Úvodní stránka » V Oslo

V Oslo

25. května 2011, Karlín

Norský deník zahajuji zápisem před odjezdem. Po čtyřdenních obavách, při kterých jsme řešili zda odletíme či nikoliv, to vypadá velmi nadějně. Není nad to kupovat si letenky 3 měsíce dopředu. Islandská sopka Grímsvötn nám opravdu nahnala, zejména po té, kdy jsme propásli zrušení rezervace na ubytování a kdy jsem se dozvěděla, že při zrušení letenek mám nárok pouze na vrácení směšně nízkých letištních tax ….

Teď je tři čtvrtě na pět, v práci jsem se snažila dořešit všechny problémy a začínám na ni myslet až 31. 05. 2011 úderem 9h55 minut . Pokud se ovšem můj „černý fantom“ nepřihlásí s nějakou jobovkou buď o víkendu nebo o půlnoci. Doufám, že i z mého parťáka opadly stressy a víkend bude deštivý (jak prognózuje net), ale psychicky uvolněný a radostný.

 26. května 2011, Praha – letiště Ruzyně

Tak to opravdu poletí. Setkáváme se v odletové hale. V Praze 28ºC. Po elektronickém odbavení se zbavujeme kufrů. Následně míříme do Billy, kterou tu nově otevřeli. Pozřeme panini a jdeme na letištní RTG.

Osobně si hodinky před bránou nikdy nesundávám, můj partner ano. S docela hlučným křachnutím dopadá těžký strojek na dlažbu odletové haly. Sklo vydrželo, kovové minirámečky z ciferníčků na den, rok a vteřiny dramaticky opouštějí svůj dolíček a volně se pohybují ciferníkem. Připomíná to dětskou hru se třemi kuličkami v zavřené „placičce“, i my se stále znovu a znovu snažíme trefit se kroužky zpět na místo. Chytí-li se jedno, vypadává druhé. Po marném boji se jeden z kroužků navlékne na hodinovou ručičku a strojek se konečně zastavuje. Nálada je na nule. Rozbité hodinky předznamenávají, že na lodi nebude veselá nálada.

U gaty C7 nový pokus s hodinkami. Marná snaha. Jen pro upřesnění: v průběhu večera ještě dojde k pádu mobilu a následně fotoaparátu. Tyto přístroje naštěstí zůstávají bez újmy.

V Oslu jsme na čas a byť v pozdních 23h, venku je stále ještě vidět. Letadlo přeplněné ruskými občany, kteří museli být nejprve první v letadle a teď musejí být  z letadla první venku, derou se hlava nehlava ven, zavazadly nemilosrdně srážejí ostatní cestující zpět do sedadel. Zataženo, po dešti.

S Flytoget se dostáváme za pár minut přímo na hlavní nádraží, kde zakupujeme jízdenky na tramvaj, abychom se posunuli o 4 stanice směrem na východ k našemu bydlišti. Je tu nějak draho. Jen cesta z letiště a k hotelu už stála skoro 200 noků.  1 NOK je 3,10 Kč a za 1 € dostaneme noků 7. Při návratu si při vracení zbylé měny na letišti ověříme, že kurz může být i nevýhodnější.

Gruner Apartement Hotel se nalézá ve čtvrti, kde jsou jen obchody na kebab, falafel a kde se popíjí mátový čaj z titěrných sklínek. Jako obvykle, fotografie hotelu je značně matoucí, o svém okolí mnoho nenapovídá. Kupodivu v domě není žádná recepce, musíme zavolat na norské číslo a dostaví se pán s klíčem. Varianta dřívějšího odjezdu do hor definitivně padá. Už máme stržený celý pobyt. Dům je nově postavený a byt je prostorný a světlý. Velká obývací místnost s kuchyní a 2 miniaturní ložničky. Můžeme mít každý vlastní!! Vybavení jednoduché, ale účelné. Všechno z IKEA. Jen koupelna je chabá. Jen závěs a sprchování s odpadem přímo na zemi. Špatně vyspádovaná podlaha způsobuje, že místo do odtoku se všechna špína rozlévá po místnůstce. Už chápu, proč je tu tak vysoký práh. Usínáme po 1 hodině.

27. května 2011, Oslo   

Po prvním probuzení před sedmou se cítím naprosto nepoužitelná. Pokračuji do devíti. Stále prší. Přesto kolem desáté hodiny vyrážíme za prvním poznáváním. Pravda, oproti listopadovému Stockholmu tu neprší v provazcích, pouze hustě mrholí, přesto bych nepohrdla stěrači na brýle.

Kupujeme třídenní Oslo pas. Máme za něj zdarma veškerou dopravu po městě a všechna muzea a památky (vstupné se pohybuje většinou kolem 60 – 100 NOK, podle atraktivnosti a velikosti prostor). V rámci prvního dne už jsme amortizovali z celkové ceny pasu 480 NOK plných 254, takže se tahle kartička určitě vyplatí (tedy pokud je někdo muzejní a galerijní šílenec jako já).

Hlavně však hledáme cosi jako kavárnu nebo pekárnu. Žaludek se hlásí o svá práva. Po marném hledání nějakého snídaňového koutku končíme na nádraží v místním ekvivalentu Costa Café. Snídaně pro dva (čaj, voda, sendvič za 250!!!) nás stojí jako oběd pro dva v dobré restauraci v Praze. Začíná se mi tu nelíbit :-).

Jsme posilnění a můžeme se vydat do Muzea Edvarda Muncha. Ještě do staré budovy, ta nová se otevře v roce 2013 nedaleko nové opery. V  Toyen  parku muzeum snadno nacházíme. Město vybudovalo první objekt v roce 1963, v posledním desetiletí byla budova rozšířena o přístavbu s restaurací. Edvard Munch totiž odkázal všechna plátna, kresby, akvarely a grafiku, které měl u sebe v roce 1944, kdy zemřel, Oslu a pokud je chtěli Norové zpřístupnit veřejnosti, museli mu nějakou „chaloupku“ postavit. 

 Na úvod jsou návštěvníci nasměrováni do kinosálu, kde promítají jakýsi „komponovaný“ film o životě a díle. Pod názvem Dance of Life ilustruje celý soukromý i umělecký život Edvarda Muncha. Dobrá průprava k prohlédnutí sbírek, pomůže k orientaci v jednotlivých obdobích. Smutný osud velkého umělce. Cestou k nim ještě procházíme kolem knihovny a restaurátorských ateliérů, do kterých lze volně nahlížet přes prosklené stěny. Pěkné.

Deštivé počasí pokračuje, hledáme proto útočiště v Muzeu architektury a designu DOGA. Bohužel zrovna žádná výstava neprobíhá, jen nějaký kongres, jehož účastníci si zrovna užívají přestávku. Bývalou transformační stanici města Osla přebudovali na výstavní sál jen pomocí několika vestavěných železo – skleněných konstrukcí. Ze zdí místy opadává původní omítka a odhaluje tajemství konstrukce víc jak 100 let staré budovy z červených cihel.

Voláme domů, aby zrušili pobyt v horách, změny v našem „oslím“ programu nejsou možné a vlak do Lillehammeru stojí  nekřesťanské peníze, ve dvou to tu bez auta opravdu není výhodné.

V Muzeu současného umění probíhají výstavy dvě, nás nezaujala ani jedna, chuť nám spraví v Astrup muzeu moderního umění. Probíhá tu moc pěkná výstava  A. Warhol – F. Bacon a následovníci. Vyčerpáni z muzeí, zato s amortizovaným Oslo Passem jsme konečně u moře a míříme konečně k opeře, úžasné moderní stavbě z roku 2008, která vznikla podle projektu norské architektonické kanceláře Snøhetta. Vyprodáno je bohužel úplně všechno. Jak představení tak komentované prohlídky. Musíme se spokojit s prohlídkou exteriéru, pustí nás i do vstupní haly, ale toť vše.

Vyhladovělí se vracíme k našemu provizornímu domovu. Nákup v místním supermarketu za nekřesťanské peníze  neobsahuje mnoho položek, ale 2 dny vydržíme. Zatímco jedni spí, druzí zapisují. V 19h45 minut vykukuje slunko. Déšť nejspíš spláchl sopečný popel a tak nám město ukazuje i své lepší stránky.

Je škoda toho nevyužít, protože světlo je tu v tuto roční dobu téměř stále a tak si dáme na dobrou noc ještě večerní procházku ke královskému zámku. Jsem ale vážně „zklamaná“. Výlet na Kynžvart byl tedy lepší, s prohlídkou, občerstvením  a vůbec… 🙂 Sídlo norského krále Haralda V. a jeho ženy Sofie není nijak veliké ani pompézní, ovšem ani nijak oslnivé. Nejspíš to bude krátkou historií samostatnosti Norska. Relativně skromná dvoupatrová klasicistní stavba s parkem, který jediný je přístupný veřejnosti. Od hlavního vchodu jen poskytuje krásný výhled na hlavní třídu směrem do centra. Po jakési „demarkační“ čáře si vykračuje hradní stráž, která striktně vykazuje všechny, kteří by se na ni pokusili byť jen šlápnout, natož za ni nahlédnout.  

Také Oslí Národní divadlo v novorenesančním slohu ze žlutých cihel, které stojí v samém centru velkého parku nijak stavebně neoslní. Procházíme kolem radnice hodně podobné té Stockholmské (také tady se uděluje Nobelova cena – tentokrát za mír) a konečně přicházíme do míst, kde to alespoň trochu kolotá životem. Akker Brygge je promenáda podél moře ze strany jedné a nákupních center přebudovaných z námořních skladů z té druhé. Konečně trocha atmosféry. Oslo je totiž jinak poklidné jako okresní město v neděli odpoledne. Tady to konečně trochu žije.

Domů se vracíme přes místní katedrálu Domkirke. Dnes otevírala až od 17h. Dostavuje se další zklamání. Už zvenčí nijak neohromí velikostí, zevnitř zklamání pokračuje. Do zelena laděné barokní varhany a lavice, bílé stěny a strop s moderní freskou, zvláštní pocit frustrovanosti návštěvníka rozmazleného katolickou kulturou a českými památkami obecně.

Po večerní procházce se ještě stavujeme v „našem“ obchodě a vkládáme do košíku místní „pilsner“. Jen takové malé pivíčko, snad ani ne 3 dcl, jenže u pokladny jej prodavač neúprosně vyjímá z košíku se slovy, že po 20h je prodej alkoholu zakázán. To se tedy budeme muset snad předzásobit nebo co???

Trochu cítím pravou kyčel, ale raději mlčím.

 28. května 2011 – Oslo

Naše čtvrť se hodně podobá čtvrti žižkovské, té od Ohrady dolů směrem k centru. Oproti jiným částem města tu žije hodně obyvatel jižních národů, nechápu, jak tady snášejí zimy a polární noc, zase si člověk může dát na ulici nejrůznější pokrmy běžné v severoafrických a tureckých zemích. To je znak globálních časů. Raději bych jedla místní pochoutky, ty jsou ale cenově jaksi mimo. Existují tu i jakési Vinohrady s širokými bulváry, honosnými činžáky v secesním stylu, ale ty se rozkládají na západ od hlavního nádraží, na východ jsou naopak spíš čtvrti průmyslové.  

Dnes máme na programu poloostrov Bygdoy. Jedeme tam lodí z Akker Brygge, takže to vezmeme přes místní radnici. Její zvonkohra odbíjí pravidelně vždy ve tři čtvrtě nejrůznější moderní nápěvy. Budova z červených cihel působí trochu jako strašidelný hrad. Vstup do reprezentačních prostor je volný. Sály vyzdobené ve stylu art deco, fresky na stěnách mohou dokonce vyvolávat pocit socialistického realismu. Témata si libují v pracujících dělnících, jeřábech, autorů bylo asi více, takže se mísí různé styly a techniky. Nezklamou vzory se soby v kamenném zábradlí ani na potazích židlí, vikingské motivy se objevují v obkladech na stěnách i podlahách.

Pomocí Betasercu zvládáme cestu lodí na Bygdoy. Ostrov s vilovou zástavbou, zarostlý právě se probudivší zelení, která u nás má už květ dávno za sebou, ale tady začíná rozpuk, se může pochlubit zejména 4 druhy muzeí, z nichž každé zaměřené na aktivity Norům nejvlastnější, totiž na lodě. V Muzeu Fram, nazvané podle ledoborce Fridtjofa Nansena, nejbytelnější lodi světa konce 19. století, jsme se mohli fyzicky projít palubou i podpalubím, nahlédnout do kajut, zatočit si kormidlem. Iluze je tak dokonalá, že mám pocit, že se loď houpe a dokonce i že driftujeme. Poslední výpravu na téhle lodi vedl v letech 1910 – 1912 Roald Amundsen.

Muzeum Kon-Tiky je věnované výpravám světoznámého Nora Thora Heyrdalla. Když jsme jeho jméno vyslovili před dětmi, narozenými v osmdesátých letech, s žádnou valnou reakcí jsme se nesetkali. Možná by chlapečci reagovali jinak, ale možná také ne. Ra I, Ra II a další výpravy už asi tolik netáhnou. Já Heyrdallovi závidím jeho cílevědomost a schopnost zapálit se pro něco a jít si za tím. Tohle štěstí mě nikdy nepotkalo.

K Muzeu vikingských lodí jsme to vzali oklikou. Přes lehké mrholení nás zajímalo, kam se jezdí Norové při hezkém počasí opalovat a užívat si pláž. Prošli jsme se mezi letními sídly a vilami. Tahle místní Ořechovka má tu výhodu, že je tu moře. Když jsme pláž konečně našli, změnilo se mrholení v intenzivní déšť. Naštěstí jsme dohonili autobus, který nás k Vikingům dovezl. Nádherné vikingské lodě pocházejí z vykopávek z poloviny19. a začátku 20. století. Jsou to vlastně pohřební lodi – mužská a ženská – a sloužili jako místo posledního odpočinku vikingského vládce. Do pohřební výbavy patřila i řada dalších předmětů, takže jsme mohli obdivovat bohatě vyřezávané saně, vůz a další  předměty plné vzájemně se prolínajících a proplétajících se motivů…

Jsem hrozně unavená a chci domů. Za cenu tiché domácnosti je mi vyhověno. K večeři mražená pizza, pak trocha spánku a uražený partner. Ať žije prodloužený víkend.

Rough Guide je buď špatně přeložený nebo nedůvěryhodný nebo zastaralý nebo všechno dohromady.

1)      Norský parlament není v novoromantickém stylu. Mohl by být v novorománském případně romantizujícím.

2)      Byt Henrika Ibsena se nenachází ve 4. patře činžovního domu, ale ve druhém.

3)      A Jazzový bar na Rosenkranz Gata 11 neexistuje.

Zato  v čísle 9 je jiný bar, kde jsme si dali na doporučení norského číšníka 1,5 l norského piva ve džbánu, za což jsme zaplatili 150 noků, což mělo za následek rozesílání SMS zpráv všem přátelům piva doma, ať do Norska za pivem rozhodně nejezdí. Údajně vyjde tato dávka levněji než 2 x 0,4  (to je po 60 NOK za kus). Tak jsme jako poznali kolorit místního baru a noční život (přestože bylo stále denní světlo).

V parku objevujeme galerii soch bezdomovců, je jich tam úplná alej. Zvláštní. V Oslo je ostatně spousta soch, místním umělcům se musí dobře dařit. 🙂

29.  května 2011 – Oslo

Města už máme nějak dost. Vyrážíme metrem na konečnou Frogner a pěšky na Holmenkollen, úžasný skokanský můstek, který jsem zatím viděla jen v tv přenosech. Výhodou Osla, ve kterém zas až tolik pozoruhodností není, je fakt, že když dojedete na jakoukoliv konečnou metra směr sever, ocitnete se na „Šumavě“.  Norové také tuhle výhodu zdatně využívají a vlaky tímto směrem bývají plné „batůžkářů“, co jedou s buzolou na svůj výšlap, cyklistů i běžců, piknikářů i prostých „procházkářů“. Příroda hned za humny je úchvatná. Proto asi Oslo nelze považovat za typické velkoměsto. Z celkem malého centra se město rozrůstá dřevěnými domky směrem k přírodě na severu. A i když  centrum pro cizince není nijak oslnivé, musí se tu nádherně žít.

Okolí Holmenkollenu nabídne pohled nejen na celý fjord, ve kterém Oslo leží. V lesích na konečné jsou k vidění domky s typickou střechou porostlou lučním kvítím. Cestou také potkáváme tréninkový můstek, na kterém se skutečně trénuje. Při pohledu dolů se mi jen zatmí před očima a nechápu, jak se může téhle sportovní disciplině někdo věnovat. Takový člověk nemůže mít pud sebezáchovy. Kousek od tréninkového můstku se nachází pravý  Holmenkollen. Obrovská stavba z betonu (pěkného, hladkého) a kovu, monumentální dílo, které je vidět z centra města a nabízí výhled hluboko do jižního fjordu.

Opět se ovšem schyluje k deštíku, míříme proto raději na nádraží, chceme ještě vidět Vigelandův park.  Město tohoto rodáka požádalo, aby park vyzdobil. Sochař si jako téma zvolil život člověka od dětství po stáří a sochy v parku soustředil kolem dvou dominant. Kolem kašny jsou to bronzové sochy, které jsou docela líbivé a připomínají trochu tvorbu Bílka nebo Suchardy, na vrcholu kopce se pak tyčí žulový obelisk tvořený nahými lidskými vzájemně propletenými těly, možná reflexe na vikingské řezby, jehož přístupové cesty jsou kolem schodů ozdobeny žulovými sochmi dětí, mladých mužů a žen, starců. Všechno je tak realistické až lehce nelíbivé, přesto jako celek velmi působivé a monumentální.

Opět prší, tramvají se přesunujeme do Ibsenova muzea. Paní nás posílá do jakési expozice, která je dost statická, nechybí tu sice plakát z uvedení premiéry Hedy Gablerové v Národním divadle v Praze, přesto se nedá říct, že panely v norštině, film v norštině a pohled na umělcovy brýle, by nás uváděly k vytržení.

Při odchodu se ptám, jak je to s tím bytem, o kterém se píše v průvodci. A opravdu, „líná huba …“, možnost vidět Ibsenův byt samozřejmě existuje, ale kdo se nezeptá, má prostě smůlu.  Naší italsko – německo – české skupiny se ujímá mladá sympatická průvodkyně a zahrne nás spoustou informací o dramatikově životě, díle i soukromí. Boduji pro Čechy, když uhádnu, kdo Ibsenovi koukal při práci do zad (jsem prostě trapná, ale Strinbergovu tvář ještě poznám). Dostane se nám i několika klípků (jak si vysokými podpatky Ibsen léčil komplex, že jiný oblíbený spisovatel a jeho současník B. Bjornson byl větší než on, jak byl jako člověk, který nemohl studovat, pyšný na čestný doktorát a jak se nechal okamžitě oslovovat pane doktore).  Tahle ukázka životního stylu básníka v několika rozlehlých pokojích rohového domu je opravdu mnohem zajímavější než pohled na umělcovo pravítko a pero. Stíháme ještě Stenersenovo muzeum s první soukromou sbírkou moderních norských umělců. Tady ovšem už Oslí pas neplatí, přesto je dokonale amortizován. Odcházíme utratit zbytek noků za suvenýry a domů na večeři. Nemáme chleba, je zavřeno, náš jediný otevřený obchod byl vyplaven.

30. května 2011 – Oslo

Poslední den našeho prodlouženého víkendu spravedlivě dělíme na část „šopovací“ (tu má ráda má polovička) a část „přírodní“ (tu máme rádi oba). Šopování v Oslu není žádný velký zážitek, spíš takové pokoukání jak to tu v těch jejich obchodech vypadá. Vypadá to stejně jako jinde v Evropě, jen snad pár obchodů domácích značek. Nejzajímavější z celého dopoledne byla přehlídka norské armády, tedy pěšáků, protože žádné zbraně nepředváděli, ale kolem poledního od zámku pochodovaly dlouhé průvody různě uniformovaných mužů i žen. Jen se nám nepodařilo zjistit k jaké že to příležitosti se nám takhle ukazují. U parlamentu průvod odbočil neznámo kam. Tak teď nevím jestli státní návštěva nebo nějaký svátek, turisté i místní si však tu parádu náležitě užívali. Na armádě bylo zajímavé kolik bylo k vidění uniformovaných žen. Jestli to mají jako v Izraeli nevím, ale zajímavé to je.

Též jsme se projevili jako analfabeti, protože když nám v jednom obchodě nutili papíry na vrácení DPH, pomysleli jsme si něco jako: „A odkud si myslíte, že jsme, že by nám měli vracet DPH?“ Naštěstí jsme mlčeli, protože se ukázalo, že oni vlastně Norové opravdu nejsou v unii, takže tam vracení DPH na letišti opravdu funguje. Jiná věc je, že když jsme si tamtéž chtěli vyměnit noky za €ura, byl kurz tak šílený, že jsme raději všechnu zbývající místní měnu proměnili za místní lahůdky.

Ale zpět do města. V Levis storu jsme se příjemně zapovídali s místním fandou floorbalu, o kterém jsem já nevěděla zhola nic, ale má polovička se projevila jako orientovaná a s hochem pohovořili o nějaké pražské lize ??? a Tatranu Střešovice. I když jsme nic nekoupili, přátelsky se rozloučili. Též jsme se snažili získat nějaké informace jako to chodí u Norů s platovými podmínkami. Nejlepší zásobárnou informací se nakonec ukázal můj soused z letadla, který v Norsku skoro rok pracuje. Dalo by se to shrnout asi tak, že zatímco ceny zboží jsou stejné jako v Kč (ale nutno násobit třemi), platy jsou asi tak 3x vyšší než ty naše. Pokladní v supermarketu by měla brát něco jako 22 000 Noků. Jenže nevím, jak to tam mají s bydlením, zdaněním, atd., takže zas tak velkou vypovídací hodnotu tyhle informace nemají.

Odpoledne jsme vyrazili na „Labutí jezero“. Tedy nikoliv na balet, ale na konečnou metra k Sognsvann a Svartkulp. Vystoupí se z vlaku a člověk se ocitne v ráji klidu a pohody. Jezero v jehličnatých lesích, ostrůvky, březové remízky, spousta ptáků, veverky, klid a mír a dokonce jeden v jezeře se koupající oslovský občan (teploty se pohybovaly kolem 14ºC). Jinak jako u Černého nebo Čertova jezera.

Přestože měl být víkend v Oslu jakýmsi předkrmem na fjordy a hory, asi už se sem nevrátíme. Proto byl tenhle malý kousek přírody vpravdě požehnáním pro zeleně lačné návštěvníky.

Příjemně unaveni se vracíme domů, s odporem balíme kufry a v 5 ráno vyrážíme na cestu zpět tak, abychom ještě byli včas v úřadě. Výlet to byl hezký a jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. Oprava hodinek stála kupodivu jen 100 „zlatých“ českých korun.

Reklamy

4 thoughts on “V Oslo

  1. Pro člověka vyrůstajícího a žijícího v Oslo skoro 25 let je zajimavé vidět jak město a lidi vidí turista. Smím opravit pár chybiček ? ty „noky“ o kterých mluvíte jsou „koruny“ … značka NOK je NOrská Koruna (NOrsk krone), norská královna se jmenuje Sonja (Sofie je královna španělská) a Nobelova cena míru se neuděluje na radnici ale v Aule univerzity, kolem které jste taky prošli … (je hned pod zámkem, na pravo od Národního divadla).
    Půlmilionové Oslo ležící na periferií Evropy se žádným způsobem nedává srovnávat například s Prahou, která leží v srdci Evropy a měla úplně jiné historické i architektonické podmínky. Jak jste sama zjistila je prioritou Norů příroda (a to i v městech) a za tou tam turisté hlavně vyrážejí, zatímco Norové, kteří mají zájem o architekturu směřují svou letní dovolenou na kontinent. Prostě každého láká to co nemá …

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s