Ludmila Seefried Matějková

Téměř za minutu dvanáct jsem ještě stihla v Topičově salonu výstavu Ludmily Seefried Matějkové, rodačky z Heřmanova Městce, nazvanou Na Pokraji. Výtvarnice narozená koncem třicátých let patří do spektra umělců, kteří pracovali v zahraničí a v Čechách jejich tvorba v obecném povědomí příliš zakotvena není. Mohlo by se zdát, že vzhledem k její zálibě ve výrazně realistickém zobrazování postav mezi mé favoritky patřit nemůže, ale syrovost jejího podání je natolik fascinující, že ji nelze přehlédnout. Souhrou okolností nakonec vystudovala Vysokou školu výtvarných umění v západním Berlíně a protože tu našla životního partnera, v Německu už zůstala.

foto Topičův salon

foto Topičův salon

Topičův salon jí připravil malou retrospektivu a na výstavu zařadil její první práce, které jsou abstraktní a odpovídají  trendu doby, ve které vznikaly. Jsou to především různé abstraktní struktury zaoblených tvarů z patinované sádry. Postupně však přešla k realizacím, které jsou silně realistické. Mimo pálené hlíny pracovala zpočátku s polyesterem – dívka sedící na okraji lůžka z roku 76-77 nazvaná Na pokraji a Hana z roku 1973, jejíž obezita přitahuje i odpuzuje zároveň.

Na pokraji

Na pokraji

Zajímavá je celkem rozměrná skulptura Metro z roku 2001 – 2002, která znázorňuje jakýsi národnostní vzorek obyvatel Berlína. Pracovala ovšem i s kamenem, na výstavě byly k vidění práce z vápence a mramoru, přičemž osobně nejvíc horuji pro bustu u vchodu do expozice s názvem Bella (rok realizace mi vypadl, snad 2000) vytesanou ze dvou druhů mramoru – poprsí z červeného a tvář z bílého s namalovanýma očima a ústy. Stylově trošku připomínala Art deco, ale barvami zvýrazněný obličej patří  současnosti.

Metro

Metro

Přestože jsem na výstavě byla jediným návštěvníkem, rozmístěné sochy vyvolávaly pocit, že tu tak úplně sama nejsem a při přecházení ze sálu do sálu jsem se vždycky trochu lekla. Za relativně nevhodnou a celkem nepochopitelnou považuji instalaci originálních listů komiksu Káji Saudka na stěny výstavních prostor. Dojem ze soch totiž dostává úplně jiný akcent. Navíc kresby autorky byly  svěšeny a opřeny o stěnu. Protože výstava zítra končí, předpokládám, že Saudek patří do připravované aukce.  Snad by ji tolik neohrozilo, kdyby se s instalací jejích obrazů v tomto sále začalo až v sobotu. Navíc některé panely zasahovaly do popisek Matějkové soch. Pravda, dostala jsem snížené vstupné za 20,- Kč a to je částka víc než symbolická, na druhou stranu bych očekávala více ohledů k probíhající byť téměř skončené výstavě.

Reklamy

Eduard Ovčáček – Znovu a jinak

Pocta Malevičovi, 1979

Je to pár let, kdy jsem se chodila dívat na Ovčáčkův obraz do jedné aukční galerie. Byl z období strukturální abstrakce inspirované uměním přírodních národů. Tehdy jsem si jeho jména všimla poprvé. Začala jsem se pídit po jeho pracích. Pomohla mi monografie vydaná v roce 2007. U příležitosti životního jubilea se ostravský guru konečně dočkal větší výstavy v hlavním městě. Není to retrospektiva, kterou by si zasloužil za podpory nějaké oficiální instituce, ale alespoň něco.

Do 5. dubna 2013 se mohou v prostorách Topičova salonu zájemci seznámit alespoň s některými oblastmi jeho tvorby. A těšit se mohou i obyvatelé dalších měst, protože jak bylo řečeno, výstava bude mít putovní charakter. Je škoda, že kurátoři výstavy Ilona Víchová a Ludvík Ševeček po obsáhlém úvodu nenechali promluvit samotného autora, my ostýchavci jsme nenašli odvahu oslovit jej přímo a měla jsem pocit, že by sám pár zajímavých poznámek připojit mohl. Režie je však na vedení galerie, možná Ovčáček na mikrofon mluvit nechtěl a to je třeba respektovat.

Výstava se soustřeďuje na díla vytvořená v období od 60. let do současnosti. Jsou tu odkazy na 21. srpen 68 (reliéfy z prázdných nábojnic), svobodu slova (novinové matrice), dřevěné reliéfy, obrazy z mletého papíru aplikovaného na plátno, propalované koláže, bronzové objekty …  Slabost mám pro vše co souvisí s tzv. letrismem, který je jakýmsi poznávacím znamením jeho tvorby.  Jakoby pro písmena a znaky měl určitou slabost, jakoby za nimi hledal symboly, které mají skrytý význam nikoliv ve své grafické podobně, ale kdesi za jeho hranicí. Podobně možná s písmeny pracoval i Jiří Balcar.

Tvorba posledních let jako by vracela Eduarda Ovčáčka k „pramenům“.  Snad se v něm probudil zakladatel klubu konstruktivistů, snad jen chce zdůraznit jak je vlastně jednoduchý složitý světa kolem nás. Jeho prostorové objekty  z lakovaných ocelových profilů zaznamenávají jen obrys a prostor k naplnění nechávají divákovi, vrací se ke dřevu (Mikádo), vše se stává jakoby přehlednější, jednodušší, průzračné. K podobným závěrům jakoby dospěl ve shodě se svými souputníky Malichem a Grygarem, jejichž tvorba z posledních let spěje k jakési obdobné „bazálnosti“.

Možná místní galerijní prostor není pro tohoto autora úplně ideální, zasloužil by si velkolepější prezentaci, méně rušivého denního světla, víc intimity, ale jsem ráda za to setkání s  všestranným člověkem Eduardem Ovčáčkem, umělcem, který má co říci.

Ševeček_Víchová_Ovčáček

Jan Merta v Topičově salonu

Po celkem únavné schůzi jsem se rozhodla, že si nenechám ujít autorem komentovanou prohlídku výstavy Jana Merty Liberec III v Topičově salonu.

Obrazy Jana Merty jsem znala. Jsou zvláštní, takové jemné a pastelové (i když  jsou někdy hodně tmavé :-)), často se zaměřují na nějaký detail ve velkém provedení (Mýtickou stopou – Řepa), Kino, …. Jsou neuchopitelné a nostalgické, hodně se mi libí dětské portréty, ale nevěděla jsem nic bližšího o jejich autorovi a tak jsem uvítala příležitost k seznámení. Ukázalo se, že pan Merta není třicátníkem – nevím proč jsem si ho tak představovala – ale patří k mé generaci. V Liberci prožil své dětství a teď se k němu ve vzpomínkách vrací již třetím cyklem. Výstava nebyla tak docela prohlídkou komentovanou autorem. Byla spíš dialogem mezi esejistou a básníkem Jaromírem Typltem a malířem Janem Mertou. Typlt kladl sofistikované, trochu básnivě pojaté otázky, na které Jan Merta odpovídal a vlastně se vyjadřoval k jednotlivým vystaveným obrazům nebo cyklům.

O důvodech, proč byl ten který obraz namalován, případně o procesu zrodu obrazu, je vždycky lepší slyšet přímo od autora. Mám ráda uměnovědné rozbory, často si ale říkám, z čeho dotyčný vědátor při svých analýzách vycházel. Příběh autora je naprosto nezastupitelný a objektivní. Vím tak, proč používá Merta červenou a modrou barvu (červenomodrou inkoustovou tužku totiž používal jeho tatínek, když psal účty), proč namaloval Tramvajáka (hrdinu z filmu, který navazuje na jeho dětské obkreslování Vinnetoua podle fotografií ve vitrínách kin), jak se stalo hledání představy o božím vzhledu podnětem k obrazu Panteismus, který vlastně znázorňuje pisoárový žlábek natřený černým asfaltem (na fotografii působí jako černá tabule v pozadí autora), co znamená cyklus kreseb cihlou na zdech a proč to zvláštní světlo….. Vyloženě roztomilé bylo vyprávění o jeho vztahu ke sci-fi, kde zmínil dokonce Neználka (Návrat). Některé obrazy mají komentář s vysvětlivkou v popisce – historie šedého soklu, portrét podle Rembranta s vyškrábanýma očima…. Návratem do minulosti byla poznámka o pozdním studiu na AVU (začal až ve 28 letech). Ještě v osmdesátých letech se totiž končilo moderními malíři u Gogha. Díky kolegům a dalším, však mohl proniknout do tajů opravdu moderních českých autorů.

Úžasně citlivě moderovaná hodinka s autorem, který působil tak blízce a lidsky, že jsem měla pocit, že ho vlastně znám už dlouho. O to víc mě vždycky na podobných akcích překvapí někteří tazatelé z pléna. Po ukončení prohlídky se jeden patrně erudovaný pán (a nejspíš se s autorem znal) zeptal: „Jaký si myslíte, že je rozdíl mezi elitou a establishmentem?“ Osobně mám vždycky panickou hrůzu z kladení otázek na veřejnosti, vidím ale, že některým osobám s vysokým sebevědomím vůbec nevadí zeptat se na podobnou, s prominutím, pitomost. Měla jsem pocit, že pan Merta je zaskočen, leč odpověděl velmi elegantně.

Výstava potrvá do 30. září 2011. Navíc to vypadá, že Topičův salon bude rozšiřovat prostory, takže je na co se těšit.  Třeba na Liberec IV. 🙂