnému seskupení ani nelze představit. Po první zpívané části s Pavolem Hammelem se Varga rozhodl udělat fanouškům radost a odehrál mé dvě nejoblíbenější skladby, totiž Hommage à J. S. Bach a Ulicu plnou plášťov do dažďa, které s neochvějnou pravidelností, tak jako i na jiných koncertech, uvádějí koncertní publikum k naprostému šílení. Pokračovalo se skladbami z  alb Na II. programe sna a Labutie piesne, tj. LP, na kterých slovenský tým spolupracoval s Radimem Hladíkem. Nádherný koncert, nádherný zážitek, takže jen doufám, že „dovidenia“ příště.

Díky technickému pokroku mám radost, že mohu do svého internetového deníčku vložit odkaz na mou nejoblíbenější skladbu, kterou jsem jako dítě neustále protáčela na našem starém gramofonu a přiváděla rodinu i sousedy k zoufalství:

John Mayall – Archa 2012

Na Johna Maylla mám dvě vzpomínky a včera k nim přibyla třetí, konečně společná. Ta první se datuje hluboko do minulosti, kdy koncert tohoto legendárního představitele blues navštívila moje polovička kdesi v Bratislavě v prostoru jehož název měl cosi společného se Slovenským národním povstáním a prý strašně lilo.

Když přijel John Mayall na Folimanku do Prahy v roce 2007, šla jsem na koncert sama já, protože má druhá polovina byla stižena nepřekonatelnou bolestí hlavy. Do pražské Archy jsem kupovala vstupenky v předvečer vystoupení a konečně se zadařilo, prožili jsme si koncert  společně a že za podívanou a poslech stál. U zvukařské ohrádky jsem se nemusela s nikým mačkat, navíc poskytovala stabilní oporu i při rytmickém podupávání a k tomu bylo skvěle vidět na pódium.

Řada rockerů a bluesmanů v 79 letech už je v hudebním důchodu a v některých smutných případech se nechá vozit jako atrakce a místo aby hrála, celý večer vypraví historky (nejmenovaný kultovní černý kytarista). Případ Johna Maylla to tedy není ani náhodou. Energií nabitý, štíhlý svižný muž s dlouhými šedými vlasy sepnutými do ohonu má elánu na rozdávání. Před začátkem koncertu rozdává autogramy (též jsem uchvátila jednu trofej na vstupenku :-)), žádná CD už se ovšem neprodávají. Tohle médium je bohužel na ústupu a s ním i radost si hudbu nejen poslechnout, ale i si jí „podržet“ a pokochat se grafickým zevnějškem hudební „krabičky“.

Mayall má ovšem také skvělou kapelu. Během večera odezní všechny kultovní songy a každý muzikant dostane svůj prostor pro sólo. Exceluje nejen samotný bluesový král na klávesy, foukací harmoniku a kytaru, ale vynikající Greg Rzab na basovou kytaru (ve svém sólu si neodpustí žertíky s odkazem na Smoke on the Water),  Rocky Athas na sólovou kytaru a Jay Davenport  na bicí. Z Youtubu jsem stáhla nahrávku ne úplně dokonalou, zato zachycuje Mayalla s Rzabem ve skvělé show při Room to Move.

 Ještě teď mi zní v hlavě harmonika z Chicago line  a je mi tak nějak smutnosladce. Když jsem si na Mayallových stránkách přečetla, jaká šňůra ho čeká do konce roku a že hraje každý den v jiném městě, nemohu než smeknout a těšit se třeba ještě někdy u nás doma na shledanou.

Cold Play v Praze

Vlastně to už asi nestihnu pořádně popsat, protože záhy mizím a nechci mít s elektronickými médii opravdu nic společného. Ale protože nechci, aby tenhle zážitek vymizel z mé paměti, musím si  napsat alespoň „klíčová slova“ Mylo Xyloto a Paradise.

Koncert Cold Play v Praze byl naprosto nevšední show. Vizuální paráda taková, že jsem hudbu brala vlastně až v druhém plánu (což je trochu škoda). Přitom mi v uších stále zní melodie, kterou skandoval celý stadion.

Pódium dominuje 5 různě velkých „tunelových vjezdů“, možná vchody do budoucnosti, která slouží jako projekční plátna. Napnutá v kruzích tvoří dominantu scény, jednoho velkého graffiti prostoru, který pohltil i hudební nástroje ozdobené stejnými motivy. Dominují neonové zářivé barvy. Po úvodní instrukci jak si nasadit světelné náramky rozdávané u vchodu, přichází kapela a s ní psychedelická smršť promítaných geometrických obrazců umocněných z hlediště  blikajícími různobarevnými náramky diváků. Nechybí ohňostroj, laserové efekty, prostě podívaná s „poslýchanou“ zároveň. Hraje se hlavně z Mylo Xyloto, ale nechybí ani oblíbené „provařené“ pecky ze starších desek. A show pokračuje:  déšť barevných papírků, snad motýlků, snad lístků zázračných květů , Chris Martin si do té barevné „peřiny“ dokonce i lehá. Odnikud se objevují pomalované balony, se kterými si všichni pinkají, na různých místech arény vyrůstají obří nafukovací růžoví modře tetovaní motýli, obří kapky (nebo slzy?), plaménky …. Hudba, barvy, radost, opojení …. Hodina a půl uteče jako nic. Možná návrat Žluté ponorky ….

Amsterdam 2012

Sympatické město Amsterdam jsem navštívila poprvé a naposled před dávnými lety záhy po otevření hranic a prožila v něm jeden náročný den, ze kterého si nepamatuji vůbec, ale vůbec nic.  

Koncertní šňůra Toma Pettyho, který na svých cestách Evropou Čechy z neznámého důvodu vypustil, nás do města kanálů a úzkých cihlových domů zavedla znovu. Než nastal nedělní večer, prožili jsme víkend, po kterém zůstaly v paměti zážitky, které s koncertem v Heineken Music Hall (v sousedství hřiště Ajaxu Amsterdam) směle soupeřily.

Vybaveni zkušenostmi z jiných měst nás z letiště dovezl vláček na místní hlavní nádraží, zde jsme v automatu (Pozor! Některé automaty na jízdenky, ale například ani místní Albert nebo malé obchody, neberou zahraniční platební karty!) zakoupili 72 hodinovou tramvajenku (ke strojku se přikládá nejen při vstupu, ale i při výstupu z vozidla) a vytyčili hlavní programové linie …

Jak jinak, mířili jsem hlavně do místních galerií a muzeí, jejichž návštěvu nám výrazně usnadnila muzejní karta za 45 €, která platí celý následující rok a její hlavní výhodou jsou nejen úspory finanční (ceny vstupů se oproti mému průvodci z roku 2009 zdvojnásobily), ale zejména časové, protože věřte nevěřte, turisté v tomhle městě vytváří neuvěřitelné fronty před snad všemi dostupnými stánky umění.

Z těch stěžejních jsme nejprve zavítali do Hermitage Amsterdam, která hostí sbírku impresionistů z Treťjakovské galerie v Petrohradu. Je to opravdu pěkně koncipovaná výstava, zaměřená na kontrast mezi směry v té době „protěžovanými“ spolu s nově se rodícím impresionismem. Název celého směru vlastně vznikl díky pejorativní recenzi Monetova obrazu z roku 1872 Impression, soleil levant.

V předsálí výstavy si může návštěvník pročíst seznam některých technických objevů 19. století, které evidentně ovlivnily i vývoj výtvarného umění. Díky objevu fotoaparátu se impresionisté dostávají do opozice k realistickému směru (fotoaparát jakoby realismu upíral smysl) a organizují si svůj Salon odmítnutých. Při svém malování v plenéru také mohou úspěšně využívat  i objevu amerického malíře Johna Goffe Randa, jehož plátna byla sice v běhu staletí zapomenuta, který ale vynalezl do té doby nevídanou věc, totiž zinkovou tubu na barvy. Skvosty, které se dostaly nejrůznějšími cestami do Ruska, jsou k vidění v Amsterdamu do 13. ledna 2013.

Muzeum Van Gogh (podle odposlechu z hlášení tramvajových zastávek čti „fan choch“), které bylo další na pořadu, bylo v neděli dopoledne skutečně v obležení. Díky kartě jsme nekonečnou frontu stát nemuseli, přesto jsem byla trochu rozladěná. Aby všichni mohli sbírky spatřit, neprovádějí se tu žádná „protiucpávací“ opatření, takže do galerie se dostanete, nicméně hrozny, které se kolem jednotlivých obrazů vytvářejí, prakticky znemožňují cokoliv si pořádně prohlédnout. Tohle opravdu není nic pro mě, přesto jsme se poctivě prodírali davy, protože vidět průřez Goghovou tvorbou a uvědomit si, co všechno namaloval za 10 let, kdy se malířství věnoval, je neuvěřitelné, jeho pracovitost musela být nadpřirozená. Mnohem příjemnější byla prohlídka sbírky tisků, která je tu vystavena do září letošního roku a nezaslouženě přitahuje mnohem menší pozornost. Z muzea odcházíme bohatší o pěkný katalog, ve kterém si v klidu listuji a pročítám komentáře, na které jsem neviděla, za úžasný úlovek pak považuji „BD (bandes dessinées)“, komixové zpracování životního příběhu Van Gogha.

Mezi významné umělce spojené s životem města patří i další malíři, jejich tvorba spadá do století mnohem ranějších. Patří sem amsterodamský rodák Rembrandt (jeho dům lze též na kartu shlédnout), Vermeer, Hals, ale samozřejmě řada dalších, originály jejich obrazů si lze prohlédnout v mnohem klidnějším Rijks Museu.

Rozměry obrazu 363 x 437 jsou pro "prohlížeče" reprodukcí ohromující

Zklamáním pak bylo rekonstruované a tudíž zavřené Stedeljik muzeum současného umění, ale třeba to do jeho otevření v září letošního roku s tou naší kartou ještě pořídíme. 🙂 

PS: koncert Toma Pettyho byl úžasný, hrál všechny oblíbené kousky, nejvíc asi z  Full Moon Fever. Into the Great Wide Openu jsem se nedočkala, ale i tak to stálo za to.

Johnny Winter – Lucerna Music Bar

Díky svým bližním jsem se zase dostala na koncert osobnosti,  jejíž existenci jsem dosud nějak vytěsňovala. Jak  jsem se posléze dozvěděla, pohybuje se  Johnny Winter v bluesovém světě spolu se svým bratrem Edgarem od šedesátých let, já měla tu čest až včera večer v Lucerna Music Baru. Vždycky mě někam vezmou „naslepo“, ale asi mají dobrý vkus, protože většinou jsem docela nadšená.

Jak se ukázalo, nebyl legendární bílý bluesman  v Čechách po prvé  a mě koncert opravdu mile překvapil. Kapela, kterou se obklopil, hrála opravdu dobře, od prvních akordů neuvěřitelný drajv, tryskalo z nich nadšení a radost. Lucerna Music bar plná v rytmu blues pohybujících se šedesátníků (mladší generace byla ve výrazné menšině).  Legendární Johnny na tom ovšem  fyzicky nebyl nejlépe. S tváří skrytou pod obrovským kovbojským kloboukem zpod kterého splývaly dlouhé bílé vlasy (JW je totiž albín) se zvolna ubíral ke své židli ve středu pódia a se zavřenýma očima nechal své prsty rozběhnout  po hmatníku své vzhledově i zvukové zvláštní kytary Erlewine Lazer. Těžko uvěřit, že téhle bluesové legendě je 67 let. Upřímně: nevypadá totiž vůbec dobře, celý večer jsem o něj měla upřímný strach. Z jen o rok staršího Keith Richards totiž neustále tryskají gejzíry energie. Johnny Winter vypadal, jako když ho drží jen to, že hraje.

Známé hity i nové kousky rozpohybují celý sál. Vito Luizi mimo hry na bicí dokazuje, že má i  úctyhodný hlasový fond, skvělý je Paul Nelson na kytaru i neuvěřitelně a neustále se šklebící Scott Spray na basu. Hraní jde Johnnymu výborně, zpěvu ale chybí náboj, není mu moc rozumět, připadá mi povadle.

Derou se přede mě diváci lační ulovit unikátní záběry (stojím totiž nezvykle blízko u pódia) a ani mě to neštve, protože rytmus kapely je vážně strhující. Po přídavcích zjišťuji, že jsem přišla o sluch, ale zato mi vůbec nedošlo, že mě bolí nohy nebo záda. Tak díky Johnny, doufám, že ve Staré Roli s Lubošem Andrštem do klaplo a  držím palce na zbytek letošní šňůry!