Daniel Pitín

Daniela Pitína (*1977), absolventa ateliéru Zdeňka Berana a Miloše Šejna pražské AVU, jsem objevila spíš náhodně. Občas jsem v nějakém článku narazila na reprodukci jeho obrazu. Byl v temných barvách, s rozostřenými konturami, případně celými výsečemi, občas s vlepenými pozůstatky stavebních výkresů a rozhodně nebyl ani abstraktní ani vyloženě geometrický, což jsou linie, které mě přitahují. Vlastně ty obrazy byly často figurální, nechyběla na nich architektura, byť často imaginární. Figury se však vždycky proměňovaly z přísně realistických linií do abstrakce. Byly trochu snové a trochu drsné. Ale něčím nesmírně přitažlivé. Snad jakousi surreálností, nedefinovatelností, nevyslovitelností, působily na mě tajuplně až hororově, přesto mě bavilo se ně dívat.

Přeměna 2, olej a akryl na plátně, 2015, 695 x 850

Transformation, 2015, olej a akryl na plátně 695 x 850, Foto HK Gallery

V Hunt Kastner galerii, která se po holešovickém období přestěhovala na Žižkov, aby podpořila přeměnu Bořivojovy ulice v přitažlivější místo na zemi, je práce Daniela Pitína k vidění v reálu. Už jen 2 dny zbývají do skončení výstavy nazvané Barokní kancelář.

Reálně jsem si jeho obrazy představovala jako velkoformátové, na výstavě jsou však spíš v menšině, většina jich je formátově umístitelná do běžného příbytku. Vystavují se tu ale i Pitínovy koláže, obří kartonový model jakési kamery obscury a zejména tu jek vidění jeho nový film nazvaný Cloud Cartography.

Natočený v upraveném imaginárním prostoru, který byl původně jakousi přádelnou, zachycuje detaily pracovního procesu, sleduje jednotlivé postupy a pohyb soustrojí a tyhle pracovní sekvence v lecčems připomínají počátky kinematografie. Ale celé to splétání vláken a tkaní symbolizuje člověka vpleteného do komunikačních sítí, ve kterých všichni nějakým způsobem fungují, které spoluvytvářejí a kterých jsou nedělitelnou součástí bez možnosti z nich uniknout.

USO Showgirls, olej a akryl na plátně 230 x 180 cm, Foto HK Gallery

USO Showgirls, 2015, olej a akryl na plátně, 201 230 x 180 cm, Foto HK Gallery

 

Vendula Chalánková vystavuje v Praze

Uprostřed chodbičky hypermoderních a sterilních open space kanceláří leží na boku rozvalený velký pes. Vypadá jako mrtvý, ale očima pečlivě sleduje pohyby procházejících úředníků …  jestlipak by tohle zvíře v přecivilizovaném prostoru zaujalo výtvarnici Vendulu Chalánkovou?

20150414_184341

Vendula Chalánková je osobnost, které není cizí žádný obor lidské tvořivosti. Ať maluje, vyšívá, šije, vytváří sofa z vietnamských tašek vycpaných senem, vyrábí šperky a hračky pod značkou Zvrhlý vkus (k mání na fler.cz) nebo kreslí komiksy či vytváří dětské knížky, zásadně pracuje s nadsázkou, ironií, černým humorem …. a vyšším významem. Její odpovědí na filozofickou otázku Ericha Fromma „Mít nebo být?“ je totiž jednoznačně: „Být!“ Existence naplněná radostí a tvořivostí je pro ní základní prioritou.

Průřez většinou výše uvedených aktivit zachycuje její první souborná pražská výstava, kterou pro Galerii Dvorak Sec Contemporary připravil Radek Wohlmuth, a která potrvá do 12. 5. 2015 (jak pěkně se v tom datu střídají jedničky, dvojky a pětky :-)).

20150414_183755

Na úvodní fotoseriál ze zabijačky z autorčina dětství navazuje série pláten zpodobňujících klasické artefakty českého jídelníčku, jako například špekáček s hořčicí. Téma jídla se objevuje v řadě jejích komiksových stripů, nechybí ani na vyšívaných esemeskách. V zadním prostoru galerie je vystaveno „zařízení“ do bytu. Mimo sedací soupravy z tašek, si tu lze prohlédnout v reálném měřítku na plátně pečlivě překreslené spotřebiče, které na stěně věrně simulují  iluzi skutečného zařízení. Stručné, ale dokonale vypointované cynické komiksové příběhy nejspíš mapují i vlastní prožitky. Přenesením na papír však získávají rozměr zcela opačný a přinášejí uvolnění.

20150414_182326

Za posledních 10 korun jsme koupili toastový chleba … Cestou domů se nám vysypal na zem. Posbírala jsem ho. DOMA Máme road toasty.

Nesmělý, jakoby zakřiknutý projev autorky na vernisáži podkreslený hrou na akordeon, její krátký úvod o významu Adély Banášové pro její mediální start a recitace básně Leden, působí pro nezasvěcené jako zjevení. Když si ale po výstavě pouštím na youtube její prezentaci z TEDxPrague, dochází mi, že je to zjevení naprosto výjimečného komického talentu, který z výtvarného prostoru přesahuje dál do mluveného výrazu. Vendulko, držím Vám palce!

Sochy v zahradě

Botanická zahrada v Troji pro mě dlouho zůstávala opředena tajemstvím. Znáte to, není čas. A pak si ho prostě uděláte. Zjistíte, že nemusíte cestovat přes Holešovice a přeplněným autobusem 102 s rodinkami, které míří do ZOO.  Když nejedete vozem, můžete se zelené oázy dobrat třeba od obchodního centra Krakov.  Nedaleko od něj je horní vstup do zahrady. Když už jsme tu, volíme vstupenku s Fatou Morgánou.

Možná je to i pepř ...

Možná je to i pepř …

Obavy z létajících a útočících motýlů třepetajících se prostorem a vplétajících se do vlasů jsou liché. Návštěvník se sice ocitne v tropech, zpěv ptactva ale vydávají reproduktory umístěné pod střechou skleníku, závany větru obstarávají ventilátory a třepetajících se motýlů není třeba se obávat. Vyskytují se většinou vysoko ve větvích a zaznamenáváme všeho všudy 4 jedince jediného druhu.

Šiška špěnělské čarovné jedle

Šiška španělské čarovné jedle

Zahradními pěšinkami se v letním dusném počasí procházejí většinou turisté, místní jsou nejspíš u vody. Zahrada je velkoryse založená v nádherném terénu a mimo seznámení se s nejrůznější flórou nabízí i velkolepé výhledy na město v údolí Vltavy. Letošní léto zdobí trávníky objekty Čestmíra Sušky a Lukáše Raise , které prostor velkoryse doplňují. Díky plánku sebraného ve skleníku může „bojovka“ začít.

Lukáš Rais

Lukáš Rais

Čestmír Suška

Čestmír Suška

Ve venkovní expozici jehličnanů jsou k vidění i pozoruhodné obří imitace šišek. Letničkový záhon hýří barvami, u jezírka láká k posezení lavička s přírodním vrbičkovým zastřešením, expozice jedovatých rostlin mrazí při představě, kam může vést letmý dotyk spojený s bezděčným olíznutím prstu a pravidelnost a čistota japonské zahrady musí nutně vnášet řád a klid i do nitra návštěvníků. Přes vinici sv. Kláry se vracíme, krátce se vnoříme do labyrintu trojského zámku a pak už jen přes lávku přímou cestou do Vozovny ve Stromovce, kde čeká příjemné spočinutí s dobrou krmí.

Skočec

Skočec

Génius Bohuslav Reynek

Bohuslav Reynek

Z výstavy Bohuslava Reynka  – Génius, na kterého jsme měli zapomenout – jsem měla tak trochu obavy. Bála jsem se, že její obsah bude depresivní a do mého současného rozpoložení vnese jen další negaci. Vše ale dopadlo zcela opačně, do mého rozpoložení přinesla naopak klid a jakousi útěchu.

Architektonicky nápaditě vyřešený prostor (jak už bývá pro Federica Díaze a jeho koncepce pro Galerii Zdeňka Sklenáře zvykem) je pojednaný jako jakýsi oválný labyrint, na jehož tmavých stěnách jsou rozmístěny Reynkovy grafiky. Jejich rámování pochází nepochybně z pekingské výstavy, která se vlastně v Praze prezentuje. Zvláštně řešené rohy rámů jsou určitě vytvořené podle čínských vzorů, ne-li pak přímo v této exotické zemi.

Reynek, který začínal s kresbou a malbou, pracuje od počátku 30. let většinou technikou suché jehly a právě tuto část tvorby výstava prezentuje. Na sklonku života prováděl pokusy s chliché-verre, které určitým způsobem pracují s fotografickou technikou, ale z popisek jsem si úplně nedokázala představit, jak to v praxi funguje. Jak postupuji výstavou, začínám chápat, proč se u pokladny prodává i lupa. Nevhodně mi to připomene scénu s Ukou Ješitou s jisté české komedie, ale pak už postupuji tak, jak mě výstava směruje.

Reynek se věnoval v podstatě dvěma hlavním tématům. Jednak to byla tématika náboženská (jím ilustrovaná bible je na výstavě v prodeji), ve které dominují zejména okamžiky z ukřižování Krista, ale zobrazuje i další svaté, půvabný je obrázek Sv. Martina. Druhá tematická oblast je mi mnohem bližší. Jsou to jakási zátiší z prostředí, ve kterém Reynek žil– vesnice, hospodaření na rodném statku, příroda. Pohledy z okna, pavučina, veverka na stromě, domácí zvířata, stromy, klády v zimním lese …  Zajímavé je, že na jeho obrázcích není patrný žádný dramatický umělecký vývoj, zásadní proměna, ke které většina tvůrců během svého života dospěje. Obrázky jsou však nesmírně působivé a vyzařují klid, jistou osudovost, smutek.  A přestože jsou to malé formáty, kompozičně by od minuty mohly fungovat jako velká plátna.

Výstavu dokresluje film, který se promítá na empoře. Zajímavě přibližuje autorův život v kontextu doby. Ve filmu vystupuje nejen básník a grafik Reynek, velký prostor dostali jeho synové, kteří líčením osobních vzpomínek a prožitků doplňují portrét člověka, který za svého života prakticky nevystavoval a nikdo ho nevydával. Jeho disidentství však rozhodně nebylo nijak programové. Prostě se věnoval tomu, čemu věřil a chtěl to dělat bez ohledu na dobu. Pracoval na svém statku (uvádí například, že vstával ve dvě hodiny ráno, aby připravil krmení prasatům…) a ve volných chvílích si prostě „škrábal“ do destičky. Úryvky z jeho tvorby čte ve filmu Martin Jirous, ty z díla Suzanne Renaud, jeho manželky, Jana Preissová.

Kočka na okně

 

 

 

Jiří Štourač u Topičů

vytv_Jiri%20Stourac_dupRáda chodím na akce, které pořádá Topičův salon. Jednak jsou vždycky komorní a příjemné, ale hlavně výstavní dramaturgie přichází zásadně se jmény, která se ve veřejném prostoru příliš neskloňují. Často se na nich setkávám s autory, o jejich tvorbě jsem příliš netušila a jsem za to ráda. Proto pro mě bylo obohacující i Večerní setkání malíře Jiřího Štourače s Josefem Mlejnkem v Topičově salonu u příležitosti Štouračovy probíhající výstavy Ticho, které mluví.

Mé první dojmy z jeho obrazů vlastně byly trochu smíšené. Jako příznivce abstrakce, konstruktivismu, strukturalismu a jiných nefigurativních směrů mě lehce zaskočil autorův realistický projev. Na druhou stranu jsou jeho plátna přitažlivá a šíří kolem sebe jakési nadpřirozené duchovno a osvícení. Jednotlivé předměty působí nehmotně, vlastně jako obrysy těch skutečných. Nepodařilo se mi však dešifrovat techniku, jakou autor své imprese, ve kterých svět vypadá jako by žil jen za svítání či za soumraku, dosahuje. V ploše obrazu působí některé věci jako nasprejované přes šablonu, stopy po štětci zároveň  domněnku zavrhují. Bývala bych se ráda zeptala, ale před zahájením jsem netušila, který z přítomných je autor a po „programu“ byl okupován příznivci a já si netroufla.

Vždycky mě zajímá, co autora při práci ovlivňuje a tak už jeho úvodní projev, ve kterém popisoval pohnutky vzniku obrazu, použitého na plakátu k výstavě, mě zaujal. Štourač snad ani nepatří do našich uspěchaných časů. Jeho líčení krátkého pobytu v klášteře trapistů v Nových Dvorech domněnku jen potvrzuje a zároveň usnadňuje pochopení nejen obrazů, na který se objevují mniši. Příklon k intimitě a rozjímání je patrný ze všech pláten. Jeho líčení prvního setkání s italskými freskami Piera della Francesky v Arezzu, odkaz, jakým se přes tohoto renesančního umělce dostal zpátky do Čech k Bohuslavu Martinů a jak náhodně a přitom osudově dospěl k setkání (i osobnímu) s Balthusem, zachytilo životní momenty, které ovlivnily i jeho tvorbu.

Jako dokonalý doplněk k malbě působil hudební úvod a závěr setkání. Manželé Irena a Vojtěch Havlovi, hráči na vilou da gamba, hráli vlastní skladby. Jímavé táhlé tóny byly tak zvláštní a nutkavé, že jsem okamžitě začala googlovat, abych se o duu dozvěděla víc. Minimalistický hudební styl a jemný chvějivý přednes Ireny Havlové se určitě zavrtaly pod kůži nejen mou, snad víc, než bych si přála.

Povídání nebylo dlouhé, přesto to byl intenzivní okamžik spirituálního povzbuzení.

Maruška

Jan Kubíček – Retrospektiva

oriznutoKolínský rodák Jan Kubíček (1927-1930), malíř konstruktivistických a strukturalistických obrazů se své Retrospektivy bohužel nedožil. Je to tím smutnější, že to měla být první velká výstava jeho tvorby v České republice, kterou uspořádala Galerie hl. m. Prahy v Městské knihovně. Zatímco v Německu byl znám a ceněn, v Čechách žil od 70. let poněkud v ústraní a příliš se nezměnilo ani po revoluci. Léta jsem byla přesvědčená, že žil v emigraci.

Na pražské Uměleckoprůmyslové škole studoval v jednom z nejobtížnějších období historie.  S přítelem a kolínským spolužákem Jiřím Balcarem začínali malovat polabské krajiny a od nich se oba postupně dopracovali k nezaměnitelnému stylu, díky němuž náleží k významným osobnostem naší výtvarné scény 20. století. V některých obdobích se jejich tvorba částečně prolínala (období lettrismu), následně si každý z nich našel vlastní cestu (ta Balcarova bohužel skončila velmi záhy).

V počátcích tvorby vychází Jan Kubíček z meziválečné avantgardy. I na něj působil městský prostor s jeho typickými projevy periferie. V prvním výstavním sále jsou k vidění koláže potrhaných plakátovacích ploch i fotografie opadaných omítek, na kterých je ale vždycky patrná přidaná hodnota. U linorytů se dají tušit určité kompoziční shody s Františkem Hudečkem, některé připomenou i Zdeňka Sklenáře. Od grafiky a koláže se Kubíček posouvá k reliéfu a asamblážím (podobně jako Radek Kratina používá drobnosti denní spotřeby).  Kubíčkovy reliéfy jsou v Čechách vystaveny vůbec poprvé.  Objekty jsou strukturálně promyšlené, plošně uspořádané, což je jeden z projevů autorovy systematičnosti a smyslu pro řád.

relief

Pracuje s písmeny a znaky. Některým (x, l, i) dává vyloženě přednost, často se objevuje šipka, čísla. Než se vydá cestou konstruktivismu, zkouší testovat chování různých materiálů například náhodným litím laků na lepenku, kdy obrazcům ponechává vlastní možnost dotváření. Postupně začíná dominovat obdiv k řádu a systému. Když vyčerpá téma šipky, jako ukazatele směru divákova pohledu, věnuje se stále víc geometrickým tvarům, jimž vévodí písmeno L, symbol nekonečné mnohotvárnosti. Doposud tlumené barvy vystřídá výrazná barevnost.

L_orez

Městskému prostředí tentokrát vykresluje sytě barevnými symboly a poprvé také využívá tzv. zmnožování obrazů, kdy klade několik pláten do souvislostí. Někdy v této době začíná využívat jako hlavní motiv čtverec. Čtvercový prostor dělí vertikálně, horizontálně nebo diagonálně a získává řadu variant různých seskupení. V 70. letech vytváří i prostorové objekty většinou v černobílé kombinaci, posléze i z kovu. Od čtverce se dostává ke kruhu, který tzv. dislokuje. Kruhy a jejich výseče se objevují v řadě seskupení, vyplněné, obtahované silnou nebo tenkou linií a jednotlivé variace zmnožuje do řad pláten. Přesto následně pravidelnost tvarů ustupuje pokusům o jejich rozbíjení. V posledním sále výstavy jsou vystaveny fotogramy.  Zajímavých efektů dociluje kladením geometrických tvarů na citlivý papír, kdy působením světla vzniká nejen zajímavá kompozic, ale i struktura.

 

Delení půlkruhu

Na přelomu 50. a 60. let Kubíček působil v seskupení Křižovatka (1963), které sdružovalo mladé umělce, které spojoval obdiv k moderní civilizaci. Jejich výrazným počinem byla v roce 1968 výstava Nová citlivost, která měla vyjádřit vztah umělců k technické civilizaci.  Jan Kubíček patřil k matematicky uvažujícím umělcům. Dokázal se prosadit v zahraničí, kde získal renomé podstatně dřív, než na domácí scéně. Volná tvorba ho v kritických letech normalizace uživit nedokázala a tak pracoval zejména jako ilustrátor a autor filmových plakátů. Škoda, že se do retrospektivní výstavy nevešlo pro srovnání i pár ukázek téhle tvorby.

Muz z prvniho stoleti

 

Josef Šíma: země – světlo

Výstava pořádaná v prostorách Muzea Kampa je v hlavním městě letos již druhou výstavou téhož autora. V březnu byly práce Josefa Šímy k vidění v Galerii Moderna pod názvem Náraz světla. Bohužel jsem ji neviděla, takže můj letošní zážitek je krapet ochuzený. To, co je k vidění zde, je však nádhernou kolekcí obrazů, která  za vidění opravdu stojí. Celou výstavu totiž tvoří zápůjčky ze soukromých sbírek, takže šance, že budou v dohledné době k vidění znovu, je vcelku malá.

Josef Šíma je umělec, který se podobně jako Otakar Kubín nebo František Kupka, stal uznávaným ve francouzském a posléze i mezinárodním kontextu.  Většina Šímovy tvorby spadá do meziválečného období. Valnou většinou by se dala zařadit do období poetismu, se surrealisty Šíma úplně nevycházel. Dalo by se hovořit i o abstrakci, kdyby ovšem k tomuto termínu Šíma neměl odtažitý vztah, protože jej vnímal jako termín fyzikální nebo matematický.  Následuje téměř desetiletá tvůrčí pauza, která začala s druhou světovou válkou a znovu začíná malovat až v padesátých letech. Právě z tohoto období je většina vystavených obrazů.

Název výstava dostala podle oleje Země – světlo z roku 1967. Na prosincové aukci francouzské aukční síně Ader jej vydražil kurátor výstavy Milan Mikuš. Obraz se stal základním kamenem pro uspořádání téhle komorní a krásné výstavy.

Než se Šímův styl vyvinul k  nefigurativním projevům, prošel Šíma profesemi, které ho možná ovlivnily, ale zejména mu v jeho začátcích poskytovaly živobytí. Po svém odjezdu do Francie začátkem 20. let pracoval v Henday jako kreslič kostelních oken, po neshodách s majitelem podniku se přemístil do Paříže. Tady začal pracovat v ateliéru knižní vazby Louise-Denis Germainové a s její dcerou se posléze oženil. Zajímavé je jeho působení v módním „byznysu“. V roce 1922 pracoval také jako návrhář textilních vzorů a modelů pro „La petite usine“, což byl jakýsi módní závod, ve kterém Raoul Dufy navrhoval textilní vzory a tehdejší  módní guru Paul Poiret dámské šaty. (Dnes možná poněkud zapomenut, ale právě on zbavil ženy korzetu, proslavil turban jako dámskou pokrývku hlavy a novým stylem odívání významně přispěl k ženské emancipaci).

Klíčovým prvkem k poznávání obrazů Josefa Šímy je jejich typická barevnost, která se koncentruje na odstíny modré a azurové, béžové a zlatavě hnědé. Barvy, které evokují sluncem ozářené domy jižní Francie, zářivě modré francouzské nebe i moře. Olej z roku 1967 nazvaný Země světlo,  který Šíma namaloval čtyři roky před svou smrtí, kombinuje oba jeho oblíbené odstíny modré s okrovou. Ztělesněním francouzského prostředí je pro mě  žena skrytá ze sloupem v přístavu(ve skutečnosti jistá americká novinářka). Malba figurální, ale hodně působivá.

žena v přístavu

Mým favoritem se stalo plátno Ikarův pád I, které Šíma vytvořil na sklonku padesátých let. Je na něm patrné jen vzepnutí světle okrových křídel s několika tmavšími hnědými pírky na světle okrovém pozadí. Výmluvná výpověď o lidské touze. Foto jsem bohužel nikde nenašla, sama se fotit neodvážila.

josef_sima

Protože se mi nedaří „zaodkazovat“ některá hesla, uvádím odkaz na aukční síň Ader a továrničku La petite usine v poněkud zastaralé leč funkční podobě:

http://www.ader-paris.fr/

http://www.raoul-dufy.com/pages/pafauv04.html