Duše Alma Mahler – Werfelové

190888_bigNevím, jestli je to nějaký druh voyerství, ale mám slabost pro memoárovou literaturu. Odjakživa. Inspirativní je v tomto ohledu kniha 1913, léto jednoho století Floriana Illiese. Vyprávění o tom, co činily osobnosti německého a rakouského uměleckého světa v průběhu tohoto roku, mě často nutilo intenzivně googlovat, hledat kdo je kdo a  dozvědět se o některých z nich víc. Detailní průzkum jsem začala u Almy Malherové – Werfelové.  Svými osobními vzpomínkami Můj život si mě Alma „zaháčkovala“ tak, že jsem se vzápětí pustila i do knihy Catherine Sauvatové pod názvem Alma Mahlerová … a vždycky budu muset lhát (potěšující pevná vazba z nakladatelství Argo, pevný, trochu nažloutlý papír a dokonce textilní záložka!). Autorka vychází z Alminých vzpomínek, ale konfrontuje je s výpověďmi jejích současníků a snaží se nabídnout pohled zvenčí, rozebrat některé kontroverzní rysy téhle krásné a charizmatické ženy i její pohnutky. Snaží se ji demytizovat a vlastně „polidštit“ . Přesto vnitřní život Almy i její pohnutky zůstanou skryté jen a jen jí samotné.

Alma rozená Schindlerová se narodila do uměleckého prostředí. Její otec Emil Jakob Schindler byl uznávaný krajinář i zdatný tenor, matka operní zpěvačka, po narození první dcery však umělecké kariéry zanechala. Záhy po smrti otce se matka znovu provdala, otčímem se Almě stal Schindlerův žák Carl Moll. Právě on  uvedl mladou Almu do tvůrčího prostředí mladé secesní Vídně a tehdy začala Alma sbírat i první milostné „skalpy“. Sama nepostrádala osobní umělecké ambice, chtěla se věnovat skladbě (je autorkou víc než stovky písní), ovšem nakonec na vlastní kariéru rezignovala a rozhodla se etablovat raději jako manželka ředitele vídeňské opery. Jejím mužem se tedy nestal ani Gustav Klimt, ani Alexandr Zemlinsky, k oltáři si ji odvedl Gustav Mahler.

Jejich vzájemné sbližování určitě nebylo jednoduché. Alma se musela vzdát všech osobních ambicí, jejím úkolem bylo zajistit Mahlerovi dokonalou funkční domácnost. Po životě, který vedla za svobodna, se jí muselo nepochybně stýskat, zejména po narození obou dcer Marie (zemřela v pěti letech) a Anny (později sochařka). Její zneuznané  ambice a nudu domácích povinností měl zahnat  mladý architekt Waltr Gropius, ale v zájmu zachování manželství se s ním rozešla. Když se pak poměrně záhy stala vdovou, s Gropiem kupodivu vztah neobnovila. Novým mužem jejího života se stal Oskar Kokoschka, kterému dlouho slibovala, že se za něj provdá. Příliš bohémský a nejspíš obtížně zvladatelný umělec se však nakonec jejím vyvoleným nestal (dopisovala si s ním však do konce svého života). Provdala se nakonec za Gropia, kterému porodila dceru Manon (zemřela na obrnu v devatenácti letech). Její osamělý život v době války, kterou její nový manžel prožíval na frontě, patrně napomohl v navázání vztahu s Franzem Werflem. S Gropiem se nakonec po válce rozvedla, s mnohem mladším Werfelem dlouho žila a teprve na sklonku dvacátých let se za něj na jeho naléhání provdala. Prožila s ním dramatický útěk do exilu a v roce 1945 znovu ovdověla.

Její život byl opravdu bohatý. Poznala neuvěřitelné množství významných osobností své doby. Její ambice stát se skladatelkou  se nesplnila, jako femme fatale se však do historie nepochybně zapsala. Milovala společenský život, její salon byl vyhlášený a velice vyhledávaný, každý si kladl za čest dostat od ní pozvání. Alma byla velkorysá, na svých hostech nikdy nešetřila a ani sama si neodříkala, údajně nebylo snadné „držet s ní krok“. Vařila se prý u ní vynikající kuchyně (léta zaměstnávala kuchařku českého původu, kterou literárně zpodobnil Franz Werfel v románu Zpronevěřené nebe).

Její dominantní povaze se snad dostalo určitého zadostiučinění a stala se legendou. Jejími vlastními slovy, od smrti Werfela už žila jen jako profesionální vdova a pečlivě spravovala pozůstalost dvou velkých osobností, se kterými spojila svůj život. Přestože pro umění svých partnerů neměla tak docela pochopení, potkalo ji štěstí prožít jednotlivé úseky svého života vedle opravdu výjimečných představitelů několika žánrů, s nadsázkou proto někdy bývá označována jako vdova čtyř umění.

Oskar Kokoschka : Větrná nevěsta, 1914

Oskar Kokoschka : Větrná nevěsta, 1914

Jarní Vídeň, den druhý

Druhý den jsme si přivstali, abychom všechno stihli. Zcela náhodně jsme se ocitli u kapucínského kláštera, kde jsou uloženy ostatky všech Habsburků a protože jsme čas měli, nenechali jsme si ujít příležitost k návštěvě tohoto lehce morbidního zákoutí. Je pozoruhodné, kolik květin ještě dnes k rakvím císaře Franze Josefa a císařovny Sissi kladou jejich příznivci.

Do Albertiny jsme dorazili svěží, což se nedá tvrdit o stavu v jakém jsme ji opouštěli. Za celý výlet mohla vlastně výstava Roye Lichtensteina (do 15.5.2011). Očekávali jsme velkou retrospektivu, která nám vloni v Miláně utekla, výstava však byla mnohem komornější, zaměřená spíš na černobílé tisky. Zajímavé bylo spatřit i různá pera, nožíky, pomůcky, mimo jiné šablony na tečkovaná pozadí imitující detail serigrafického tisku.

Albertina se ovšem nespokojila pouze s jedním představitelem pop-artu. K 75. narozeninám připravila retrospektivu Mela Ramose, dosud asi největší evropskou. Autora pin-up girl, komiksových hrdinů a hrdinek a reklamních návrhů. K vidění jsou skicy, obrazy, některé vzbuzují opravdový úsměv a nepostrádají vtip. Zajímavý je cyklus A Salute to Art History, ve kterém předvádí slavná díla výtvarného umění ve svém pojetí. 

 

Lehce zmoženi stoupáme „opičí alejí“ k poslední výstavě, kterou je Modrý jezdec. Protože jsme  lajdácky četli podtitul, očekáváme velká plátna představitelů této výtvarné skupiny, teprve po pozornějším studiu zjišťujeme, že se jedná o kresby a akvarely z mnichovského Lenbachhausu. Přes lehké zklamání si však potěšení z menších prácí Augusta Mackeho, Franze Marca, Marianne von Werefkin, Alexeje von Jawlensky, Vasilije Kandinského, Roberta Delaunay, Heinricha Campendonk, Gabriele Münterové, Paula Klee a Alfreda Kubina také vychutnáme. Výstava je moc pěkně udělaná, každý z autorů má svůj sektor se stručným popisem jeho životních osudů a občas se mezi kresbami objeví i několik olejů.

Lehký oběd v podobě citronové limonády, kávy a zákusku si dopřejeme v Café Central. Tohle dnes už jen turistické místo je původně jedna ze slavných vídeňských kaváren. V budově v novogotickém benátském stylu (Palác Ferstel) byla původně burza, v kavárně se scházela řada literátů a místo si zachovalo svůj půvab. Kousek od svého bytu to sem měl i Sigmund Freud. Rozhodně jsem tu jedla jeden z nejlepších žloutkových „šnitů“ ve svém životě (na druhém místě ten od paní Rothové v Peci pod Sněžkou).

Odpoledne jsme přes původní odpor mého protějšku uzavřeli v Muzeu Sigmunda Freuda. Nakonec jsem na vlastní oči spatřila kostru jeho slavné psychoanalytického divanu, mohla se dotknout kliky na dveřích, které se mistr dotýkal a dokonce navštívit i místní toaletu, viděla pracovnu a spoustu fotodokumentace, kterou kniha, se kterou se potýkám již druhý měsíc, bohužel postrádá. Potěšilo mě, že mám všechno právě v živé paměti, protože s takovým základem si podobnou instituci mnohem víc vychutnám. A pak už jen domů … do Čech … a těšit se zase někdy příště.

Jarní Vídeň, den první

Kdykoliv se mi poštěstí ocitnout se ve Vídni, zalituji rozpadu Rakouska-Uherska a uvědomím si, jak je Praha sice půvabná, ale vlastně malá a její centrum v posledních letech poněkud panoptikální. Vídeň má úplně jiný rozměr, punc opravdového velkoměsta, spoustu českých stop a je mi v ní dobře (možná to bude i tou rakouskou babičkou, kterou jsem nikdy nepoznala). Navíc tu vždycky dokážu objevovat, potkávat a navštěvovat stále nová místa. Letošní jarní návštěva nebyla výjimkou, byť se standardně zaměřila především na vídeňské výstavy a že jich je tu k vidění!

Sotva jsme složili své kosti v hotelu, ukázalo se, že jsme někde zapomněli oblek na večerní představení vídeňské opery :-). Kupodivu se to obešlo bez jakýchkoliv komentářů, takže jsme si nekazili náladu a v klidu se přemístili do Dolního Belvederu. K vidění je poměrně obsáhlá prezentace autoportrétů a portrétů Egona Schieleho (do 13. 6. 2011). Ty v konzervativním stylu jsou spíš v menšině, převažují ony expresivní, ze kterých čiší Schieleho empatie s portrétovným. V závěru jsou vystaveny moc pěkné fotografie Schieleho od J. Trčky (pokud jsem to nepopletla). Většina zobrazení je s rukama v blízkosti tváře, podobně jak to Schiele dělal u svých autoportrétů, kde ruce hrají důležitou roli.

Náš zájem se ovšem soustředil zejména na výstavu DYNAMIČNOST! Kubismus, futurismus, KINETISMUS (do 29. 5. 2011). Pozoruhodná kolekce avantgardy počátku minulého století se točí zejména kolem jmen rakouských umělců -Erika Giovanna Klien, Marianna (My) Ullmann, Johannes Itten (působil mimo jiné v Bauhausu)  a dalších, kteří studovali na vídeňské uměleckoprůmyslové škole v třídě Franze Cizeka (původem z Litoměřic), jehož cílem bylo překonat ve výtvarném projevu statičnost a zachytit pohyb. Jeho třídu navštěvovala řada žen, což na počátku 20. století určitě nebylo běžné, následně se podobný fenomén projevil i v Bauhausu. Vedle rakouských malířů jsou vystaveny i obrazy Františka Kupky, Roberta Delaunay, Fernanda Légera …

Zmoženi chozením po výstavních sálech jdeme si trochu odpočinout a přemísťujeme se rovnou na Ariadnu na Naxu Richarda Strausse. V letošní sezoně mají ve Vídni na repertoáru od stejného autora ještě Arabelu a Elektru. Naše místa v druhé řadě první lóže u jeviště nám umožnila vyslechnout si operu jako z rozhlasového záznamu, tedy pokud jsme se nechtěli celé představení naklánět nad hlavami šťastlivců z řady první. Dobrovolně přiznávám, že ke Straussovi jsem dosud nějak nedorostla. Přes jedinečnost jeho hudby, která je neuvěřitelně moderní, se na jeho operní tvorbu, která je nejvíce ceněná, nedokážu soustředit a chybí mi v nich nosné árie nebo opakující se motivy. Budu muset víc trénovat.