Korálková překvapení

Vždycky se tomu bráním a vždycky nakonec podlehnu. Řeč je samozřejmě o vánocích. O tom tlaku na nakupování dárků, který do nás vtloukají reklamní spoty a výkladní skříně. Přestože se každý rok utvrzujeme, že místo rozbalování dárků si budeme pod stromečkem raději povídat a jednoduše trávit společně čas, nakonec se neubráním a začnu přeci jen shánět nějaké drobnosti.

Letos jsem jako nejlepší variantu drobných radostí zvolila šperk. Dlouhá léta mě tahle „komodita“ nijak neoslovovala, moje maminka jim nikterak neholdovala. Používala pár svých kousků, nové si nepořizovala. Její vztah k bižuterii byl negativní a s lehce pejorativním nádechem ji nazývala „šmuky“. Touhu po špercích – pravých ani „levých“- ve mně nevypěstovala a já časem zjistila, že šperky ani neumím nosit. Připadala jsem si v nich tak nějak „přeplácaná“. Vrcholem zdobení se mi stala stálice náušnice – řetízek – prstýnek.

V poslední době přesto nalézám zalíbení v drobných uměleckých dílech, které šperk představuje a tak jsem inspiraci pro malá potěšení nakonec hledala u šperkařů. Vlastní výrobky jsem po několika nezdařených pokusech zavrhla a začala pátrat u profesionálů i amatérů. Mým objevem se stal ateliér Jelení šperky  Po loňských peripetiích na poslední chvíli jsem si na ně letos vzpomněla s předstihem a oblíbila si jejich nádherný obchod v Bořivojově ulici na Žižkově. Návštěvníka tu přivítá poklidná zimní atmosféra, které dominuje atrapa bílého jelena. Letos ateliér rozšířil nabídku broží i náušnic o nové vzory a oděvní doplňky a po setmění jim za výlohou září krásný jelení adventní kalendář.

Lentilkéna

Lentilkéna z adventního kalendáře (3.12.)

Se šperky Terezy Brabcové jsem se potkala ve Studiu Vintage, které je nabízí ve stylovém obchůdku s krbem na rozhraní Vinohrad a Žižkova. Tereza používá jako základní materiál korálky a pracuje s nimi nejrůznějšími způsoby, často třeba technikou šité dutinky. V nabídce má prsteny, brože a vytváří i velmi originální kousky pro pány. Šperky se dají dobře nosit s vintage oblečením, ale výborně doplňují i současnou módu. K mým favoritům patří brož v podobě košíku s květinami, kterou  na klopě saka nosí i s příběhem, který se k broži váže, můj oblíbený Hercule Poirot ve stejnojmenném televizním seriálu.

Secese v podání PIAF design

Secese v podání PIAF design

Ráda mám také šperky filmové kritičky Aleny Prokopové. Ta se pro změnu při tvorbě svých originálů nechá inspirovat filmy. Její šperky se dají zakoupit na Fleru. Odkaz na ně ale najdete i na jejím filmovém blogu, kterým pravidelně listuji. Její šperky jsou zhotovené z originálních korálků a přírodních materiálů a barevnou náladou a stylovým provedením evokují její oblíbené filmy.

Opravdová kuráž AP

Opravdová kuráž AP

Reklamy

Cartier na Pražském hradě

Vzhledem k rozdílnému vstupnému ve všední den a o víkendu, jsme vyrazily v týdnu a mezi minimalisticky koncipovanými vitrínami jsme prochodily dobré dvě hodiny. A mohly jsme pobýt i déle. K celkové ceně 520,- Kč za jedno dospělé (ve všední den 325,- Kč) a jedno studentské vstupné (195,- Kč) jsme si za 80,- Kč (je trochu trapné, že není v ceně) půjčily i sluchátko s komentářem, ale není to nutné. Většina popisek je na stěnách, další detaily na balkóně. Komentář je totiž pouze k 16 exponátům.

Výstava je průřezem historií firmy Cartier založené v roce 1847 Louis – François Cartierem až do současnosti. Je fascinující udržet rodinný podnik do současnosti, když se doba tolik změnila.  Samozřejmě, v demokratické zemi bez zásadních historických zlomů to asi možné je. Přesto však patří zakladateli i pokračovatelům poklona za to, jak opečovávali a rozvíjeli ideu svého předka. To je to pravé rodinné stříbro, které tvoří základ rodiny.

Někdy v osmdesátých letech vznikla myšlenka vykoupit šperky od majitelů, získat je z aukcí a vytvořit sbírku, která představuje nejen vývoj rodinného podniku, ale také historii a proměnlivost šperku. A protože autoři myšlenky sbírku nechtěli instalovat na jediném místě, kam by za ní museli zájemci dojíždět, přišli s nápadem výstavy „putovní“, aby se každý mohl tou krásou potěšit, aniž by musel cestovat přes světadíly.

Výstava představuje více jak 360 šperků, hodinek, tabatěrek, kabelek a dalších dekorativních doplňků (meč Jeana Cocteau, zhotovený při příležitosti jeho přijetí mezi francouzské akademiky, zlatý lunochod vytvořený na zakázku listu Figaro při příležitosti prvního člověka na měsíci). Lesk a třpyt tolika diadémů, náhrdelníků a náramků připravených na zakázku  pro panovnické rody celé Evropy, slavné herečky (náramky pro Glorii Swanson, náušnice a náhrdelníky s motivy plazů pro mexickou herečku Maríu Félix, Barbaru Hutton, herečku a manželku Cary Granta, Liz Taylor, obdarovávanou Richardem Burtonem), slavné ženy své doby (Daisy Felowes, módní ikona a spisovatelka, manželka bankéře a Churhilova bratrance, často fotografovaná módním americkým fotografem Cecilem Beatonem – v sérii Tutti Frutti k vidění na výstavě) a spousty dalších anonymních klientů. Je úžasné spatřit na jediném místě  tolik drahého kamení a kovů v dokonalém zpracování.

Z některých kousků jsem opravdu nadšená, jiné se mi možná ani tolik nelíbí, všechny jsou však svědectvím stylu a dokonalého zpracování, obrazem lidského umu, kreativity a cílevědomosti, smyslu pro krásu a pro detail. A když si každý uvědomí, kolik práce je za každým jednotlivým kamínkem, nelze se divit, jakou šperk ve finále představuje hodnotu.

Škoda, že se právě v Čechách výstava nesetkává s takovým ohlasem, jaký by si zasloužila. Na české poměry je vstupné dost vysoké (bezpečnostním předpisům se ovšem nelze divit a to všechno něco stojí), přesto asi v celém marketingu něco chybí. Něco, co by mělo zájemce o umění přesvědčit, že výstava stojí za to. Síla stylu je mocným prvkem, historie tím dalším a ke všemu je třeba přimíchat i lehce provokativní „bulvární“ stránku genia loci každého kousku, který spatřil světlo světa a má svou vlastní historii. Je to dokument o životě v jednotlivých historických a stylových obdobích, o proměnlivosti módy, životního tempa, požadavků doby, ale představuje i jednotlivé způsoby zpracování, inspiraci cizí kulturou (egyptské, indické a čínské série), uměním (návrháři „opisují“ stavební detaily pařížských paláců). Není proto určená jen vyznavačům „šperku“ nebo horním 10 000, kteří si je mohou v diamantovém provedení dovolit. Je pro všechny, kdo se zajímají o krásné věci a potěší je podívat se na ně. Možné to je do 17. října 2010 v Jízdárně Pražského hradu.