Žena, která zatím z postele vždycky vstala

zena1Nevím, jestli se příběh Žena, která si šla lehnout a rok nevstala, zařadí mezi nejúspěšnější tituly Sue Townsendové, která se proslavila zejména povedenými historkami ze života Adriana Molea. Mně rozhodně vzpoura hlavní hrdinky připomněla některá údobí mého života a zvědavě jsem se pustila do čtení, abych našla nějaké tipy k následování. Přes poněkud rozpadající se strukturu příběhu je tu řada impulzů k zamyšlení a nechybí ani typický humor. Ocenění je hoden i fakt, že se Mladá Fronta vrátila k dvorní překladatelce autorky, totiž k Heleně Hartlové.

Je pozoruhodné, jak se s železnou pravidelností a bez ohledu na státní příslušnost či národnost tíha péče o domácnost a všech starostí překlopí vždy na jednoho člena rodiny.  Všichni považují všechen ten servis v podobě nákupů, vaření, obstarávání, zařizování a údržby za samozřejmý a nikoho nenapadne, že ona velká matka by třeba také mohla mít své představy, sny, či nedej Bože, zájmy. Jak se to přihodí, že původně s láskou vykonávané činnosti se postupně promění v břemeno? A jak z toho ven? Hlavní hrdinka to za čtenáře nevyřeší, nevyřeší to ani sama za sebe. Její přístup je totiž spíš zkázotvorný. Pro ni i její nejbližší. Pasivní rezistence je možná dobrá pro francouzský odboj, ne pro matku od rodiny.

Pokud si ženy kladou otázku, zda má smysl žít jen pro druhé, odpoví si jistě ano, ale ne za cenu obětování vlastních zájmů, ambicí a názorů. Těžko některá z nás  tvrdohlavě lpí na tom, že musí být pořád šťastná. Rozestupy mezi šťastnými dny se s věkem nějak zvětšují, endorfiny se netvoří, anestetik typu kniha, hudba, divadlo je sice dost, ale dávky nestačí a nebo nemají odpovídající složení. A do toho vánoce jako prubířský kámen odolnosti. Vydržíme to ještě? Kdy to tak přišlo, že se svátky klidu a vzájemnosti proměnily ve stres, konzum, marnost a obžerství? To si přeci nikdo nemohl přát. A tak zatím na lože uléhám jen na předem vymezenou dobu a zatím pokaždé vstanu.

Prague Winter aneb Pražská zima

Pražská zimaNe, nechci rozebírat letošní podivné počasí, spíš naši ne zas tak dávnou historii. K Pražské zimě Madeleine Albrightové jsem se vrátila téměř po roce. Odešla mi čtečka, pak tu byly jiné tituly, ale nakonec  jsem se vrátila. Možná mě k rychlejšímu navázání na četbu odradil úvod knihy, který se na můj vkus zaobíral příliš podrobně něčím, co jsem se domnívala, že mám zažité. Teprve když jsem na čtení navázala, uvědomila jsem si, že tohle líčení historie se pořádně liší od toho, co do mně v sedmdesátých letech cpali na střední škole a jak je to zajímavé.

Když jsem se při četbě dostala do bezprostředně poválečné historie, dokonce jsem několikrát přejela stanici, kde normálně vystupuji. Upoutalo mě, jak autorka líčí kontext některých zlomových situací, židovskou problematiku i národní charakter, chování ruských osvoboditelů ….  Stalinovo manipulárství a paranoiu a Benešovu důvěřivost a diplomatický postoj, který v některém kontextu prostě nemohl fungovat.  Kniha nabízí jiný úhel pohledu na tehdejší politickou reprezentaci i lepší pochopení některých jejích představitelů. Samozřejmě, místy je to líčení  subjektivní, je to ale pohled osobnosti, které se všechny události bezprostředně dotýkaly a i když byla v té době dítětem, postupně si ten obraz nejen své rodiny dotvořila. Její kniha postihuje všechny zásadní události od konce třicátých do konce čtyřicátých let a je psaná velmi poutavým jazykem.

I to, že se stejným zájmem knihu přečetla naše maturantka, u které bych očekávala, že ve škole dostala výklad odpovídající době, ve které žijeme, mě překvapilo.  Prý ke 2. světové válce ani nedošli …. Naopak mě zarmoutilo, že mocenské zápasy a zájmy dnešní doby jsou sice možná jiné, ale etika  politických vztahů se od minulosti neodlišuje. Pokud kdy vůbec vládla v politice nějaká morálka, její pozůstatky byly pečlivě zapomenuty a současná politická garnitura ani vlastně nemá na co navazovat, takže čemu se divit.

Přestož úmysl vzpomínky sepsat byl motivován snahou usnadnit pochopení naší minulosti v cizině, sepsání tohoto historického vhledu považuji za užitečné k zastavení se nad nejednoduchou historií i pro našince. V kontextu s beletrií, která se v posledních letech k téhle době vrací románovým pohledem (za všechny třeba Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch nebo Katalpy Němci), si lze v historické mozaice doplnit nejeden chybějící kamínek.

Julián Carax nebo Amadeu Prado?

V posledních týdnech jsem přečetla dva romány, které měly zdánlivě cosi společného: Stín větru Carla Ruiz Zafóna a Noční vlak do Lisabonu Pascala Merciera. Společné je pro oba pátrání po životních osudech spisovatele a politické pozadí: Frankova diktatura ve Španělsku a Salazarova v Portugalsku. Jak odlišně se dá ale s tématy pracovat je uchvacující.

Zatímco Zafón buduje napínavý a tajemný příběh, u Merciera je vlastně pátrání po spisovatelově identitě až v druhém plánu. Soustředí se mnohem víc na onoho „pátrače“, který hledá smysl zejména svého života a snaží se ho uchopit právě přes myšlenky hledaného spisovatele.

Zafónův tajemný Julián Carax nejspíš nastartoval zvýšený zájem o již tak populární Barcelonu, turista nepochybně připojí k seznamu známých barcelonských atrakcí i Andělský hrad (podobně jako romány Dana Browna zvýšily zájem o Paříž a Řím) je pro mě přes všechny dobové odkazy hlavně napínavý příběh a zábavné čtení.

Mercierův hrdina se vydává po stopách lékaře a spisovatele Amadeu Inacio de Almeida Prado, aby poznal osobnost tohoto muže a zároveň zásadně přehodnotil svůj dosavadní stereotypní život. Četba možná místy trochu patetická až filozofická, přesto na mě měla mnohem větší vliv. Nutila totiž přemýšlet méně o hlavním hrdinovi a více o sobě.

Základní motto, že „Život není to, co žijeme, je tím, co si představujeme, že žijeme,“ totiž autor zkoumá z úhlu nejrůznějších kategorií jako je láska, samota, loajalita, hloubka slova, postoj k životu, vztah k náboženství i politice, ženám, rodičům, práci …. Příběhem provází profesor latiny, řečtiny a hebrejštiny jednoho bernského gymnázia Raimund Gregorius, zdánlivě rezervovaný a řád respektující člověk, který jednoho dne všeho nechá a vydá se do Lisabonu pátrat po autorovi, na jehož knihu náhodně narazí v jednom antikvariátu.  Opustí svou práci, studenty a vydá se do města, které nezná, kde se mluví jazykem, ke kterému dosud neměl vztah, ale začne jej studovat, poznává  současníky a blízké Prada a ti zpětně ovlivňují vnímání jeho vlastního života. A profesor se proměňuje.

Vlastně bych chtěla podlehnout náhlému impulzu vydat se za něčím a na ostatní nedbat. Chce to nejspíš odvahu a možná i nějaké osobnostní změny. V závěru se ukáže, že impulzem profesorovy cesty není tajemná Portugalka, kterou zachrání cestou do školy, když chce skočit z mostu (ostatně, bylo mi krapet líto, že se na dalších stránkách románu už neobjeví), ale možná začátek nějaké nemoci, která se chystá propuknout a projevuje se výpadky paměti  ….

Pokud tedy k náhlé změně života potřebuji výpadky paměti, mohu se do ní pustit, protože tuhle podmínku začínám splňovat. Pak jen musím myslet na to, že umřít můžu zítra a měla bych přestat marnit čas. Zbývá tedy ujasnit si co chci … Jenže co to je? Neminout se sama sebou?  

Pražský hřbitov aneb špion, který má rád dobré jídlo

Ecův Pražský hřbitov na mě zapůsobil hodně. Eco je brilantní vypravěč a dovede strhnout tématy, která má opravdu detailně nastudovaná. Tentokrát jsem byla z prvních stránek trochu rozpačitá. Nechtělo se mi číst o nenávisti vůči Židům, jezuitům a zednářům. Vlastně mě těch prvních několik stránek téměř odpuzovalo. Ale záhy jsem se začetla a knize jsem propadla tak, že jsem ten tlustospis nosila všude sebou až to na ní začalo být vidět. Prostřednictvím optiky nesnášenlivosti tu čtenář získá blízký pohled na dějiny devatenáctého století. Vymezování se vůči jiným etnikám, uzavřeným uskupením a nepochopitelným skupinám je asi jedním ze základních motorů vývoje lidských společenství.  Dějiny špionů a často vykonstruovaných spiknutí na pozadí historických událostí od Garibaldiho sjednocení Itálie přes pařížskou Komunu až po Dreyfusovu aféru, to je základní časová osnova románu.

Vypravěčem příběhu je kapitán Simonini. Nenávist vůči všem národům a Židům zejména do něj od raného dětství vštěpoval jeho dědeček. Simoniniho jediný jiný vztah se světem zprostředkuje mimo Jezuitských učitelů pouze četba zakázaných románů a on se tak stává bdivovatelem dvou významných romanopisců té doby, totiž Alexandera Dumas a Euguena Sue, ze kterých později obratně čerpá materiál pro své konspirační teorie. Je patrně jedinou smyšlenou postavou románu, jinak mají ostatní postavy zcela reálný základ. Objeví se tu i doktor „Froïd“, který v Paříži právě absolvuje stáž u profesora Charcota. Díky psychiatrovým teoriím se Simonini dokonce vypořádá i se svou „rozdvojenou“ osobností.

Pražský hřbitov v románu vlastně účinkuje pouze jako kulisa, efektní pozadí židovských spikleneckých teorií. Ani hlavní hrdina ani další postavy románu jej nikdy nenavštíví, přesto je základním motivem pro události budoucí. Pěknou recenzi otiskly před časem Lidové noviny. Autorem je Jiří Peňás a k přečtení je zde, velice podrobnou informaci o vzniku románu i jeho postavení v kontextu ostatních Ecových románů nabízí i doslov knihy od Jiřího Pelána.

Z literárního hlediska o románu píší mnohem povolanější, chtěla bych se proto zmínit o rovině, která je pro jeho celkové vyznění možná okrajová, tvoří však dokonalou kulisu životního stylu hlavního hrdiny. Je to rovina kulinární. Dobré jídlo je hlavní životních radostí, kterou si hlavní hrdina dopřává a mezi závažnými řádky se objevuje řada zajímavostí o  italské i francouzské kuchyni 19. století.  Hned na prvních stránkách například detailně popisuje, jak si připraví telecí kotletu podle Foyota, dále vzpomíná na „zelenou lázničku“, která se v Piemontu podává k vařenému masu a kterou jsem i vyzkoušela: „… hrst petrželové natě, čtyři plátky ančoviček, chlebovou střídku (podotýkám, že z bílého chleba), lžičku kapar, stroužek česneku, žloutek z vajíčka natvrdo“ rozetřu s olivovým olejem a octem a z vařeného masa se stane božská krmě.  

Zatímco zjišťuji, že hovězí na barolu je vlastně obdobou hovězího po burgundsku, dozvídám se, že největší hrozbou porevolučních změn je představa, že se bude „žrát bouillabaisse á la niçoise, jak vám to poručí ten rybář Garibaldi …“. Nechybí rozprava o oblíbeném teplém nápoji Alexandra Dumas, totiž bicerinu, odvozeném z bavareisy, kdy rozdíl mezi oběma nápoji spočívá v tom že „v bavareise jsou mléko, káva a čokoláda smíšeny, zatímco v bicerinu zůstávají odděleny ve třech stejně horkých vrstvách, takže si můžete objednat bicerin pur e fiur, sestávající z kávy a mléka, pur e barba, což je káva a čokoláda, a ´n poc ´dtut, to jest všechno dohromady.“

Mohla bych pokračovat výčtem počínajícím polévkou acqua cotta, civetem, finanzierou, která se připravuje z kohoutích hřebínků, telecích brzlíků, mozečků a varlat, (pokrmu na kterém si pochutnal i Cavour, ale já bych asi trochu váhala) a přes přípravou želví polévky opět podle Dumas se dostat k pagnottám plněných slezinou a zjištění, že do kávy lze přidávat i citronovou kůru. Určitě zkusím piscistocco alla ghiotta (treska máčená po dva dny v chladné vodě a nakrájená na plátky, cibule, celerový kořen, mrkev, sklenice oleje, dužina rajčete, vypeckované černé olivy, piniová semínka, sultánky a hruška, neslané kapary, sůl a pepř).

Rozhodně zajímavý je gastronomický komentář z dob pařížské Komuny: „A kdo byl při penězích, mohl si na Štědrý den dát u Voisina skvostné menu sestavené ze sloního consommé, restovaného velblouda na anglický způsob, dušeného klokana, medvědích žebírek v sauce poivrade, antilopích plátků na lanýžích a kočky s přílohou třídenních myší – neboť teď už nejenže se na střechách neukazovali vrabci, ale ze stok pomalu mizely i myši a krysy.“

Posledním kulinárním příspěvkem románu je salát Francillon, původní receptura ze stejnojmenné hry Dumas mladšího. Abych případným čtenářům poskytla i inspirativní obrázek, uvádím odkaz na francouzské stránky Chez Francis, kde ho i s receptem spatříte na obrázku. Pokud budete postupovat následovně: „Ve vývaru se uvaří brambory, nakrájejí se na plátky a ještě teplé se ochutí solí, pepřem, olivovým olejem a orleánským octem, zalijí se půlpohárem bílého vína – nejlepší je Château d´Yquem – a přidají se jemně nasekané aromatické bylinky. Zároveň se v court-bouillon  pečou velké slávky s kořenem celeru. Všechno se to promíchá a navrch se dají jemné plátky lanýže, povařené v šampaňském. Pak se to nechá dvě hodiny uležet, podává se to studené,“ … nepochybně zažijete cosi, co jsem zažila při četbě posledního Ecova díla. A to jsem nezmínila ilustrace, vesměs dobové rytiny, převzaté z nejrůznějších zdrojů.

Tahle ilustrace v románu není, ale spousta jiných, které ilustrují i historické události, ano.V knižním vydání tuhle ilustraci nenajdete, ale spoustu jí podobných k hisotrickým tématům ano

Jeden den Emmy a Dextera

Hlavním pozitivem přestěhování naší kanceláře je, že cestou do práce toho mnohem víc přečtu (ten dvacetiminutový rozdíl se někde musí odrazit) a tak mohu z rubriky Nově na nočním stolku konečně vymazat Jeden den od Davida Nichollse. Četba je to pro tramvaj jako stvořená (byť je kniha poněkud objemnější). Čtení nenáročné a  poutavé. Emma a Dexter prožijí noc po absolventském večírku, při které se zrodí přátelství na celý život a čtenář následně sleduje stejný den, totiž 15. července, vždy o rok později, rovných 20 let. Od začátku zřejmé schéma by mohlo zavánět monotónností, ale pravda to není, protože životní osudy obou hrdinů dokážou rok co rok stále znovu překvapovat.

Zatímco Em jak, jí její přítel oslovuje, si buduje svůj život tzv. od píky a propracovává se zvolna k úspěchu a zralosti, s Dexem je to tak trochu naopak. Každý se ubírá jinou cestou, ale autor každému z nich osud stejně „nalinkoval“ dopředu. Dex mi trochu připomněl Hornbyho Willa Freemana z Jak na věc, ale jeho životní sinusoida neměla zdaleka tak hraniční výkyvy. Přestože mi v osmdesátém osmém bylo asi tak o deset víc než hrdinům knihy, našla jsem v životních peripetiích E. a D. spoustu okamžiků, které jsem poznávala z vlastní „kůže“, ale to by asi cítil leckdo, protože konec konců se životní pouť člověka opakuje stále podobně. Cesta k „dospělosti“ bývá trnitá a je známo, že alkohol k ní opravdu, ale opravdu, nepomůže, přestože jako berlička může krátkodobě posloužit.

Konec románu mě trochu rozčílil. Nechtěla jsem věřit, že si autor může něco takového troufnout (nehodlám vyzrazovat), ale patrně se chtěl vyhnout banálnímu zařazení knihy mezi romantické příběhy. Přesto do té škatulky stejně spadne, když ne v knižní podobě, v té filmové určitě. Nic tak nenaštve, jako když se mi chce na konci knihy brečet. No brečte v tramvaji, když si chcete slzičky užít v naprostém soukromí. Je to stejné jako posmrkávání v kině. Nikdo nechce být viděn, ale pobrečet si ano. Teď jsem příběh dočetla a všechno, co tu bylo napsáno a co jsem přitom cítila, navždy zmizelo…. To se pokouším o parafrázi jedné věty z příběhu. Ale ve skutečnosti budu o tomhle román určitě ještě přemýšlet.

A protože je Nichols povoláním také scénárista, nepřekvapí, že román byl zfilmován a v červenci měl vstoupit na plátna kin, tedy minimálně v Americe, na Evropu a ostatní se chystá v srpnu a září, do české distribuce je plánovaný  6. 10. 2011. No asi na něj půjdu, ale nevím, aby se mé představy příliš nelišily. Hlavní postavy zahrají Anne Hathaway a Jim Sturgess (a Dexe jsem si takhle zrovna nepředstavovala).  

Někdo se místo psaní deníku každý den fotografuje – tu a tam se o tom na tomhle serveru dočítám. Že bych zkusila zapíchnout do kalendáře tužku, získat datum a každý rok napsala, co nového? Tu nejzajímavější část života mám sice za sebou, ale třeba mě ještě něco pozoruhodného čeká … I když na 20 let to asi už nevydá …

Tichá dívka

Román Petra Hoega Tichá dívka mi moc nešel od „ruky“. Oproti Citu slečny Smilly pro sníh jsem jej nedokázala „zhltnout“ na posezení. Tenhle kodaňský příběh je totiž psaný výrazně složitější formou. Po prvních stránkách jsem si nejdřív nebyla jistá jestli čtu vůbec prózu, jestli je tu  nějaký příběh, je-li to realita nebo o sen. Zkrátka jak ho chápat.

Postupně ale začaly jednotlivé střípky zapadat do sebe jako když se skládá puzzle a poskytovaly stále zřetelnější obrysy příběhu. Díky svým „lehánkám“ na magnetoterapii jsem dokázala zvládnout prvotní pocit, že si knihu přečtu někdy jindy a spolu s ukončenou léčbou kyčelního kloubu jsem ukončila i čtení tohoto trochu neobvyklého příběhu v jehož pozadí stojí seismologické poruchy v blízkosti Kodaně.  

Už hlavní hrdina Kašpar Krone se od Gróňanky Smilly dost liší. V občanském životě se totiž živí jako klaun, jeho výjimečnost spočívá v naprosto ojedinělém sluchu. Nejenže má dokonale vytříbený sluch hudební,  dokáže vnímat zvukové vibrace všeho, co ho obklopuje, ať jsou to věci nebo lidé. Ekvivalenty z vážné hudby přiděluje lidským i zvířecím emocím, náladám, chování, věcem, sluchem dokáže rozlišovat dobro i zlo, nedůvěru, strach.

Zápletka zmiňovaných románů je trochu podobná. I tentokrát jde o jakousi formu krimi příběhu, rozkrývání tajemství ukrytého v hlubinách, ovšem tentokrát jde o hlubiny zemské, nikoliv mořské.  Kašpar Krone hledá ztracenou dívku, se kterou měl příležitost se jednou sejít. Klára Marie, tichá dívka, v jejíž přítomnosti slyší opravdu pouze ticho a žádné zvuky. To setkání ve svém životě nabitém permanentním „hlukem“ chápe jako cosi naprosto výjimečného. V souvislosti s jejím zmizením pátrá i po dalších zmizelých dětech. Vyústění zápletky ale působí trošku vyumělkovaně. Jakoby se všechny složitě budované konstrukce vracely do jednoho bodu. Díky ne úplně snadnému čtení, jsem očekávala jako pointu nějakou objevnější pravdu, něco zásadního, co mě obohatí, nebo povznese, nestalo se. Trošku filozofické podobenství, trošku napínavé krimi, ponor do psychologie, ale jednoznačné vymezení je obtížné.

Libeňská noc literatury

Můj pracovní život je spojený s Prahou 8, zejména Karlínem a Libní. Přiznávám, že zrovna Libeň se mi nikdy nejevila jako místo zajímavých vycházek nebo poutavých míst.  Noc literatury 2011 mě přesvědčila o naprostém opaku. Pořádat tahle čtení právě v Libni a mít možnost odhalovat její utajená zákoutí byl úžasný nápad, byť pouť po jednotlivých čteních byla občas závodní disciplinou. I když poctivý nadšenec začal opravdu v 6 odpoledne, neměl šanci stihnout víc jak 10 z 20 nabízených čtenářských zastavení.

Protože se mi nepodařilo zařadit se mezi ty pečlivé vzhledem k tomu, že jsem musela podřídit rozvrh hokejovému utkání ČR x USA, byly mé zážitky ještě ochuzenější. Teprve když jsem si vyslechla pár vět typu: „Kam spěcháš? To jako myslíš, že tam někdo bude chodit?“, mohli jsme vyrazit. Teplý májový večer byl na literární bojovku jako stvořený.  

Na Palmovku jsme dorazili za pět minut půl deváté. Nejblíže bylo čtení na Policejní stanici, ale tam bylo už plno, takže jsme zahájili ostrým výstupem do Malého sálu Divadla pod Palmovkou, který je překvapivě umístěn přímo na půdě. Dechu popadaje vyslechla jsem trochu uspávací čtení Zuzany Slavíkové z knihy Kameny bolesti italské spisovatelky Mileny Agusové. Přemýšlela jsem, jestli budou všechna čtení tak „krotká“ a poslušně se přesunula  do Baru Na měsíci. Tam byla účast vyloženě povinná neb zde brigádničila M.  Atmosféra nálevny, Burianovo osobní „neherecké“ vtipné a poutavé čtení včetně jeho komentářů, možnost občerstvit vyprahlé hrdlo, to všechno bodovalo výrazně výš a to nepočítám, že mě úryvek z knihy norského spisovatele Tomase Espedala Jít opravdu zaujal.

S ohledem na vzdálenost zvítězil pro další čtení  Libeňský zámeček a jeho hlavní sál. Vzhledem k nostalgické minulosti tohoto prostoru (letos tomu bude 30 let!, kdy jsem tam pronesla své ano) vlastně ani nepřipadalo v úvahu jej vynechat. Příjemná elegance spolu s mužným herectvím Marka Vašuta předčítajícího úryvek z knihy Laurenta Bineta HHhH (Himlerův mozek se jmenuje Heydrich) dala částečně zapomenout, že se v sále vlastně nedá dýchat.

V Grabově vile, v jejíž administrativní části jsem bývala častou návštěvnicí stavebního odboru, okořenila čtení Jana Budaře v hlavním společenském sále novobarokní stavby  tklivá hra na violoncello ozývající se zpoza zavřených dveří k přednesu úryvku z krimi románu Rakušana Pauluse Hochgatterera Sladkost života.

Vzhledem k pokročilé hodině jsme usoudili, že do kostela svatého Vojtěcha se jenom podíváme. Neobvyklá secesní architektura Emila Králíčka nás ovšem okouzlila natolik, že jsme v kostelních lavicích setrvali kochaje se při poslechu úryvku ze španělské historické novely Eduarda Mendozy v podání Miroslava Táborského Podivuhodná cesta Pomponia Flata dřevěnou architekturou zdobenou květinovým dekorem. Před 105 lety postavili tenhle kostelík jako provizorní. Stojí tu dodnes.

Do Sokolovny už jsme opravdu jen nahlédli, protože noc literatury právě skončila.  Libeňský plynojem, moje favorizovaná průmyslová památka, na kterou jsem byla přiznávám zvědavější než na čtení Karla Dobrého, jsme nestihli a  to nepočítám další zajímavé lokality.

Libeňský literární happening vytvořil z opomíjené pražské čtvrti kolotající centrum kultury. Předpoklad mé druhé polovičky se naprosto nenaplnil. Do některých míst jsme se jen tak tak vměstnali. Houfy literatury lačných fanoušků se přesouvaly po jednotlivých literárních zastávkách, aby ti, kteří včas nezakotvili v nějaké té libeňské občerstvovně zakončili onu mladou noc na zastávce hromadné dopravy. Noc to byla vlastně krátká. Libeň si užila pár hodin své slávy. Moje letošní účast byla tak trochu náhodná, příští rok se budu muset  připravit lépe, využít knižních slev, které operativně nabízel provizorní stánek na zámku a hlavně jsem zvědavá, jakou čtvrť zvolí pořadatelé na příští rok.