Psala se první polovina 70. let, chodila jsem na gymnázium a v divadle Rokoko (ještě celkem oficiálně) koncertovala skupina Etc …., na basovou kytaru hrál a zpíval Josef Kůstka, mimo jiné tu zazněla i písnička Jedenáctého října a na tu si vždycky tohle datum vzpomenu. Pamatuji si dokonce, co jsem měla tehdy na sobě (módní hit v podobě tmavohnědé semišové minisukně zapínané vepředu na „drucky“, která byla na spodním okraji vykrajovaná do obloučků. K tomu tmavočervený akrylový svetr s rolákem, na břiše různě geometricky členěné černé čtverce. Model 70. let, v podobných variacích chodila polovina školy :-).)
Dnes je také 11. října, ovšem 40 let po té. Mám na sobě hnědé kalhoty s béžovým proužkem a béžový svetr, ostříhané vlasy a brýle. Nelze říct, že by v tom outfitu chodila celá „škola“, ale jako exot vážně nepůsobím. Poslední měsíc se přes samou práci vůbec nedostanu k oblíbenému psaní, nehledě na to, že kulturních zážitků není z téhož důvodu také mnoho. Přesto nemohu vynechat koncert skupiny Morcheeba v KD Vltavská minulý pátek.
Patrně jsem byla vzhledem k počtu jejich koncertů v hlavním městě jednou z posledních, kdo ji ještě neviděl na vlastní oči. Londýnskou skupinu, o které je díky bratrům Paulovi a Rossovi Godfreyových slyšet od 90. let, bylo možné si vychutnat s úžasnou a pozitivní energií sršící Skye Edwards, která s kapelou začínala, pak se osamostatnila a zase se vrátila, aby s ní natočila desku Blood Like Lemonade. Její příjemný hlas, zvonivý smích, exotický vzhled podtržený stylizovaným afroúčesem a efektními červenými šaty s dlouhými třásněmi od náramků na rukou k průramkům. Fotky z mobilu jsou bohužel nepoužitelné a teprve na internetu jsem zjistila, že šaty nebyly až na zem. Stejně tak jsem nemohla sdílet nadšení fanoušků, když se Skye ptala, jak se divákům líbí její botky, neviděla jsem na ně.
Po drobných komplikacích se nám s hodinovým zpožděním podařilo na koncert dorazit, ale po zkušenostech z léta to vlastně bylo akorát. V tlačenici na parketu bych hodinu čekáním trávit nechtěla, tentokrát jsem stoupla za jeden z centrálních sloupů a už se hrálo. Neomylně si vybírám to nejhorší místo. Nejenže tu bylo mizerně slyšet, ale bod, do kerého jsem se postavila, patrně vyzařoval cosi magického neboť si jej všichni ze středu sálu zvolili jako nejlepší místo pro únik z tlačenice s cílem nakoupit občerstvovací drinky. Po půl hodinovém uhýbání se nosičům piv a jiných tekutin, v obavách že mi někdo něco vylije za krk nebo jinam a neustálého vytrhávání se ze soustředění, přemístili jsme se do zadního prostoru sálu.
Teprve tady byl zvuk jak se patří. Odhlédneme-li od skutečnosti, že jsme se regulérně přilepili k podlaze „ošetřené“ dávkami rozlitého pitiva s vysokým obsahem cukrů a zvýšenou přilnavostí, jsme si konečně mohli koncert užít. Také hustota diváků se tu výrazně snížila. Přitom se říká, že nejlepší poslech bývá za zvukařskou ohrádkou, tentokrát navíc s přidanou hodnotou v podobě šance sledovat němý záznam zápasu ČR x Španělsko.
Odmyslím-li trapnosti některých diváků, kteří si neodpustili učit Skye české vulgarity, která ona dětsky radostně opakovala, si na koncert uchovávám příjemné vzpomínky a ještě dneska mi v hlavě zní jejich nejznámější hit, který dali jako přídavek …. jméno neprozradím… ehm (přesný název totiž neznám). Překvapilo mě, že v areálu nebyl žádný promo stánek s CD, ale asi jsem zaspala dobu, možná už se všechno jen stahuje … A nebo jsem ho prostě v té tlačenici přehlédla.
Veni Vidi Scribi 