Yves Saint Laurent 1971

Těžko dnes zjišťovat, kde se vlastně YSL nechal inspirovat k vytvoření kolekce nazvané příznačně Libération, tedy Osvobození a nebo také Quarante. Jednou z inspirátorek mohla být možná Paloma Picasso, která se prý ráda probírala oděvy na bleších trzích, aby pak nosila válečné modely veřejně. Vintage téma v Paříži 70. let nebylo zdaleka tak oblíbené a už vůbec ne, pokud se sáhlo do téměř tabuizované doby, totiž období, kdy Francii okupovali nacisté.

Plakát k výstavě YSL

Když YSL představil 29. ledna 1971 v rue Spontini kolekci inspirovanou obdobím okupace, se sukněmi ke kolenům, širokými rameny, zvýrazněným pasem, turbany a specifickým líčením, opanovala sice velmi rychle ulici, ale zároveň vyvolala vlnu kritiky. Část veřejnosti nijak neskrývala svou averzi vyvolanou vzpomínkami na dobu, kterou její autor pamatoval z chlapeckých let. Kolekci považovala za příšernou, ošklivou, válečná léta a okupace pro ni byla obdobím bez elegance. YSL se prý zpronevěřil tradici haute couture. A vzpomínat na dobu restrikcí je neomluvitelné. Spíš než vizuálně však byli lidé šokováni morálně.

S Palomou Picasso 1971

S Palomou Picasso 1971

Yves Saint Laurentovi se podařilo přimět mladé lidi přemýšlet o něčem, co neprožili. Právě tahle kolekce prolomila pomyslnou stěnu mezi haute couture a prêt-à-porter. Důležité bylo, že módu z doby, kterou nepoznali, mají chuť nosit.

Collection YSL

Právě tuhle skandální kolekci přibližuje výstava, která je k vidění v Nadaci Pierre Bergé v Paříži. Za relativně přátelské vstupné 7 € se může návštěvník vrátit do doby, kdy jsem toužila po kalhotovém kostýmu ve stylu Marlene Ditrichové, nosila blejzry s našívanými kapsami podle střihů vykopírovaných ze střihových příloh časopisu Dievča a řešila komplex, že v botách na platformě převyšuji všechny své spolužáky.

Collection 1971_zdroj Le Monde

Komu se nepoštěstí prohlédnout si výstavu, která je otevřena do 19. 7. 2015, osobně, může se potěšit alespoň katalogem za 30 €. K doplnění informací o životě návrháře stojí za shlédnutí i film Yves Saint Laurent s půvabně křehkým Pierrem Nineyem v hlavní roli.

 

Reklamy

Vně a uvnitř – materiály pod mikroskopem

20150109_133828Že má materiál výrazný vliv na lidský pokrok je patrné ve všech oborech lidské činnosti. Odívání nemůže být žádnou výjimkou. Jeho specifika kladou důraz na kreativitu zpracování, materiál ale také musí dokázat žít s lidským tělem. Jedna věc je jeho povrchový efekt, druhá jeho vnitřní struktura. A právě na tato specifika se zaměřila výstava Vně a uvnitř kurátorky Konstantiny Hlaváčkové v UPM. V hodině dvanácté jsem tak ještě měla příležitost ocenit nejen invenci kurátorky, ale také autora výtvarného řešení výstavy Pavla Mrkuse, který promítáním detailních struktur tkanin přes vystavené modely změnil klasické pojetí vystavování oděvů. Pravidelný rastr, který tak přijímají i tkaniny vystavených šatů možná trochu vnímání materiálů mátl, na druhou stranu odnímal těm, které se dnes v původní podobě přežily, jejich syntetický povrch. Výstava se profiluje jako průřez obdobím od padesátých let do současnosti, tj. dobou kdy do odívání syntetické materiály, vlákna a kovy začaly masivně vstupovat.

Na výstavu jsem se vypravila se svou generační vrstevnicí, protože jedině s ní jsem si mohla náležitě vychutnat vše vystavené.  Už před vchodem do výstavního sálu nás oslovily oděvy umístěné na štendru  roztříděné podle materiálů. Nevím, jestli to bylo dovolené či ne, ale nedokázaly jsme se ovládnout, abychom se nepotěšily jedním každým kusem, nesundávaly ramínka a nedotýkaly se šatů, které byly tak intenzivně spojené s nejlepšími roky našeho života. Má o 10 let starší přítelkyně jásala nad šusťákem a hned vyprávěla o tom svém, oranžovém,  já zase neodolala šatům z krimplenu, které mi připomněly dobu, kdy jsem ve svých bleděmodrých krimplenkách „účinkovala“ jako družička na svatbě. A co teprve všechny ty svetříky z trevíry, trička z banlonu, dederoné košile, letní šaty ze slotery nebo zadary, zaručeně nemačkavé tesilové kostýmy, silonové společenské šaty, variace z akrylu, plyše a koženky, oděvy syntetické a neprodyšné, ale ve své době tolik trendy… Osobně jsem si k nim začala korigovat vztah až když se ukázalo, že některé látky způsobují alergickou reakci. Sem se datuje můj pokorný návrat k materiálům přírodním.

Některé vystavené modely vracejí vzpomínky na 70. léta tak intenzivně, až je mi úzko. Šusťáková bunda, například, úpletová trička hladce obrace… Přitom většina těchto materiálů zásadně nesplývala, šaty byly často toporné a sukně trčely, lepily se na punčocháče a lezly nahoru, zato byly odolné, nemačkavé, snadno se praly a … zatěžovaly životní prostředí, což se tehdy až tak neřešilo.

Ve zvýšeném mezipatře výstavy zaujaly nadčasové modely Moniky Drápalové, které spojují syntetické vlákno s nadčasovým střihem. Jsem ráda za ten průnik do dětství a mládí, i když 70. letům nikdy neodpustím, že zrovna tehdy byly v módě ty hrozné pytlovité šaty, pod které se nosil nesehnatelný nylonový rolák. Vítám tedy, že si syntetika našla cestu z povrchu těla lidského do jeho nitra, kdy jeho mnohem účinnější využití oceňuje současná medicína. Nostalgické vzpomínky na mé nejlepší roky spojené s holčičím paráděním, už mi ale nikdo nevezme.

Výstava navíc byla poslední příležitostí navštívit budovu muzea před rekonstrukcí, která potrvá nejméně do roku 2017. Obnovené Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze by však mělo nabídnout výrazně větší prostor pro stálou expozici i výstavy, protože depozitáře by se měly přestěhovat do centrálního archivu, navíc by měla být zpřístupněna i zahrada objektu, takže už dnes se na znovuotevření těším.

This slideshow requires JavaScript.

Tamara de Lempicka

Autoportrét v zeleném bugatti

Autoportrét v zeleném bugatti

Ke stylu art deco mě nepřímo přivedl Hercule Poirot. Nebo vlastně spíš britský seriál stejného jména, který se odehrává v době, kdy vrcholil. Jeho propracovaná prostředí neopomenou žádný dobový detail. Nevím jestli některý z interiérů seriálu zdobil i portrét od této malířky polského původu, určitě by jej však nepokazil.

Tamara de Lempicka se narodila smíšenému rusko-polskému páru jako Maria Górska v roce 1898. Prameny se nemohou shodnout, zda v Moskvě nebo ve Varšavě. Dětství prožívala v kultivovaném prostředí mezi Petrohradem, Varšavou a Lausanne a už v roce 1916, tedy za studií na petrohradské výtvarné akademii, se provdala za hraběte Tadeusze de Lempicki. Po bolševické revoluci museli manželé Rusko opustit, a tak pokračovala ve studiu v Paříži.

Dvě přítelkyně, 1928

Dvě přítelkyně, 1928

Její neokubistický, lehce futuristický styl a klientela, na kterou se zaměřila, dnes poskytují nejen představu o jejím díle, ale i obrázek životního stylu a odívání portrétovaných osobností. Pro její portréty je typická výrazná tvář s dominantníma očima podtrženýma šedavými odstíny a výrazné smyslné rty. Oči portrétovaných jsou upřené mimo diváka, nechtějí prozradit nic ze svého nitra. Možná jsou soustředěné na své sny, možná žádné nemají. Často živější až výraznější barvy oděvu modelu vystupují z temnějšího geometricky načrtnutého pozadí. Některé portréty mohou snad působit poněkud vyumělkovaně, přesto přitahují pozornost a nutí zahloubat se do jednotlivých detailů.

Portrét paní Bushové, 1929

Portrét paní Bushové, 1929

Na aristokratickou klientelu ji nasměroval Gabriele D´Anunzio, kterého poznala během své první výstavy v Miláně roku 1925. Právě díky jeho kontaktům pronikla do aristokratických kruhů, pro které bylo nejspíš příjemné nechat se portrétovat ženou z vlastních vrstev. Po návratu do Paříže se stala pevnou součástí místního mondénního a uměleckého života. Malovala portréty osobností své doby (André Gide), bohatých průmyslníků a jejich manželek.

Mladá dáma v rukavicích, 1930

Mladá dáma v rukavicích, 1930

Do USA se po prvé podívala koncem dvacátých let, aby tu portrétovala snoubenku Rufuse Bushe, natrvalo sem emigrovala na sklonku třicátých let, tentokrát s druhým manželem, baronem Kuffnerem.

Po válce, snad i v důsledku toho, jak se vyvíjel její malířský styl a módní směřování doby, postupně upadala v zapomnění, teprve nově se probouzející zájem o art deco v 70. letech způsobil její znovuobjevení. Zemřela roku 1980 v Cuernavace v Mexiku. Ve svém klipu, který natočila pro Vogue, připomněla její styl například Madonna.

Dodnes patří k nejslavnějším polským malířkám. Její styl, typický pro dvacátá léta, dnes poskytuje nejen představu o jejím díle, ale také životním stylu a odívání osobností, které portrétovala. Její zatím poslední velká výstava proběhla v roce 2013 v Paříži.

Módně à la Frampton

Realistická malba se mi v poslední době líbí stále víc (některá :-)). Realismus britského portrétisty Mereditha Framptona (1894 – 1984) z 20. let a 30. let minulého století má atmosféru gotických obrazů, dobové téma a působí naprosto nadčasově. Nostalgicky připomíná dobu mezi válkami a zároveň je důkazem, že jednoduchost jako módní trend přetrvá věky.  

V  Tate Modern visí olej na plátně, který Frampton namaloval v roce 1928 a zobrazuje Marguerite Kelsey, profesionální modelku ceněnou ve 20. a 30. letech 20. století pro svůj půvab a schopnost dlouhého pózování. Šaty i boty pro tento portrét Frampton osobně vybral a zakoupil. Moderní jednoduchý střih šatů s lodičkovým výstřihem bez korzetu působí natolik nadčasově, že by se mohl nosit i dnes. Světlé šaty s krátkým rukávem, bez jakýchkoliv ozdob, jednoduché červené střevíce a krátký účes. Přesně v chlapeckém stylu prosazovaném Coco Chanel.

Marguerite Kelsey (Meredith Frampton 1928)

Marguerite Kelsey (Meredith Frampton 1928), Tate Modern

 

Ve stejné místnosti visí ještě jeden Framptonův obraz, tentokrát z roku 1935. Portrétovanou ženou je tentokrát třiadvacetiletá Margaret Austin-Jones. Šaty v pastelové růžové a tělové barvě odpovídají módním trendům společenských šatů třicátých let. Splývavou siluetu šatů zdobí jen jednoduchá krátká pláštěnka. Účes už není tak přísně chlapecký, naaranžované vlny i pohled modelky jsou ženštější. Šaty pro tento obraz tentokrát ušila umělcova matka podle střihu z časopisu Vogue. Rozmístění dekorací, kterými je oproti předchozímu obrazu tento téměř přeplněn, působí až surrealisticky.

Portrét mladé ženy

Portrét mladé ženy (Meredith Frampton 1935), Tate Modern