Nadace Louis Vuitton otevírá veřejnosti Ghéryho nový projekt

Minulý týden žila Francie slavnostním otevřením Muzea moderního umění. 20. října 2014, téměř s dvouletým zpožděním, byla otevřena budova, jejíž matkou se stala Nadace Louis Vuitton. Architektonický návrh těžko mohla svěřit kreativnější osobnosti, než jakou představuje ve světě architektů Frank Ghéry, jehož tvůrčí rukopis je naprosto ojedinělý. A Paříž, metropole umění, se oproti jiným významným městům stále nemohla žádnou originální architekturou tohoto autora pochlubit. Oproti baskickému Bilbau, které se Ghéryho stavbou pyšní od roku 1997, měla skoro 16ti leté zpoždění. Louis Vuitton muzeum v Paříži Víceúčelová stavba určená současnému umění v sobě skrývá 11 výstavních sálů a velké auditorium. Stavba měla být původně dokončena v roce 2012, tedy pět let od zahájení prací. Jenže i pařížští radní rádi přešetřují úřední doklady a tak stížnost na neoprávněnost stavebního povolení podaná v roce 2009 zablokovala stavební práce a teprve v červnu 2012 soud povolil ve stavbě pokračovat.

Při koncipování skleněného oblaku, který se vznáší nad Boulogneským lesíkem, se Ghéry nechal inspirovat 2 známými pařížskými budovami. Jednak výstavním pavilonem Grand Palais, který byl postaven v roce 1900 pro světovou výstavu, ale také botanickou zahradou v Auteil, která je součástí Boulognského lesíka a její skleníky nechal zbudovat Ludvík XV. Skleněné konstrukce obou objektů se tak staly pro americko-kanadského architekta hlavní inspirací. Stavba připomíná jakýsi vzdušný koráb s 12 tvarově odlišnými průhlednými vzdutými plachtami, které jsou poskládány z celkem 3600 skleněných panelů. Představují neutuchající Ghéryho invenci a dovednou práci inženýrů a techniků, za jejichž spolupráce mohlo dílo vzniknout. O to víc potěší, že dodavatelem pláště byla česká firma Sipral.

K tradičním návštěvnickým atrakcím Paříže tak mohou turisté připojit nový ojedinělý objekt, který se nepochybně stane oblíbeným pro hledáčky fotografů z celého světa. Inspirovat se nechali i módní návrháři značky a výsledkem je pozoruhodná kabelka, kterou bych si s chutí pořídila, i když k fanouškům značky zrovna nepatřím. 2014-10-13-LouisVuittonFrankGehryTwistedBoxBagSide-thumb

Synagoga pod Palmovkou

Synagoga na PalmovceMám ráda blog nazvaný Czumalova nástěnka. Jeho autor mě dokáže spolehlivě naladit do nostalgična. Ve svých článcích z poslední doby mapuje  čtvrti, ke kterým mám blízko, píše o budovách, které míjím téměř každý den. Ráda si představuji „zrození“ všech těch staveb a domů, ale hlavně  život jejich obyvatel, jejich radosti a starosti, jsem zkrátka tak trochu „voyeurka“ minulosti a ráda nahlížím do cizích osudů.

I pod vlivem tohoto blogu jsem některým stavbám v okolí začala věnovat větší pozornost.  Nemohla jsem tedy nechat bez povšimnutí synagogu na Palmovce. Vybudovaná po exodu Židů z Prahy v polovině 19. století sloužila svému účelu do začátku protektorátu. Pak z ní udělali skladiště zkonfiskovaného židovského majetku a po válce bohužel skladem zůstala. Naposledy jako kulisárna Divadla pod Palmovkou.  Svůj „otisk“ tu snad zanechal i Bohumil Hrabal, který v divadle pracoval a s Egonem Bondym a Vladimírem Boudníkem v budově synagogy zkoušeli v 60. letech organizovat workshopy.

Budova zbavená romantizující fasády osaměle trčí na tramvajové křižovatce  a dnes zvenčí spíš než svatostánek připomíná průmyslový objekt. Její interiér je však úplně z jiného těsta. Snad to bylo znamení, když jsem kolem ní místo zadem proklouzla u předního vchodu. Upoutal mě transparent, že tu je výstava grafika Mikuláše Axmanna. Nemohla jsem se dovnitř nepodívat. Možná mě styl práce tohoto výtvarníka už dnes neoslovuje tolik jako před lety, genius loci stavby, ve které je výstava umístěna, byl však ohromující. Pozoruhodná hra světel a stínů na zchátralých stěnách ozdobených Axmannovými artefakty působila přímo nadpřirozeně. Udělala jsem si jen pár fotek mobilem, nejsou moc kvalitní, ale snad je na nich zachycená alespoň trochu ta zvláštní atmosféra.

20131102_144954

20131102_145133

20131102_145203

20131102_145219

20131102_145050(0)

Maškarní ples v Semperoper

maškarní ples semperoperMoc jsem chtěla vidět přenos z Metropolitní opery Verdiho Maškarního plesu, ale před svátky se prostě nezadařilo. O to víc mě pod stromečkem potěšila vstupenka na představení Ein Maskenball v Semperoper v Drážďanech od téhož Verdiho :-). Semperova opera patří k operním domům, které toužím navštívit již řadu let, vlastně nevím, proč to bylo tentokrát poprvé. Je to nádherná novorenesanční budova s osudy pohnutějšími než ty Národního divadla. Zatímco to  vyhořelo jen jednou, opera vybudovaná podle plánů Gottfrieda Sempera vyhořela  cca po třiceti letech provozu v roce 1869 a nová stavba dobudovaná v roce 1878 vzala za své při bombardování Drážďan v roce 45. Sasíci si ale nenechali svůj operní dům vzít a v roce 1985 uvedli do provozu repliku původní budovy, která zdobí nábřeží Labe kousek od Zwingeru po naše dni.  

A tam také zamířily naše kroky v sobotu večer. Po strastiplném přechodu po dlažbě drážďanského historického centra, která může směle soutěžit s pražskými kočičími hlavami, jsme dorazili k překvapivě neosvětlené budově. Zavřeno ovšem zjevně nebylo,  davy opery chtivých diváků nezadržitelně proudily ze všech směrů.

Libreto k Maškarnímu plesu jsem nastudovala už doma. Jako předloha mu posloužila trocha švédských dějin a král Gustav III, který byl sice velkým podporovatelem umění, ale jinak cestou na trůn jaksi přeskočil pravého nástupce, omezoval moc parlamentu a šlechty a tak si prostě koledoval o vzpouru poddaných jsa nakonec zastřelen na maškarním plese. Tolik realita, jako operní libreto by ale byl čistě politický příběh pro diváky poněkud nudný, takže se tam musela přimíchat nějaká love story a panovník nakonec hyne rukou žárlivého manžela.

Podobně jako zahraniční operní domy i Semperoper si zpěváky nasmlouvává na jednotlivá představení. Měli jsme tak trochu štěstí v neštěstí. Protože v saské metropoli zrovna řádí chřipková epidemie, byl představitel panovníka Riccarda Girogio Berrugi neschopen zpěvu. Aby se představení nemuselo rušit, zapojilo vedení opery všechny páky a na poslední chvíli se jim podařilo sehnat tuším že ruského tenora z Paříže, který přiletěl dvacet minut před představením a nestačil tudíž absolvovat žádnou zkoušku. Tak se stalo, že Giorgio Berrugi na jevišti pantomimicky otevíral ústa a v pravém rohu pódia za notovým pultíkem „daboval“ – mimochodem velmi zdatně – náhradník. Mrzí mě, že díky své prakticky nulové němčině jsem nepostřehla jméno tenora, odpovědi na naši otázku nebyli schopni ani uvaděči a žádné vývěsky jsem si nevšimla, takže tenor zůstane utajen.

Ostatní zpěváci z nejrůznějších koutů světa předvedli skvělé výkony, vypíchnout musím Marjorie Owens jako Amélii a znělý soprán Caroliny Ullrich jako Oskara, skvělá byla vědma Ulrica Tichiny Vaughn a také Renato Marca Di Felice, i když jsem musela pořád myslet na to, jak asi stejný part odzpíval Dmitrij Chvorostovskij v NY. Orchestr řízený Asherem Fischem hrál nádherně a tak jsem se nechala laskat skvěle interpretovanou hudbou a zpěvem.

Problém jsem měla jediný, totiž s moderním pojetím opery. Na velmi proměnlivou několika úrovňovou pohyblivou scénu jsem si zvykla záhy a vlastně se mi líbila, s moderními kostými a líčením to bylo trochu horší, s čím se asi nesmířím, bylo režijní pojetí. Už na začátku třetího jednání se jevištěm začne procházet nahý nabílený muž. Když mi bylo napovězeno, že v němčině je smrt maskulinum, bylo celkem snadné si domyslet, co tento drobný naháč znázorňuje. Co jsem však nepochopila naprosto, byla akce sboru v posledním obraze. Je to nádherná sborová scéna, všechno duní a zní a emocionálně to ohromě působí a najednou se začnou sboristé postupně svlékat až jsou všichni v bílém spodním prádle … následuje finále a v okamžiku, kdy postřelený Riccardo zpívá svá poslední slova vidím, že někteří sboristé začínají odkládat i to spodní prádlo. Konec díla patrně zabránil nějakému hromadnému striptýzu.

Nastudování a předvedení opery bylo moc hezké, ty „svlíkačky“ prostě musím přičíst na vrub známé německé zálibě v nudismu a expresivnímu výrazu. Nebo se musím smířit s tím, že některé věci prostě nepochopím. Kdyby někdo z promluvy režisérky níže pochopil více, předem děkuji za vysvětlení.

Muzeum HET SCHIP Amsterdam

Když jsem pročítala průvodce Amsterodamem, zaujala mě zmínka o Muzeu Het Schip. Autor průvodce budovu popisoval jako nejstarší panelák na světě. Dost si usnadnil práci. Je zajímavé, jak si někdo pojem „sociální bydlení“ zjednodušuje. Ve skutečnosti se jedná o unikátní stavbu, která vznikla podle projektu Michela de Klerka z roku 1919 a rozhodně není z panelů.

Amsterodamské západní předměstí asi  koncem 19. století nebylo zrovna vzhledným místem. Žilo tu v dost primitivních podmínkách nejchudší obyvatelstvo města. Doba přála socialistickým myšlenkám a ještě nekompromitovaný politický směr pronikl i do Holandska.

Zaujal i pokrokově smýšlejícího architekta původem z velmi chudých poměrů. Od svých čtrnácti let pracoval de Klerk v ateliéru Eduarda Cuyperse jako kreslič, následně se osamostatnil a spolu s obdobně smýšlejícími architekty založili sdružení, které je známé pod pojmem Amsterdamská škola.

Myšlenka vybudovat obytný dům pro pracující vrstvy byla ve své době nepochybně revoluční a objekt, který zabírá celou velkou parcelu ve tvaru trojúhelníku (odtud patrně pramení i název Het Schip, což v překladu znamená Loď) zahrnuje 109 bytových jednotek, poštovní úřad, společenskou halu, lázně a poštovní úřad a dnes i školu, představovala ve své době zcela neobvyklý luxus. Elektřina, tekoucí voda, WC, kuchyň, obývák, kde bylo možné si zatopit a dvě ložnice s přístupem na zahrádku. Co si víc přát, jen o nájmu se průvodce zapomněl zmínit. Návštěva ukázkového bytu mě trochu vrátila do dětství, kdy jsem s babičkou chodila navštěvovat tetu Chmelovou a tetu Mařku, které bydlely na Pankráci v obdobně koncipovaných bytech byť vzhledově značně odlišných. Byly to tehdy domy družstevní. Pokud tuto stavbu v Amsterdamu vybudovalo město, poskytlo svým obyvatelům na svou dobu opravdu kvalitní bydlení.

Rozsáhlý objekt z červených cihel se spoustou dekorativních prvků na fasádě i v konstrukci určitě nebyl levnou stavbou a dodnes také slouží svému účelu. Už i z toho důvodu bych ho s levně stavěnými paneláky opravdu nesrovnávala. Je příjemné, že i na periferii si domy v Amsterdamu zachovávají charakter budov z centra města, takže betonu se tu vyskytuje mnohem méně. Dům je velmi pohledný a jako muzeum slouží pouze onen vzorový byt a poštovní úřad, na kterém si de Klerk dal opravdu záležet, protože poštovní služby zažívaly právě začátkem minulého století velký boom.

Obrázek vypůjčen z flicru: autorem je Gerrit de Boorder a krásně vystihuje celkovou atmosféru

Jak jsme potkali Modrého králíka

Nejspíš Blaženka ...Mám v oblibě procházky Prahou zejména do míst, která jsem dosud nenavštívila a že jich je přes můj požehnaný věk ve městě stále spousta. Proto jsem nemohla odmítnout pozvání na oběd do hotelu Movenpick, kde i v sobotu nabízejí polední menu, navíc na skvělé terase s výhledem na město. Výlet se ale hned zkraje poněkud pokazil. Pěší cestu ke stavbě z počátků českého kapitalismu hned u tunelu Mrázovka jsme našli celkem snadno. Z recepce nás vyvezla do restaurace Il Giardino červená lanovka, do které se nastupuje jako do výtahu a která stoupá vzhůru do strmé stráně, kde pokračují hotelové dependence a kde je i kýžený restaurant.

Zcela opuštěná terasa, k jídlu prostřené stoly, s ubrusy si pohrává teplý zářijový vítr, ale po personálu ani stopy. Něco mezi scénou Sněhurky přicházející do osamělého domku trpaslíků a zakletým zámkem z Šípkové Růženky. Trochu váháme a tak se jdeme porozhlédnout do vnitřní restaurace, kde náhodně narazíme na slečnu, která nám vysvětlí, že si nemůžeme objednat, protože tam nemají šéfovou a nemohou tudíž markovat, ale že jí zavolá. Záhy přichází s radostnou zprávou. Můžeme si objednat jakékoliv nápoje a zmrzlinu. O tom, že by se mělo podávat nějaké obědové menu slečna neví, webové stránky prý nečetla, tady servírují pouze snídaně a večeře pro hotelové hosty. Nic není jak bývalo a tak rozčarováni a s kručícím žaludkem odcházíme pryč. Z terasy je přímý východ na tzv. Černý vrch, na kterém ještě ve 20. století sídlilo nemálo zemědělských usedlostí, po kterých dnes zůstaly jen místní jména.

To ale ještě netušíme, že na konci cesty narazíme na novorenesanční vilu Blaženku, kterou na viničních pozemcích Šubrtka nechal vybudovat na konci devatenáctého století statkář Koldínský pro svého syna Aloise, který se proslavil jako smíchovský starosta a zeť Pavla Švandy ze Semčic, známého to divadelníka, po kterém je dodnes pojmenována hlavní smíchovská scéna. Jeho starostenství i úzký vztah k divadlu mělo za následek nejednoho slavného návštěvníka domu, patřil k nim prý Jaroslav Vrchlický nebo T. G. Masaryk. V devadesátých letech byl dům restituována a přebudován na hotel s poetickým názvem U Blaženky. Hotelovým hostům ale i okolním „měšťanostům“, mezi které nepatří nikdo jiný než třeba Karel Gott (jestli lokál opravdu navštěvuje bohužel netuším) i náhodným kolemjdoucím se nabízí něco k zakousnutí v restaurantu Le lapin bleu, tedy Modrý králík.

Interiér působí trochu zvláštně, mísí se v něm lehká omšelost s dekadencí, lehce zatuchlý design typický pro léta devadesátá,  keramičtí modří králíci nahánějí až hrůzu. Jen jeden z nich, stylově zcela odlišný a oděný v námořnickém tričku, vypadá přátelštěji, podivný bar v nakašírovaném kabátku vytváří jakousi kulisu, ale je pravý, pomalované „výtahové“  dveře do kuchyně, odér, který se šíří z posvátné varny chuťové buňky nijak nepovzbuzuje a ani ceny na lístku se netváří úplně přátelsky, ale máme hlad a už nechceme nic hledat.

Objednáváme pokrmy z poledního menu. Nespěcháme a tak si při čekání krátíme chvíli prohlížením obrazů Markéty Vyleťalové, které zobrazují lovecké i jiné scény rukopisem jakéhosi aktualizovaného klasicismo – realismu, jejich adjustace ve starých rámech dokonale doplňuje potemnělou atmosféru lokálu. Ale to už přichází první milé překvapení – polévka s játrovými noky. Z menu si každý objednáváme jiný chod, abychom mohli ochutnávat a není opravdu co vytknout. Kuřátko na hráškovém pyré – jeden kousek smažený, jeden pečený s nádivkou, losos na grilované cuketě se salátkem z pórku servírovaný v rajčeti a holandskou omáčkou i telecí řízek s bramborovým salátem chutnají dokonale. Škoda, že na zákusek už není místo. Mimo nás žádní jiní hosté, jen venku na terase manželé s dětmi. Lokál opouštíme najedení a že na nás jabloň u vchodu shazuje dozrávající plody nevnímáme nijak osobně (i když bychom v rámci atmosféry mohli). Procházku ulicemi, kde bývávaly vinice a zahrady a kde po vytvoření republiky vyrostla spousta pěkných domů, končíme na Bertramce, která prožívá jakési přechodové období. I tak tu vládne bohorovný klid, který ruší jen doléhající šum aut z Plzeňské. Celkový dojem ze sobotního odpoledne je dokonale napraven.

Od Pleskota do Galerie Závodný

Návštěvu Mikulova jsme zařadili na sobotu. Úporná horka dlouhé pochody nečinila nikterak příjemnými, takže zvítězila doprava vozmo a když už jsme v tom voze seděli, vzali jsme to s malou zajížďkou do vinařství Sonberk u obce Popice, přímo za mikulovským kopcem. Jednoduchá a působivá dřevěná stavba Josefa Pleskota zasazená do viničního svahu, interiér vyzdobený obrazy Petra Kvíčaly a místní víno čekalo v esteticko-chuťové harmonii nejen na nás, ale i na řadu dalších návštěvníků, kteří čekali až se v 10 hodin brány tohoto moderního vinařství otevřou. Obavu mám jen z toho, zda zakoupené úlovky přežijí cestu domů v tropických vedrech. Tramínové želé jsem totiž dovezla ve stavu zcela tekutém.

Mikulov je malebné městečko, které patří k těm, ze kterých naštěstí nezmizel život a v jehož ulicích proudí místní občané pomícháni s národem turistickým a kde historické stavby stylově doplňuje moderní architektura. Zářným příkladem je soukromá Galerie Závodný, kterou na sklonku minulého roku otevřela rodina téhož jména a tu stihla představit několik výrazných představitelů českého moderního umění. Stavba  architekta Štěpána Děngeho získala Grand Prix 2012, interiér podle návrhu Jitky Vrbkové (recepčního pult galerie a barový pult kavárny), která je podepsaná i pod webovými stránkami galerie, stavbu stylově doplňují, potěší fakt, že i realizace probíhala za spolupráce s místními firmami. Stavba na první pohled upoutá zejména jednotným obkladem fasády, který plynule pokračuje na střechu, takže klasické prvky jako svody a okapy jsou ukryty kdesi pod slupkou z leštěného vápence.   

Majitelka galerie neskrývá radost z příchozích zvědavců a obklopena drobotinou nás předává do rukou své maminky, která naší malé, zcela náhodně vytvořené skupince, učiní krátký výklad nejen o stavbě a jejím vzniku, ale provede nás i právě probíhající výstavou Huga Demartiniho. Pro galerii byl určitě potěšující zájem vdovy po nedávno zesnulém umělci, která projevila přání vystavit práce z jeho pozůstalosti právě na tomto místě a nutno podotknout, že galerie je pro jeho objekty jako stvořená. Zapřádám s ní hovor a dozvídám se podrobnosti o vápenci z ostrova Brač, ale zejména o programových záměrech, sleduji procházející návštěvníky, (na schodech se míjím s Jiřím Davidem), prohlížím si jednotlivé Demartiniho konstrukce a plastiky a mám radost z tak pěkného díla i nadšení majitelů. Moc bych jim přála, aby byl jejich projekt úspěšný.  

Minulé výstavy tvorby např. Milana Dobeše, Eduarda Ovčáčka, Miloše Urbáska nebo Dalibora Chatrného a Radoslava Kratiny naznačují zaměření na umělce, kterých si považuji a nejinak je tomu s náměty budoucími.

Jurkovičova vila v Brně

Z návštěvy na Kraví hoře míříme do čtvrti Žabovřesky, kde máme zamluvenou prohlídku Jurkovičovy vily. Tentokrát trochu kompromisně (ne všichni musí lidovou tvořivost a její inspirace), ale já byla hodně motivovaná a pro tentokrát jsem zvítězila.

Podobně jako Trmalova vila v pražských Strašnicích i tenhle dům vznikl v roce 1906 v polích, kde nebylo široko daleko nic, tím spíš do terénu zapadla stavba inspirovaná lidovými stavbami. Vila se dostala do majetku města v roce 2006 za cenu cca 20 000 000,- Kč, rekonstrukce vyšla na nějakých 30 000 000,- a se zařízením vstupních prostor se cena vyšplhala  řádově na 50 000 000,- Kč (doufám, že jsem informace průvodkyně příliš nezkreslila). Díky, Norské fondy! Jejich zásluhou totiž mohla záchrana památky proběhnout. Dům byl po celou dobu své historie v soukromých rukách (sám Jurkovič dům užíval téměř 16 let), ale poslední majitelé asi neměli sílu a hlavně finance na udržování domu, který se mezitím stal památkou.

Až na pár výjimek byl dům zrestaurován k původnímu vzhledu. Na fasádě do ulice Jana Nečase nebyla obnovena mozaika zhotovená kdysi podle návrhu Adolfa Kašpara s pohádkovým výjevem Bača a drak, místo ní oslovili restaurátoři Josefa Bolfa, aby vytvořil své pojetí stejného příběhu. V denním světle je mozaika (na mě působí spíš jako vitráž) tak temná, že lze rozlišit pouze černé a červené šmouhy a představit si nějaké konkrétní figury je prakticky nemožné. Co je tu opravdu ztvárněno bylo vidět až na výstavním panelu uvnitř budovy, stejná pohádka je „ilustrována“ v Bolfových barvách černé a růžové. Za tmy je prý výjev podsvícen a teprve tehdy je vlastně pořádně vidět. Za slunečního říjnového odpoledne je tedy třeba užít si jiné prvky, které jsou zcela zřetelné. Třeba kamennou podezdívku, modré a červené dřevěné prvky v zahradě a na fasádě …

Vnitřní uspořádání plně respektuje původní stavbu, zařízeny jsou pouze dvě místnosti. Vstupní hala s alkovnou a schodištěm a jakási „vzorkovna“, kterou Jurkovič používal jako výstavní pavilon své nábytkové tvorby kam zval své zákazníky. Vstupní hala koncipovaná přes dvě podlaží uchovává zajímavé detaily, například původní lustr, který byl nalezen na půdě a uveden do provozu. Jurkovič prý byl v tehdejší „pustině“ energeticky zcela nezávislý a světlo mohlo fungovat na plyn i elektřinu, dům byl vybaven vlastním generátorem. Zajímavým technickým detailem je třeba i řetěz na otevírání vysoko umístěného okna.

V hale si můžeme vyzkoušet i repliky původního nábytku – modřín mořený na modro (masivní židle bez čalounění kupodivu nijak pohodlné), původní bledě modrá výmalba haly obnovena nebyla stejně jako zmizela nástěnná malba Jarních prací od Jožy Úprky, náhled na niž se opět nabízí na výstavním panelu v horním patře.

Další místnosti v přízemí sloužily netypicky jako soukromé pokoje – kuchyň, ložnice dětí (architekt měl tři syny a jeho vnučky prý dosud žijí na Slovensku) a rodičů. Tady už ovšem končí „zámecká“ prohlídka a začíná výstava o Jurkovičových realizacích. V horních patrech pak v původně hostinských pokojích a pracovně architekta pokračuje výstavy, tentokrát fotografie, které srovnávají stav v roce 1096, který si Jurkovič velmi pečlivě zdokumentoval, a stav dnešní (k vidění záběry z rekonstrukce).

Pěkně obnovený dům, zajímavá ukázka životního stylu počátku minulého století. Podle původních plánů vznikla i zahrada a plot s dekorativní vstupní bránou. Zmínit musím i pěknou grafiku propagačních letáčků, barevné obrázky se přímo nabízejí jako vzory pro křížkovou výšivku :-).