Domnívala jsem se, že fenomén sběratele vinylových desek a fanouška hi-fi technologie mně prostě zkřížil cestu životem náhodně a je mým osudem jej přijmout. Tak jako jiné mé souputnice čelí tomu, že jejich partner tráví čas na rybách, sportovních hřištích, v politických kláních, v hospodě, s milenkou nebo se alespoň jako „couch potato“ účastní sportovních utkání jejich sledováním na televizních obrazovkách, na mě je smířit se s tím, že životní prioritou mého průvodce životem je pořizování unikátních hudebních nahrávek a potažmo prostředků, jejichž prostřednictvím je možné jim naslouchat.
Proto jsem uvítala ve filmové distribuci francouzský snímek „Dejte mi pokoj!“ (původně divadelní hra Floriana Zellera, který se podílel i na filmovém scénáři), o kterém jsem doufala, že mě naučí se s koníčkem svého protějšku buď smířit anebo s ním bojovat. Stačilo několik úvodních minut, abych nabyla přesvědčení, že buď musí autor mého partnera osobně znát, nebo se jedná o fenomén zdaleka ne tak výjimečný, jak jsem se léta domnívala.
Celkem jednoduchá konverzační komedie s několika rovinami, která nabere rychlý, vlastně ani ne příliš překvapivý konec, však neuvěřitelně přesně popisuje charakter diskofila, jehož vlastnosti možná jsou a možná ani ne, mezi jinými sběrateli zcela specifické. Už název alba fiktivního hudebníka Niela Youarta ME, MYSLF and I, které si hlavní hrdina touží v klidu poslechnout, má nejspíš naznačit zahleděnost jeho majitele do vlastní vášně v míře, ve které odmítá vnímat okolní, permanentně rušící svět.
Množství hodin, které takový fanoušek stráví v obchodech s hudebním zbožím, na specializovaných bleších trzích, burzách, webových stránkách představuje fenomén, který bude nejspíš společný pro všechny zapálené sběratele jakýchkoliv „komodit“. Stejně tak potěšení při nalezení kousků, o jejichž unikátnosti často původní majitel nemá tušení, může těžko nahradit jakékoliv jiné povyražení. Čirá a krystalická radost, s jakou se sběratel mazlí s novými mazlíčky, jak pečuje, restauruje a opravuje původní obaly, s jakou láskou se dotýká vinylových výlisků a pečlivě kontroluje jejich technický stav, čistí je za použití náročných chemických procesů, aby nakonec s láskou, jakou se ukládá novorozeně do postýlky, vložil černého (a pozor! dnes i třeba bílého!) miláčka na kotouč gramofonu a věnoval se nerušenému poslechu hudby však je už zcela specifická.
Všechny tyhle charakterové rysy hlavní hrdina komedie v podání Christiana Claviera (známý jako sluha Jacquouille z populárních Návštěvníků) v hlavní roli filmu z těžkého života milovníka vinylů zpodobní s naprostou věrohodností, pravdivostí a nezpochybnitelností. Rovněž jeho úzkostné, těžko zvladatelné stavy, přiblíží-li se k jeho nedotknutelné zóně jakýkoliv amatér, plně odpovídají realitě. Jen jeho smutný osud snad té mé odpovídat nebude. Komentáře o tom, s jak skromným zázemím se můj diskofil oproti tomu filmovému spokojí, ale nejspíš pár následujících dní poslouchat budu …
Veni Vidi Scribi 