Představení hry Elfriede Jelinek Co se stalo, když Nora opustila manžela, pro mě znamenala jakýsi dvouvrstevný zážitek. Jednak z představení samého a zároveň zážitek z téměř 30 let staré budovy Nové scény Národního divadla. Navštívila jsem ji kdysi dávno záhy po otevření (s nevalnými vzpomínkami se mi vybavuje tehdejší inscenace Švandy dudáka, která se stala objevnou hlavně díky zjištění, že sedadla jsou opravdu pohodlná a dobře se v nich dříme, jen nechrápat!). Pak až po letech, to jest nyní.
Dům vzbuzuje a vzbuzoval spoustu kontroverzních ohlasů, přesto se mi líbil tehdy a překvapivě i nyní. Vznikl po velkých tahanicích podle návrhu architekta Karla Pragera, ona část ze skleněných tvarovek, která spoustě lidí připomíná plavečák je vytvořena ze 4 000 skleněných tvárnic podle návrhu Stanislava Libenského, z nichž co kus, to vlastně malé umělecké dílo. Úplně mi ale vypadl z paměti interiér ze zeleného mramoru, kterým jsou obložena schodiště a vše v předsálí, co zrovna není skleněná fasáda. Vlastně luxusní materiál s doplňky, které nezapřou dobu svého vzniku, působí však docela honosně , možná lehce nabubřele. Jen obrovské plátno Františka Jiroudka (též v zelených odstínech) zmizelo a nahradilo jej geometrická žluto okrovo nahnědlá čtvercová kompozice od … a teď mi to vypadalo, budu tam muset jít znovu.
Dnes mi vlastně na budově vadí jen její přehlcenost reklamními barevnými upoutávkami na jednotlivá představení. Jako když vám architekt navrhne krásný interiér a vy si do něj nanosíte pouťové suvenýry.
Po vstupu do sálu ovšem překvapila značně omšelá a záplatovaná sedadla ze zelené kůže, jistě původní a proto tak vetché. Záplaty různých zelených odstínů z umělé koženky působily téměř nepatřičně a dokonce jsem pociťovala lehký odpor usadit se do nich. No nakonec jsem se usadila a … neusnula.
Večer byl moje vůbec první setkání s Elfriede Jelinek, nositelkou Nobelovy ceny za literaturu 2004. (Ano, na Pianistku jsem se podívala až posléze na DVD. Film výborný, téma poněkud zvrhlé, obsahově nejspíš spousta životopisných informací, teď jen které vyřadit?) Chtěla jsem tedy poznat autorku alespoň ze stránky divadelní. Scénicky byl prostor pro autorčinu prvotinu z roku 1977 posazený do „multifunkční“ průmyslové haly, která se střídavě měnila v potřebné interiéry. Téma přímo navazuje na Ibsenovo drama Domov loutek, který se u nás hraje většinou pod názvem Nora, zachována jsou i jména hlavních postav. Jakoby se jen pokračovalo, jakoby Nora Thorvalda Helmara opravdu opustila.
Reálie hry jsou ovšem zasazeny do Německa 20. let 20. století. Nora, hrdá na to, že svého muže opustila ona a nikoliv on ji, což není úplně běžné, hledá práci. Nechá se najmout v továrně na textilní vlákna. Domnívá se, že má zvláštní nadání a proto je záhy vybrána, aby zatančila tarantelu, když továrnu navštíví významný podnikatel konzul Weygang. Nora zapomena „naslouchat svému nitru“ a přes své přesvědčení, že už nikdy nebude mužům „sloužit“ se do Weyganga zamiluje, stejně jako on do ní. Nora opouští proletářské prostředí, aby se postavila po bok muži, o němž dosud netuší, že ji chce pouze použít a odhodit, což v počáteční fázi vlastně netuší ani on, přestože lze z náznaků jeho děsu před stárnoucím ženským tělem vytušit, jak věci dopadnou. Jedinou krásu, kterou totiž opravdu dokáže ocenit, je krása kapitálu, jenž není rozmnožováním nijak poškozován.
Herecké výkony jsou bohužel značně nevyvážené. Představení dominuje opravdu vynikající Kateřina Winterová, jejíž herectví předvádí řadu poloh. Ne nadarmo byla za roli nominována na cenu Thalie 2010. Teprve když jsme odcházeli, došlo mi na schodech, že to je vlastně „Ošklivka Katka“. Profesionální výkon předvádí i Igor Bareš jako Thorvald a Vladislav Beneš jako Weygang. Výborná je Jaromíra Mílová v roli Helmerovy hospodyně. Ostatní výkony pokulhávají, zejména předák Petra Motlocha, pro kterého jakoby nemohl najít správnou polohu a ministr Alexeje Pyška, kterého hraní asi vysloveně nudilo.
Inscenování první poloviny s jakýmisi voicebandy, zpěvy a sbory působí trochu křečovitě a nejednotně. Jsou to jakési střípky, ze kterých se pozvolna skládá expozice příběhu, který přes třídní kontrast mezi Norou a ostatními dělnicemi graduje k setkání s Weygangem.
Druhá polovina hry jako by pozměnila inscenační postupy části první. Je mnohem barvitější, poutavější a ucelenější. Je tu víc režijních nápadů i dramatických zvratů. Právě v téhle části Nora pronáší stěžejní větu: „Usekli ženě hlavu a dovolují jí jen tělo, protože hlavou by si mohla něco myslet.“ Weygang ji totiž využije k získání informací o Helmerově bance a vzápětí ji opouští, výměnou za což jí nabízí krámek s textilem nebo papírnictví. Nora se ovšem vrací k manželovi a snaží se pokračovat ve svém manželství v zemi, která postupně poskytuje stále větší prostor extremistům.
Když jsem se pak podívala na Pianistku, musela jsem si potvrdit, že i v téhle dramatické prvotině se objevují sexuální úchylky, které patrně budou jedním z velkých témat spisovatelky. Z divadla jsem ovšem odcházela s dojmy pozitivními. Ta hra je zajímavě zinscenovaná a má o čem vyprávět. I když se role ženy ve společnosti změnila v posledních letech docela dost, některé „živočišné – psychologické“ pozůstatky jsou prostě nepominutelné.
Veni Vidi Scribi 