Lednicko-valtické putování aneb mezi Moravou a Rakouskem

Hraniční zámeček za 11 let, kdy jsme tam byli naposled, nezestárl ani se nijak zásadně neproměnil, ostatně skvostný výhled na rybník, u kterého se cachtají housata divoká a volavky hledají svůj příděl žabiček (tedy předpokládám, že se živí žábami podobně jako čápi) ani zestárnout nemůže. V podvečer tu byla k vidění například srna s mládětem vyskočivší z rákosí zprava, aby zapózovala a zmizela v rákosí vlevo, s přibývajícím soumrakem jsme svědky přeletu sovy nad vodami. Kdyby to někdo namaloval nebo vyfotil, řeknu kýč, ale na živé oko je to podívaná k nezaplacení.

Jedinou vadu, kterou jsem v místním biotopu zaznamenala, byl úbytek klidu. Za těch pár let nabyl cyklistický sport neuvěřitelných rozměrů a zatímco jsme tenkrát při vyjížďce potkali jen pár cyklistických pocestných, tentokrát se stezkami valily proudy profesionálně vyzbrojených „kolařů“, kteří té krásné krajině trochu na pohodě ubíraly. Jejich styl jízdy se naprosto neslučoval s mým neb pro mě je to otázka kochání se krajinou, které na kole uvidím víc, zatímco většina těch, které jsme potkávali, vypadala jako polykači kilometrů, kteří mají zastávky u místních atrakcí typu zámek – občerstvovadlo něco jako zářezy na pažbě, napumpují pár „zlaťáků“ do místní ekonomiky a jedou dál.

Na turistických stezkách se musím neustále vyhýbat cyklistům, což není úplně podle mé chuti, kdybych šla po silnici, potkám aut nejspíš mnohem méně. Trošku mě překvapila dáma v letech, jejíž manžel též v letech, spadl z kola a když jsme mu přispěchali na pomoc, nechala se choť slyšet, že s tou cestou už měli dávno něco udělat, když je tu takový provoz. Ano, nejlépe všechny cesty Lednicko-valtického areálu vyasfaltovat, označkovat a chodce vypudit někam jinam … Neboť  kdo tu nemá kolo, jako by nebyl.

K příjemným zážitkům regionu se počítají i ty gastronomické. Přestože byl hotelový restaurant olepený nálepkami Gurmán Association, jejich význam jsem plně nepochopila, protože šopský salát byl dosti zvadlý a omáčka na kupovaných tortellini řídká a nevýrazná. Bodovat mohlo jedině klasicistní prostředí a zdvořilý personál. To návštěva Park restaurantu v Břeclavi se zapíše do chuťových pohárků písmem mnohem výraznějším. Zvenčí celkem nelákavá šedá fasáda se zamřížovanými okny, uvnitř něco mezi industriálem a modernou, ceny ovšem víc než mírné a chuť a prezentace jídel naprosto nečekaná. Nejenže mají na lístku ovocný Staropramen, po kterém jsme v místních hostincích marně prahla a nahrazovala jej všude dostupnou kofolou, disponují i rychlou a nevtíravou obsluhou, stylovým nádobím a caprese, losos s glazovanou karotkou stejně jako vepřové nudličky, od kterých jsem chtěla svůj protějšek po řadě negativních zkušeností zrazovat, byly chuťově výrazné a nevtíravé zároveň. Horké maliny na vanilkové zmrzlině už jen podepsaly celý kulinářský koncert.

Reklamy

Hradová sezóna

Hradová sezóna běží už třetí týden a letos jsme ještě do programu nezařadili žádný památkový objekt. To jsme chtěli okamžitě napravit a vydali se na náš letošní první zážitek, kterým se stal zámek Zbiroh nedaleko Rokycan. Objekty v blízkém okolí už jsme za ty roky navštívili mnohokrát a tak každý nový chybějící článek v repertoáru vítám.

Tenhle zámek se zařadil mezi návštěvníkům přístupné atrakce v roce 2005. Než prošel rekonstrukcí, působila zde armáda, neboť jaspisový základ umožňoval žít v naprostém utajení před radiovými vlnami protivníků. Poutavý podtitul Zámek tři císařů, který má nabudit zvědavost, spočívá ve skutečnosti, že jej postupně vlastnil císař Karel IV, jeho syn Zikmund (známý coby liška ryšavá) a konečně Rudolf II.

Zámek se tyčí na jaspisové hoře obklopené nádhernými bukovými lesy, které v tomhle ročním období působí neuvěřitelně vzdušně, čistě a klidně. Jen šedavé kmeny, spadané listí, kterým občas prokvétají sasanky a modré nebe nad hlavou. Klid a mír, nádhera sama.

Blížíme se však ke stavbě, z jejíž středověké minulosti zbyla jen oválná věž na skále, a která byla v zásadě vybudována ve druhé polovině 19. století baronem Srousbergem, podnikavým to průmyslníkem, který se těšil, že z místní půdy vytěží  nějakou kvalitní surovinu. Situace ale zrovna nedopadla a on nakonec musel zámek opustit s dluhem 95 milionů zlatých, což asi opravdu nebylo málo.

Z dáli září sochy dvou lvů, kteří  střeží hlavní vstup do zámku. Odstín červeni je poněkud zvláštní, nechce se mi věřit, že by byli opravdu mědění. Hádala bych spíš nějaký upravovaný plast.

Zámek je přebudovaný na hotel **** a ***** (není mi docela jasné, proč je označený oběma kategoriemi zároveň) a s tím asi souvisí i jednoznačně komerční ráz celé prohlídky. Už v obnovené vstupní hale je jasné, že jsme v prostoru, který si na sebe nejspíš vydělá. Mramorová podlaha se ani nesnaží být autentická, čisté a moderně vybavené toalety, pokladna nabízí vstupenky za 150 Kč pro dospělé, 90,- pro studenty. Návštěva ve třech cenově představuje jeden večer v multikině a tak se těšíme na kulturní zážitek.

Centrální schodiště zdobí obrovské portréty, zjevně kopie. Na jednom identifikuji Sisi v jejím slavném účesu proplétaném kvítky, zaujme rytíř na koni, vše se ale jaksi nepřístojně blyští novotou. Průvodkyně ovšem vstupnímu prostoru nevěnuje ani minutku a vcházíme rovnou do prvního sálu. Představuje jakési moderní portréty posledních opravdových majitelů, totiž Colloredo-Mansfeldů, dále miniaturní místnost s nálezy z nejhlubší studny v Evropě, která byla vyhloubena právě zde a následuje jakási zkratka českými dějinami, každý temný sál představuje jedno slohové období. Všude pouze kopie, reprodukce, jen v gotickém sále je originál zbirožské madony, dřevěné sošky asi 30 cm vysoké. Teprve za sálem zasvěceným renesanci s jediným originálem, totiž skládacím cestovním křeslem Rudolfa II – jinak opět kopie obrazů  (např. Rudolfův portrét od Arcimbolda) – přichází světlo a trochu zajímavější výklad.

Od roku 1910 do roku 1928 žil na zámku Alfons Mucha. Právě tady spatřila světlo světa první československá známka, bankovky i slovanská epopej. Proto je několik místností věnovaných jeho místnímu působení. První sál připomíná Muchovu zednářskou minulost –  barevné fotokopie různých pozvánek a dokumentů ze zednářských lóží na jídelním stole, ve vitríně zasvěcovací meč a hůl, symboly vymalované na stěnách připomínají i rosenkruciány  a krásné výhledy do krajiny. Následuje místnost s trochou pravého secesního nábytku a secesních předmětů a nakonec Muchův ateliér s obnoveným střešním oknem, které bylo původně z důvodu zatékání zakryto a ve stěnách byla proražena okna. Je to vlastně jakýsi divadelní sál  kterému místo křesel vévodí další „fotokopie“. Plakáty se Sárou Bernard, dvě plátna se Slovanskou epopejí, kterou zde namaloval a pro kterou se v současnosti usilovně hledá jakési „trvalé bydliště“.

Posledním z mála skutečně původních prvků na zámku je gotická freska v zámecké kapli. Ještě jeden pohled na nádvoří se skálou, střechy pokryté plechem, který asi památkáře nedráždí a jsme zpět na nádvoří, kde na cosi k zakousnutí láká zámecký restaurant. Výčep ověšený vycpanou zvěřinou a cena za jehněčí kolínko nás však orientuje spíš do přírody. Nechceme riskovat, že na talíř dostaneme samé napodobeniny jako při prohlídce zámku. A tak nejlepší zážitek z celého výletu přichází v blízkém lesíku, kde je zřízený lanový park.

Krásná krajina se slušivě zasazeným zámkem, ale rozčarování z neuspokojivé prohlídky. V okolních lesích bukových se projdu ráda, do zámku  zavítat již nehodlám.