„Souboj“ filharmoniků

Přelom roku 2014 a 2015 byl plný hudebních zážitků. Už po druhé jsme prožili příjemného Silvestra ve společnosti berlínských filharmoniků řízených taktovkou Simona Rattla. Přímý přenos Berlinského gala tentokrát zprostředkovalo kino Lucerna. Zahajovalo se barokním Jean-Philippem Rameau, pokračovalo Mozartovým klavírním koncertem A dur, který ve svých 91 letech odehrál v neuvěřitelné formě klavírista Menahem Pressler. Zazněly úryvky z opery Háry János od Zoltána Kodályho a samozřejmě nechyběly ani populární Slovanské tance Antonína Dvořáka (č. 2 a 7).

Až na úvodní bod hlavní program odezněl v jakémsi rakousko-uherském duchu. Znovu a opět lituji rozvratu tohoto soustátí, protože vzájemné vlivy jednotlivých národů se nádherně obohacovaly a to nemluvím, jak by to dnes bylo fajn mít „vlastní“ moře. Podobně jako v jiných zemích je Gala i událostí společenskou o čemž svědčí spokojený výraz Angely Merkelové v průběhu koncertu.

Zamrzelo jediné. České publikum zvyklé nechodit do kina na čas, si vyložilo začátek koncertu po svém, a zatímco filharmonici opravdu spustili úderem 17h30, diváci se trousili dobře do tři čtvrtě na šest. Doplatili na to ti dochvilní a Jean-Philippe Rameau, při kterém se bouchalo sklápějícími sedadly a dohadovalo, kdo kde má sedět.

Hudební menu pokračovalo na Nový rok dopoledne Filharmoniky vídeňskými, tentokrát bez mé přítomnosti u obrazovky. Nevím, jestli letos pro televizní přenos zvolili tvůrci stejnou režii, ale ta loňská s baletními vložkami a záběry na květenu mě poněkud dráždila, takže zvítězila metoda rozhlasového poslechu vídeňských klasiků bez sledování obrazovky. Nezbývá než doufat, že novoroční oběd připravený za poslechu známých melodií získal ve vyváženosti chutí čočky a uzeného přidanou hodnotu. 🙂 Kdo by  chtěl koncert i vidět, může níže.

Večerní program završil novoroční koncert přímo v prostorách České filharmonie. Přesně ten, na jehož generálku jsem nesehnala vstupenky. Snad řízením náhod, snad osudu, ale zejména díky velkorysosti pana ředitele Davida Marečka jsem se na něm ocitla in persona.

A bývala bych měla čeho litovat. Za dirigentský pultík se tentokrát nepostavil Jiří Bělohlávek, ale mladý a dynamický dirigent Tomáš Netopil, který v současnosti působí v německém Essenu a na podiu Rudolfina rozehrál nefalšovaný hudební ohňostroj. Program složený z operních předeher a árií italských mistrů Rossiniho, Donizettiho a Verdiho sliboval krásný zážitek už na papíře, v hudebním provedení však předčil všechna očekávání.

V krátkých pauzách mezi body programu přiblížil sám pan ředitel jednotlivá díla a posluchačům prozradil nejen kontext postav v libretu jednotlivých oper, vtipným komentářem doprovodil i charaktery postav. S dramaturgií koncertu skvěle harmonovala i volba pěveckých protagonistů, totiž Adama Plachetky a Kateřiny Knížkové, jejichž novoroční polibek po posledním přídavku dojal nefalšovanou upřímností.

Hudební výkony všech tří hudebních těles potěšily ucho milovníka srovnatelně. Možná s ohledem na repertoár musím trochu nadržovat filharmonikům českým. Výjimeční byli trochu i v pojetí odění hudebníků. Zatímco však bílá květina v klopách pánů působila elegantně a tmavé obleky pozdvihla, z hudebnic jsem neměla pocit, že se v bílých šatech s průsvitnou řízou cítí dobře.  Trochu většímu sexappealu by se jistě nebránily.

 

 

Carlos Santana po druhé v Praze

V pátek Carlos Santana narušil náš „týden kultury zdarma“ a zaplatili jsme si opravdu rádi. Prahu Santana navštívil od roku 2004 podruhé (tehdy v otevřené aréně u Kolbenky s předkapelou jeho syna), a protože vzpomínka byla velmi pěkná, nemohli jsme vynechat ani druhý pražský koncert. Tentokrát hrál bez předkapely a začal skoro na čas ve 20h10.  S  absolutním nasazením vydržel hrát skoro plné tři hodiny. O to víc jsem ocenila investici do vstupenek k sezení. Přímo proti pódiu, takže přes celou halu, ale zvuk výborný.

Scéna byla jednoduchá, uprostřed plátno nejen s přímými záběry z pódia, ale i vzpomínkovými střihy do Woodstocku, mladých let, afrických tanců … Pozadí naprosto jednoduché oživené jen barvu měnícími tisíci světýlky, které v některých barevných kombinacích působili jako by se Santanův band řítil hvězdným prostorem do nekonečných dálav vesmíru.

Aranžmá prvních dvou skladeb bylo hodně „latino“, ale pak se postupně dostal k rockovému soundu. Hrál samozřejmě své legendární kousky (Maria, Maria, Smooth, Black Magic Woman, ale došlo i na cover verze z jeho posledního alba Guitar Heaven (Riders on the Storm od Doors, Whole Lotta Love od Led Zeppelin). Skvělá byla celá kapela, navíc dostali jednotliví hráči zasloužený prostor představit se jako vynikající sólisté. Zpěváci Andy Vargas i Tony Lindsay, které doplňoval vokály i kytarista Tommy Anthony, snový baskytarista Benny Rietveld, percusista Karl Perazzo a Raul Recow, který „obsluhoval“ ještě „tygro-zebří“ bonga, Dennis Chambers na bicí, klávesista David K. Mathews a nakonec výborná dechová sekce v obsazení Jeff Cressman na pozoun a Bill Ortiz na trubku. 

K tomu občasné Santanovi komentáře s jeho oblíbeným tématem míru a svobody (méně anachronické než před lety), roztančení nadšenci před pódiem … Nádherný koncert s neopakovatelnou atmosférou. Myslím, že z Arény všichni odcházeli povzbuzeni Santanovou hudbou, osobně jsem jeho rytmy a soundem „nadopovaná“ ještě dneska. Skvělý zážitek.

Aerosmith v kyslíkové aréně

V Praze vypuklo léto. Teplo ráda, ráno a dopoledne dobrý, odpoledne přicházím o veškerou energii. Dnes se jí nepochybně nedostává i díky pozdnímu příchodu domů a zdecimovaným nohám po 4 hodinovém stání na pražském koncertě Aerosmith tour nazvané Cocked, locked, ready to rock!

Po dlouhé době jsme zavítali mezi stojící fanoušky na plochu. Neměla jsem na to přistoupit, protože na to prostě už nemám. Zaujali jsme poměrně výhodné pozice u zvukařské ohrádky, leč abychom se mohli opřít o zábradlíčko už bylo pozdě.

V osm se opravdu začalo, poctěnou byla brněnská kapela Gate Crasher. Pro mě samozřejmě neznámý pojem. Ti hoši byli evidentně trochu v šoku, že si před třemi dny vybrali právě je a nějak nezvládali ne příliš spolupracující fanoušky Aerosmith. Navíc si nabíhali ne docela vhodně kladenými dotazy na publikum, protože, když na otázku „Bavíte se s námi?!“ zahučelo mé okolí „Né!“, na pódiu si to asi mylně vyložili jako nadšený výkřik.   

V půl deváté režie večera usoudila, že dav je naladěn a tak jsme se naivně domnívali, že do 9 nastoupí hvězdy večera. Devátá ovšem minula a s ní i naděje, že začne nářez. Před půl desátou začali někteří uvažovat, že budou chtít vrátit vstupné a ve mně tiše bublal vztek na „pudrující se“ primadony. Jenže když krátce po půl desáté spustili velkou černou plachtu s logem kapely a  na pódium se vřítil Steven Tyler se svou bandou vyžilých chlapíků, bylo vše odpuštěno, i když jsem nabyla dojmu, že jsou opravdu tak trochu cocked. Minimálně bubeník Joey Kramre působil ve svém tričku barvy obecního počišťovače zcela mimoňovitým vyřízeným dojmem, přestože na jeho výkon to mělo nejspíš vliv pozitivní, příznivci aplaudovali zejména jeho sólu, ve kterém nakonec vyměnil paličky za pěsti, občas i za čelo.

Steven Tyler ve svých 62 letech zdatně šermoval opentleným mikrofonem (šuhajové by měli radost, jak proniká folklór na rocková pódia), který třímal v ručce s nalakovanými nehty okroužkované prsteny a zpíval na plné pecky div mu jeho hadí ústa nepraskla (má podivuhodné bílé pěkné zuby, asi nebudou přírodní), tu zahrál na foukací harmoniku, tu předvedl, že začínal u bicích).

Také Joe Perry se nenechal zahanbit a to nejen pokud jde o celkový image, ale i neuvěřitelnou schopnost likvidovat kytary (během představení to odnesly 2). Inu kam by jinak výrobci hudebních nástrojů přišli, kdyby si každý svůj nástroj šetřil. Malý kousek zahrál Perry i na tereminovox (ten to přežil).

Nicméně koncert byl nadupaný, muzikanti hráli jak o život, ale zvuk byl trošku zachrochtaný a zapískaný, tak nevím, že by i zvukař nebyl úplně ve formě … Přes celkovou únavu zážitek pozoruhodný i když skalním příznivcem se asi nestanu. Zůstávám „Hole in my soul“ a příště zkusím zase něco jiného.

Mark Knopfler 2010

Na sobotní večer jsem se těšila dobře od podzimu, kdy se objevily první billboardy, že Mark Knopfler zahraje v O2 aréně. Tenhle naprosto geniální skotský kytarista, který mně splynul s érou Dire Straits, je pro mě představitelem velice specifické hry na kytaru, jejíž zvuk je dobře rozpoznatelný jakýmsi chvějícím se naléhavým vypětím. Nedokážu odhalit proč, jestli je to jeho hra prsty (nepoužívá trsátko), nebo vibrování strunami levou rukou nebo prostě technickými vylepšovátky, ale svým stylem je nezaměnitelný. Klidný hlas, bravurní kytara, šlapající kapela.

Koncert Knopfler odehrál z vysoké otočné židle, kterou mu kvůli jisté indispozici páteře naordinoval lékař, postěžoval si na loket levé ruky, takže vlastně jsme si mohli všichni oddychnout, že to nevzdal.

O2 aréna nebyla zdaleka tak přeplněná jako na jiných podobných akcích. Horní „galerie“ byla úplně zavřená, VIP patro poměrně prázdné, ale  přízemí a spodní galerie si to rozhodně užívaly. Knopflerovu sólovou dráhu jsem ne úplně sledovala, takže jsem byla v prvních okamžicích překvapená žánrovým posunem  – skladby v irsko – keltsko – skotském hávu se lehce přelévají do country stylu (otevírá se skladbou z Border Reiver z Get Lucky a protože to je Get Lucky Tours, je logické, že skladby z téhle desky koncertu dominují. Když jsem si pak pouštěla některé starší Dire Straits, došlo mi, že ten náběh na country tam byl už dřív, ale asi jsem to odmítala přijmout.

I v tomhle zvukovém designu však kapela  předvedla vynikající muziku a místy dokonce i přitvrdila, potěšily staré direstraitovské kousky (neobešlo se bez Romeo and Juliet, Brothers in Arms, …). Kvitovala jsem, že při některých sólech se dokonce rozhrnula jakási opona v zadní části scény a na projekčním plátně bylo možné sledovat dokonalou „gymnastiku“ Knopflerových prstů.

Neobvyklým dárkem pro návštěvníky pak byla možnost pořídit si za 25 € flashku (nechápu, protože na webu ji prodává za 14,95 €), na kterou si lze  stáhnout autentický záznam koncertu ze stránek simfy live. Doufaje, že v pořádku překonám všechna technická úskalí, odcházím stahovat. A tohle je pražský play list:

Border Reiver, What It Is, Sailing To Philadelphia, Coyote, Prairie Wedding, Hill Farmer’s Blues,  Romeo and Juliet, Sultans Of Swing, Done with Bonaparte, Marbletown, Get Lucky, Speedway At Nazareth, Telegraph Road, Brothers In Arms, So Far Away, Piper To The End

Brendan Perry – s Archou v Arše

Předevčírem na koncertě Brendana Perryho. Stěžejní osobnosti kultovních Dead can dance. Pro mě samozřejmě velká neznámá a velký objev zároveň.

Pražské zastavení  v Arše s CD „Ark“ (stylové) byl opravdu báječný zážitek (CD s podpisem za 500,-, bez podpisu se snad ani neprodávalo, obchodník se nezapře).  Nahalovaný zvuk připomínající keltské nebo irské melodie, Perryho baryton, baladické skladby a téměř chorálové sekvence …. Opravdu příjemné poslouchání. K tomu umělcovy „démonické“ uši  (druhé takové jen Richard Tesařík), lehce „ďábelský“ zjev, světelné efekty v podobě prolínajících se kruhů připomínající svatozář. Skvělé klávesy Hectora Zazou, kterého Perry sám nazývá hudebním diamantem. Pozoruhodná basa obsluhovaná stvořením, o němž jsem první tři skladby pochybovala, zda je to žena či muž. Dobře sehraná kapela.

Přes lehce potemnělý sound přesto večer nabitý úžasnou energií. Výtka jediná, program smutně krátký, byť si publikum doslova vydupalo celkem tři nášupy. Dorazit domů před desátou je opravdu podezřelé. Navíc ani žádná zahřívací předkapela. Tím vyšší soustředění na jeden žánr, jeden svět.

Charismatická Imogen Heap rozzářila Archu

Když jsem kupovala vstupenky na tenhle koncert, jediné, co mi znělo povědomě bylo slůvko Heap, ovšem  v transkripci Heep (totiž od Uriah). Protože jsem pro každou špatnost, nebylo těžké přemluvit mě k návštěvě koncertu, díky němuž jsem poznala  velice osobitou a půvabnou zpěvačku a skladatelku v jedné osobě, sršící energií a nápady, která nabízí pozoruhodný hudební zážitek (jak uváděly všechny plakáty: indie electronic pop – tolik škatulky) a zároveň vizuálně působivou show. Nejrůznější promo info ji srovnávaly s Björk nebo Enyou, mě napadá i Laurie Anderson, leč ta je v celkovém projevu mnohem disciplinovanější a relativně strohá.

Ale od začátku. Přes nechuť vyhrabat se z domácího teplíčka jsem byla na srazu před Archou standardně jako první. Hned na úvod mě zaujaly sobí náušnice slečny barmanky. Že by první předzvěst „kvalitního“ zážitku?

S nápojem v ruce postupujeme rovnou do sálu. A je to tu jako v ráji. I tady je středobodem dění strom. Tentokrát bíle nalakovaný, z překližky vyřezaný a umě poskládaný, hrdě se tyčící  uprostřed jeviště, ověšený bouchátky a zvonítky a světýlky, napjatě očekajícími, kdy přijde jejich chvíle. A pod stromem se hrdě těší na svou paničku rozevřené křídlo z plexiskla, zjevný Imogenin miláček.

Úderem 20. hodiny uvádí Imogen osobně prvního předskokana, Back Ted N-Ted. Irsky vyhlížející chlapec, jehož hudební projev lehce naladil, leč rozptylem žánrů neuchvátil (jogínské óm i country sound, new vave…). Z českých luhů si Imogen vybrala Lenku Dusilovou. Ta mě opravdu překvapila (mile), protože jsem ji dlouho neviděla, neslyšela a dámu v upraveném účesu, černých krajkových šatech á la Božena Němcová, s metalicky červenou kytarou prezentující svůj nový  intelektuální styl, mě téměř vyrazila dech. Na klávesy i zpěvem ji doprovázela Beata Hlavenková a musím říct, že vystoupení potěšilo ucho i oko.

Nu a konečně přichází hvězda večera, které se dosud na pódiu objevila jen, aby uvedla zahřívací kapely. Imogen Heap je neuvěřitelně komunikativní, povídá si s publikem i se sebou samou. Má mile šílený účes připomínající lehce pocuchaný secesní outfit a mezi brebentěním, které  písničce předchází, zkouší všelijaká chřestítka, zvonítka, čvachtátka, pískátka, houkátka, klapátka v mechanické i elektronické podobě, z dálky může připomínat jakousi reformní hospodyňku ve futuristické kuchyni. A pak usedá ke svému vydesignovanému průsvitnému klavíru a začíná koncert. Nejprve sama, pak přizve Frou Frou band s kytarou, houslemi a nejrůznějšími percusemi (osobně mě zaujala éterická houslistka blonďato-andělského vzhledu, která si poradila nejen se smyčcem, jméno jsem nezachytila).

Imogenin často elfovský zpěv, střídání elektronických zvuků a chytlavých rytmů vytváří spolu s vizuálními efekty neuvěřitelné představení na hranici magična a surreálna, jakousi pohádku  v elektronickém světě. Možná zní někomu popově, ale rozhodně příjemně a  úžasně přirozeně. Skvěle se vydaří i jakýsi divácký chorus, lehce komplikovaný, leč zvládnutý k naprosté spokojenosti iniciátorky i publika. Přes poctivě odstáté tři hodiny se posluchačům nechce pustit ji z pódia. Překvapivě zajímavý, pohodový a neopakovatelný večer.

Pražské zastavení Wishbone Ash

Po prvé na veřejnosti před 40 lety a nyní konečně i v Čechách v Retro Music Hall  vystoupila v neděli 14. 02. 2010 skupina Wishbone Ash s koncerntím turné „The Real Deal Tour“. Skupina, která přivedla na koncertní pódia 2 sólové kytary, kterou prošel Ted Turner i Phil Palmer a která dnes patří do rockového slabikáře.

Andy Powell s ďábelským úsměvem a Muddy Manninen se soustředěným výrazem na kytary, zářící Bob Skeat na basu a v temnotách jeviště skrytý Joe Crabtree na bicí vyrazili na cestu Evropou díky níž i český zvědavec dostal svou porci pořádného kytarového rockn´rollu spolu s možností vidět na vlastní oči vynikající hráče. Těžko vymezitelný přesným žánrem rozhodně však melodický a výrazně rytmický, příjemný na poslech a probouzející chuť si i „zahopsat“. Navíc v Retru vysoce ocenitelný opravdu blízký kontakt, který zážitek umocňuje.  Vzhledem k tomu, že na koncert jsem šla bez konkrétního očekávání, byli pro mě opravdu milým překvapením. K tomu perfektní zvuk a světelná show, nedělní večer jak má být.

 Stejně ovšem nadchla i předkapela Jimmi Bowskill, která předvedla strhující kytarovou show nedopřávající špetky oddechu. V pauze jsme pak nepatrně zvýšili obrat z prodeje CD obou kapel   navíc mile odměněni podpisem samotného kytaromága Bowskilla, který obětavě udílel každému kupci podpis.