Flash nebo Flesh? To je Flaesh v Rudolfinu

Kiki Smith - Tuš a koláž na nepálském papíře, 162,6 x 411,5 cm, 2012

Kiki Smith – Tuš a koláž na nepálském papíře, 162,6 x 411,5 cm, 2012

Nestydím se za to, že mám ráda vše hezké a příjemné, zábavné a kreativní, zkrátka pozitivní. Každodennost nabízí spoustu nepěkného a i když může ošklivost krátkodobě zaujmout, nepovažuji za nutné, vytvořit z ní princip. Ošklivost může umělce přitahovat stejně jako laika. Umělec dokáže jejím prostřednictvím podtrhnout význam, zdůraznit vyznění, upozornit na závažné téma. Může si z ní vytvořit i umělecký program. Stačí příběh, důvod, smysl, krédo …. Za její nástroj si může zvolit například lidské tělo. Zbavit jej všeho duchovního a soustředit se na jeho živočišnost, pudovost, na onu fyzickou schránku odsouzenou ke zmaru. Zbavit jej soukromí a intimity, odhalit v nahotě a syrovosti. Zastřít erotičnost, zaměřit se na biologickou animálnost.

Současná výstava pěti renomovaných světových umělkyň v Rudolfinu Praze ukazuje, že krása je pomíjivá a rozklad trvalý, krásno je subjektivní pojem a návštěva galerie nemusí nutně přinášet libé pocity. Umění už nemusí znamenat krásu ve staromilském pojetí, intuitivně zdůrazňuje osobní zkušenost přetavenou do syrové zkratky.

Každé z umělkyň je věnován jeden sál a v každém sále běží krátký film, kterým každá z nich přibližuje svou tvorbu.

Holanďanka s jihoafrickými kořeny Marlene Dumas představuje akvarely ženských aktů, které přitahují expresivitou nahoty. Pro Britku turecko-kyperského původu Tracey Emin neexistují tabu, své „zaneprázdněné“ ženy vyšívá na plátno a tká do barevně jemných tónů tapiserií, v její tvorbě překvapivě málo syrové. Provokativní tón předchozích sálů však tvrdě přebíjí belgická sochařka Berlinde De Bruyckere. Její lidská těla z vosku barevně evokují rozklad natolik zdařile, že je těžké v tomto sále pobýt déle. Tvorba Kiki Smith rázem působí jako balzám na duši. Kontrast jejích obrazů na nepálském papíře s předchozími sály je výrazný. Skrývá jemná technika stejně drsnou pravdu? Sál Louise Bourgeoise vrací návštěvníka galerie zpátky na zem. Dokument, ve kterém Louise vypráví o své tvorbě, přibližuje její vnímání světa i sebe. Kdo  hledá díla podobající se jejím Rukám, nenajde. Vystavené akvarely jsou drsně animální a vystavené objekty se ocitají v pozadí.

V galerijním shopu je připravena k nahlédnutí řada publikací o všech prezentovaných autorkách. Je to dobře, vystavené objekty by mohly být zavádějící, protože představují jen jedno spektrum jejich práce. Výstava je pohledem na významné mezinárodně uznávané umělkyně, 20. a 21. století. Jejich místní současnice se s nimi mohou směle měřit, jen toho marketingu se jim nedostává.

MARLENE DUMAS Námořníkův sen, kvarel na papíře 125 x 70 cm, 1996

Marlene Dumas, Námořníkův sen, akvarel na papíře 125 x 70 cm, 1996

Reklamy

„Souboj“ filharmoniků

Přelom roku 2014 a 2015 byl plný hudebních zážitků. Už po druhé jsme prožili příjemného Silvestra ve společnosti berlínských filharmoniků řízených taktovkou Simona Rattla. Přímý přenos Berlinského gala tentokrát zprostředkovalo kino Lucerna. Zahajovalo se barokním Jean-Philippem Rameau, pokračovalo Mozartovým klavírním koncertem A dur, který ve svých 91 letech odehrál v neuvěřitelné formě klavírista Menahem Pressler. Zazněly úryvky z opery Háry János od Zoltána Kodályho a samozřejmě nechyběly ani populární Slovanské tance Antonína Dvořáka (č. 2 a 7).

Až na úvodní bod hlavní program odezněl v jakémsi rakousko-uherském duchu. Znovu a opět lituji rozvratu tohoto soustátí, protože vzájemné vlivy jednotlivých národů se nádherně obohacovaly a to nemluvím, jak by to dnes bylo fajn mít „vlastní“ moře. Podobně jako v jiných zemích je Gala i událostí společenskou o čemž svědčí spokojený výraz Angely Merkelové v průběhu koncertu.

Zamrzelo jediné. České publikum zvyklé nechodit do kina na čas, si vyložilo začátek koncertu po svém, a zatímco filharmonici opravdu spustili úderem 17h30, diváci se trousili dobře do tři čtvrtě na šest. Doplatili na to ti dochvilní a Jean-Philippe Rameau, při kterém se bouchalo sklápějícími sedadly a dohadovalo, kdo kde má sedět.

Hudební menu pokračovalo na Nový rok dopoledne Filharmoniky vídeňskými, tentokrát bez mé přítomnosti u obrazovky. Nevím, jestli letos pro televizní přenos zvolili tvůrci stejnou režii, ale ta loňská s baletními vložkami a záběry na květenu mě poněkud dráždila, takže zvítězila metoda rozhlasového poslechu vídeňských klasiků bez sledování obrazovky. Nezbývá než doufat, že novoroční oběd připravený za poslechu známých melodií získal ve vyváženosti chutí čočky a uzeného přidanou hodnotu. 🙂 Kdo by  chtěl koncert i vidět, může níže.

Večerní program završil novoroční koncert přímo v prostorách České filharmonie. Přesně ten, na jehož generálku jsem nesehnala vstupenky. Snad řízením náhod, snad osudu, ale zejména díky velkorysosti pana ředitele Davida Marečka jsem se na něm ocitla in persona.

A bývala bych měla čeho litovat. Za dirigentský pultík se tentokrát nepostavil Jiří Bělohlávek, ale mladý a dynamický dirigent Tomáš Netopil, který v současnosti působí v německém Essenu a na podiu Rudolfina rozehrál nefalšovaný hudební ohňostroj. Program složený z operních předeher a árií italských mistrů Rossiniho, Donizettiho a Verdiho sliboval krásný zážitek už na papíře, v hudebním provedení však předčil všechna očekávání.

V krátkých pauzách mezi body programu přiblížil sám pan ředitel jednotlivá díla a posluchačům prozradil nejen kontext postav v libretu jednotlivých oper, vtipným komentářem doprovodil i charaktery postav. S dramaturgií koncertu skvěle harmonovala i volba pěveckých protagonistů, totiž Adama Plachetky a Kateřiny Knížkové, jejichž novoroční polibek po posledním přídavku dojal nefalšovanou upřímností.

Hudební výkony všech tří hudebních těles potěšily ucho milovníka srovnatelně. Možná s ohledem na repertoár musím trochu nadržovat filharmonikům českým. Výjimeční byli trochu i v pojetí odění hudebníků. Zatímco však bílá květina v klopách pánů působila elegantně a tmavé obleky pozdvihla, z hudebnic jsem neměla pocit, že se v bílých šatech s průsvitnou řízou cítí dobře.  Trochu většímu sexappealu by se jistě nebránily.

 

 

Tak pravil David Lachapelle

Přes svůj bídný zdravotní stav zcela se neslučující s mrazivým počasím posledních dnů jsem se odhodlala vypravit do Rudolfina na výstavu Tak pravil David Lachapelle. Nejsem si jistá jestli mně to prospělo, energií ani optimismem mě výstava zrovna nenaplnila, leč zvědavost a jisté voyeurství mě nutilo o ni nepřijít.

Parafráze názvu s Nietzscheho filozofickým traktátem Tak pravil Zarathustra, které se zabývá teorií věčného opakování téhož, patřičně koresponduje s Lachapellovými obrazy konzumu, přesycenosti, zmaru, zániku lidských hodnot a hledání ztraceného Boha, který je podle Nietzscheho mrtev. V Lachapellových fotografických kompozicích se ovšem neobjevuje žádný nadčlověk, jen spotřebou pohlcený jedinec. 

Výstava je reprezentativním souborem  představující  vývoj umělce od jeho počátků do současnosti. Fotografie z 80. let, figurální kompozice a hra se světlem zobrazuje jakési tajemno, za kterým se možná skrývá božská přítomnost. Možná barvotiskový svatý obrázek, možná umění. Ve značné části svého života se Lachapelle věnoval reklamní fotografii, ve které si také vydobyl mistrovské ostruhy a jeho provokativní styl se stal vzorem pro řadu následovníků. Slavné osobnosti stylizoval do svých „barokních“ vizí a nejrůznějšími rekvizitami se mu dařilo provokovat nejrůznější emoce, oblíbil si tvorbu cyklů – Potopa, Pokoření Afriky, Ježíš obklopeným současnými reáliemi, v poslední době se vrací k volné tvorbě. 

Výstava představuje soubor 109 fotografií a črt a kdo ji nestihne do 26. února, může se podívat na autorovy webové stránky zde a v soukromí domova se s exaltovanými fotografiemi umělce sblížit. Možná je někdy zobrazovaná skutečnost na hranici oficiálního vkusu, přesto divák nechce odtrhnout zrak od jednotlivých detailů i důsledně propracované kompozice a možná s chutí, možná s odporem, si prohlédnout vše, co tyhle „překořeněné“ obrazy nabízejí. Kritika konzumu, zániku víry a nesmyslnosti válek se jakoby překlápí ve svou vlastní negaci a možná se sama stává tak trochu uměním bulváru.

Faustovská symfonie

V pátek začala podzimní sezona. Už jsem se moc těšila, léto je v tomto punktu lehce neaktivní. A protože jsme se složitou cestou dostali ke vstupenkám na Českou filharmonii, mohli jsme ten začátek oslavit účastí na koncertě přímo zahajovacím. Patřičně jsem se na to oblékla, přes léto jsem pomalu zapomněla, jak se to dělá, kupodivu jsem vše dopnula a vyrazili jsme. Přes všechny přípravy jsme málem přišli pozdě, takže jsem už nestihla svou oblíbenou sklenku sektu, ale na koncert to bylo akorát.

Program začínal až ve 20 hodin a uváděla se jediná věc: Faustovská symfonie ve třech obrazech pro tenor (Aleš Briscein), sbor (pod vedením mladého a talentovaného sbormistra Lukáše Vasilka) a orchestr Franze Liszta. Hrálo se bez přestávky, takže o svou sklenku jsem definitivně přišla. Přesto mě to nijak zvlášť nemrzelo, protože koncert dal  na všechny obyčejné lidské potřeby zapomenout.

Rudolfinum mám ráda nejen za jeho akustiku, kterou považuji za lepší než tu ve Smetanově síni. Ráda pozoruji hráče a jejich nástupy a tenhle zážitek ve Smetance většinou chybí (pokud nesedím na balkoně). Z řad na rovné ploše se toho pozorovat moc nedá, zato plocha „šikmá“ je prostě ke sledování výkonnosti muzikantů k nezaplacení.  

Na úvod vystoupil zaměstnanec Filharmonie a připomenul úmrtí Josefa Suka (7. 7. 2011), kterému chtěl celý večer věnovat jako vzpomínku. A večer byl opravdu výjimečný. Dirigoval šéfdirigent filharmonie, britský dirigent izraelského původu  Eliahu Inbal a skvěle. Sbory, které miluju, byly sice až v poslední „třetině“, takže na můj vkus jich bylo méně, než bych si přála, ale koncert to byl úžasný, tleskalo se snad patnáct minut. Znovu a znovu musel pan dirigent režírovat „klaněčky“. První housle hrál Josef Špaček ml., nový koncertní misrt ČF. Přes svůj opravdu ranný věk (je mu 24 let), už stihl vystudovat v USA a získat onu pomyslnou první „židli“ v orchestru. Opravdu šikovný mládenec.

Jak se ukázalo, jednalo se o specifickou kulturní událost, protože po skončení se ve foyer procházeli lidé jako ministr kultury, současný ředitel ČF, bývalý ředitel ČF, … a nepochybně řada dalších mně neznámých ředitelů :-). Dále jsem zahlédla naše jógové parťáky z léta  …. a k tomu jsme potkali kamarádku V. K. s dcerou vyrostlou do krásy, které se chystaly dokonce na jakýsi raut. My sedli na bus, uháněli domů a rozprávěli o krásném koncertu i příjemných setkáních.

Americké Venuše Ladislava Sutnara

Americké Venuše Ladislava Sutnara jsou k vidění v malé galerii Rudolfina do 11. 09. 2011. Je to zážitek nevšední. Pár Sutnarových obrazů jsem viděla jen v různých katalozích. Velká výstava v roce 2003 mě nějak minula a Sutnar pro mě představoval osobnost zejména v oblasti designu a funkcionalistické typografie, nových trendů nového světa meziválečného období. Hodně se angažoval také v oblasti výstavnictví a když v roce 1939  jel odinstalovat expozici Světové výstavy do New Yorku, domů už se nevrátil. Teprve po válce za ním odešla i jeho rodina. Sutnar pak v USA i nadále působil jako grafik a designér.

 Malbě se původně věnoval  sporadicky, teprve od 60. let začíná malovat obrazy mnohem intenzivněji a na vrcholu produktivního věku pak dostane chuť svá díla také vystavit. Koresponduje s řadou galerií, mimo jiné i s Thomasem Messerem, Čechem, který stál několik desítek let v čele Guggenheimova muzea v New Yorku, ale svými malbami se prosazuje obtížně a sklonek svého života neprožívá zrovna v hojnosti.

Jeho hlavní uměleckou inspirací se stává ulice, ve které bydlí, totiž 52. ulice plná nočních klubů a striptýzových barů. A zejména hlavní aktérky těchto podniků vstupují svým ženstvím do jeho obrazů, aby se staly jakousi stylizovanou ikonou podoby ženy let šedesátých. Za minulého režimu se u nás jeho práce nevystavovaly, o to objevnější je v českém kontextu výstava v Rudolfinu, která respektuje i Sutnarův cit pro grafiku a popisky jednotlivých obrazů graficky kopírují jeho strojopisné seznamy, byť tentokrát bílým textem na černém pozadí.

Zajímavá je technika jeho malby. Každému obrazu předcházelo několik náčrtů, na jejich základě vyhotovil přesnou geometrickou studii a podle ní pak realizoval matematicky přesné  křivky, které jakoby maloval pomocí kružítek a křivítek. Válečkem namočeným v akrylu vykrýval sytými barvami přesně vymezené plochy, jejichž výsledkem byly U.S. Venus v mnoha podobách a polohách. Jeho Venuše mají silný erotický náboj,  zobrazení se soustřeďuje na zásadní ženské atributy. Oči zobrazuje málokdy, občas za tmavými brýlemi, zato plné rty, ňadra, křivky boků, stehen, lýtek, výrazné prsty a vlasy padající do tváře, tvoří základní kompoziční materiál. Obrazy jsou jakousi stručnou stylizací, jsou působivé, dekorativní a vyjádřené plnými barvami, které pozitivní atmosféru. Stylově připomínají americký pop art.

Sám Sutnar nazýval svou tvorbu Joy-Art, totiž umění radosti a zjednodušující forma jeho pláten navádí k Teigeho teorii o nahrazení obrazů na stěnách domácností plakáty. Osobně Joy-Art vnímám jako skutečnost, že pozorování jeho obrazů ve mně vyvolává příjemné pocity, skrývají v sobě jakousi pozitivní energii. Většina pláten pochází ze sbírky jeho syna, několik pak z Galerie Zlatá husa. K výstavě vydalo nakladatelství Arbor Vitae ve spolupráci s UPM také moc pěkný „katalog“,  graficky trochu připomíná obdobný z výstavy Mel Ramose ve Vídni. Také zde tvoří přebal plakát jedné z Venuší. Kniha obsahuje texty od několika autorů a hlavně bohatý obrazový materiál.

Já, bezesporu

V rámci narušení stereotypu jsem odmítla vysedávat před bednou nebo počítačem a vyjídat lednici a vypravila se na komentovanou prohlídku výstavy Já, bezesporu. Záhy jsem pochopila, že došlo ke změně programu, protože v přítmí sálu s Boltanského „archivem“ 550 tváří své posluchače očekával filozof Pavel Barša. Nikoliv tedy prohlídka, ale přednáška. Jejím tématem bylo pohovořit v souvislosti s výstavou o umění, jako vyjádření společenských rozporů v protikladu s uměním konsensuálním, totiž uměním vyjadřujícím smíření. Z hlediska lidské bytosti a její identity.  Jako příklad z popkultury uváděl Barša  posun vnímání zla ve filmu Schindlerův seznam z devadesátých let, který jej démonizuje k filmu Předčítač z první desítky tohoto tisíciletí, který vinu hlavní postavy staví do kontextu s faktem, jak snadno lze zmanipulovat lidskou bytost, která neumí číst a psát a snažit se pochopit chování jedince determinovaného dobou a společností, do které se narodil.

Po cca půlhodinovém úvodu vyzval diváky k diskuzi, do které se zapojil jeden posluchač, ze kterého po delším úvodu vypadlo, že jeho názor je jiný neboť pod oním  konsensem cítí časovanou minu. Následoval celkem komplikovaný vstup kurátora výstavy a po těchto intelektuálních projevech se slova ujal pán, za kterým jsem postávala ve frontě u pokladny, aby sdělil, že jemu se všechny ty výklady zdají trochu přitažené za vlasy a například za Boltanského archivem žádný druhý plán nevidí. Byla jsem ráda za ten hlas z „lidu“. Připadalo mi trochu, že oněm dvěma přispěvatelům z pléna šlo trochu o vlastní zviditelnění.  Baršova přednáška byla oproti tomu naprosto jasná a srozumitelná a k posluchačům  vstřícná. 

S tímto úvodem jsem pak absolvovala prohlídku samotnou. Identita, paměť, já a ti druzí, potažmo nejá v podobě těch druhých … Uvědomování si odlišnosti se prohlubuje s přibývajícími roky stejně jako uvědomování si vlastní jedinečnosti a pochopení pro ty druhé. Jedno společné mají všichni, totiž zázemí, rodinu a své blízké přátele. A tady se vytváří identita jedince v kontextu společnosti, rasy, dějin, epochy, genderu. Patří k tomu hledání kořenů a souvislostí. Desítky tváří posbíraných Christianem Boltanským může představovat archiv tváří, které již nežijí, o jejichž vztazích se můžeme jen dohadovat, jejich společným jmenovatelem jsou ale jejich osobní citové vztahy. Vnímání portrétu strýčka Rudiho Gerharda Richtera viděný očima dítěte se liší od vnímání nezúčastněného diváka, který vidí zejména vojáka v nacistické uniformě. V synovci negativní emoce neprobouzí, ale pro nezávislého pozorovatele může vyvolat nedůvěru, odpor, nenávist … 

Výstava představuje sbírku Kunstmusea Wolfsburg, kterou doplňují i zástupci českých umělců: Adriena Šimotová (Hlavu k listování mám moc ráda, je pro mě symbolem jedinečnosti každé lidské bytosti, je jako deník, který si chci začít psát na čisté stránky) a Jiří David s upraveným portrétem sochařky Louise Bourgeoise a Christiana Boltanského. Výstava začínající archivem vzpomínek vrcholí videem Fiony Tan, které znázorňuje muže, který upadá do zapomnění způsobeného Alzheimerovou nemocí, v němž lidská individualita vyhasíná. Zajímavý je chladný až šablonovitý soubor  48 tváří slavných mužů z přelomu19. a20. století, kteří jakoby snad ani nežili od Gerharda Richtera, naproti kterému je instalován soubor 48 tváří žen od Gottfrieda Helnweina (jejich identita je uvedena na pomocné kartě) a ze kterého jejich jedinečnost přímo sálá.

Z obrazovým portrétů zaujmou práce Marlène Dumasové a Elizabeth Peytonové, jejichž klasická technika a barevnost má osvěžující nádech. Cyklus Viktora Pivovarova, který stylem kresby připomíná komiks, klade na každý obrázek s motivy každodenního života opakovaně otázku Где я? Ten poslední, roztržený vejpůl, dramaticky oba větné členy odděluje čímž v poklidném řetězci obrázků dosahuje dramatického účinku. Z fotografií Andrease Gurskyho – jakási čínská spartakiáda a pohled do haly, kde pracují stejně oblečení zaměstnanci burzy – vnímám nicotnost všech těch jedinců, spojených jedinečnou událostí. Deprimující je videozáznam muže, který se marně snaží prorazit zeď, umístěný v jedné z místností, jméno autora mi bohužel vypadlo, ale je to onen muž, který figuruje na plakátu.

Lidská identita je jedinečná a pomíjivá, zanechává stopy v podobě obrazů nebo fotografií, ve vzpomínkách žije u svých blízkých až postupně zcela vymizí. Člověk jako jedinec formovaný dobovým kontextem. Výstava je k vidění do 14. 8. 2011.