Román pro ženy v divadelní podobě

Protože je třeba využít prázdné Prahy, zkusili jsme Báječné léto s Michalem Vieweghem ve Švandově divadle na Smíchově. V jeho rámci volba padla na knižně i filmově prověřený Román pro ženy. Text se na divadelních prknech rozhodně osvědčil. Dílko obsahově vpravdě letní a divácky vděčné, kdo čeká cosi hlubokého, ať nechodí, kdo se chce pobavit, ať neváhá.

Už ve vestibulu se začaly objevovat známé tváře. Svou sodu zde upíjel Michal Viewegh netrpělivě očekávající svůj protějšek, Ondřej Neff se přišel podívat jak bude hrát jeho přítelkyně, za pět minut sedm do nás málem vrazil sám mistr Oliver, Jiří Langmajer do divadla dobíhal na poslední chvíli a podezírám ho, že ve svém prvním výstupu použil civilní kostým.

Jak léto velí, místo v zimních horách se seznámení s Oliverem odehrálo u chorvatského moře. Přes malinko rozpačitý první obraz, který trošku „trhal“ kulisy, si představení záhy našlo svůj rytmus a další obrazy nabídly herecky stabilní výkony a dějově poutavé scény. Představitelka Laury  Markéta Stehlíková byla dobrou volbou nejen díky svému půvabu, ale i hereckému talentu, vlastně typově dost připomínala představitelku filmové role. Její touhu po tom pravém nijak neovlivnila postel plná plyšáků, jak velí správný design holčičího pokojíku. Dokonalou přítelkyní jí byla herecky vděčná role Ingrid Barbory Polákové. Svými zahořklými bonmoty o mužích probouzela bouřlivé reakce zejména ženské části publika. Při jedné z  hlášek se dokonce soused mé sousedky otázal, co jí na tom připadá tak směšného. Snad její repliky nepřispěly k nějakému manželskému rozvratu.

Nevím nakolik měl Jiří Langmajer díky své přirozené nonšalanci co hrát (prostě mi přijde takový „oliverovský“ od přírody), ale role mu ohromně slušela a myslím, že si ji užil. Roztomile zbrklý Ricky Jana Jankovského byl možná trochu exaltovaný, jeho dobrosrdečnost a klukovství však byly věrohodné a dokonce jsem začala uvažovat, jestli si nemám koupit nový mobil 🙂 neboť ten můj je podle jeho kritérií veskrze zastaralý a obskurní. Typově trochu připomínal Michala Dlouhého.

Ljuba Krbová měla těžkou roli, protože filmová Simona Stašová nasadila laťku vysoko, ale drobná a elegantní kráska zahrála svůj přirozený odpor k českým mužům velmi kultivovaně a svou roli si vychutnala.

Oblíbené téma o věčně mladých mužích není ničím novým, už ve 40. letech minulého století režíroval Vladimír Slavínský film Muži nestárnou s Janem Pivcem a Zitou Kabátovou. Pivcův hrdina se tady s železnou pravidelností zamilovával do stále mladších příslušnic rodiny.  Postup šel tehdy v opačném gardu, film se natáčel podle úspěšné divadelní hry Jana Patrného z roku 1926. Pohled Vieweghova příběhu je mnohem víc ženský a ženami nepochybně vítaný. Přesto mě upřímně děsí představa, že by se některá z mých dcer měla zamilovat do nějakého mého bývalého. Tady tedy musela představitelka matky opravdu hodně zatnout zuby. I když kdyby to byl nějaký charismatický Oliver …. 🙂

Reklamy

Kdo je tady ředitel?

Přes počáteční zmatky se vstupenkami jsme nakonec organizaci akce doladili a do Švandova divadla se na  představení Kdo je tady ředitel?, které se tu úspěšně hraje už dva roky, dostavili v počtu -1 +1.

V první řadě mě překvapila kombinace Lars von Trier x komedie. Věděla jsem, že natočil film stejného jména, údajně se dostal i do české distribuce, nicméně jsem ho neviděla, takže jsem šla do divadla nepolíbená. Nevím co provedli s původní verzí autoři divadelní adaptace Daniel Hrbek (který hru i režíroval) a Martina Kinská, ze hry ovšem vytvořili čistou komedii. Opravdu se nestává často, abych se v divadle nahlas smála téměř po celou dobu představení, tím méně pak můj silně konzervativní divadelní doprovod…

Majitel firmy pan Ravn (Kamil Halbich) vystupuje mezi zaměstnanci jako jeden z nich, ve skutečnosti s kolegy manipuluje a pracuje na své image nejoblíbenějšího pracovníka. Protože ovšem chce firmu prodat, potřebuje skutečnou postavu ředitele a najme na tuhle práci profesionálního herce Kristoffera (Michal Dlouhý). Z angažmá, které mělo původně trvat několik minut se vyklube několik dní a odtud se odvíjí bezpočet komických situací, ve kterých se Kristoffer ocitá, když jeho existenci zaměstnanci náhodně odhalí. Nejenže nemá nejmenší ponětí o chodu firmy, netuší ani jak se jmenuje, takže než se dospěje k velmi překvapivému rozuzlení, prožije si nejednu horkou chvilku. 

Na mé city samozřejmě silně zapůsobila skutečnost, že hra má dánské reálie. Velmi autentická byla postava islandsky hovořícího kupce a jeho tlumočníka. Jednak mě potěšila postava tlumočníka, kterou ze své praxe  posuzuji jako velmi zdařilou, naprosto dokonalý byl ovšem pan Finnur, postava tvrdošíjně hovořící islandštinou, která z celého srdce nenávidí vše dánské a má na tento národ velmi svérázné názory, které zcela otevřeně vyjadřuje, čímž dosti zatápí svému tlumočníkovi. Asi je to vzhledem k několika staletím trvající dánské nadvládě pochopitelné, nedocenitelná je však Trierova otevřenost, s jakou tyto zbraně vkládá Islanďanovi do úst. Dánové prý mají specifický smysl pro humor a s oblibou prý rádi slyší, že jsou hloupí. No, Dán, kterého jsem mohla poznat já, tento smysl pro humor určitě nemá.

Stejně vtipné byly hudební narážky, byť byl Edward Grieg Nor severskou atmosféru navodil hned dvakrát (jako vyzváněcí tón Rvanova mobilu a následně na neutrální půdě), stejně další hudební podkresy od Dire Straits, Laibachu …

V programu mě zaujalo pár informací ze života Larse von Triera, například fakt že v dětství jej nejvíc inspirovaly sešity Kačera Donalda a jak dále přiznává, mnohé z jeho příběhů jsou koncentrátem Kačerova. Tady opět přímá paralela s vlastní domácností (dodnes si z jednoho člena rodiny děláme legraci, že by se bez Kačera Donalda nedostal na střední školu).

Inteligentním veselohrám fandím a končím slovy monologu kominíka z Gambiniho Města bez komínů, totiž: „Začíná boj …“ Ani já dosud na vlastní oči neviděla svého ředitele, který nastoupil  do funkce přesně před rokem …

PS: Od očitého diváka stejnojmenného Trierova filmu jsem se právě dozvěděla, že film zase až tak zábavný nebyl. No proto :-).