Momentky z Malagy – Muzeum Carmen Thyssen

Někde na půl cesty mezi náměstím Plaza Constitución a arabskými lázněmi Hammam v Malaze se nachází Museum Carmen Thyssen-Bornemisza. Jakási pobočka slavné madridské sbírky této rodiny zaměřená ovšem výhradně na španělské mistry. Muzeum sídlí v paláci Villalón z 16. století a jeho rekonstrukce společně s dostavbou zpřístupnila veřejnosti nádhernou budovu, ve které jsou umístěny osobní sbírky paní Carmen soustředěné na andaluskou malbu zejména XIX. století. Žánrové obrázky ze života obyvatel Andalusie jsou zároveň svědectvím vývoje španělského malířství. Příjemná osoba v pokladně vás nejprve podrobí podrobnému výslechu, zda jste nezaměstnaní, studující, důchodci, handicapovaní … a když vám ten výslech, na který odpovídáte, že nic z toho se vás netýká, začne být nepříjemný, vysvětlí vám, že kdybyste spadali do některé z těchto kategorií, zasloužili byste si vstup zdarma. Pak litujete, že jste se do některé z kategorií nezařadili, na druhou stranu, ve jménu podpory umění by vám stud nedovolil na bohulibé aktivity nepřiplatit, zejména pokud se jedná o částku, kterou bez mrknutí oka dáte za oběd v restauraci.

Dehodencq Alfred - Cikánský tanec, 1851

Dehodencq Alfred – Cikánský tanec, 1851

Jednotlivým sběratelským okruhům je vždy věnováno celé podlaží, takže v přízemí potěší oko diváka romantické krajinky a lidové zvyky, o patro výš plátna starých mistrů, třetí patro skrývá obrazy umělců z přelomu 19. století. Poslední podlaží nabízí návštěvníkům dočasné výstavy. Měla jsem štěstí, právě končila přehlídka dvou španělských umělců katalánské moderny: Santiaga Rusiñola (1861-1931) a Ramóna Casase (1866-1932) – Burgueses y bohemios – snad volně přeložitelné jako Měšťané a bohémové. Tito dva barcelonští přátelé postimpresionistické malby, vystavovali společně již během svého života, nebylo tudíž důvodu se od tohoto zvyku odchylovat.

Ramon Casas - Julia, kolem roku 1915

Ramon Casas – Julia, kolem roku 1915 (umělcova budoucí manželka v šatech inspirovaných koridou)

Casas, nadšený příznivec cyklistiky a automobilismu, se profiloval zejména jako karikaturista a malíř společenské, intelektuální, ekonomické a politické smetánky, jeho plakáty předznamenávají nadcházející období modernismu. Rusiñol se mimo malby věnoval také psaní v katalánštině. Miloval malbu v plenéru. Postupně opouští impresionistické vlivy, aby je nahradil symbolistními prvky. Nad portrétní malbou, se kterou začínal, postupně převažují obrazy krajiny a zahrad.

Santiago Rusiñol - Casas velocipedista, 1889

Santiago Rusiñol – Casas velocipedista, 1889 (Casas byl jedním z prvních cyklistů v Barceloně)

 

The Circle Walked Casually

20131201_104118Od roku 1997 provozovala Deutsche Bank svou výstavní síň společně s Nadací Solomona Guggenheima jako Deutsche Guggenheim. Umístěná v přízemí centrály banky na Unten den Linden  působila jako platforma pro mezinárodní současné umění. Dnes  Deutsche Guggenheim v Berlíně nenajdete, od dubna 2013 pokračuje v činnosti s novým programem jako KunstHalle Deutsche Bank. K jedné z programových novinek patří i realizování nových projektů kurátory z celého světa.

První v této řadě je výstava nazvaná The Circle Walked Casually, která je k vidění do 2. března 2014. Její kurátorkou je Victoria Noorthoorn, ředitelka muzea moderního umění v Buenos Aires. Nutno podotknout, že výstava osloví nejen volbou kreseb se sbírky vytvořené Deutsche Bank po roce 1945. Ohromující je prezentace vystavených prací.

Autorem architektonické koncepce výstavy je brazilský pár Daniela Thomas a Felipe Tassara. Jejich novátorská forma vystavování (byť inspirována podobným projektem z druhé poloviny minulého století) je k vidění právě v Berlíně. Geometrická strohost se prolíná s neuvěřitelnou imaginací. Prostor výstavního sálu je přeměněn na jakýsi nekonečný virtuální prostor, ve kterém se zarámované kresby vznášejí a plují vzduchem v meandrujících liniích. Ve skutečnosti jsou obrazy zavěšené na průhledných vlascích, které jsou v prostoru téměř neviditelné. Obrazy se nikde nedotýkají stěn, bíle vymalovaný prostor ztrácí kontury, nevím, kde končí bíle vymalovaná stěna a začíná bílá podlaha, zmizely pravé úhly. Patříme k prvním návštěvníkům a pohled do instalace je tedy jenom náš. Tím obtížněji je prostor uchopitelný. Při prvním kroku se mi zatočí hlava, nevím jestli se v mlžném oparu vznáším já nebo se v něm vznášejí obrazy. Propadnu se s dalším krokem do neznáma nebo budu proplouvat od jednoho obrazu ke druhému? Iluzi si snažíme užít co nejdéle. S příchodem dalších návštěvníků se prvotní dojem trochu vytrácí, ale i tak je to úžasný pocit.

K vidění je klasická moderna Josepha Alberse, Hanse Arpa, Maxe Beckmanna, Otto Dixe, Oskara Schlemmera a Kurta Schwitterse, kresby a tisky  poválečných umělců jako je Georg Baselitz, Louise Bourgeois, John Cage, Joseph Beuys, Lucian Freud a  umělců současných jako jsou Marlene Dumas, Jiří Kolář, Gerhard Richter. Všem to v imaginativním prostoru výstavy ohromně sluší. Neruší ani popisky na stěnách, k výstavě byla vydána brožurka  s plánkem a očíslovanými miniaturami obrazů.

Přidávám vlastní foto, kde ten jednotný dojem bohužel zachycen není a nijak pozoruhodně ten prostor nepůsobí:

20131201_103905Naproti tomu oficiální video po rozkliknutí článku by mohlo uspokojit. 🙂

Kazimir Malevič a ruská avantgarda

Autoportrét

Deštivé ráno by teoreticky mohlo věštit deštivou náladu, ale fakt, že je o hodinu méně a den je tak zdánlivě delší, považuji spíš za dobré znamení. Náš krátký pobyt v Amsterdamu je u konce, cestovní plán ovšem splněn tak docela není. Ještě nás čeká velká výstava nazvaná Kazimir Malevič a ruská avantgarda v oblíbeném Stedelijk muzeu. Rychlá káva a hutně čokoládový muffin tvoří kvalitní základnu na dopolední prohlídku a cca po roce se znovu ocitáme ve zdech tohoto stánku moderního umění. Skok na 20 € za vstup je docela veliký, ale když už se sem člověk vypraví …. Tenhle cenový nárůst nejspíš odpovídá odpovídajícímu zájmu veřejnosti. Fronta před muzeem ne nepodobná té na banány z časů vlády jedné strany spíš napovídá, že řada návštěvníků by do toho šla i za cenu vyšší (tentokrát si musejí připlatit i držitelé muzejní a městské karty). Skvělé na téhle výstavě je, že představuje řadu Malevičových současníků a pro mě je nyní na konci roku jednoznačně výstavou roku.

20131027_125958

Kazimir Malevič, kyjevský rodák (1879) si poctivě prošel všemi výtvarnými obdobími své doby a musím říct, že všechna jsou velmi působivá a pohledná. Přes impresionismus, symbolismus, fauvismus, neoprimitivismus, kubofuturismus, A-logismus (je toho vážně tolik) se nakonec našel ve směru, kterému osobně položil základy a nazval jej  supremantismem. Časově tohle období spadá do let 1913 – 1915 a za zakladatelské dílo je považován tzv. Černý čtverec. Sám směr popsal jako techniku, kdy klasická předmětnost ztrácí význam a svrchované umění (z latinského supremus) je třeba vnímat pouze jako geometrické barevné obrazce rozmístěné na bílém pozadí. (Tedy v případě Maleviče. Jeho generační druh Ilja Čašnik, vytvořil v tomto stylu velmi působivý obraz na pozadí černém.) Jedině takto vytvořené umění je čisté a tudíž svrchované. Na výstavě je mimo jiné instalována replika první  výstavy supremantismu, které podobně jako té původní dominuje právě Černý čtverec.

20131027_131057

Zajímavé je i Malevičovo působení jako divadelního výtvarníka a autora kostýmů. Spolu s Michailem Matjušinem (autor hudby) a Alexejem Kručenikem (autor libreta) vytvořili působivou operu Vítězství nad sluncem (1913) a návštěvník výstavy má dokonce možnost shlédnout její provedení na filmovém plátně. Poslouchat se mi ji příliš nechtělo, ale výtvarně působila naprosto nadčasově.

Amsterdamskou výstavu doplňují také ukázky jeho učebního programu, který propagoval jako profesor ve škole ve Vitebsku. Žil zde ve 20. letech a založil skupinu Unovis, která se snažila uvádět supremantistické teorie do praxe. Paralela s Bauhausem je jednoznačná, Malevičovy architektony, modely jakýchsi fantaskních architektonických konstrukcí, které jsou na výstavě též zastoupeny, ale byly pro Bauhaus nepřijatelné.

Z důvodu politického tlaku (Stalinovův zákaz abstraktního umění na sklonku dvacátých let staví všechny jeho příznivce do role nepřátel režimu) se Malevič vrací k figurální tématice, která je opět vizuálně naprosto nezaměnitelná. Postavy tvořené barevnými plochami jsou často bez tváře a jakýchkoliv prvků, které by o nich mohly cokoliv vypovídat. Anonymní dav bez nároku na vlastní osobnost.

20131027_133733

Pro dokreslení doby je ve Stedelijk muzeu zastoupena také soukromá sbírka Nikolaje Kardžijeva a Georgije Kostakise, ale zejména četné práce jeho současníků a následovníků. Za všechny třeba Ilja Čašnik, Alexej Morgunov, Ivan Kluyn, El Lisickij, Boris Ender. Za naprosto ojedinělý pak považuji ženský element v avantgardním ruském dění. Ljubov Pavlova, Natalja Gončareva, Xenia Ender, Olga Rozanova a další totiž představují naprosto jedinečnou ukázku umělecké tvorby, která je s tou mužskou naprosto rovnocenná. Procházka minulostí, při které těžko uvěřit, že začala na počátku minulého století.

Renoir

RENOIR_plakát

Poslední měsíce jsem nebyla nijak horlivým návštěvníkem kin a najednou po druhé v krátké době! Film Renoir ve mně vzbuzoval náležitou zvědavost, navíc životopis Augusta Renoira v románové podobě pro mě před dávnými lety znamenal jakýsi průlomový okamžik, který nasměroval můj mladický zájem právě na malířství a výtvarné umění vůbec.

Film poněkud postrádá příběh. Spíš ilustruje než vypráví, v hledáčku jsou poslední léta Renoirova života, osamělý život muže, jemuž zemřela žena, jehož synové odešli do války. Už jen velmi obtížně se díky revmatismu (který ho ostatně postihl již v poměrně mladém věku) pohybuje, namáhavé je pro něj i malování vlastní. Do kontrastu k téměř nemohoucímu umělci se derou krásy Provence, život počátku minulého století na jeho statku, ale zejména dravé, ambiciózní a krásné mládí modelky Andrée (zpodobněné Christou Theret, novým zrzavým objevem francouzské kinematografie) a hledání místa v životě prostředního syna Jeana, který se stal po první světové válce významným představitelem francouzského filmu. Do této bukolické idyly se občas proderou ozvuky války, ve které jsou ostatně oba starší synové, z nichž právě Jean se vrací do otcovského domu, aby si tu doléčil zranění. Sebevědomé děvče, které se záhadně objevuje na scéně, aby tu sedělomalíři  modelem, zapůsobí na život všech obyvatel.

Andrée údajně přichází na doporučení paní Renoirové. (Ve skutečném příběhu Renoira ji posílá Henri Matisse, což ve filmu není podstatné.) Andrée řečená Dedée svou dokonalou „kůží“ a krásou inspiruje otce Renoira, který dostane novou chuť pracovat, výrazně ovlivní jeho syna Jeana, kterého tak trochu donutí, aby se věnoval právě filmu (byť tuto rovinu film dále nerozvíjí), popisuje vztah s nejmladším synem Renoira Claudem (zajímavé je, že v roce 1915, kdy se film odehrává, byli oba prakticky stejně staří, přesto Claude působí ve filmu jako dítě, zatímco Andrée je zralá žena), líčí se rozpory její nespoutané povahy s ženami, které v domě žijí a pracují.

Možná to byl záměr režiséra (Gilles Bourdas), ale podobně jako z Renoirových obrazů si i z filmu nakonec odnáším jen dojem, impresi podobnou náladám, které vyjadřují Renoirovy obrazy. Vlastně ani není tak podstatné, o čem film je, mně utkvěly v paměti jen obrazy provensálské přírody pročesávané věčně přítomným mistralem, žánrové obrázky z umělcova domu (příprava jídla, přenášení umělce v kolečkové židli do ateliéru, kreslení u pramene, …). Poklidná kresba, pod jejímž povrchem žijí lidské emoce…

Pierre-Auguste Renoir - Blonde à la rose

STEDELIJK MUSEUM AMSTERDAM

Holandština je pro mě jazyk záhadný a slovo Stedelijk nevyslovitelné, takže jsem si tohle muzeum moderního umění důvěrně přejmenovala na „Stehlíkovo“, přestože ve skutečnosti vlastně znamená „městské“.

Posledních osm let bylo zavřené a po probíhající rekonstrukci se otevřelo veřejnosti letos v září. Jeho stěžejní aktivitou je prezentace sbírek moderního umění a s ním související výstavní aktivity a bohatý doprovodný program, který mimo různých přednášek a dílen zahrnuje třeba i kurzy designu.

K historické budově z červených cihel z roku 1895  se město rozhodlo přilepit bílou dostavbu ze skla a betonu od holandské architektonické kanceláře Benthem Crouwel Architects a místní ji pohotově přejmenovali na koupací vanu.  Nově získaných 10 000 m2  zvětšilo výstavní prostory, ale hlavně zpříjemnilo vstup a nabídlo rozsáhlou restauraci a muzejní obchod s velkým výběrem uměleckých publikací.

Ke znovuotevření muzeum připravilo přehlídku moderního designu zahrnující období od roku 1 900 do současnosti. K hlavním „tahákům“ určitě patří Harrensteinova ložnice podle návrhu Gerrita Rietvelda z roku 1926 oplývající neuvěřitelnou moderností a minimalismem. V přízemí je také umístěna stálá sbírka 20. století s obsáhlou akvizicí Kazimira Maleviche, nechybí tu samozřejmě Piet Mondiran, ale ani němečtí expresionisté (Franz Marc), američtí abstraktní expresionisté (Jackson Pollock) a zástupci skupiny CoBrA (sdružující umělce z Kodaně – Bruselu – Amsterdamu).

Celé druhé patro pak patří autorům obrazů i konceptuálního umění z konce minulého a počátku tohoto století. Za všechny třeba Carl Andre, Yves Klein, Philip Guston, Barnett Newman a další.

Jen mě trochu mrzelo, že tu není zastoupen nikdo z českých moderních umělců. Třeba takový Karel Malich nebo Zdeněk Sýkora by tu ostudu určitě neudělali. Naopak, možná by způsobili malý rozruch. Co tomuhle muzeu závidím, jsou nekonečné fronty před pokladnou a hlad návštěvníků z celého světa po autentickém setkání s moderním uměním. Kdypak se podobného zájmu dočkáme u nás doma?

Amsterdam 2012

Sympatické město Amsterdam jsem navštívila poprvé a naposled před dávnými lety záhy po otevření hranic a prožila v něm jeden náročný den, ze kterého si nepamatuji vůbec, ale vůbec nic.  

Koncertní šňůra Toma Pettyho, který na svých cestách Evropou Čechy z neznámého důvodu vypustil, nás do města kanálů a úzkých cihlových domů zavedla znovu. Než nastal nedělní večer, prožili jsme víkend, po kterém zůstaly v paměti zážitky, které s koncertem v Heineken Music Hall (v sousedství hřiště Ajaxu Amsterdam) směle soupeřily.

Vybaveni zkušenostmi z jiných měst nás z letiště dovezl vláček na místní hlavní nádraží, zde jsme v automatu (Pozor! Některé automaty na jízdenky, ale například ani místní Albert nebo malé obchody, neberou zahraniční platební karty!) zakoupili 72 hodinovou tramvajenku (ke strojku se přikládá nejen při vstupu, ale i při výstupu z vozidla) a vytyčili hlavní programové linie …

Jak jinak, mířili jsem hlavně do místních galerií a muzeí, jejichž návštěvu nám výrazně usnadnila muzejní karta za 45 €, která platí celý následující rok a její hlavní výhodou jsou nejen úspory finanční (ceny vstupů se oproti mému průvodci z roku 2009 zdvojnásobily), ale zejména časové, protože věřte nevěřte, turisté v tomhle městě vytváří neuvěřitelné fronty před snad všemi dostupnými stánky umění.

Z těch stěžejních jsme nejprve zavítali do Hermitage Amsterdam, která hostí sbírku impresionistů z Treťjakovské galerie v Petrohradu. Je to opravdu pěkně koncipovaná výstava, zaměřená na kontrast mezi směry v té době „protěžovanými“ spolu s nově se rodícím impresionismem. Název celého směru vlastně vznikl díky pejorativní recenzi Monetova obrazu z roku 1872 Impression, soleil levant.

V předsálí výstavy si může návštěvník pročíst seznam některých technických objevů 19. století, které evidentně ovlivnily i vývoj výtvarného umění. Díky objevu fotoaparátu se impresionisté dostávají do opozice k realistickému směru (fotoaparát jakoby realismu upíral smysl) a organizují si svůj Salon odmítnutých. Při svém malování v plenéru také mohou úspěšně využívat  i objevu amerického malíře Johna Goffe Randa, jehož plátna byla sice v běhu staletí zapomenuta, který ale vynalezl do té doby nevídanou věc, totiž zinkovou tubu na barvy. Skvosty, které se dostaly nejrůznějšími cestami do Ruska, jsou k vidění v Amsterdamu do 13. ledna 2013.

Muzeum Van Gogh (podle odposlechu z hlášení tramvajových zastávek čti „fan choch“), které bylo další na pořadu, bylo v neděli dopoledne skutečně v obležení. Díky kartě jsme nekonečnou frontu stát nemuseli, přesto jsem byla trochu rozladěná. Aby všichni mohli sbírky spatřit, neprovádějí se tu žádná „protiucpávací“ opatření, takže do galerie se dostanete, nicméně hrozny, které se kolem jednotlivých obrazů vytvářejí, prakticky znemožňují cokoliv si pořádně prohlédnout. Tohle opravdu není nic pro mě, přesto jsme se poctivě prodírali davy, protože vidět průřez Goghovou tvorbou a uvědomit si, co všechno namaloval za 10 let, kdy se malířství věnoval, je neuvěřitelné, jeho pracovitost musela být nadpřirozená. Mnohem příjemnější byla prohlídka sbírky tisků, která je tu vystavena do září letošního roku a nezaslouženě přitahuje mnohem menší pozornost. Z muzea odcházíme bohatší o pěkný katalog, ve kterém si v klidu listuji a pročítám komentáře, na které jsem neviděla, za úžasný úlovek pak považuji „BD (bandes dessinées)“, komixové zpracování životního příběhu Van Gogha.

Mezi významné umělce spojené s životem města patří i další malíři, jejich tvorba spadá do století mnohem ranějších. Patří sem amsterodamský rodák Rembrandt (jeho dům lze též na kartu shlédnout), Vermeer, Hals, ale samozřejmě řada dalších, originály jejich obrazů si lze prohlédnout v mnohem klidnějším Rijks Museu.

Rozměry obrazu 363 x 437 jsou pro "prohlížeče" reprodukcí ohromující

Zklamáním pak bylo rekonstruované a tudíž zavřené Stedeljik muzeum současného umění, ale třeba to do jeho otevření v září letošního roku s tou naší kartou ještě pořídíme. 🙂 

PS: koncert Toma Pettyho byl úžasný, hrál všechny oblíbené kousky, nejvíc asi z  Full Moon Fever. Into the Great Wide Openu jsem se nedočkala, ale i tak to stálo za to.

Leonardo Live

Na live přenosy jsem se naučila chodit do kina kvůli opeře. Když jsem zjistila, že se na živo vysílají i výstavy, má zvědavost neznala mezí a ukázalo se, že málem tu událost propásla. V Praze se žádný přímý přenos nekonal (ostatně ani v ostatních inzerovaných městech ne, protože v Británii běžel už 9. listopadu 2011), proto by možná bylo vhodnější od začátku přiznat, že jde o záznam. V Aeru a v Oku byly beznadějně sold out. Ještěže M. aktivně zjistila, že  v kině Oko se v neděli odpoledne přidává a zamluvila 4 lístky, aniž by tušila, kdo s ní půjde. A já tak byla nakonec vděčná, že jeden lístek zbyl na mě.

Do Londýna  na výstavu Leonardo da Vinci: Malíř milánského dvora, bych asi nejela, byť se o ní psalo v superlativech, ostatně byla beznadějně vyprodaná snad od počátku. Nebylo co řešit. Ale když se ukázalo, že mohu výstavu vidět v kině, za  trochu úsilí se sháněním vstupenky to stálo. Jako předkrm se na plátno promítal malý kviz ze života umělce, ve kterém jsem v řadě bodů docela pohořela, tím víc jsem se těšila na výstavu vlastní. Očekávání ale bylo trochu přemrštěné.

Nechci tvrdit, že bych byla vyloženě zklamaná, ale celý film měl za důsledek dvě skutečnosti:

a) po jeho skončení jsem byla tak akorát nabuzená, že bych si šla prohlédnout opravdové originály,

b) na druhou stranu se mi ulevilo, že jsem kvůli těm cca 7 plátnům (Leonardo se vlastně malbě věnoval okrajově a milánský vévoda ho přijal na svůj dvůr zejména jako stavebního inženýra) nejezdila do Londýna, protože například Poslední večeře nemohla být v londýnské National Gallery k vidění jinak než v kopii a ostatní obrazy jsem vlastně v originále měla možnost poznat, byť ne všechny pohromadě.

Jak už jsem uvedla, film rozhodně nebyl přímým přenosem z výstavy, byl to vlastně záznam z předvečera vernisáže prošpikovaný rozhovory s nejrůznějšími znalci, odborníky, restaurátory, životopisci i laiky, kteří jednotlivé obrazy komentovali z hlediska třeba hudebníka, herce, tanečníka, kněze …. což byly při vší úctě soudy velmi subjektivní a jejich hodnota byla spíš popularizační než historická.

Pořadem provázel historik umění Tim Marlow a kulturní publicistka Mariella Frostrup. Hodně jí to „seklo“, ale její „zlidšťující“ komentáře působily svou podbízivostí poněkud bizarně. Vlastně jsem čekala jiný přístup, víc odborný, chtěla jsem se víc dívat na obrazy v detailu, chtěla jsem víc slyšet o technice práce LdV, o „životopise“ obrazů. Přes zajímavé sekvence například o restaurování Panny Marie ve skalách ve vlastnictví britské Národní galerie, malého historického resumé z umělcova života a informací o tom, jak se podobná výstava připravuje a instaluje (od makety po reál) jsem odcházela z kina s pocitem, že tohle nebylo pravé „live“. Když jdu z „Metropolitní“ jsem plná emocí a dojmů, z londýnské NG jsem odcházela docela chladná.

Nešlo o nic víc než o dokument o výstavě, který by se dá klidně pouštět třeba na ČT 2. I vstupné do kina považuji za přemrštěné. Těch 300,- Kč je plně srovnatelných se vstupným na skutečnou výstavu v zahraničí. Co se nedá popřít je marketingový um výstavu prodat kam to jde. Popularizační hodnota podobného projektu se tím úměrně zvyšuje a marketing londýnských vystavovatelů by se měly  naše výstavní instituce do Londýna jezdit učit. O vyprodané výstavě (pokud to zrovna nejsou korunovační klenoty) se u nás totiž může jen tiše zdát.