Městem posedlí

point alias jan kalábVýstavu Městem posedlí považuji za naprosto ojedinělý  projekt. Graffiti a Street Art je  „médium“, ke kterému mám velmi rozporuplný vztah a stále se ho snažím pochopit. Díky kurátorům jsem nejspíš učinila první krůčky. Stále platí, že něco z těchto projevů se mi líbí a považuji je za nápadité a vtipné,  na druhé straně jsou věci, které jdou mimo mé chápání a za umělecký projev je při nejlepší vůli považovat nemůžu. Ostatně podobně je tomu i s jinými výtvarnými projevy. 🙂

Že ke generaci sprayerů nepatřím věkem je ad a), že je můj pohled silně ovlivněn i působením ve stavebnictví a správě budov je ad b). Jako  „správcová“ mít pochopení nemůžu, můj kladný vztah k výtvarnému umění ale převrací tyhle pocity naruby. Ti, kteří také chtějí pochopit, by se podívat měli. Ve svém  konzervativním okolí jsem nenašla duši, která by šla se mnou. V klidu jsem tedy shlédla všechny „piecy“, poseděla i u ukázek pořadů ČT z osmdesátých a devadesátých let, které se s tímhle fenoménem snažily popasovat a zarozjímala.

Výstava má mimo jiné podtitul Ilegální umění v legálním světě, protože kriminalizace spolu s adrenalinem nelegálních projevů k tomuhle způsobu vyjadřování neodmyslitelně patří. Z hlediska inovativnosti projektů českých galerií jde o výstavu naprosto jedinečnou. Jen vzhledem k četnému zastoupení zahraničních umělců musela být její organizace a produkce dost složitá. Když si představím krátký čas, jaký všichni měli, aby přidělené zdi vyzdobili … Inu v terénu je třeba pracovat rychle, jinak lze skončit i za mříží ….

„Tagovací chodbou“ vybudovanou z kartónových krabic poskytnutou jako plocha ke krátkodobému zvěčnění se těch, kteří mají neodolatelnou touhu vidět své jméno či jiné výrony tvůrčího ducha v opravdové galerii, je jen vtipným začátkem. Následně vstupuji přímo do ohniska dění. Nejsem ale nikde na periferii ani v železničním depu, jsem ve skutečné výstavní instituci, která s tímhle originálním nápadem přišla (díky Radku Wohlmuthe!).

Galerie nechala v prostoru hlavních výstavních sálů vybudovat stěny a každý pozvaný „writer“ či „styler“ dostal k dispozici svou plochu, aby se na ní krátkodobě zvěčnil a po skončení výstavy ji prostě opustí. Zatímco vystavené obrazy se vrátí majitelům a zdobí obývák či čekají v depozitář, stopy po graffiti budou smazány na věky věkův, vlastně takové Sight Specific a šmytec. Stejně jako na ulici, kde se jednotlivé „piecy“ na zdech či vagónech dlouho neohřejí, protože přes veškerý respekt jedněch sprayerů vůči druhým, život jde dál, všechno se mění, přepisuje i odstraňuje.   

ZEDZMimo domácích a zahraničních jmen uznávaných autorů i začátečníků se tu „prezentují“ i žáci a studenti nejrůznějších škol, kterým je v rámci edukačních programů věnována místnost, která při zahájení čistá dnes silně připomíná Lennonovu zeď na Malé Straně a navíc prorůstá i do prostor, které k tomu původně určené nebyly. Jakýsi živý a radostný pocit z tvoření tu nezadržitelně bují všude kolem. A že je graffiti vážně in, o tom svědčí i letošní koncert Cold Play, které jimi vyzdobilo scénu i hudební nástroje.

Už staří Římané … a s graffiti to asi není jinak. Lidé měli asi odjakživa touhu se nějak zviditelnit, rýpali do fasád pamětních budov svá jména, srdíčka, obrázky, podobně se chovají návštěvníci pískovcových skal a co teprve veřejných záchodků. To, že se z téhle aktivity odloupl kus, který se stal uměním, se podařilo až naší době. Nové materiály, nové trendy, zrychlující se životní tempo… Ale také opravdu talentovaní jedinci, kteří v téhle posedlosti vidí víc, než se jen zvěčnit pochybnou čmáranicí.

Stránky výstavy s ukázkami zde.  Stránky o graffiti a street artu tady  a rozhovor s kurátorem RW tu.   

No, a já jdu shánět nějaký odstraňovač na novou fasádu domu, který máme příští týden kolaudovat … Jak se tam dotyčný zvěčnil, za umění považovat nemůžu …

Reklamy

Hádanka pro znalce street artu

Už delší dobu se snažím zjistit, kdože je autorem objektů, které pravidelně potkávám na svých pravidelných pochůzkách městem. Jsem naprosto neúspěšná a tak mi třeba některý z čtenářů poví o těchhle artefakech něco víc. O tenhle zážitek se chci podělit.

S prvním objektem se lze setkat v Praze na Florenci. Zaujal mě hned, když jsem ho spatřila poprvé. Pak najednou zmizel, ale objevil se znovu a tak jsem požádala kolegu, aby ho zvěčnil, kdyby se zmizení opakovalo. Na rušné křižovatce působí tenhle háčkovaný strom jako lesní duch z jiného světa. Jeho autor musí být velký recesista, podle techniky tipuji, že by jím mohla být žena …

 

Druhý objekt  je k vidění přímo u paty nuselského mostu  na rozhraní mezi Karlovem a Nuslemi směrem na příjezdu do Prahy. Betonová Johanka z Arku, jejíž zbroj je tvořena sbírkou odrazek z nejrůznějších vozidel, třímá místo meče pochroumanou značku zákazu vjezdu. Někdy bych jí chtěla vidět jak v noci  září pod světly projíždějících aut, které ten zákaz vůbec neberou v úvahu…

 

Zatímco u háčkovaného stromu si tajnou instalaci v nočních hodinách  představit dovedu, usazení betonového kolosu na podstavci z pneumatiky vylité betonem muselo být o dost pracnější. Toho jeřábu by si přeci někdo musel všimnout. 🙂  Takovému vtipnému street artu je třeba fanditi.