Chanel N° 5 – příběh vůně

Historicky první vyobrazení Chanelu N° 5

Historicky první vyobrazení Chanelu N° 5

Má záliba v četbě příběhů o skutečných osobnostech je nejspíš laskavému čtenáři těchto stránek známa. Tentokrát mě pestrostí životních osudů zaujala Gabrielle Chanel (v literárním zpracování Lisy Chaneyové), složitá a přitažlivá osobnost, které náleží řada prvenství v oblasti ženského odívání, a která se stala propagátorkou nového životního stylu ženy 20. století.

K ikonickým vynálezům této novátorky patří nejen malé černé šaty, dlouhé perlové náhrdelníky z bižuterie, střevíce s páskem vzadu a špičkami v odlišné barvě, kostýmy z buklé a prošívané kabelky s pozlaceným řetízkem, je to také slavný parfém N° 5.

O jeho vzniku traduje nejedna historka, faktem ale je, že podnětem k jeho vytvoření bylo seznámení Gabrielle s potomkem francouzských alchymistů, kteří působili na carském dvoře a po ruské revoluci se vrátili do vlasti, Ernstem Beaux. Seznámení inicioval její tehdejší milenec, velkokníže Dmitrij Pavlovič.

Beauxův otec, byl jedním z ředitelů voňavkářské firmy Alphonse Rallet & Company, která dodávala na carský dvůr. Pod otcovým vedením pracoval mladý Beaux na výzkumu nových ingrediencí a experimentoval se syntetickými aldehydy. Když jej revoluce přiměla opustit Rusko, dorazil na konci roku 1919 do Grass a tady poznal Chanelovou.

Coco měla velmi citlivý nos a nemytou smetánku, která k zakrytí nedostatečné hygieny používala jednoduché květinové vůně, odsuzovala. Rozhodla se proto obohatit portfolio svého salonu o nový výrobek – vlastní vůni. Pustila se do něčeho, čemu se do té doby věnovaly pouze parfuméři. V protikladu k jednoduchým střihům svých šatů však chtěla vůni kompozičně složitou. Tvrdila, že její šaty jsou umělé, ušité, proto i její vůně musí být umělá, složená z mnoha prvků, rafinovaná, ukrytá v elegantně jednoduché lahvičce.

Experimentovala tehdy s recepturou získanou z archivu císařovny Evženie, manželky Napoleona III, která se jmenovala Tajemství Medicejských. To měla být spíš jakási tresť, která  zázračně odstraňovala příznaky stárnutí. A ve stejné době Beaux pracoval na Bouquet de Catherin, parfému, který měl připomínat Kateřinu Velikou. Nazval jej Rallet n° 1 a představil jej Coco v několika řadách vzorků od 1 do 5 a od 20 do 40. Několik jich vybrala, mezi nimi i číslo 5. A protože připravovala novou kolekci, která měla být předvedena 5. 5. 1921, protože byla pověrčivá a narodila se v 5. měsíci zvěrokruhu (Lev), a možná i proto, že pro staré alchymisty to bylo číslo symbolizující kosmos, rozhodla, že jej jednoduše pojmenuje N° 5.

Díky svému složení (jasmín, ylang ylang, růže, …) byl parfém hodně drahý, což Coco obratně změnila v marketingovou výhodu. Chtěla drahých složek co nejvíc, chtěla nejdražší parfém na světě. Ve svém katalogu pak zdůrazňovala, že jde o nabídku, kterou mohou ocenit jen zasvěcené ženy, čímž probudila ve svých zákaznicích touhu mezi tyto zasvěcené náležet. Zrodil se exkluzivní parfém pro exkluzivní klientelu.

Autor jednoduchých lahviček a krabiček znám není. Jedni uvádějí, že ji vymyslela sama CC, protože se kulaté tenkostěnné flakóny při distribuci často rozbíjely. Nechala se tedy inspirovat silnostěnnými toaletními nádobkami svého milence a podporovatele Arthura Capela, podle kterých lahvičku vyrobila firma Brosse. Nejvíce se však skutečnosti blíží verze, že lahvičku navrhl Jean Helleu, syn módního návrháře.  Pozoruhodné je, že se lahvička nikdy nijak zásadně nezměnila, přestože zhruba každých 20 let projde nepatrnou úpravou, která má odpovídat současnosti.

Parfém Chanelová poprvé použila na jedné večeři v restauraci v Cannes. Rozprašovačem ukrytým v kabelce tajně navoněla každého, kdo prošel kolem. Ženy se zastavovaly a čichaly do vzduchu. Pak Beaux připravil vzorky cca 100 lahviček. Coco nechala vůni rozstřikovat ve zkušebně a významné zákaznice vzorek dostaly darem. Následně začala parfém prodávat ve svých buticích v Deauville, Biarritzu a Paříži. Tak se počátkem dvacátých let dostal parfém na svět. Typické logo s černým C v černém kroužku tvořící pečeť na hrdle, na zátce další C propletená zády k sobě, nesou lahvičky od roku 1924.

Chanel N° 5 milovala Marilyn Monroe, která se s oblibou oblékala jen do jeho několika kapek, propagovala jej Catherine Denevue, Carol Bouquet a Nikol Kidman. Koncem devadesátých let natočil Luc Besson reklamní spot Červená karkulka, který parfému nastartoval pro 21. století.

Reklamy

Duše Alma Mahler – Werfelové

190888_bigNevím, jestli je to nějaký druh voyerství, ale mám slabost pro memoárovou literaturu. Odjakživa. Inspirativní je v tomto ohledu kniha 1913, léto jednoho století Floriana Illiese. Vyprávění o tom, co činily osobnosti německého a rakouského uměleckého světa v průběhu tohoto roku, mě často nutilo intenzivně googlovat, hledat kdo je kdo a  dozvědět se o některých z nich víc. Detailní průzkum jsem začala u Almy Malherové – Werfelové.  Svými osobními vzpomínkami Můj život si mě Alma „zaháčkovala“ tak, že jsem se vzápětí pustila i do knihy Catherine Sauvatové pod názvem Alma Mahlerová … a vždycky budu muset lhát (potěšující pevná vazba z nakladatelství Argo, pevný, trochu nažloutlý papír a dokonce textilní záložka!). Autorka vychází z Alminých vzpomínek, ale konfrontuje je s výpověďmi jejích současníků a snaží se nabídnout pohled zvenčí, rozebrat některé kontroverzní rysy téhle krásné a charizmatické ženy i její pohnutky. Snaží se ji demytizovat a vlastně „polidštit“ . Přesto vnitřní život Almy i její pohnutky zůstanou skryté jen a jen jí samotné.

Alma rozená Schindlerová se narodila do uměleckého prostředí. Její otec Emil Jakob Schindler byl uznávaný krajinář i zdatný tenor, matka operní zpěvačka, po narození první dcery však umělecké kariéry zanechala. Záhy po smrti otce se matka znovu provdala, otčímem se Almě stal Schindlerův žák Carl Moll. Právě on  uvedl mladou Almu do tvůrčího prostředí mladé secesní Vídně a tehdy začala Alma sbírat i první milostné „skalpy“. Sama nepostrádala osobní umělecké ambice, chtěla se věnovat skladbě (je autorkou víc než stovky písní), ovšem nakonec na vlastní kariéru rezignovala a rozhodla se etablovat raději jako manželka ředitele vídeňské opery. Jejím mužem se tedy nestal ani Gustav Klimt, ani Alexandr Zemlinsky, k oltáři si ji odvedl Gustav Mahler.

Jejich vzájemné sbližování určitě nebylo jednoduché. Alma se musela vzdát všech osobních ambicí, jejím úkolem bylo zajistit Mahlerovi dokonalou funkční domácnost. Po životě, který vedla za svobodna, se jí muselo nepochybně stýskat, zejména po narození obou dcer Marie (zemřela v pěti letech) a Anny (později sochařka). Její zneuznané  ambice a nudu domácích povinností měl zahnat  mladý architekt Waltr Gropius, ale v zájmu zachování manželství se s ním rozešla. Když se pak poměrně záhy stala vdovou, s Gropiem kupodivu vztah neobnovila. Novým mužem jejího života se stal Oskar Kokoschka, kterému dlouho slibovala, že se za něj provdá. Příliš bohémský a nejspíš obtížně zvladatelný umělec se však nakonec jejím vyvoleným nestal (dopisovala si s ním však do konce svého života). Provdala se nakonec za Gropia, kterému porodila dceru Manon (zemřela na obrnu v devatenácti letech). Její osamělý život v době války, kterou její nový manžel prožíval na frontě, patrně napomohl v navázání vztahu s Franzem Werflem. S Gropiem se nakonec po válce rozvedla, s mnohem mladším Werfelem dlouho žila a teprve na sklonku dvacátých let se za něj na jeho naléhání provdala. Prožila s ním dramatický útěk do exilu a v roce 1945 znovu ovdověla.

Její život byl opravdu bohatý. Poznala neuvěřitelné množství významných osobností své doby. Její ambice stát se skladatelkou  se nesplnila, jako femme fatale se však do historie nepochybně zapsala. Milovala společenský život, její salon byl vyhlášený a velice vyhledávaný, každý si kladl za čest dostat od ní pozvání. Alma byla velkorysá, na svých hostech nikdy nešetřila a ani sama si neodříkala, údajně nebylo snadné „držet s ní krok“. Vařila se prý u ní vynikající kuchyně (léta zaměstnávala kuchařku českého původu, kterou literárně zpodobnil Franz Werfel v románu Zpronevěřené nebe).

Její dominantní povaze se snad dostalo určitého zadostiučinění a stala se legendou. Jejími vlastními slovy, od smrti Werfela už žila jen jako profesionální vdova a pečlivě spravovala pozůstalost dvou velkých osobností, se kterými spojila svůj život. Přestože pro umění svých partnerů neměla tak docela pochopení, potkalo ji štěstí prožít jednotlivé úseky svého života vedle opravdu výjimečných představitelů několika žánrů, s nadsázkou proto někdy bývá označována jako vdova čtyř umění.

Oskar Kokoschka : Větrná nevěsta, 1914

Oskar Kokoschka : Větrná nevěsta, 1914

Helena Šmahelová a její muži

Helena Šmahelová

Helena Šmahelová

Jediné, čím dokážu zahnat chmurné myšlenky, je čtení. Teď zrovna „slídím“ v životě Heleny Šmahelové (viz Žena roku 1900) a tak vykupuji antikvariáty a hltám její životopisné spisy. Vzpomínky na Jaromíra Johna, jsem objevila v antikvariátu poděbradském a hned po nich Útěk postřeleného zajíce, pro který jsem jela do antikvariátu v Nuslích.

Teprve v „Zajíci“ vysvětluje, že nebyla Johnovou blízkou přítelkyní, jak jsem se celou dobu domnívala. (A nebo byla, když jí Johnův syn Evžen tak neměl rád?) Každopádně Johna představuje jako svého strýce. Takže o 28 let staršímu Bohumilu Markalousovi vedla řekněme domácnost.

Vzpomínky na strýce jsou zajímavé. Odhalují povahové vlastnosti muže tak trochu dvou tváří. Jako uměnovědec a estetik žil pod svým původním jménem, jako spisovatel si zvolil pseudonym Jaromír John. Líčí společné pobyty ve Slatiňanech, Novém Městě nad Metují a Olomouci. Díky němu měla možnost seznámit se s řadou osobností meziválečné umělecké scény. Johna často  navštěvoval František Halas, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert a řada dalších osobností. Zajímavé je, že ke Karlu Čapkovi měl vztah poněkud odtažitý. Každopádně to byl velký bonviván, společenský člověk plný energie a také náležitě sebevědomý. Šmahelové prvotinu Pelantovi odsoudil s osvědčenou hláškou: Nechat rok uležet a pak se k tomu vrátit. Vančura naproti tomu zajistil, že knihu okamžitě vydali v Družstevní práci. I tenhle román jsem si pod přepracovaným názvem Dědictví otců koupila. Vzhledem k tomu, že Šmahelová většinou vychází při psaní z osobní zkušenosti, dá se předpokládat, že bude i zde.

Bohumil Markalous alias Jaromír John

Bohumil Markalous alias Jaromír John

Pokračovala jsem četbou „Zajíce“, příběhem, který na soužití s  Johnem navazuje, jeho styl je ale odlišný,  jména hlavních postav nejsou přiznaná. John si přál, aby se v případě jeho úmrtí s Helenou oženil jeho kolega z olomoucké univerzity a nepřišla tak o univerzitní byt. Ještě před Johnovým pohřbem se tedy v roce 1952 provdala za dosavadního „podnájemníka“, jazykovědce a filologa Pavla Trosta,  kterého v novele nazývá Robertem. Vedle tohoto svérázného vědce následně prožila celý život a přestože byl mužem velmi osobitého charakteru, nikdy ho nepřestala oddaně milovat. Jeho přání svatby bez prstýnků, téměř nechtěná svatební cesta do Bratislavy, ke které ho přesvědčil jen příslib, že smí navštívit místní antikvariát…

Uznávaný vědec byl člověk pro praktický život naprosto ztracený. Snad žádná žena by soužití s ním nemohla zvládnout. Ne tolik autorka. Veškerou péči a starosti o běžný provoz domácnosti ležel plnou vahou na ní, on sám věčně ponořený do svého zkoumání. Nikdy jí neoslovil vlastním jménem. Na dovolené na lodi, kde Šmahelová trpěla mořskou nemocí a nebyla schopna zabalit zavazadla, aby mohli vystoupit, nakonec praktickou práci zařídila posádka. V Benátkách, kde vystoupili, odmítl nosit příruční tašku a trval na návštěvách galerií a muzeí. V Holandsku, kam jeli vozem, odmítl zeptat se na cestu, i když se dokázal snadno domluvit …. atd. atd. Takové manželce snad náleží svatozář.

Pavel Trost

Pavel Trost

Přesto si autorka slůvkem nepostěžuje, svého muže bezmezně obdivuje, přestože všechny jeho nedostatky vidí. Ano, byl nepochybně velký učenec, ale měl také velké štěstí, že byla jeho ženou osobnost, která dokázala snášet jeho povahu s radostí, že jí Bůh tohoto zázračného člověka přivedl do cesty. Jak byl život Šmahelové v první polovině jejího života rušný a plný návštěv, život s vědcem byl poměrně uzavřený. Její manžel se odmítal stýkat se s přáteli z mládí, nezajímal se o jejich život, všechny společenské události mu přišly zbytečné. Čím větší byla jeho zvláštní emocionální strohost, tím snáz se koncentroval na vědeckou práci. Nakonec si autorka sama udělala řidičák, koupila vůz, který sama řídila, postavila dům, dokázala napsat spoustu pěkných románů … a stále ho neochvějně milovala. Neuvěřitelné. Zatímco John diktoval: užít si života, Trost považoval všechny radosti života za zbytečné a jediný smysl bytí spatřoval v knihách a své práci. Jak různí mohou muži být a přesto se jim ženy z lásky přizpůsobí.